Stephen King – Nadaný žák

Stephen King – Nadaný žák

Strana 1 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

Nadaný žák

1

Byl to americký kluk jak víno, když si to tak šlapal na skládacím

schwinnu s vysokými řídítky ulicí ve vilovém předměstí; přesně ta-

kový byl: Todd Bowden, třináct let, sto sedmdesát centimetrů a pěta-

šedesát kilo zdravých svalů a kostí, vlasy barvy dozrálé kukuřice,

modré oči, souměrné bílé zuby a lehce opálená pleť, nepokažená ještě

ani prvním náznakem pubertální trudoviny.

S letním prázdninovým úsměvem na tváři si to šlapal sluncem a

stínem nedaleko od domova. Vypadal na kluka, který možná rozváží

noviny, a po pravdě řečeno také tomu tak bylo – rozvážel santodo-

natský Clarion. Vypadal také na kluka, který třeba za odměnu prodá-

vá, pohlednice, a tohle on také dělal. Byly to skládací pohlednice, co

mají uvnitř vytištěné vaše jméno – JACK A MARY BURKEOVI ne-

bo DON A SALLY nebo MANŽELÉ MURCHISONOVI. Vypadal

na kluka, který si nejspíš při práci píská, a to také často dělal. Dokon-

ce pískal docela pěkně. Jeho táta byl inženýr architekt a vydělával

čtyřicet tisíc dolarů ročně. Máma vystudovala na vysoké škole fran-

couzštinu a s Toddovým otcem se seznámila v době, kdy zoufale

sháněl někoho na doučování. Ve volném čase opisovala na stroji.

Pečlivě ukládala všechna Toddova stará školní vysvědčení. Nejraději

měla Toddovo závěrečné vysvědčení ze čtvrté třídy, na které paní

Upshawová naškrábala: „Todd je neobyčejně nadaný žák.“ To také

byl. Pořád jen samá áčka a béčka. Kdyby měl ještě lepší známky –

třeba jen samá áčka – přátelé by si o něm nejspíš začali myslet, že ne-

ní normální.

Todd zabrzdil před domem číslo 963 v Claremont Street a sesko-

čil z kola. Byl to malý přízemní domek diskrétně postavený na zadní

části pozemku. Byl bílý se zelenými okenicemi a zelenými rámy.

Vpředu byl živý plot. Plot byl dobře zalévaný a stříhaný.

Todd si odhrnul blonďaté vlasy z očí a došel se schwinnem po

betonové cestičce ke schodům, Stále se usmíval a jeho úsměv byl

Strana 2 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

otevřený, krásný a plný naděje. Nohou obutou v běžecké botě Nike

vysunul opěrku kola a pak zdvihl z dolního schodu složené noviny.

Nebyl to Clarion, byly to Los Angeles Times. Stočil noviny do pod-

paží a stoupal po schodech. Nahoře byly za zamčenou mříží těžké

dřevěné dveře bez okénka. Na rámu dveří vpravo byl zvonek a pod

zvonkem dva drobné nápisy, oba pečlivě přišroubované do dřeva a

pokryté ochrannou fólií, aby se nerozmočily nebo nezežloutly. Ně-

mecká důkladnost, napadlo Todda a jeho úsměv se maličko rozšířil.

Byla to dospělácká myšlenka a Todd si vždycky v duchu pogratulo-

val, když ho něco takového napadlo.

Horní nápis říkal ARTHUR DENKER.

Spodní odrazoval POJIŠŤOVACÍ AGENTI A PODOMNÍ OB-

CHODNÍCI NEŽÁDOUCÍ.

Stále s úsměvem Todd zazvonil.

Tlumené předení zvonku kdesi hluboko uvnitř domu bylo sotva

slyšet. Todd sundal prst z tlačítka a nastavil ucho, zda nezaslechne

kroky. Nic. Pohlédl na své hodinky Timex (jedna z odměn, které do-

stával za prodej pohlednic) a viděl, že je dvanáct minut podesáté. Ten

člověk by teď už měl být vzhůru. Todd sám vstával vždycky nejpoz-

ději v půl osmé, a to i o letních prázdninách. Ranní ptáče dál doskáče.

Naslouchal ještě třicet vteřin, a když se z domu nic neozývalo,

opřel se o tlačítko zvonku a sledoval přitom vteřinovou ručičku na

timexech. Mačkal zvonek přesně jednasedmdesát vteřin, než konečně

zaslechl šouravé kroky. Trepky, odvodil z měkkého pleskavého zvu-

ku. Todd rád dedukoval. Jeho současnou ctižádostí bylo stát se sou-

kromým detektivem, ovšem až vyroste.

„No jo! No jo!“ volal hašteřivě muž, jenž předstíral, že je Arthur

Denker. „Už jdu! Přestaňte! Už jdu!“

Todd přestal mačkat tlačítko zvonku.

Na vnitřní straně dveří zarachotil řetěz a zámek. Pak se dveře

otevřely.

Za mříží stál stařec oblečený v županu. Mezi prsty mu doutnala

cigareta. Todda napadlo, že ten muž vypadá jako cosi mezi Albertem

Einsteinem a Borisem Karloffem. Dlouhé bílé vlasy mu začínaly ne-

příjemně žloutnout a připomínaly spíš barvu nikotinu než slonoviny.

Vrásčitou tvář měl pomačkanou od spánku, a jak si Todd znechuceně

Strana 3 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

všiml, posledních pár dní se ani nenamáhal oholit. Toddův otec rád

říkával „Hladce oholen, dobře naladěn“. Toddův otec se holil každý

den, ať už musel jít do práce či ne.

Oči zírající na Todda byly pozorné, ale hluboko zapadlé a

protkané červenými žilkami. Todd na okamžik pocítil hluboké zkla-

mání. Ten chlap opravdu vypadal trochu jako Albert Einstein a

opravdu vypadal trochu jako Boris Karloff, ale nejvíc ze všeho se

podobal některému z těch starých vandráků, co se poflakují kolem

bývalého nádraží.

Todd si ale hned připomněl, že ten muž právě vstal. Todd už dří-

ve Denkera viděl mnohokrát (i když si dával moc dobrý pozor, aby

Denker neviděl jeho, ani náhodou, ty bláho), a na veřejnosti Denker

vypadal jako ze škatulky, řeky byste důstojník na penzi každým cou-

lem, přestože mu je šestasedmdesát, jestli ty články, které Todd četl v

knihovně, uvádějí datum jeho narození správně. Ve dnech, kdy ho

Todd sledoval na cestě do obchodního střediska, kde Denker obyčej-

ně nakupoval, nebo do některého ze tří kin podél autobusové linky –

Denker neměl auto – měl vždy na sobě jeden ze tří pečlivě udržova-

ných obleků, ať bylo sebevětší horko. Když to vypadalo na déšť, no-

sil pod paží složený deštník a připomínal oficíra s vycházkovou hůl-

kou. Někdy nosil měkký plstěný klobouk. A vždy, když šel ven, byl

Denker bezvadně oholen a bílý knír (který měl zakrýt nedokonale od-

straněný rozštěp) měl pečlivě přistřižen.

„Chlapec,“ řekl teď Denker. Hlas měl zastřený a ospalý. Todd si

s novým zklamáním všiml, že má vyšisovaný a nemoderní župan.

Zakulacený konec klopy se v opilém úhlu vypínal k starcovu vrásči-

tému krku. Na druhé klopě měl skvrnu od kečupu nebo ještě spíš od

steakové omáčky A-1 a páchl cigaretami a zvětralým pivem.

„Chlapec,“ opakoval. „Nic nepotřebuju, chlapče. Přečti si to.

Umíš přece číst? Ovšem že umíš. Všichni američtí chlapci umějí číst.

Neobtěžuj, chlapče. Sbohem.“

Dveře se začaly zavírat.

Právě teď toho mohl nechat, napadlo Todda mnohem později za

jedné z těch nocí, kdy spánek stále nepřicházel. Snad to bylo způso-

beno jeho zklamáním z prvního blízkého setkání s tím mužem, když

ho spatřil bez tváře určené pro veřejnost – dalo by se říct, že tato tvář

Strana 4 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

visela odložená v šatníku někde vedle deštníku a plstěného klobouku.

V tu chvíli všechno mohlo skončit a tichounkým, bezvýznamným

cvaknutím zámku mohlo být stejně čistě jako nůžkami odstřiženo

vše, co se stalo později. Jak ale muž sám poznamenal, Todd byl ame-

rický chlapec a jako takový byl vychováván k tomu, že vytrvalost je

ctnost.

„Nezapomeňte noviny, pane Dussandere,“ připomněl Todd a

zdvořile mu podal Times.

Dveře se ve svém pohybu rázem zastavily, jen několik centimet-

rů od zárubně. Ve tváři Kurta Dussandera se mihl napjatý a pozorný

výraz a hned zase zmizel. V tom výrazu mohl být strach. To, jak ne-

chal ten výraz zmizet, bylo dobré, ale Todd byl zklamán potřetí. Ne-

čekal, že Dussander bude dobrý, čekal, že Dussander bude fantastic-

ký.

Ty bláho, povzdechl si Todd v duchu znechuceně. Ty bláho blá-

hovej.

Muž opět dveře otevřel. Artrózou pokroucená ruka odemkla

mříž. Pak mříž pootevřela, jen natolik, aby se mohla prosoukat jako

pavouk, a chňapla po konci novin, které jí Todd podával. Znechucený

chlapec zpozoroval, že stařec má dlouhé, žluté a zrohovatělé nehty.

Byla to ruka, která většinu času mimo dobu spánku držela jednu ciga-

retu za druhou. Todd považoval kouření za odporný a nebezpečný

zlozvyk, jemuž by on sám nikdy nepodlehl. Byl opravdu div, že

Dussander žil tak dlouho.

Stařec zatáhl za papír. „Dej mi ty noviny.“

„Zajisté, pane Dussandere.“ Todd pustil noviny. Pavoučí ruka je

vsoukala dovnitř. Mříž se zavřela.

„Jmenuji se Denker,“ poznamenal stařec. „Žádný Du-Zander.

Zřejmě neumíš číst. To je škoda. Sbohem.“

Dveře se opět začaly zavírat. Todd mluvil rychle do zužující se

škvíry. „Bergen-Belsen, leden 1943 až červen 1943. Auschwitz, čer-

ven 1943 až červen 1944, Unterkommandant. Patin … „

Dveře se opět zarazily. Starcova pomačkaná a pobledlá tvář vise-

la ve škvíře jako splasklý, polovypuštěný balón. Todd se usmál.

„Odešel jste z Patinu těsně před příchodem Rusů. Dostal jste se

do Buenos Aires. Podle některých lidí jste tam zbohatl, když jste zla-

Strana 5 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

to, které jste si odvezl z Německa, investoval do obchodu s drogami.

Ať už to bylo jakkoli, v letech 1950 až 1952 jste byl v Mexico City.

Potom … „

„Straší ti ve věži, chlapče.“ Jedním z artrózních prstů si poklepal

na čelo. Ale bezzubá ústa se nejistě a panicky chvěla.

„Období 1952 až 1958 neznám,“ pokračoval Todd a usmál se ješ-

tě víc. „Řekl bych, že to nikdo nezná, nebo aspoň o tom nikdo ne-

mluví. Ale jeden izraelský agent vás spatřil na Kubě, kde jste praco-

val v recepci velkého hotelu, těsně předtím než se Castro dostal k

moci. Ztratili vás, když povstalci vstoupili do Havany. V roce 1965

jste se objevil v Západním Berlíně. Málem vás dostali.“ Poslední slo-

vo na něj téměř vystřelil. Zároveň k sobě přitiskl obě dlaně a krouži-

vým pohybem naznačil neúprosně svíravý lis. Dussander stočil zrak

na ty pěkně tvarované a dobře živené americké ruce, ruce, jež byly

stvořeny k stavění dětských motokár či lodních modelů. Todd dělal

obojí. Před rokem dokonce postavil s tátou model Titaniku. Trvalo to

skoro čtyři měsíce a Toddův otec ho teď má v kanceláři.

„Nemám ponětí, co to plácáš,“ zamumlal Dussander. Bez zubní

protézy zněla jeho slova šišlavě a to se Toddovi nelíbilo. Neznělo to

… prostě to neznělo opravdově. Plukovník Klink v Hóganových hrdi-

nech zněl jako nacista víc než Dussander. Ale ve své době to musel

být kanón. V článku o koncentračních táborech v časopisu Men‘s

Action se o něm mluví jako o krvavé bestii z Patinu. „Vypadni,

chlapče. Než zavolám policii.“

„Fajn, tak jim raději zavolejte, pane Dussandere. Nebo Herr

Dussander, jestli se vám to líbí víc.“ Nepřestal se usmívat a ukazoval

přitom dokonalé zuby, které dostávaly fluór od samého začátku Tod-

dova života a které byly téměř stejně dlouho třikrát denně koupány v

pěnivé zubní pastě Crest. „Po roce 1965 vás už nikdo nespatřil … až

jsem vás uviděl já, před dvěma měsíci v autobusu do centra.“

„Jsi blázen.“

„Tak jestli chcete, zavolejte policii,“ vyzval ho Todd s úsměvem,

„jen do toho. Já počkám za dveřmi, Ale jestli je nechcete zavolat, co

kdybych šel dál? Promluvíme si.“

Stařec se dlouze zahleděl na usměvavého chlapce. Na stromech

švitořili ptáci. Někde v sousedství hlučela elektrická sekačka a v dál-

Strana 6 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

ce na rušnějších ulicích vytrubovaly klaksony svůj vlastní rytmus ži-

vota a obchodu.

Todd pocítil navzdory všemu záchvěv pochybnosti. Ale přece se

nemůže mýlit? Udělal snad Nějakou chybu? Nemyslel si to, ale tohle

není školní cvičení. To je skutečný život. A tak pocítil vlnu úlevy

( mírné úlevy, jak se později ujistil), když Dussander ustoupil: „Jestli

chceš, můžeš jít na chvíli dál. Ale jen proto, že ti nechci způsobit po-

tíže, jasné?“

„Jasný, pane Dussandere,“ odpověděl Todd. Otevřel mříž a

vstoupil do předsíně. Dussander bouchnutím dveří odstřihl zářivý den

za nimi. Dům čpěl alkoholem. Tentýž zápach znal Todd i z domova,

když rodiče někdy pořádali večírek a matka nestihla do rána vyvětrat.

Tenhle zápach byl ale horší. Byl nasáklý úplně do všeho. Byl to al-

kohol, přepálený olej, cukroví, staré šatstvo a nějaká čpavá medicína

jako Vick‘s nebo tygří mast. V předsíni byla tma a Dussander stál

těsně u Todda. Hlava mu trčela z límce županu jako hlava supa čeka-

jícího, až se zraněný živočich vzdá vší naděje. V tu chvíli, navzdory

neholenému strništi a ochable svraštělé pokožce, Todd spatřil toho

muže, co chodíval v černé uniformě SS, mnohem jasněji než kdykoli

předtím na ulici. A ucítil v břiše náhlé bodnutí strachu. Mírného stra-

chu, upřesnil později.

„Měl bych vás upozornit, že kdyby se mi něco stalo … „ začal

Todd, ale Dussander se za zvuku pleskajících trepek prošoural kolem

něho do obývacího pokoje. Mávl na Todda pohrdavě rukou a Todd

ucítil, jak mu do hrdla a do tváří prudce stoupla krev.

Todd ho následoval a poprvé se mu vytratil úsměv. Nepředstavo-

val si, že by se to mohlo odehrát právě takhle. Ale půjde to. Všechno

se zase srovná. Samozřejmě že se to srovná. Vždycky se všechno se-

třepe. Když vstoupil do obývacího pokoje, už se zase začínal usmí-

vat.

Bylo to další zklamání – a jaké! – ale zklamání, na jaké měl být

připraven. Pochopitelně, nebyl tady žádný portrét Hitlera s patkou do

čela a s očima, které by vás pořád sledovaly. Žádné krabičky s me-

dailemi, na zdi žádný ceremoniální mečík, na krbové římse žádný lu-

ger nebo PPK Walther (nebyla tu totiž ani žádná krbová římsa). No

jistě, řekl si v duchu Todd, ten chlap by musel být blázen, kdyby ně-

Strana 7 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

co z těch věcí vystavil lidem na oči. Stejně je ale těžké pustit z hlavy

všechno, co vídáte v kině nebo v televizi. Vypadalo to zde jak v obý-

vacím pokoji jakéhokoli starého mužského, který žije sám a z nevel-

ké penze. Falešný krb byl olemován falešnými cihlami. Nad ním vi-

sely pendlovky. Byla tu černobílá televize na podstavci; konce byto-

vé antény byly zabaleny do kovové fólie, aby se zlepšil příjem. Na

podlaze ležel šedý koberec, místy skoro prošoupaný. V polici na ča-

sopisy vedle pohovky byly výtisky National Geographic, Reader’s

Digest a Los Angeles Times. Místo Hitlera nebo ceremoniálního me-

číku visel na zdi zarámovaný diplom o státním občanství a obrázek

ženy v legračním klobouku. Dussander mu později vysvětlil, že tako-

vému klobouku se říkalo zvonek a že býval velice populární ve dva-

cátých a třicátých letech.

„Moje žena,“ poznamenal Dussander sentimentálně. „Zemřela v

roce 1955 na plíce. V té době jsem pracoval v automobilce

Menschler v Essenu. Úplně mě to zničilo.“

Todd se pořád usmíval. Prošel pokojem, jako by chtěl lépe vidět

na ženu na fotografii. Místo obdivování fotografie ukázal prstem na

stínítko stolní lampičky.

„Nech toho!“ vyštěkl ostře Dussander. Todd trochu odskočil.

„To bylo dobrý,“ řekl upřímně. „Znělo to opravdu velitelsky. To

Ilse Kochová si nechávala dělat stínidla na lampy z lidské kůže, že

jo? A ona taky dělala ty triky se zkumavkama.“

„Nevím, co to plácáš,“ odsekl Dussander. Na televizi ležela kra-

bička mentolek bez filtru. Nabídl Toddovi. „Cigaretu?“ zeptal se s

úšklebkem. Jeho škleb byl odporný.

„Ne. Je z toho rakovina plic. Táta dřív kouřil, ale nechal toho.

Dal se k nekuřákům.“

„No ne.“ Dussander vytáhl z kapsy županu dřevěnou zápalku a

bezmyšlenkovitě ji škrtl o plastikovou skříňku televize. Vydechl dým

a zeptal se: „Můžeš mi říct jediný důvod, proč bych neměl zavolat

policii a povědět jim o těch obludných obviněních, která jsi právě vy-

slovil? Jediný důvod? Mluv rychle, chlapče. Telefon je hned v před-

síni. Řekl bych, že ti otec nařeže. Aspoň týden budeš sedat u večeře

na polštáři; tak co?“

„Rodiče nevěří v žádné mlácení. Tělesné tresty působí víc pro-

Strana 8 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

blémů, než kolik jich odstraní.“ Toddovy oči se náhle rozzářily.

„Mlátil jste je? Ženy? Svlékal jste je a … „

Dussander s tlumeným výkřikem vykročil k telefonu.

Todd chladně poznamenal: „Raději byste to neměl dělat.“

Dussander se otočil. Odměřeným tónem, který kazilo jen to, že

neměl nasazenou zubní protézu, prohlásil: „Říkám ti to teď jednou

provždy, chlapče. Jmenuji se Arthur Denker. Nikdy jsem se jinak

nejmenoval, ani jsem si jméno nepoameričtil. Jmeno Arthur mi totiž

dal otec, který velice obdivoval příběhy Arthura Conana Doyla. Ni-

kdy jsem se nejmenoval Du-Zander, ani Himmler, ani děda Mráz. Za

války jsem byl poručíkem v záloze. Nikdy jsem nebyl v nacistické

straně. Tři týdny jsem bojoval v bitvě o Berlín. Připouštím, že kon-

cem třicátých let, když jsem se poprvé oženil, jsem podporoval Hitle-

ra. Hitler skoncoval s hospodářským poklesem a vrátil nám trochu

hrdosti, kterou jsme ztratili v důsledku ohavné Versailleské smlouvy.

Myslím, že jsem ho podporoval hlavně proto, že jsem dostal práci a

že byl zase tabák a já už se nemusel hrabat v odpadkových koších,

když jsem si potřeboval zakouřit. Ale nakonec se zbláznil a velel ar-

mádám přeludů podle rozmarů astrologa. Dokonce dal smrtící tabletu

i svému psu Blondimu. To byl čin šílence; ke konci byli všichni šíle-

ní, zpívali Horst Wessel Lied a cpali své děti jedem. Druhého května

1945 se můj pluk vzdal Američanům. Pamatuji se, že vojín jménem

Hackermeyer mi dal tabulku čokolády. Já se rozbrečel. Nebylo proč

dál bojovat; bylo po válce a bylo po ní vlastně už od února. Interno-

vali mě v Essenu a zacházeli se mnou velmi dobře. V rádiu jsme sle-

dovali norimberský proces, a když Göering spáchal sebevraždu, vy-

měnil jsem čtrnáct amerických cigaret za půl láhve šnapsu a opil

jsem se. Když mě pustili, montoval jsem volanty do vozů v essenské

automobilce až do roku 1963, kdy jsem šel do penze. Později jsem

emigroval do Spojených států. Celý život jsem toužil dostat se sem.

V roce 1967 jsem dostal státní občanství. Jsem Američan. Hlasuji.

Žádné Buenos Aires. Žádné obchodování s drogami. Žádný Berlín.

Žádná Kuba.“ Vyslovil do Kchů-ba. „A teď, jestli neodejdeš, zavo-

lám policii.“

Pozoroval Todda, ale ten se nehýbal. Muž prošel předsíní a zdvi-

hl sluchátko. Todd pořád stál v obývacím pokoji u stolu s lampičkou.

Strana 9 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

Dussander začal vytáčet číslo. Todd ho sledoval pohledem, srdce

mu tlouklo stále rychleji, až mu v hrudi úplně bubnovalo. Po čtvrtém

čísle se Dussander otočil a pohlédl na něj. Ramena mu poklesla. Za-

věsil sluchátko.

„Chlapec,“ vydechl. „Chlapec.“

Todd se usmíval zeširoka, ale dosti skromně.

„Jak jsi na to přišel?“

„Troška štěstí a spousta dřiny,“ odpověděl Todd. „Mám jednoho

kamaráda, jmenuje se Harold Pegler, jenže všichni kluci mu říkají Li-

šák. Dělá v našem mužstvu nahazovače. Jeho otec má v garáži

všechny tyhle časopisy. Strašnou spoustu. Válečné časopisy. Jsou ale

staré. Sháněl jsem nějaké nové, ale jeden chlápek, co má naproti ško-

le novinový stánek, říká, že už většinou nevycházejí. Ve spoustě z

nich jsou obrázky Němčourů – teda německých vojáků – a Japončíků,

jak mučí ženy. A články o koncentračních táborech. To je fakt věc,

všechno o těch koncentrácích.“

„To je … věc?“ Dussander na něj užasle zíral, rukou si jezdil po

tváři nahoru a dolů a bylo slyšet tichý šelest, jako by jezdil prstem po

smirkovém papíru.

„No věc. Chápete. Já to prostě žeru: Zajímá mě to.“

Pamatoval si ten den v Lišákově garáži jasněji než cokoli jiného

v životě. Pamatoval se taky, jak v páté třídě, před Dnem povolání,

paní učitelka Andersonová (všichni kluci jí říkali Králice, protože

měla velké přední zuby) jim vyprávěla o tom, čemu říkala najít SVŮJ

VELKÝ ZÁJEM.

„Přijde to úplně najednou,“ rozplývala se Králice Andersonová.

„Spatříte něco poprvé v životě a v tu ránu víte, že jste našli SVŮJ

VELKÝ ZÁJEM. Je to, jako když se otočí klič v zámku. Nebo když

se člověk poprvé zamiluje. Proto je Den povolání tak důležitý, děti –

může to být den, kdy najdete SVŮJ VELKÝ ZÁJEM.“ A pak jim

vyprávěla o svém vlastním VELKÉM ZÁJMU, z něhož se kupodivu

nevyklubalo vyučování v páté třídě, ale sbírání pohlednic z devate-

náctého století.

Todd si tenkrát myslel, že paní Andersonová jen tak žvaní, ale

toho dne v Lišákově garáži si na její slova vzpomněl a napadlo ho,

jestli nakonec neměla pravdu.

Strana 10 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

Toho dne foukal studený vítr a na východě hořely křovinaté po-

rosty. Pamatoval si i ten zápach spáleniny, horký a mastný. Pamato-

val si Lišákovu ostříhanou hlavu i pomádu v jeho vlasech. Pamatoval

si všechno.

„Někde tady musí být obrázkový seriály,“ říkal Lišák. Jeho mat-

ka měla kocovinu a vyhodila je z domu, že tam dělají moc velký rá-

mus. „Docela slušný. Většinou jsou to westerny, ale je tady i Turok,

syn skály a … „

„Co je tohle za časopisy?“ zeptal se Todd a ukázal na napěcho-

vanou kartónovou krabici pod schody.

„Ty – ty nejsou k ničemu,“ odpověděl Lišák. „Většinou pravdivý

příběhy z války. Nuda.“

„Můžu se na ně mrknout?“

„Jasně. Já najdu ty seriály.“

Když je tlustý Lišák Pegler konečně našel, Todd už dávno neměl

zájem. Byl ztracen. Naprosto ztracen.

Je to, jako když se otočí klíč v zámku. Nebo když se člověk poprvé

zamiluje.

Bylo to takové. O válce samozřejmě už něco věděl – ne o té sla-

bomyslné; co právě probíhá a co v ní Američani dostávají na frak od

hrstky rákosníků v černých pyžamech – ale o druhé světové válce.

Věděl, že Američani nosili kulaté přilby se síťkou a Němčouři že mě-

li přilby spíš hranaté. Věděl, že Američani většinu bitev vyhráli a že

Němci ke konci vynalezli rakety a stříleli je z Německa na Londýn.

Dokonce věděl i něco o koncentračních táborech.

Rozdíl mezi tím vším a tím, co našel v časopisech pod schody v

Lišákově garáži, byl asi jako rozdíl mezi tím, když vám někdo vyprá-

ví o baktériích a když je pak skutečně uvidíte pod mikroskopem, živé

a pohyblivé.

Tady byla Ilse Kochová. Tady byla krematoria s otevřenými

dveřmi, zavěšenými na začouzených pantech. Tady byli důstojníci v

uniformách SS a vězni v pruhovaných mundůrech. Zápach starého

novinového papíru připomínal zápach z křovin, které nekontrolovaně

vzplály východně od Santo Donata. Todd cítil, jak se mu starý papír

drolí pod prsty, a listoval stránkami, už ne v Lišákově garáži; ale chy-

cen kdesi uprostřed času, a snažil se pochopit myšlenku, že oni tohle

Strana 11 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

skutečně dělali, že někdo tohle skutečně dělal a že někdo dovolil, aby

tohle dělali. Z náporu ošklivosti a vzrušení ho začala bolet hlava a

pálily ho oči, ale Todd četl dál a z tiskového sloupce pod obrázkem

hromady mrtvol v jakémsi místě a jménem Dachau na něho vyskoči-

lo toto číslo:

6 000 000.

A napadlo ho: tady někdo zazmatkoval, někdo přidal jednu nebo

dvě nuly, vždyť je to dvakrát tolik lidi, než kolik žije v Los Angeles!

Ale potom, v jiném časopisu (na jeho obálce byla žena přikovaná ke

zdi a právě k ní přistupoval rozšklebený chlap v nacistické uniformě s

pohrabáčem v ruce) to uviděl znovu:

6 000 000.

Hlava ho rozbolela ještě víc. V ústech mu vyschlo. Nejasně, jako

z velké dálky zaslechl Lišáka, jak říká, že musí jít na večeři. Todd se

zeptal, Jestli může zůstat v garáži a číst si, než se Lišák navečeří. Li-

šák na něj trochu udiveně pohlédl, pokrčil rameny a řekl, že jasně. A

Todd četl, ponořený do krabic starých opravdických válečných časo-

pisů, dokud nezatelefonovala matka s dotazem, jestli se někdy hodlá

vrátit domů.

Jako když se otočí klíč v zámku.

Všechny ty časopisy říkaly, že to, co se stalo, bylo špatné. Ale

všechny příběhy pokračovaly na zadních stránkách časopisu a slova o

tom, jak to bylo špatné, byla obklopena inzeráty, které nabízely ně-

mecké nože, opasky a přilby, stejně jako zázračné kýlní pásy či zaru-

čené vodičky na růst vlasů. Tyto inzeráty nabízely německé vlajky s

hákovým křížem, nacistické lugery a hru zvanou Tankový útok, růz-

né dálkové kursy a návody, jak zbohatnout prodejem bot s vysokým

podpatkem malým mužům. Říkaly, že to bylo špatné, ale zdálo se, že

spoustě lidí je to šumafuk.

Jako když se člověk zamiluje.

Ano, ano, na ten den se pamatoval moc dobře. Pamatoval si

všechno kolem – žloutnoucí trhací kalendář z předchozího roku na

zadní stěně, olejovou skvrnu na betonové podlaze i to, jak byly časo-

pisy převázány oranžovým provázkem. Pamatoval si, jak ho hlava

rozbolela o trochu víc vždy, když pomyslel na to neuvěřitelné číslo

6 000 000.

Strana 12 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

Pamatoval si, jak ho napadlo: Chci vědět všechno, co se tam dě-

lo. Všechno. A chci vědět, co je pravdivější – ta slova nebo ty inzeráty

vedle nich.

Když konečně strkal krabice zpátky pod schody, vzpomněl si na

Králici Andersonovou a napadlo ho: Měla pravdu. Našel si SVŮJ

VELKÝ ZÁJEM.

Dussander na Todda dlouho hleděl. Pak přešel obývací pokoj a

těžce usedl do rozvrzaného křesla. Pohlédl znovu na Todda, nescho-

pen pochopit trochu zasněný a trochu nostalgický výraz chlapcovy

tváře.

„Jo. Ty časopisy probudily můj zájem, ale měl jsem dojem, že

spousta věcí z toho byly – víte sám – jen kecy. Tak jsem šel do

knihovny a tam jsem toho našel mnohem víc. Leccos bylo ještě dale-

ko lepší. Všivák knihovník mi nejdřív nechtěl žádnou z těch knih

půjčit, protože byly v části pro dospělé, ale já mu řekl, že to potřebu-

ju do školy. Stejně zavolal tátovi.“ Todd posměšně obrátil oči v

sloup. „Jako by si myslel, že táta neví, co dělám.“

„Věděl to?“

„Jistě. Táta si myslí, že děti by měly vědět o životě co nejdřív – to

dobré i to špatné. Pak na to budou připraveny. Říká, že život je tygr,

kterého musíte popadnout za ocas, a když neznáte povahu té šelmy,

tak vás sežere.“

„Hmmm,“ zabručel Dussander.

„Máma si to myslí taky.“

„Hmmm.“ Dussander vypadal jak omámený, jako by ani nevěděl,

kde je.

„Ale stejně,“ pokračoval Todd, „ty věci z knihovny byly fakt

dobrý. Jen v naší knihovně v Santo Donatu mají aspoň sto knih o na-

cistických koncentračních táborech. Spoustě lidí se to čtení musí líbit.

Není tam tolik fotek jako v časopisech Lišákova otce, ale to ostatní je

fakt senza. Židle s bodci na sedadlech. Vytrhávání zlatých zubů kleš-

těmi. Jedovatý plyn ze sprch.“

„Senza,“ vydechl těžce Dussander.

„Já jsem to opravdu zpracoval do školy a víte, co jsem za to do-

stal? A-plus. Ovšem musel jsem být opatrný. Tyhle věci musíte psát

Strana 13 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

určitým způsobem. Musíte být opatrný.“

„Opatrný?“ zeptal se Dussander. Roztřesenou rukou si vzal další

cigaretu.

„No Jistě. Všechny ty knihy hovoří určitým způsobem. Jako by

se jejich autorům dělalo zle z toho, o čem píšou.“ Todd byl zamrače-

ný, jak usilovně zápasil s vyjádřením své myšlenky. Bylo to o to těž-

ší, že v jeho slovníku ještě nebylo slovo tón ve vztahu k psaní.

„Všichni píšou, jako když kvůli tomu nemůžou spát. Jak musíme dá-

vat pozor, aby se už nikdy nic takového nestalo. Takhle jsem napsal

ten referát a myslím, že mi učitel dal áčko jen proto, že jsem dokázal

prostudovat prameny, aniž bych se pozvracel.“ Todd se ještě jednou

vítězně usmál.

Dussander mohutně nasál kouř z mentolky bez filtru. Její konec

se lehce chvěl. Vypustil dým nosem a stařecky si odchrchlal. „Tenhle

rozhovor se mi snad jenom zdá,“ zapochyboval nakonec. Naklonil se

kupředu a upřeně se na Todda zahleděl. „Slyšel jsi, chlapče, někdy

slovo „existencialismus“?“

Todd otázku ignoroval. „Setkal jste se někdy s Ilse Kochovou?“

„S Ilse Kochovou?“ opakoval Dussander téměř neslyšně. „Ano,

setkal.“

„Byla krásná?“ zeptal se Todd dychtivě. „Myslím jako … “ opsal

rukama ve vzduchu tvar přesýpacích hodin.

„Ty jsi přece musel vidět její fotografii?“ opáčil Dussander. „Ta-

kový aficionado jako ty?“

„Co to je af … afic … “

„Aficionado,“ vysvětlil Dussander, „je člověk, který je do něčeho

blázen. Kdo … něčemu fandí?“

„Jo. Dobrý.“ Toddův úšklebek, na chvilku zmatený a slabý, opět

triumfálně zazářil. „Jistě, její fotku jsem viděl. Ale víte sám, jaké fo-

tografie v těch knihách jsou.“ Mluvil, jako by je Dussander všechny

měl. „Černobílé, rozmazané … Jen momentky. Nikdo z těch lidí ne-

věděl, že dělá snímky pro – no prostě pro historii. Byla hodně vyso-

ká?“

„Byla tlustá, podsaditá a měla špatnou plet,“ odvětil krátce

Dussander. Zamáčkl polovykouřenou cigaretu na talířku se zbytky

jídla a se spoustou nedopalků.

Strana 14 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

„Páni!“ Toddovi poklesla brada.

„Jen náhoda,“ Dussander se zamyšleně zahleděl na Todda. „Vi-

děl jsi mou fotografii v některém časopisu s válečnými příběhy a ná-

hodou jsi jel vedle mě v autobuse. To snad není pravda!“ Lehce ude-

řil pěstí o opěradlo křesla.

„Ne, ne, pane Dussandere. To bylo složitější. Mnohem složitěj-

ší,“ zdůraznil vážně Todd a naklonil se dopředu.

„Opravdu?“ Huňaté obočí se zvedlo a naznačilo zdvořilou neví-

ru.

„Fakt, teda vaše fotky, co mám v sešitě s výstřižky z časopisů,

jsou všechny nejmíň třicet let staré. Máme přece rok 1974.“

„Ty si lepíš vystříhané fotografie do sešitu?“

„No právě! A mám jich spoustu. Stovky fotek. Jednou vám to

ukážu. Budete zírat.“

V Dussanderově tváři se objevil výraz vnitřního odporu, ale ne-

řekl nic.

„Při několika prvních setkáních s vámi jsem si vůbec nebyl jistý.

Pak jste jednou nastoupil do autobusu, když pršelo, a měl jste na sobě

ten lesklý černý pršiplášť … “

„Tak takhle,“ vydechl Dussander.

„Přesně. V jednom z těch časopisů v garáži u Lišáka byla vaše

fotka v takovém plášti. Taky v jedné knize z knihovny jste na snímku

v dlouhém šedém plášti SS. A když jsem vás toho dne uviděl, tak

jsem si jen řek: „to je hotovka. Je to Kurt Dussander.“ No a od té

chvíle jsem se na vás pověsil … “

„Co ses na mě?“

„Pověsil. Začal jsem vás sledovat. Chci se stát soukromým detek-

tivem, jako je Sam Spade v knížkách nebo Mannix v televizi. V kaž-

dém případě jsem byl děsně opatrný. Nechtěl jsem vás poplašit. Ne-

chcete se podívat na nějaké fotky?“

Todd vytáhl ze zadní kapsy složenou obálku. Její chlopeň se po-

tem téměř přilepila. Todd ji pečlivě odloupl. Oči mu zářily jako

chlapci, který myslí na své narozeniny, na vánoce nebo na to, jak bu-

de 4. července odpalovat rachejtle.

„Tys mě fotografoval?“

„To bych prosil. Mám takový malý aparát. Kodak. Je malý a úz-

Strana 15 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

ký a vejde se akorát do dlaně. Když se jednou ten grif naučíte, může-

te fotit, co chcete, jen tak z dlaně; stačí roztáhnout trochu prsty, aby

nezakrývaly čočku. Pak zmáčknete spoušť palcem.“ Todd se skrom-

ně zasmál. „Ten grif jsem se naučil, ale stejně jsem měl ze začátku na

spoustě snímků jen prsty. Byl jsem ale vytrvalý. Myslím, že člověk

dokáže všechno, když se dost snaží. Je to sice otřepaný, ale je to tak.“

Kurt Dussander byl bílý jako stěna a zdálo se, že se v županu

úplně ztrácí. „Ty snímky sis nechal vyvolat a zvětšit v nějakém servi-

su, chlapče?“

„Cože?“ Todda to úplně šokovalo a naplnilo ho to opovržením.

„Ne! Myslíte si, že jsem padlej na hlavu? Táta má temnou komoru.

Od devíti let si vyvolávám filmy a dělám fotky sám.“

Dussander neřekl nic, ale trochu se uvolnil a do tváře se mu zača-

la vracet barva.

Todd mu podal několik lesklých fotografií, jejichž okraje prozra-

zovaly, že byly vyvolány amatérsky. Dussander si je zachmuřeně a

beze slova prohlížel. Tady sedí vzpřímeně u okna autobusu do centra

města, v ruce výtisk posledního románu Jamese Michenera. Tady je

na autobusové zastávce Devon Avenue, deštník v podpaží a hlava za-

kloněná v úhlu připomínajícím De Gaulla v jeho nejmajestátnějším

postoji. Tady stojí ve frontě před kinem Majestic, rovný jak pravítko

a důstojný, tolik nápadný svou výškou a držením těla mezi nedbale

pokroucenými mladíky a ženami z domácnosti, tupě zírajícími s na-

táčkami na hlavách. A konečně, tady nakukuje do své schránky na

dopisy.

„Při téhle jsem měl strach, že mě uvidíte,“ poznamenal Todd.

„Bylo to riziko, s kterým jsem počítal. Byl jsem přímo přes ulici. Jo,

kdybych si tak mohl dovolit minoltu s teleobjektivem. Snad jednou …

“ Todd vypadal toužebně.

„Určitě jsi měl po ruce, pro každý případ, nějakou historku.“

„Byl bych se vás zeptal, Jestli jste neviděl mého psa. No a když

jsem filmy vyvolal, srovnával jsem snímky s tímhle.“

Podal Dussanderovi tři oxeroxované fotografie. Dussander je

všechny už dříve mnohokrát viděl. Na první byl ve své kanceláři v

koncentračním táboře v Patinu; fotografie byla vystřižena tak, že

ukazovala jen jeho a nacistickou vlajku na stojanu vedle psacího sto-

Strana 16 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

lu. Druhý snímek byl ze dne, kdy narukoval. Na třetím si potřásal ru-

kou s Heinrichem Glücksem, jenž byl podřízen jen Himmlerovi

osobně.

„Byl jsem si tehdy už dost jistý, ale kvůli tomu vašemu kníru

jsem si nemohl ověřit, jestli máte rozštěp. A abych měl jistotu, opatřil

jsem si tohle.“

Podal mu poslední papír ze své obálky. Byl mnohokrát přeložený

a pěkně špinavý. Rohy byly zohýbané a otřepané – tak jako to bývá u

papírů, jež se nadlouho ocitnou v kapsách kluků, kteří toho mají tolik

na práci a na šmejdění. Byla to kopie izraelské vyhlášky o pátrání po

Kurtu Dussanderovi. Když ji Dussander vzal do ruky, vzpomněl si na

vyprávění o nepokojných mrtvolách, jež odmítají zůstat zakopány.

„Sejmul jsem vám otisky prstů,“ usmál se Todd. „A pak jsem je

srovnal s otisky na vyhlášce o pátrání.“

Dussander zalapal po dechu a pak ze sebe vyrazil: „Scheisse!

Tos neudělal!“

„Ovšem že udělal. Rodiče mi dali loni k vánocům soupravu na

snímání otisků. Opravdovou, žádnou hračku. Je v ní hliníkový prá-

šek, tři štětečky na tři různé povrchy a daktyloskopická fólie na sní-

mání. Naši vědí, že chci být soukromým detektivem, až budu velký.

Pochopitelně, myslí si, že z toho vyrostu.“ Lhostejně pokrčil rameny

a opustil tyto úvahy. „Příručka k tomu vysvětluje všechno o papilár-

ních liniích a daktyloskopických obrazcích a znacích. Říká se jim

specifické znaky. Aby soud otisk prstů přijal, potřebujete osm znaků.

No a tak jednou, když jste byl v kině, jsem přišel sem, poprášil

vaši schránku na dopisy a kliku u dveří a sejmul z nich všechny otis-

ky. Dost mazaný, ne?“

Dussander neřekl nic. Svíral opěradla křesla a bezzubá propadlá

ústa se mu chvěla. To se Toddovi nelíbilo. Dussander tak vypadal,

jako by se chtěl už už rozbrečet. To bylo ovšem směšné. Krvavá bes-

tie z Patinu v slzách? To byste mohli stejně dobře čekat, že zkrachuje

Chevrolet nebo že McDonald přestane prodávat hamburgery a vrhne

se na lanýže a kaviár.

„Získal jsem dvě sady otisků,“ pokračoval Todd. „Jedna se vůbec

nepodobala otiskům na vyhlášce. Usoudil jsem, že patří listonoši.

Ostatní byly vaše. Našel jsem víc než osm znaků. Našel jsem dobrých

Strana 17 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

čtrnáct.“ Zasmál se. „Tak takhle jsem to udělal.“

„Ty malej parchante,“ řekl Dussander a na okamžik se mu oči

nebezpečně zaleskly. Todd ucítil malé bodnutí strachu, jako předtím

v předsíni. Pak Dussander zase sklesl.

„Komu jsi to řekl?“

„Nikomu.“

„Ani tomu kamarádovi? Té Lišce Peglerovi?“

„Lišák. Lišák Pegler. Ne, to je slepičí prdýlka. Neřekl jsem to ni-

komu. Tak moc nikomu nevěřím.“

„Co chceš? Peníze? Obávám se, že tu žádné nejsou. V Jižní

Americe jsem něco měl, i když ne z něčeho tak romantického nebo

nebezpečného, jako je obchod s drogami. V Brazílii, Paraguayi a

Santo Domingu je – byla – síť starých kamarádů. Válečných uprchlí-

ků. Stal jsem se součástí jejich okruhu a jakžtakž jsem se živil ob-

chodováním s rudami – cín, měď, bauxit. Pak přišly změny. Naciona-

lismus, antiamerikanismus. Mohl jsem ty změny nějak vydržet, ale

tou dobou chytli mou stopu Wiesenthalovi lidi. A na mě se začala le-

pit smůla za smůlou. Dvakrát mě málem dostali; jednou jsem ty židá-

ky slyšel v sousedním pokoji.

Pověsili Eichmanna,“ zašeptal. Jednu ruku zvedl k hrdlu á vytřeš-

til oči jako dítě, když poslouchá nejchmurnější části hrůzostrašného

příběhu – třeba O Modrovousovi nebo O perníkové chaloupce. „Byl

to stařec, nikomu už nebyl nebezpečný. O politiku se nestaral. A stej-

ně ho pověsili.“

Todd přikývl.

„Nakonec jsem šel k jediným lidem, kteří mi mohli pomoci. Po-

mohli už dříve jiným a já už nemohl utíkat.“

„Obrátil jste se na Odessu?“ zeptal se Todd dychtivě.

„Na Siciliány,“ odpověděl suše Dussander a Toddovi opět klesla

brada. „Všechno se zařídilo. Falešné doklady, falešná minulost. Ne-

chceš něco k pití, chlapče?“

„To jo. Máte kolu?“

„Ne, kolu ne.“ Vyslovil to koulu.

„Mléko?“

„Mléko.“ Dussander zašel do kuchyně. Za otevřenými dvířky

chladničky se probudila k životu zářená žárovička. „Teď žiju z cen-

Strana 18 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

ných papírů,“ ozval se Dussanderův hlas. „Ty akcie jsem si opatřil po

válce ještě pod jiným jménem. Prostřednictvím jedné banky ve státě

Maine. Ten bankéř, co mi je koupil, šel přesně rok nato do vězení za

vraždu své ženy … život je někdy divný, chlapče.“

Dvířka chladničky se zavřela.

„Ti sicilští šakalové nevěděli o těch cenných papírech, to se ro-

zumí,“ pokračoval Dussander. „Dneska jsou Siciliáni všude, ale ten-

krát býval Boston nejsevernější místo, kde je bylo možné najít. Kdy-

by o těch papírech věděli, určitě by mi je vzali. Obrali by mě dohola

a pak by mě poslali do Ameriky hladovět ze sociálních příspěvků a

potravinových lístků.“

Todd zaslechl, jak se otvírají dvířka od kredence; pak uslyšel na-

lévání tekutiny do sklenice.

„Pár General Motors, pár American Telephone and Telegraph,

sto padesát akcií Revlonu. Všechno podle výběru toho bankéře.

Dufresne se jmenoval – pamatuju se, protože to zní trochu jako moje

jméno. Při vraždění ženy zřejmě nebyl tak šikovný jako při výběru

dobrých akcií. Crime passionel, chlapče. To jen potvrzuje, že všichni

muži jsou oslové, kteří se naučili číst.“

Šouravým krokem se vrátil do pokoje. V rukou měl dvě zelené

sklenice z umělé hmoty, jaké se někdy rozdávají při zahájení provozu

nové benzínové pumpy. Naplníte si nádrž a jako prémii dostanete

zdarma sklenici. Dussander jednu sklenici přistrčil k Toddovi.

„Prvních pět let, co jsem byl tady, jsem žil docela slušně z toho

balíku akcií od Dufresneho. Pak jsem ale prodal akcie Diamond

Match, abych si mohl koupit tenhle domek a malou chatu na pobřeží.

A přišla inflace. Hospodářský pokles. Prodal jsem chatu a pak jsem

prodával jednu akcii za druhou, většinou tedy s obrovským ziskem.

Jen kdybych jich býval nakoupil víc! Ale zase jsem byl dobře chrá-

něn v jiném směru; a koneckonců, cenné papíry, to je vždycky rizi-

ková investice … “ Bezzubými ústy vydal sykavý zvuk a luskl prsty.

Todda to nudilo. Nepřišel sem, aby poslouchal Dussanderovo

fňukání o penězích a brebtání o akciích. Myšlenka na vydírání nepři-

šla Toddovi nikdy na mysl. Peníze? Co by s nimi dělal? Má své ka-

pesné, má rozvážku novin. Kdyby potřeboval víc peněz, než kolik dá

každý týden. dohromady, vždycky se najde někdo, kdo potřebuje po-

Strana 19 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

sekat trávník.

Todd zdvihl sklenici s mlékem ke rtům a pak zaváhal. Opět zazá-

řil jeho úsměv – obdivný úsměv. Podal prémiovou sklenici od benzí-

nové pumpy Dussanderovi.

„Ochutnejte to,“ vyzval ho vychytrale.

Dussander na něj chvíli nechápavě koukal, potom zakoulel za-

rudlýma o tma. „Grüss Gott!“ Vzal sklenici, dvakrát si lokl a podal ji

zpátky. „Žádné lapání po dechu, žádné svírání hrdla, žádná vůně hoř-

kých mandlí. To je mléko, chlapče. Mléko. Z mlékárny. Na kartónu

je obrázek rozchechtané krávy.“

Todd ho chvíli znepokojeně pozoroval a pak se malinko napil.

Ano, chutná to jako mléko, ale nějak už vůbec nemá žízeň. Odložil

sklenici na stůl. Dussander pokrčil rameny, zdvihl svou sklenici, dal

si pořádný doušek a pak si pomlaskl.

„Šnaps?“ zeptal se Todd.

„Whisky. Ancient Age. Moc dobrá. A levná.“

Toddovy prsty jezdily po švech na džínách:

„Takže,“ vyhlásil Dussander, „jestli ses rozhodl pro „rizikovou

investici“, měl bys věděl, že sis vybral bezcenné papíry.“

„Ehm?“

„Vydírání,“ upřesnil Dussander. „Neříká se tomu tak v detektiv-

kách? Jestli jsi měl na mysli … “

Ale Todd se smál – jako malý kluk. Zavrtěl hlavou, zkoušel něco

říct; ale nešlo to, a tak se jen dál smál.

„Ne,“ řekl Dussander a náhle vypadal daleko šedivější a daleko

vystrašenější. Znovu si mohutně zavdal, ušklíbl se a pokrčil rameny.

„Koukám, že asi nejde o … vydírání peněz. Ale i když se směješ, ně-

jaké vydírání v tom stejně cítím. O co jde? Proč jsi sem přišel, proč

rozčiluješ starého člověka? Kdysi jsem třeba byl, jak říkáš, nacista.

Dokonce esesák. Teď už jsem jen starý, a když chci jít na záchod,

musím si vzít projímadlo. Tak co chceš?“

Todd se opět uklidnil. Díval se na Dussandera s otevřenou a be-

zelstnou upřímností. „Proč … Chci o tom slyšet. Nic víc. Nic víc ne-

chci. Opravdu.“

„ Slyšet o tom?“ ozval se Dussander jako ozvěna. Vypadal na-

prosto zmateně.

Strana 20 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

Todd se předklonil, opálené lokty na kolenou v džínách. „Přesně.

O popravčích četách. Plynových komorách. Pecích. O lidech, co si

museli vykopat vlastní hrob a pak se postavit na kraj, aby do něho

spadli. O … “ zvlhčil si jazykem rty. „O vyslýchání. O pokusech. O

všem. O všech těch přesnejch věcech.“

Dussander na něho vytřeštěně hleděl s jakýmsi udiveným odstu-

pem, asi tak, jak by se díval veterinář na kočku rodící dvouhlavá

koťata. „Ty jsi zrůda,“ řekl tiše.

Todd si odfrkl. „Podle knih, které jsem četl kvůli svému referátu,

jste zrůda vy, pane Dussandere. Ne já. Vy jste posílal do pecí, ne já.

V Patinu to byly dva tisíce denně, než jste přišel vy, po vašem pří-

chodu to byly tři tisíce a tři tisíce pět set, než přišli Rusové a než vás

zastavili. Himmler vás nazval výkonným odborníkem a dál vám vy-

znamenání. Takže vy říkáte, že já jsem zrůda. To mě podrž!“

„To všechno je svinská americká lež,“ popuzeně vyskočil

Dussander. Praštil sklenicí o stůl, až mu whisky vyšplouchla na ruku.

„Já si to ani nevymyslel, ani jsem o tom nerozhodoval. Dostával jsem

rozkazy a směrnice a ty jsem prováděl.“

Toddův úsměv se rozšířil do samolibého úšklebku.

„Já vím, jak to Američani všechno pokroutili,“ brebtal Dussan-

der. „Ale proti vašim vlastním politikům vypadá náš dr. Goebbels ja-

ko dítě, které si hraje na písku s bábovičkami. Mají plnou hubu mo-

rálky a přitom koupají děti a staré ženy v hořícím napalmu. Ti, kdo

odmítají povolávací rozkaz, jsou nazýváni zbabělci. Kdo odmítne

splnit rozkaz, toho buď zavřou do vězení, nebo ho vyženou ze země.

Když někdo demonstruje proti nešťastnému asijskému dobrodružství

téhle země, zmlátěj ho na ulicích pendreky. Vojáci, co zabíjejí nevin-

né, dostávají od prezidenta metály, a když se od spálených nemocnic

a probodaných dětí vracejí domů, Jsou vítáni s jásotem a vlajkoslá-

vou. Pořádají se pro ně slavnostní obědy, dostávají klíče od měst-

ských bran a volňásky na první ligu.“ Pozdvihl sklenici jako k přípit-

ku. „Jen ti, kdo prohrají, jsou za plnění rozkazů a směrnic souzeni ja-

ko váleční zločinci.“ Napil se a vzápětí dostal záchvat kašle, při němž

se mu do tváří vrátilo trochu barvy.

S Toddem to celou dobu šilo, jako když poslouchával hovory

svých rodičů při večerních zprávách televize. Dussanderovy politické

Strana 21 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

názory ho zajímaly tak málo jako Dussanderovy akcie. Podle jeho

vlastního mínění vynalezli lidé politiku, aby mohli dělat to, co chtějí,

Jako loni, když chtěl sáhnout Sharon Ackermannové pod sukni. Sha-

ron říkala, že něco takového je ošklivé, i když z tónu jejího hlasu by-

lo zřejmé, že ji ten nápad docela nadchl. Tak jí řekl, že se chce stát

doktorem, až bude velký, a ona mu to pak dovolila. To byla politika.

Chtěl slyšet o německých lékařích, kteří zkoušeli pářit psy s ženami a

dávali do ledniček identická dvojčata, aby zjistili, zda zemřou ve

stejnou dobu nebo zda jedno bude žít déle, o léčbě elektrickými šoky,

o operacích bez anestetik a o německých vojácích, znásilňujících

každou ženu, kterou chtěli. To ostatní byly jen nudné kecy, které mě-

ly zakrýt všechny ty senza věci potom, co někdo přišel a všechno

stopnul.

„Kdybych neplnil rozkazy, tak bych byl už dávno mrtvý.“

Dussander ztěžka dýchal a kýval trupem dopředu dozadu, až křeslo

skřípělo. Kolem se šířil obláček alkoholických výparů. „Pořád tu byla

ruská fronta, nicht wahr? Naši vůdci byli šílenci, to je jasné, ale což-

pak se dá se šílenci diskutovat … zvlášť když ten nejšílenější z nich

měl úplně ďábelské štěstí. O centimetry unikl skvěle připravenému

pokusu o atentát. Spiklence pomalu uškrtili klavírní strunou. Jejich

smrtelné křeče byly nafilmovány pro poučení elity … “

„Páni! To je věc!“ vykřikl Todd impulsivně. „Viděl jste ten

film?“

„Ano. Viděl. Všichni jsme viděli, co se stalo těm, kdo chtěli utéct

před vichrem. Co jsme tenkrát dělali, bylo správné. Vzhledem k době

a místu to bylo správné. Udělal bych to zas. Ale … “

Obrátil zrak ke sklenici. Byla prázdná.

„ … ale nechci o tom mluvit, dokonce ani na to myslet. Co jsme

dělali, bylo motivováno jen přežitím a na přežití není nic pěkného.

Míval jsem sny … “ Pomalu si vzal cigaretu z krabičky na televizi.

„Ano. Celá léta jsem je míval. Tma a zvuky ve tmě. Traktorové mo-

tory. Buldozerové motory. Pažby pušek bušící do něčeho, co může

být stejně dobře zamrzlá zem jako lidské lebky. Pískání, sirény, vý-

střely z pistolí, výkřiky. Dveře dobytčích vagónů, otevírající se rach-

tavě za studených zimních podvečerů.

Pak v mých snech všechny zvuky ustaly – a ve tmě se otevřely

Strana 22 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

oči, planoucí jak oči zvířat v deštném pralese. Celá léta jsem žil na

okraji džungle, proto jsem asi také v těch snech vždycky cítil džungli.

Když psem se ze sna probouzel, býval jsem celý propocený, srdce mi

v hrudi bušilo a ruku jsem měl vraženou do úst, abych udusil výkřiky

hrůzy. A bylo mi jasné: Ten sen je pravda. Brazílie, Paraguay, Kuba

… ta místa jsou sen. Ve skutečnosti jsem pořád v Patinu. Rusové jsou

dnes zase blíž než včera. Někteří z nich si pamatují, jak v třiačtyřicá-

tém museli jíst zmrzlé německé mrtvoly, aby přežili. Teď se touží

napít horké německé krve. Říkalo se, chlapče, že po přechodu ně-

meckých hranic někteří právě tohle dělali: prořízli zajatcům hrdlo a

pili jejich krev z holínky. Budil jsem se a uvažoval: Práce musí po-

kračovat, když pro nic jiného, tak proto, aby nezůstalo žádné svědec-

tví o tom, co jsme tady dělali, nebo jen tak málo, že svět, který tomu

nechce uvěřit, tomu nebude muset uvěřit. Uvažoval jsem: Práce musí

pokračovat, jestli máme přežít.“

Todd nyní naslouchal pozorně a s velkým zájmem. Tohle bylo

dost dobré, ale v příštích dnech se určitě objeví ještě leccos lepšího.

Dussander potřebuje jen trochu popíchnout. Panebože, to je klika!

Spousty lidí v jeho věku jsou už úplně senilní.

Dussander opět mohutně zadýmal z cigarety. „Později, když ty

sny přestaly, jsem míval dny, kdy jsem si myslel, že vidím někoho z

Patinu. Nikdy stráže nebo důstojníky, vždycky vězně. Pamatuji si

jedno odpoledne v západním Německu před deseti lety. Na autobah-

nu došlo k dopravní nehodě. Provoz ve všech jízdních pruzích se za-

stavil. Seděl jsem ve svém morrisu, poslouchal rádio a čekal, až se to

zase rozjede. Podíval jsem se napravo. Ve vedlejším pruhu byla hod-

ně stará simca a za volantem seděl muž, který se na mě díval. Bylo

mu asi padesát a nevypadal zdravě. Na tváři měl jizvu. Vlasy měl bí-

lé, krátké, špatně ostříhané. Odvrátil jsem se. Minuty míjely a pořád

se nic ani nehnulo. Začal jsem na muže v simce kradmo pokukovat.

Pokaždé jsem viděl, že ze mě nespouští zrak. Tvář měl mrtvolně ne-

hybnou, oči zapadlé v důlkách. Byl jsem přesvědčen, že ten člověk

byl v Patinu. Byl tam a poznal mě.“

Dussander si protřel rukou oči.

„Bylo to v zimě. Ten muž měl na sobě plášť. Ale byl jsem pře-

svědčen; že kdybych vystoupil z vozu, šel k němu, svlékl mu kabát a

Strana 23 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

vyhrnul rukávy, uviděl bych na jeho paži vytetované číslo.

Konečně se vozy daly zase do pohybu a já se mohl od té simky

vzdálit. Kdyby ta zácpa trvala ještě deset minut, byl bych vylezl z au-

ta, vytáhl toho chlapa ven a zmlátil ho, tetování netetování. Zmlátil

bych ho za to, jak se na mě díval.

Krátce nato jsem z Německa navždy odjel.“

„Ke svému štěstí,“ poznamenal Todd.

Dussander pokrčil rameny. „Všude to bylo stejné. Havana, Mexi-

co City, Řím. Víš, byl jsem tři roky v Římě. Každou chvíli jsem viděl

nějakého muže, jak se na mě dívá v kavárně přes své cappucino …

ženu v hotelové hale, která se zřejmě zajímá víc o mě než o svůj ča-

sopis … číšníka v restauraci, který ze mě nespouští oči, bez ohledu na

to, koho obsluhuje. Začal jsem být přesvědčen, že mě ti lidé zkouma-

jí, a za takových nocí přicházel ten sen – zvuky, džungle, oči.

Když jsem ale přijel do Ameriky, pustil jsem to z hlavy. Chodím

do kina, jednou týdně někam na večeři – vždycky do některé té na-

blýskané a báječně osvětlené samoobsluhy. Tady doma luštím kří-

žovky, většinou mizerné, a dívám se na televizi. Večer piju, dokud

neusnu. Ty sny se mi už nevracejí. Když vidím, že si mě v obchod-

ním domě, v knihovně nebo u trafikanta někdo prohlíží, pomyslím si,

že mu nejspíš připomínám dědečka … nebo starého učitele … nebo

souseda z města, kde před lety bydlíval.“ Zavrtěl na Todda hlavou.

„Ať už se v Patinu stalo cokoli, stalo se to jinému člověku. Ne mně.“

„Senzace!“ vykřikl Todd. „Chci o tom slyšet všechno.“

Dussander prudce zavřel oči a pak je zase pomalu otevřel. „Nic

nechápeš. Já o tom nechci mluvit.“

„Ale budete. A jestli nebudete, řeknu každému, kdo jste.“

Dussander na něj zíral, popelavý v tváři. „Věděl jsem,“ řekl, „že

na vydírání dřív nebo později stejně narazím.“

„Dneska chci slyšet o plynových komorách,“ požádal Todd. „A o

tom, jak jste je pekli, když byli mrtví.“ Jeho široký úsměv zářil a já-

sal. „Ale než začnete, tak si nasaďte zuby. Vypadáte s nimi líp.“

Dussander učinil, co mu bylo řečeno. Vyprávěl o plynových ko-

morách, dokud Todd nemusel jít domů na oběd. Pokaždé, když se

pokusil sklouznout k nějakým všeobecnostem, Todd se přísně zamra-

čil a přesnými otázkami ho vrátil k tématu. Dussander při vyprávění

Strana 24 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

hodně pil. Neusmíval se. Todd se usmíval: Todd se usmíval tolik, že

to stačilo za oba dva.

2

Srpen 1974

Seděli na Dussanderově zadní verandě pod bezmračným, usmě-

vavým nebem. Todd měl na sobě džíny, kecky a sportovní tričko:

Dussander byl navlečen do beztvaré šedé košile a sloních khaki

kalhot s kšandami – do vandráckých kalhot, pomyslel si s vnitřní ne-

volí Todd: kalhoty vypadaly, jako by pocházely přímo z balíku, za-

slaného na adresu Armády spásy dole ve městě. Bude opravdu muset

něco udělat s tím, jak se Dussander obléká, když je doma. Úplně to

kazí náladu.

Oba jedli velké hamburgery, které Todd přivezl v košíku na kole;

šlapal ostošest, aby nevystydly. Todd srkal kolu brčkem z umělé

hmoty. Dussander měl sklenici whisky.

Jeho stařecký hlas stoupal a klesal, roztřesený, váhavý, někdy

téměř neslyšný. Světle modré oči, . protkané obvyklými rudými žil-

kami, nebyly ani chvíli klidné..Pozorovatel mohl ty dva považovat za

dědečka a vnuka ve chvíli, kdy vnuk zřejmě prochází jakýmsi zasvě-

covacím obřadem.

„A to je všechno, na co si vzpomínám,“ skončil zrovna Dussan-

der a zakousl se do sendviče s hamburgerem. McDonaldův speciální

kečup mu stekl na bradu.

„Vy si přece ještě na něco vzpomenete,“ vybídl ho lehce Todd.

Dussander si dal pořádný lok whisky. „Vězeňské mundůry se dě-

laly z papíru,“ zavrčel nakonec vztekle. „Když vězeň zemřel, šaty se

předávaly dál, dokud se daly nosit. Někdy se v jednom papírovém

mundúru vystřídalo až čtyřicet vězňů. Dostával jsem vysoké hodno-

cení za hospodárnost.“

„Od Glückse?“

„Od Himmlera.“

„Ale v Patinu byl závod na výrobu konfekce, Říkal jste mi to mi-

nulý týden. Proč jste si tam nenechávali šít vězeňské mundůry? Moh-

Strana 25 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

li je dělat vězňové sami.“

„Úkolem závodu v Patinu bylo vyrábět uniformy pro německé

vojáky. A pokud šlo o nás … “ Dussanderovi na chvíli selhal hlas, ale

opět se přiměl k pokračování. „My jsme nebyli žádné rekreační zaří-

zení,“ dokončil s námahou.

Todd zářil širokým úsměvem.

„Pro dnešek stačí? Prosím tě. Bolí mě v krku.“

„Tak byste neměl tolik kouřit,“ odpověděl mu usměvavý Todd.

„Povídejte mi ještě něco o oblečení.“

„Koho? Vězňů, nebo SS?“ Dussanderův hlas zněl rezignovaně.

Todd s úsměvem upřesnil: „Těch i těch.“

3

Září 1974

Todd byl doma v kuchyni a mazal si chleba arašídovou poma-

zánkou a džemem. Kuchyň tvoří vyvýšený prostor, blyštící se chró-

mem a nerezavějící ocelí, do kterého se chodí po šesti sekvojových

schodech. Matčin elektrický psací stroj šel nepřetržitě od té doby, co

se Todd vrátil ze školy. Přepisovala diplomovou práci jedné student-

ce. Ta studentka měla krátké vlasy, nosila silné brýle a podle Toddo-

va skromného mínění vypadala trochu jako mimozemšťan. Diplomka

se zabývala rozšířením octomilky v Salinas Valley podruhé světové

válce nebo nějakou podobnou ptákovinou. Teď se stroj zastavil a

matka vyšla z pracovny.

„Toddíčku,“ pozdravila syna.

„Moničko,“ odpověděl Todd roztomile.

Na šestatřicet let je matka docela pěkná kočka, napadlo Todda;

plavé vlasy, protkané tu a tam stříbrnými pramínky, vysoká, s pěknou

postavou, teď právě oblečená do červených šortek a zlatohnědé blůzy

– její cípy byly pod prsy svázány a bylo vidět štíhlé, hladké břicho.

Ve vlasech, nedbale sepnutých tyrkysovou sponou, měla zastrčenou

propisovací tužku.

„Tak co škola?“ zeptala se na schodech do kuchyně. Lehce ho

políbila a pak vklouzla na židli u pultíku, kde snídávali.

Strana 26 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

„Normálka.“

„Bude zas vyznamenání?“

„Hotovka.“ Po pravdě ho napadlo, že teď v prvním čtvrtletí mož-

ná nebudou známky jako obvykle. Tráví spoustu času s

,Dussanderem, a i když zrovna s tím starým Němčourem není; stejně

pořád přemýšlí o tom, co mu Dussander vyprávěl. Jednou nebo dva-

krát se mu dokonce o těch věcech zdálo. Ale s tím se nedalo nic dě-

lat.

„Nadaný žák,“ řekla matka a pohladila ho po střapatých vlasech.

„Jaký je ten chleba?“

„Jde to,“ usoudil Todd.

„Namaž mi, prosím tě, taky jeden a přines mi ho do pokoje.“

„Nemůžu,“ řekl Todd a vstal. „Slíbil jsem panu Denkerovi, že k

němu zajdu a budu mu hodinku číst.“

„Pořád čtete Robinsona Crusoa? “

„Ne.“ Ukázal jí hřbet tlusté knihy, kterou koupil za dvacet centů

v antikvariátu. „Toma Jonese.“

„No to mě podrž! To budeš číst celý školní rok, Toddíčku. Ne-

můžeš aspoň sehnat nějaké zkrácené vydání, jako byl ten Robinson?“

„To bych moh, ale on tohle chce slyšet celé. Říkal to.“

„Hm.“ Chvíli se na něj dívala, pak ho objala. Nebývala často tak

spontánní a Todd se cítil trochu nesvůj. „Jsi zlato, že obětuješ tolik

svého volna, jen abys mu předčítal. Myslíme si s otcem, že to je

prostě … prostě něco úplně výjimečného.“

Todd skromně sklopil oči.

„A nechtít o tom nikomu ani říct,“ pokračovala matka. „Tajit

svůj dobrý skutek.“

„Ale kluci by si mysleli, že mi nejspíš straší ve věži,“ vysvětlil

Todd a skromně se usmíval na podlahu. „Znáš ty kecy.“

„Takhle nemluv,“ napomenula ho nepřítomně a pak se zeptala:

„Myslíš, že by pan Denker chtěl někdy přijít k nám na večeři?“

„Třeba jo,“ připustil Todd nezávazně. „Teď ale sebou už musím

fakt hodit.“

„Dobře. Večeře je v půl sedmé. Nezapomeň.“

„To víš, že ne.“

„Otec musí dneska pracovat dlouho, takže budeme zase u večeře

Strana 27 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

jen my dva.“

„To neva, Moničko.“

S hrdým úsměvem sledovala Todda, jak odchází, a doufala, že v

Tomu Jonesovi není nic, co by snad neměl číst: je mu teprve třináct.

Nic závadného nepředpokládala. Todd vyrůstal ve společnosti, kde

časopisy jako Penthouse jsou dostupné každému, kdo má v kapse do-

lar a čtvrt, stejně tak jako každému klukovi, který dosáhne na horní

polici stánku s časopisy s stihne se rychle mrknout, než ho prodavač

okřikne, aby to koukal dát zpátky a zmizel. Ve společnosti, jež zřej-

mě ze všeho nejvíc vyznává víru v násilí a sex, není přece možné na-

jít v knize dvě stě let staré nic moc, co by Toddovi popletlo hlavu – a

přitom pro toho starého pána to může být zážitek. A jak Richard rád

říkával, pro kluka je celý svět laboratoř. Musíte děti nechat, ať si vše

samy osahají. A jestli má takové dítě zdravý domov a milující rodiče,

může projít různými úskalími a ze všeho nakonec vyjde ještě silnější.

A nejzdravější dítě, které znala, si to už šlapalo na svém schwin-

nu předměstskou ulicí. Dobře toho kluka vychováváme, pomyslela si

a začala si mazat chleba. A to teda sakra dobře.

4

Říjen 1974

Dussander zhubl. Seděli v kuchyni, umolousaný výtisk Toma Jo-

nese mezi sebou na ubrusu z voskovaného plátna (Todd se snažil; aby

nikdy nic neopomenul, a tak zakoupil z kapesného Cliffův rozbor

Torna Jonese a pečlivě přečetl celý zkrácený obsah díla a byl připra-

ven na případné dotazy rodičů). Todd právě jedl velikou palačinku s

čokoládou, kterou koupil na trhu. Koupil také jednu pro Dussandera,

ale ten se jí ani nedotkl. Občas na ni rozmrzele pohlédl a dál upíjel

whisky. Todd nesnášel pomyšlení, že by něco tak dobrého mělo přijít

vniveč. Jestli se Dussander do palačinky hezky rychle nepustí, požá-

dá ho, aby si ji mohl vzít.

„Tak jak se to svinstvo do Patinu dováželo?“ zeptal se Dussande-

ra.

„V železničních vagónech,“ odpověděl Dussander. „V železnič-

Strana 28 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

ních vagónech s označením ZDRAVOTNICKÝ MATERIÁL. Při-

cházelo to v dlouhých bednách, které vypadaly jako rakve. To sedí,

co? Vězňové bedny vyložili a naskládali je na ošetřovnu. Později je

naši muži přemístili do skladu. Dělali to v noci. Sklad byl za sprcha-

mi.“

„Byl to vždycky Zyklon-B?“

„Ne, občas poslali něco jiného: Pokusné plyny. Vrchní velitelství

se pořád zajímalo o zvyšování účinnosti. Jednou nám poslali plyn

pod krycím názvem PEGASUS. Nervový plyn. Díkybohu, už ho víc-

krát neposlali. Ten plyn … “ Dussander viděl, jak se Todd předklonil

a jak se mu zostřil pohled; odmlčel se a jen tak si pohrával s prémio-

vou sklenicí od benzínové pumpy. „Nefungoval moc dobře,“ řekl na-

konec. „Byla to otrava.“

Ale Todd se nedal ošálit, ani trochu. „Co ten plyn dělal?“

„Zabil je – co si myslíš, že asi dělal, naučil je chodit po vodě?

Zabil je, nic víc.“

„Povídejte.“

„Ne,“ odmítl Dussander, teď už neschopen zakrýt hrůzu, kterou

cítil. Na PEGASUS si už nevzpomněl … jak dlouho? Deset let? Dva-

cet? „Nic ti neřeknu! Odmítám!“

„Povídejte,“ opakoval Todd a olizoval si z prstů čokoládovou po-

levu. „Povídejte nebo víte co.“

Ano, pomyslel si Dussander. Vím co. To opravdu vím, ty prašivá

malá zrůdo.

„Způsobil, že se roztancovali,“ řekl neochotně.

„Oni tancovali?“

„Stejně jako Zyklon-B se ten plyn pouštěl ze sprch. A oni … za-

čali poskakovat. Někteří naříkali. Většina z nich se smála. Začali

zvracet a … bezmocně vyprazdňovat střeva.“

„No teda,“ nadýchl se Todd. „Posrali se?“ Ukázal na Dussande-

rovu palačinku. Sám svou už dojedl. „Budete to jíst?“

Dussander neodpověděl. Oči měl zamžené vzpomínkami. Jeho

tvář byla vzdálená a chladná jako odvrácená strana planety, je se ni-

kdy neotáčí. V mysli pociťoval tu nejpodivnější směsici zhnusení a –

je to možné? – nostalgie?

„Začali se zmítat a z hrdla vyráželi zvláštní vysoké zvuky. Moji

Strana 29 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

muži … nazývali PEGASUS „jódlovací plyn“. Nakonec se všichni

zhroutili a jen leželi na podlaze ve vlastních výkalech, leželi tam,

ano, leželi tam na betonu a naříkali a jódlovali a z nosu jim tekla

krev. Ale já ti lhal, chlapče. Ten plyn je nezabil, buď nebyl dost silný

nebo my jsme se na to nevydrželi dívat tak dlouho. Myslím, že šlo

spíš o to druhé. Lidi v tom stavu by nemohli dlouho žít. Nakonec

jsem poslal dovnitř pět mužů s puškami, aby ukončili ty jejich smr-

telné křeče. Kdyby se to prozradilo, odrazilo by se to moc špatně na

mém hodnocení, o tom vůbec nepochybuji – bylo by to označeno za

mrhání náboji; a to v době, kdy führer označil každý náboj za národní

majetek. Těm pěti mužům jsem ale věřil. Bývaly doby, chlapče, kdy

jsem si myslel, že na ty zvuky nikdy nezapomenu. Jódlování.

Smích.“

„To si teda myslím,“ připustil Todd. Dussanderova palačinka v

něm zmizela na dvě skousnutí. Kdo šetří, má za tři, říkávala při jídle

Toddova matka, když si Todd výjimečně stěžoval, že už nemůže. „To

byl pěkný příběh, pane Dussandere. Vy pokaždé tak pěkně vyprávíte,

když se do toho konečně dáte.“

Todd se na něj usmál. Ač to zní neuvěřitelně – určitě ne, že by

chtěl – Dussander zjistil, že se usmívá také.

5

Listopad 1974

Dick Bowden, Toddův otec, se pozoruhodně podobal televiznímu

herci jménem Lloyd Bochner. Bylo mu – Bowdenovi, ne Bochnerovi

– osmatřicet. Byl to štíhlý až hubený muž, jenž rád nosil sportovní

košile a obleky solidní, většinou tmavé barvy. Když byl na staveništi,

nosil khaki oblek a na hlavě ochrannou přilbu, památku na doby, kdy

s Mírovými sbory pomáhal projektovat a stavět dvě přehrady v Afri-

ce. Když pracoval doma ve svém pokoji, nosil brýle, které mívaly ve

zvyku klouzat mu ke špičce nosu, takže vypadal jak děkan nějaké fa-

kulty. Právě teď měl ty brýle na nose a rukou nervózně tiskl synovo

čtvrtletní vysvědčení na lesklou skleněnou desku psacího stolu.

„Jedno B. Čtyři C. Jedno D. Sakra, D! Todde, matka to nedává

Strana 30 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

znát, ale je opravdu hrozně zklamaná.“

Todd sklopil oči. Neusmíval se. Když otec sakruje, to není nic

dobrého.

„Bože můj, takové vysvědčení jsi ještě nikdy neměl. D ze zákla-

dů algebry? Co to znamená?“

„Nevím, tati.“ Koukal se pokorně na kolena.

„Myslíme si s matkou, že třeba trávíš trochu moc času s panem

Denkerem. Nevěnuješ se dost učení. Myslíme si, že bys to měl ome-

zit jen na víkendy. Aspoň do doby, než uvidíme zlepšení … “

Todd zvedl oči a Bowdenovi se zdálo, že v nich na okamžik za-

hlédl divoký, zsinalý hněv. Vlastní oči se mu rozšířily, prsty sevřely

nažloutlý papír Toddova vysvědčení … a v tu chvíli to byl zase jen

Todd, hledící na něj otevřeně a spíš dost nešťastně. Byl tam opravdu

ten hněv? Určitě ne. Ale ta chvilka ho vyvedla z míry natolik, že na-

jednou nevěděl, jak dál. Todd nebyl blázen a Dick Bowden z něj

žádného blázna také dělat nechtěl. Jsou se synem přátelé, vždycky

přátelé byli a Dick chtěl, aby všechno zůstalo při starém. Neměli před

sebou žádné tajemství (s výjimkou faktu, že Dick Bowden býval ob-

čas nevěrný se svou sekretářkou, ale to nepatří přesně k těm věcem,

které sdělujete třináctiletému synovi … a kromě toho to nemá napros-

to žádný vliv na jeho domácí život, na jeho rodinný život). Tak to ta-

ké má být, dokonce musí být, ve světě, kde vrahové zůstávají nepo-

trestáni, středoškoláci si píchají heroin a kluci v Toddově věku si léčí

pohlavní nemoci.

„Ne, tati, prosím tě, to nedělejte. Teda, netrestejte pana Denkera

za moji chybu. To by ho úplně zničilo. Já se polepším. Opravdu. Ta

algebra … fakt mě to vzalo. Už jsem byl párkrát u Bena Tremainea a

stačilo několik dní, co jsme se společně učili, a já tomu začínám ro-

zumět. Ze začátku jsem to … no bral jsem to trochu hákem.“

„Myslím, že s ním trávíš moc času,“ trval na svém Bowden, ale

už ne tak důrazně. Bylo těžké Toddovi něco odmítnout, bylo těžké ho

zklamat a to, co říkal o potrestání starého pána za Toddovo selhání …

sakra, na tom také něco je.

„Pan učitel Storrman, co ho máme na algebru, je fakt strašně

přísný,“ vysvětloval Todd. „Spousta kluků má D. A tři nebo čtyři ma-

fií F.“

Strana 31 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

Bowden zamyšleně přikývl.

„Nebudu už chodit v úterý. Dokud si nezlepším známky.“ Zkou-

mal otcův pohled. „A místo courání budu každý den zůstávat po vyu-

čování ve škole a učit se. Slibuju.“

„Ty máš toho starýho chlapíka opravdu tak rád?“

„On je fakt bezva,“ řekl Todd upřímně.

„No tak dobře. Zkusíme to, jak říkáš, ty flinku jeden. Ale na led-

novém vysvědčení chci vidět velké zlepšení známek, doufám, že ro-

zumíš. Myslím na tvou budoucnost. Třeba si myslíš, že v osmé třídě

je na to ještě dost času, ale chyba lávky.“ Stejně jako matka ráda říka-

la Kdo šetří, má za tři, tak otec rád říkal Chyba lávky.

„Rozumím, tati,“ přikývl Todd vážně. Byl to rozhovor mezi

muži.

„Teď běž, vem si knihy a makej.“ Postrčil si brýle na nose a po-

klepal Toddovi po rameni.

Toddovi se na tváři rozzářil široký úsměv. „ Už letím, tati!“

Bowden sledoval s hrdým úsměvem odcházejícího Todda. Mili-

ónovej kluk! A to v jeho tváři, to nebyl žádný hněv. Stoprocentně.

Možná raněná pýcha, kdoví … ale určitě ne tak silná emoce, kterou se

mu nejdřív zdálo, že tam vidí. Kdyby byl Todd takový blázen, už by

to musel dávno vědět; syna má přece přečteného skrz naskrz. Odjak-

živa.

Po splnění otcovských povinností si Dick Bowden začal pískat;

rozbalil roli výkresů a sklonil se nad ně.

6

Prosinec 1974

Tvář, jež se objevila na Toddovo vytrvalé zvonění, byla vyzáblá

a žlutavá. Vlasy, v červenci ještě tak bujné, teď začínaly ustupovat z

kostnatého čela; ztrácely lesk a lámaly se. Dussanderovo tělo, vždy

štíhlé, bylo teď vyhublé … i když, jak Todda napadlo, zdaleka ne tak,

jako těla vězňů, kteří mu kdysi přišli do rukou.

Když Dussander přišel ke dveřím, Todd měl levou ruku schova-

nou za zády. Teď ji vytáhl a podal Dussanderovi balík ovázaný stuž-

Strana 32 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

kou. „Veselé vánoce!“ zaječel na starého muže.

Dussander nejprve ucukl, ale pak si balíček Vzal, aniž dal najevo

potěšení nebo překvapení. Zacházel s ním tak opatrně, jako kdyby v

něm mohla být výbušnina. Venku pršelo. Poprchávalo už skoro týden

a Todd přinesl dárek pod kabátem. Zabalil ho do křiklavě červeného

papíru.

„Co je to?“ zeptal se Dussander bez nadšení cestou do kuchyně.

„Rozbalte to a uvidíte.“

Todd vyndal z kapsy saka láhev koky a položil ji na červenobílý

kostkovaný ubrus z voskovaného plátna, jenž pokrýval kuchyňský

stůl. „Raději stáhněte závěsy,“ doporučil důvěrně.

V Dussanderově tváři se ihned objevila nedůvěra. „Cože? Proč?“

„No … nikdy nevíte, kdo se může koukat,“ usmál se Todd. „Ne-

choval jste se tak snad celá léta? Že jste viděl lidi, kteří vás mohli

hledat, dřív než vás spatřili?“

Dussander zatáhl závěsy na oknech v kuchyni. Pak si nalil skle-

nici whisky. Potom rozvázal stužku na balíku. Todd ho zabalil tak,

jak chlapci často balívají vánoční dárky – chlapci, kteří mají na mysli

daleko důležitější věci, třeba fotbal, hokejový zápas s kluky z vedlejší

ulice a sobotní televizní seriál, na který se koukáte s kamarádem po-

zvaným na víkend, zabaleni do jedné deky a namačkáni na kraji gau-

če, tváře od ucha k uchu. Balík se vyznačoval množstvím potrhaných

rohů, spoustou neohrabaně přeložených konců papíru a zejména

spoustou použité lepicí pásky. Vypovídal o nedostatku trpělivosti s

takovou ženskou záležitostí.

Dussander byl sám sobě navzdory trochu dojat. A později, když

už hrůza trochu polevila, si pomyslel: že mě to nenapadlo.

Byla to uniforma. Uniforma SS. Kompletní, i s holínkami.

Otupěle zvedl zrak od obsahu balíku a pohlédl na kartónovou

krabici: KVALITNÍ ODĚVY FIRMY PETER‘S – NA STEJNÉ AD-

RESE OD ROKU 1951!

„Ne,“ řekl tiše. „To si neobléknu. Tady to končí, chlapče. Raději

zemřu, než bych to vzal na sebe.“

„Vzpomeňte si, co udělali s Eichmannem,“ upozornil ponuře

Todd. „Byl to starý člověk a o politiku se nezajímal. Neříkal jste to?

Kromě toho jsem na to šetřil celý podzim. Stálo to, i s botama, přes

Strana 33 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

osmdesát dolarů. V roce 1944 vám taky nevadilo to nosit. Ani tro-

chu.“

„Ty malej parchante!“ Dussander zvedl pěst nad hlavu. Todd se

ani nepohnul. Stál na místě jako přikovaný a oči mu svítily.

„Jo,“ vydechl tiše. „Jen pojďte a uhoďte. Dotknete se mě jen jed-

nou.“

Dussanderovi klesla ruka. Rty se mu chvěly. „Jsi pekelná stvů-

ra,“ zamumlal.

„Oblékněte si to,“ vyzval ho Todd.

Dussander zvedl ruce k hrdlu a těžce dýchal. Prosící ovčí oči se

upíraly na Todda. „Prosím tě,“ řekl. „Jsem starý člověk. Už ne.“

Todd pomalu, ale pevně zavrtěl hlavou. Oči mu stále svítily. Lí-

bilo se mu, když Dussander prosil. Tak jako kdysi oni museli prosit

jeho. Vězňové v Patinu.

Dussander nechal spadnout župan na podlahu. Až na trepky a

boxerské trenýrky stál úplně nahý. Hrudník měl propadlý, břicho

mírně vypouklé. Stařecké paže byly kost a kůže. Ale ta uniforma,

pomyslel si Todd. V té uniformě to bude hned jiné.

Dussander pomalu vyndal z krabice blůzu a začal si ji oblékat.

O deset minut později už stál úplně oblečen v uniformě SS. Če-

pici měl trochu nakřivo, ramena pokleslá, ale znak s bílou lebkou byl

zcela zřetelný. Dussander měl nyní zlověstnou důstojnost – aspoň v

Toddových očích – kterou dříve nemíval. Navzdory jeho seschlé po-

stavě, navzdory křivým nohám byl Todd spokojen. Dussander poprvé

připadal Toddovi takový, jaký by podle něj měl být. Starší, ano. Po-

ražený, ano. Ale opět v uniformě. Nikoli stařec, trávící čas čekáním

na smrt před umatlanou černobílou televizí s pokojovou anténou oba-

lenou kovovou fólií, ale Kurt Dussander, Krvavá bestie z Patinu.

Pokud jde o Dussandera, ten se cítil nesvůj, znechucen … ale

náhle si uvědomil i mírný pocit úlevy. Na tento pocit měl později tro-

chu vztek, neboť ho,napadlo; že to je zatím nepřesvědčivější důkaz

chlapcovy psychologické nadvlády nad ním. Byl chlapcovým věz-

něm a pokaždé, když měl podstoupit další nedůstojnost, pocítil mír-

nou úlevu, zatímco chlapcova moc rostla. Ale jemu se přesto ulevilo.

Vždyť to je jen látka, knoflíky a patentky … a navíc jen napodobeni-

Strana 34 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

na. Zip na poklopci – tam přece mají být knoflíky. Označení hodnosti

je špatné, krejčovská práce humpolácká, boty z levné kožené imitace:

Když se to vezme kolem a kolem, je to jen operetní uniforma a z té se

tedy zrovna nezblázní. Ne. To tedy …

„Upravte si čapku!“ vyštěkl Todd.

Dussander na něj udiveně zamrkal.

„Upravte si čapku, vojáku!“

Dussander uposlechl a podvědomě dal čepici poslední povýše-

necký dotyk, tak typický pro jeho bývalé oberleutnanty; smutné na

tom bylo, že toto byla navíc oberleutnantská uniforma.

„Stoj přímý!“

Dussander zvučně cvakl podpatky; učinil tak zcela bezmyšlenko-

vitě, jako by všechna minulá léta zmizela zároveň se županem.

„Achtung!“

Vypnul se do pozoru a Todd se na chvilku vyděsil – skutečně vy-

děsil. Měl pocit jako čarodějův učeň, který probudil duchy a teď je

neumí zastavit. Stařec žijící v lesklé bídě zmizel. Stál zde Dussander.

Toddův strach pak vystřídal vzrušující pocit moci.

„Čelem vzad!“

Dussander provedl přesný obrat a zapomněl přitom na whisky i

na utrpení posledních čtyř měsíců. Uslyšel opět cvaknutí svých pod-

patků a před sebou uviděl zamaštěný sporák. Za ním spatřil prašný

execírák vojenské akademie, kde se učil vojenskému řemeslu.

„Čelem vzad!“

Opět se otočil, tentokrát neprovedl povel tak přesně a trochu ztra-

til rovnováhu. Kdysi by to znamenalo přísné pokárání; špička důstoj-

nické hůlky vražená do břicha by mu bolestivě vyrazila dech. V du-

chu se pousmál. Ten kluk nezná zdaleka všechny triky. Kdepak.

„Pochodééém vchod!“ zavelel Todd. Oči mu žhavě planuly.

Z Dussanderových ramen se rázem vytratil vojácký postoj a celá

postava se opět sesula. „Ne,“ zašeptal. „Prosím tě … “

„Pochodovat! Řek jsem pochodovat!“

Dussander zachrčel a jeho boty začaly z výšky dopadat na vy-

bledlé linoleum kuchyňské podlahy. Provedl vpravo vbok, aby se vy-

hnul stolu, a znovu vpravo vbok, když se přiblížil ke zdi. Bezvýrazný

pohled směřoval mírně vzhůru. Nohy se před ním vymršťovaly a du-

Strana 35 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

pání roztřásalo laciné hrnky v polici nad dřezem. Ruce se míhaly v

krátkých kmitech.

Todda opět napadla představa kráčejících duchů a s ní se vrátil

strach. Náhle si uvědomil, že nechce, aby Dussandera cokoli z toho

bavilo, a že nejspíš chce, aby Dussander vypadal směšně a ne oprav-

dově. Ale ten muž, navzdory svému stáří i navzdory vetešnickému

zařízení kuchyně, nevypadal ani za mák směšně. Šel z něj strach.

Mrtvoly z jam a krematorií připadaly Toddovi poprvé reálné. Foto-

grafie propletených paží, nohou a trupů, bělajících se ve studeném

dešti jarního Německa, nebyly něčím nainscenovaným jako ve filmo-

vém hororu – hromada těl z figurín získaných z výloh obchodního

domu, které po natočení scény rekvizitáři zase odnesou – ale prostě

reálný fakt, ohromující, nevysvětlitelný a zlý. Na okamžik se mu zdá-

lo, že cítí neurčitý, lehce kouřový zápach rozkladu.

Hrůza ho vzpamatovala.

„Stát!“ vykřikl.

Dussander pochodoval dál s prázdným, nepřítomným pohledem.

Hlavu měl ještě více vzpřímenou, vychrtlé kuřecí šlachy na krku se

vypjaly a brada trčela v arogantním úhlu. Nad ní čněla oplzle do pro-

storu skoba nosu.

Todd ucítil v podpaží čůrky potu. „Halt!“ zařval.

Dussander se zastavil; pravá noha vpředu, levá nahoru a pak je-

diným pohybem jako píst dolů vedle pravé. Jeho tvář měla ještě chví-

li chladnou bezvýraznost nemyslícího robota – a pak ji vystřídal zma-

tek. Zmatek, za nímž následovala porážka. Dussander se opět sesul.

Todd si tiše oddechl úlevou a na okamžik se rozzlobil sám na se-

be. Tak kdo tady rozkazuje? Znovu ho zaplavila vlna sebedůvěry. Já,

aby bylo jasno. A on ať na to raději nezapomíná.

Začal se opět usmívat. „Docela dobrý. Ale myslím, že s trochou

cviku budete daleko lepší.“

Dussander stál se svěšenou hlavou, beze slova a jen lapal po de-

chu.

„Teď se můžete převléknout,“ dodal Todd velkomyslně … a na-

padlo ho, zda vůbec chce, aby si to Dussander ještě někdy oblékl. Na

pár vteřin …

Strana 36 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

7

Leden 1975

Todd odešel ze školy hned po posledním zvonění, sedl na kolo a

zajel do parku. Našel si opuštěnou lavičku, postavil schwinna na

opěrku a ze zadní kapsy kalhot vyndal vysvědčení. Rozhlédl se ko-

lem, zda tu není někdo známý, ale v dohledu byl jen nějaký kluk s

kamarádkou, kteří se muchlali u jezírka, a pak ještě dva přiopilí van-

dráci, přemítající nad papírovým pytlem. Zasraný vandráci, řekl si v

duchu; ale nebyli to oni, co mu kazilo náladu. Rozevřel vysvědčení.

Angličtina: C. Americké dějiny: C. Přírodopis: D. Naše společ-

nost: B. Základy francouzštiny: F. Základy algebry: F.

Nevěřícně zíral na známky. Věděl, že to bude špatné, ale tohle

byla katastrofa.

Třeba je to tak nejlepší, promluvil náhle vnitřní hlas. Třeba jsi to

udělal schválně, protože část tvého já s tím chce skoncovat. Potřebu-

je s tím skoncovat. Než se stane něco hrozného.

Rázně tu myšlenku zapudil. Nic hrozného se nemůže stát.

Dussandera má pevně pod palcem. Úplně pod palcem. Stařík si mys-

lí, že jeden z Toddových kamarádů má dopis, ale neví, který kluk by

to mohl být. Kdyby se Toddovi něco stalo – cokoliv – ten dopis půjde

na policii. Kdysi míval pocit, že by to Dussander stejně mohl zkusit;

teď už byl na takový závod příliš starý, nešel by do něj, i kdyby do-

stal fóra.

„Mám ho v hrsti,“ zašeptal Todd a udeřil se do stehna, až mu na-

skočila na svalu boule. Povídat si nahlas je nenormální – to dělají

cvoci. Získal ten zlozvyk v posledních asi šesti týdnech a vypadalo

to, že se ho nedokáže zbavit. Přistihl několik lidí, jak si ho kvůli tomu

několikrát divně prohlíželi. Pár z nich byli učitelé. A ten vylízanec

Bernie Everson se ho rovnou zeptal, jestli mu nestraší na majáku.

Todd už málem, málem vrazil tomu hajzlíkovi jednu do zubů a při-

tom tyhle věci – rvačky, tahanice a vůbec všechny, potyčky – to není

nic dobrého. Při nich se vždycky dostanete den do špatného světla.

Povídat si nahlas je zlé, to je fakt, ale …

„Sny jsou taky zlé,“ zašeptal. Tentokrát se nepřistihl. Teprve

Strana 37 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

úplně nedávno začal mít velice ošklivé sny. Ve snu měl na sobě

vždycky uniformu, i když její typ se lišil. Někdy to byl papírový

mundůr a Todd stál v řadě mezi stovkami vyzáblých mužů; ve vzdu-

chu byla cítit spálenina a zaléhal sem hluk buldozerových motorů.

Pak před řadu předstoupil Dussander a namátkou ukázal na toho či

onoho. Ti zůstali na místě. Ostatní byli odvedeni k spalovně. Někteří

z nich zápasili a kopali kolem sebe, ale většinou byli příliš podvyži-

vení, příliš vyčerpaní. Potom stanul Dussander před Toddem. Jejich

oči se setkaly na dlouhou, ochromující chvíli a pak Dussander ukázal

na Todda vybledlým deštníkem.

„Toho vezměte do laboratoře,“ přikázal Dussander ve snu. Ohr-

nul ret a odhalil falešné zuby. „Toho amerického chlapce.“

V jiném snu byl oblečen do uniformy SS. Nablýskané holínky

byly jak zrcadlo. Znaky lebky a zalomených blesků se třpytily. Ale

Todd stál uprostřed hlavní třídy v Santo Donatu a všichni se na něj

dívali. Začali ukazovat prstem. Někteří se začali smát. Jiní vypadali

šokovaně, rozzlobeně nebo pobouřeně. Ve snu u něj zastavilo se

skřípěním staré auto a z něj se vyklonil Dussander. Vypadal na dvě

stě let a se svou žlutavou svraštělou kůží se podobal mumii.

„Znám vás!“ prohlásil řezavým hlasem snový Dussander. Podí-

val se na přihlížející a pak znovu na Todda. „Byl jste velitelem Pati-

nu! Všichni se podívejte! Tohle je Krvavá bestie z Patinu! Himmle-

rův výkonný expert! Odhalil jsem tě, ty řezníku! Odhalil jsem tě,

vrahu nemluvňat! Odhalil jsem tě!“

V dalším snu měl na sobě pruhovanou vězeňskou uniformu a dva

strážci, podobní Toddovým rodičům, ho odváděli chodbou, sevřenou

kamennými zdmi. Oba strážci měli na pažích zřetelně viditelné žluté

pásky s Davidovou hvězdou. Za nimi kráčel kněz a předčítal z páté

knihy Mojžíšovy. Todd se ohlédl přes rameno a viděl, že kněz je

Dussander a že má na sobě černé sako důstojníka SS.

Na konci kamenné chodby se otvíraly dvojité dveře do osmiúhel-

níkové prosklené místnosti. Za skleněnými stěnami stály řady zmrza-

čených mužů a žen, všichni nazí, všichni se stejným, záhadně bezvý-

razným pohledem. Na každé paži měli modré číslo.

„Je to v pořádku,“ zašeptal si Todd pro sebe. „Všechno je ve fi-

guře, všechno máme pevně v rukou.“

Strana 38 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

Mladý pár, který se opodál pořád cicmal, na něj vrhal kradmé

pohledy. Todd se na ně podíval tak divoce, že se neodvážili ani píp-

nout. Nakonec se odvrátili na druhou stranu. Nešklebil se ten kluk?

Todd vstal, nacpal vysvědčení do zadní kapsy kalhot a sedl na

kolo. Asi o dva bloky dál byla drogerie. Koupil lahvičku odstraňova-

če inkoustu a plnicí pero s modrou náplní. Vrátil se do parku (mladý

pár už byl pryč, ale vandráci tam zasmrádali dál) a změnil známku z

angličtin na B, americké dějiny na A, přírodopis na B, základy fran-

couzštiny na C a základy algebry na B. U předmětu „naše společ-

nost“ známku vymazal pak ji znovu napsal, aby vysvědčení vypadalo

jednotně.

„A je to,“ zašeptal. „Tohle je zdrží. Tohle je určitě zdrží.“

Jedné noci koncem měsíce, bylo po druhé hodině k ránu, se Kurt

Dussander probudil za naříkavého sípání uprostřed rvačky s vlastním

prostěradlem; vytřeštil oči do svíravé a děsivé tmy. Byl napůl udušen

a zcela ochromen strachem. Měl pocit, že mu na prsou leží těžký ká-

men a napadlo ho, zda to není infarkt. Těžce šmátral ve tmě po stolní

lampičce, a když rozsvěcoval, málem ji shodil.

Jsem ve svém pokoji, uvažoval, ve vlastní ložnici, tady v Santo

Donato, jsem v Kalifornii, v Americe. Podívej, to jsou tytéž hnědé

závěsy na týchž oknech, tytéž police s knížkami za pěťák z knihku-

pectví na Soren Street, tentýž šedivý koberec, tytéž modré tapety.

Žádný infarkt. Žádná džungle. Žádné oči.

Hrůza se ho ale držela jako klíště a srdce bušilo o závod. Vrátil

se mu ten sen. Věděl, že se to dříve nebo později stane, jestli toho ten

kluk nenechá. Toho mu byl čert dlužen. Napadlo ho, pochopitelně, že

chlapcův ochranný dopis je jen bluf a navíc dost špatný – nejspíš

okouknutý z televizních detektivek. Jakému příteli by ten kluk mohl

věřit, že neotevře tak důležitý dopis? Žádnému, to dá rozum. Takhle

uvažoval. Jen kdyby mohl mít jistotu …

Sevřel dlaně, ucítil známou artrózní bolest a zase je pomalu roze-

vřel.

Vzal ze stolku krabičku cigaret, dřevěnou sirkou škrtl o pelest a

zapálil si. Ručičky hodin ukazovaly 2:41. Dnes v noci už neusne.

Vdechl kouř a pak ho v sérii trýznivých křečí vykašlal. Teď už neu-

Strana 39 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

sne, pokud se mu nebude chtít sejít dolů a dát si jednu či dvě sklenky.

Nebo tři. A za těch posledních šest týdnů už toho vypil až dost. Dáv-

no už nebyl mladíkem, který do sebe mohl házet jednu za druhou, tak

jako tenkrát v devětatřicátém, když byl jako důstojník na dovolené v

Berlíně; ve vzduchu visela vůně vítězství a všude jste slyšeli führerův

hlas a viděli jeho planoucí, panovačné oči …

Ten kluk … ten zatracenej kluk!

„Vzpamatuj se,“ řekl nahlas a leknutím ze zvuku vlastního hlasu

v tichém pokoji maličko poskočil. Neměl ve zvyku povídat si nahlas,

ale nebylo to ani poprvé, co se mu to stalo. Pamatoval se, že to občas

dělával během několika posledních týdnů v Patinu, když se kolem

nich všechno hroutilo a ruské hromobití bylo stále silnější, ze začátku

každým dnem, později každou hodinou. Tenkrát bylo dost přirozené

povídat si sám pro sebe. Byl ve stresu a lidé ve stresu se často chovají

podivně – dlaní v kapse u kalhot si přikrývají varlata, cvakají zubama

… Wolff báječně cvakal zubama. Přitom se šklebil. Hoffmannovi se

třásly prsty a klepal se mu zadek; vytvářel přitom rychlý, složitý ryt-

mus, jehož si zřejmě vůbec nebyl vědom. On, Kurt Dussander, si ně-

kdy povídal sám pro sebe. Ale teď …

„Jsi zase ve stresu,“ řekl nahlas. Uvědomil si, že mluví německy.

Nemluvil německy už celá léta, ale teď mu ten jazyk připadal vřelý a

konejšivý. Uklidňoval ho, ukolébával. Byl sladký a tajuplný.

„Ano, jsi ve stresu. Kvůli tomu klukovi. Ale buď čestný sám k

sobě. Na lhaní je příliš brzy ráno. Tak moc zase toho povídání nelitu-

ješ. Nejdříve tě děsilo, že ten kluk nedokáže nebo nebude chtít za-

chovat tajemství. Řekne to kamarádovi, ten dalšímu příteli, který to

poví dvěma jiným. Jestli to ale udržel takhle dlouho, udrží to dál.

Když mě seberou, ztratí svou … svou mluvící knihu. Tohle pro něho

jsem? Řekl bych, že ano.“

Odmlčel se, ale myšlenky šly dál. Je sám a je mu smutno – nikdo

se nikdy nedoví, jak je osamělý. Bývaly doby, kdy téměř vážně uva-

žoval o sebevraždě. Nebyl dobrým poustevníkem. Hlasy, které slý-

chal, přicházely jen z rádia. Byl starý, a i když měl strach ze smrti,

větší strach měl z osamělého stáří.

Občas ho podvedl měchýř. Býval na půl cesty na záchod, když se

mu na kalhotách rozšířila tmavá skvrna. Za vlhkého počasí se mu

Strana 40 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

nejdříve rozklepou a pak rozpláčou klouby; bývaly dny, kdy od sví-

tání do soumraku spolykal celou tubu prášků proti artrózním boles-

tem … a bolesti přitom zahnal vždycky den aspirín. I takové činnosti,

jako je zvednutí knížky z police nebo zapnutí televize, se stávaly cvi-

čeními v bolesti. Zrak má špatný občas něco převrhne, narazí si holeň

nebo se praští do hlavy. Žil v hrůze, že si zlomí nohu a nedokáže se

dostat k telefonu, a žil v hrůze, že se k němu dostane a sežene něja-

kého doktora, jenž odhalí jeho skutečnou minulost, až neexistující lé-

kařská dokumentace pana Denkera vzbudí jeho podezření.

Ten kluk něco z toho zmírnil. Když je tady, Dussander může při-

volávat staré časy. Pamatuje se na ty dny s perverzní přesností; chrlí

ze sebe téměř nekonečný přehled jmen a událostí, i počasí toho kte-

rého díle. Vzpomínal na vojína Henreida, jenž byl u kulometu na se-

verovýchodní věži, a na výrůstek, který měl vojín Henreid mezi oči-

ma. Někteří kamarádi mu říkali Třetí oko nebo Starý Kyklop. Vzpo-

mínal na Kessela, jenž měl fotografii své dívky, jak leží nahá na gau-

či s rukama za hlavou. Za ukázání fotky vybíral Kessel poplatek. Pa-

matoval si jména lékařů i jejich pokusy – práh bolesti, mozkové vlny

umírajících mužů a žen, fyziologická retardace, účinky různých dru-

hů ozáření a desítky dalších. Stovky dalších.

Měl pocit, že chlapci vypráví tak, jak staří lidé vyprávějí, ale zá-

roveň si uvědomoval, že má mnohem větší štěstí než většina starců,

jejichž posluchači jsou netrpěliví, bez zájmu nebo vysloveně hrubí.

Jeho posluchač byl naprosto fascinován.

Je snad za to pár ošklivých snů příliš vysokou cenou?

Zamáčkl cigaretu, chvíli zůstal ležet a hleděl do stropu, pak spus-

til nohy na podlahu. Pomyslel si, že jsou oba s chlapcem odporní, je-

den žije z druhého … navzájem se požírají. Jestliže jeho samotného

někdy rozbolí břicho po té ponuré, ale bohaté stravě, kterou si dopřá-

vají v jeho odpolední kuchyni, jak asi bývá chlapci? Spí dobře? Asi

ne. Poslední dobou mu chlapec připadal hodně pobledlý a hubenější,

než když vstoupil poprvé Dussanderovi do života.

Přešel ložnici a otevřel skříň. Shrnul ramínka napravo, sáhl

dovnitř a vyndal falešnou uniformu. Visela mu v ruce jak kůže mr-

chožrouta. Dotkl se jí druhou rukou. Dotkl se jí … a pak ji pohladil.

Po dlouhé době ji sundal z ramínka a pomalu, pomalu si ji oblékl;

Strana 41 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

nepodíval se přitom do zrcadla, dokud všechny knoflíky uniformy

nebyly zapnuty, řemení upevněno (a falešný poklopec zavřen na zip).

Teprve pak se na sebe podíval do zrcadla a přikývl.

Vratil se do postele, lehl si a vykouřil další cigaretu. Když do-

kouřil, cítil se zase ospalý. Zhasl noční lampičku a pořád nevěřil, že

by to mohlo být tak snadné. O pět minut později však již spal a jeho

spánek byl tentokrát bezesný.

8

Únor 1975

Po večeři vytáhl Dick Bowden láhev koňaku, který Dussander

soukromě považoval za hrozný. Usmíval se, ovšem, zeširoka a velmi

jej chválil. Bowdenova žena dala chlapci kakao. Chlapec byl po ce-

lou večeři nezvykle klidný. Nebyl ve své kůži? Ano. Zdálo se, že je z

nějakého důvodu velice nesvůj.

Dussander okouzlil Dicka a Moniku Bowdenovy od chvíle, kdy s

chlapcem přišel. Chlapec řekl rodičům, že zrak pana Denkera je

mnohem horší, než tomu ve skutečnosti bylo (což by měl být důvod,

aby si pan Denker opatřil slepeckého psa, pomyslel si Dussander

pichlavě), neboť tím se vysvětlovalo všechno to chlapcovo údajné

čtení. Dussander byl ohledně toho velice opatrný a měl dolem, že ni-

kde nic neuklouzlo.

Měl na sobě svůj nejlepší oblek, a přestože večer byl vlhký, jeho

artróza se chovala až na ojedinělá píchnutí pozoruhodně něžně. Chla-

pec z nějakého absurdního důvodu chtěl, aby nechal deštník doma,

ale Dussander na něm trval. Celkem vzato strávil příjemný a docela

vzrušující večer. Ať už ten koňak byl hrozný nebo ne, Dussander ne-

byl u nikoho na večeři už devět let.

Při jídle vyprávěl o essenské automobilce, o výstavbě poválečné-

ho Německa – Bowden mu k tomu položil několik inteligentních do-

tazů a zdálo se, že Dussanderovy odpovědi v něm zanechaly silný do-

jem – a o německých spisovatelích. Monica Bowdenová se ho zepta-

la, jak se to stalo, že v poměrně vyšším věku odešel do Ameriky;

Dussander zaujal správný postoj lítostivé krátkozrakosti a vyprávěl o

Strana 42 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

smrti své fiktivní manželky. Monica Bowdenová se rozplývala sym-

patiemi.

A teď, při neuvěřitelně mizerném koňaku, Dick Bowden řekl:

„Jestli to je příliš osobní, pane Denkere, prosím neodpovídejte … ale

pořád přemýšlím, co jste asi dělal za války.“

Chlapec mírně ztuhl.

Dussander se usmál a zašmátral po cigaretách. Viděl je naprosto

dokonale, ale bylo důležité neuklouznout ani v nejmenším. Monica

mu je vložila do dlaně.

„Děkuji vám, milostivá paní. Ta večeře byla báječná. Jste skvělá

kuchařka. Ani moje vlastní žena lépe nevařila.“

Monica mu poděkovala a vypadala polichoceně. Todd na ni po-

drážděně pohlédl.

„Vůbec nic osobního na tom není,“ pokračoval Dussander a se

zapálenou cigaretou se obrátil k Bowdenovi. „Od roku 1943 jsem byl

v záloze jako všichni zdravotně schopní muži, kteří byli na aktivní

službu příliš staří. V té době už platilo mene tekel pro třetí říši i pro

šílence, kteří ji vytvořili. Ovšem pro jednoho šílence zejména.“

Dussander sfoukl dohořívající zápalku a vypadal slavnostně.

„Velká úleva byla, když se věci obrátily proti Hitlerovi. Velká

úleva. Pochopitelně,“ a teď Bowdena odzbrojil slovy muže k muži,

„člověk musel být opatrný, aby takové pocity nedal najevo. Nahlas

ne.“

„Také si myslím,“ řekl Dick Bowden uctivě.

„Nahlas ne,“ opakoval Dussander vážně. „Vzpomínám na jeden

večer, kdy jsme se – čtyři nebo pět nás bylo, samí přátelé – zastavili

po práci na skleničku v místním Ratskeller – tehdy nebýval vždycky

šnaps, dokonce ani pivo, ale toho večera bylo náhodou obojí. Všichni

jsme se navzájem znali téměř dvacet let. Jeden z nás, Hans Hassler,

se mimochodem zmínil o tom, že si führer nechal špatně, poradit s

otevřením fronty proti Rusům. Já mu řekl: ‚Hansi, dávej proboha po-

zor na to, co říkáš!‘ Ubohý Hans zbledl a ihned změnil předmět ho-

voru. A za tři dny byl stejně pryč. Nikdy jsem ho už nespatřil, a po-

kud vím, nespatřil ho ani nikdo jiný z těch, co toho večera seděli u

našeho stolu.“

„To je strašné!“ zašeptala bez dechu Monica. „Dáte si ještě ko-

Strana 43 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

ňak, pane Denkere?“

„Ne, děkuji.“ Usmál se na ni. „Manželka se naučila od své matky

jedno úsloví: „Člověk si nesmí zahrávat s osudem!“

Toddovo podmračené čelo se svraštilo ještě víc.

„Myslíte si, že ho poslali do nějakého toho tábora?“ zeptal se

Dick. „Vašeho přítele Hesslera?“

„Hasslera,“ opravil ho jemně Dussander. Zvážněl. „Bylo jich

spousta. Ty tábory … budou hanbou německého národa ještě tisíc let.

Takové dědictví nám zůstalo po Hitlerovi.“

„Ale prosím vás, to je snad příliš kruté,“ namítl Bowden. Zapálil

si dýmku a vyfoukl dusivý obláček lulkového tabáku Cherry Blend.

„Podle toho, co jsem četl, většina německého národa neměla ani po-

nětí, co se tam děje. Místní obyvatelé v okolí Auschwitz se domníva-

li, že to je továrna na uzeniny.“

„Brr, to je hrozné,“ otřásla se Monica a vyslala na manžela va-

rovný pohled ve smyslu tak-to-by-už-snad-stačilo. Pak se s úsměvem

obrátila k Dussanderovi. „Já přímo zbožňuji kouř z dýmky, vy ne,

pane Denkere?“

„Já také, milostivá,“ přisvědčil Dussander. Zrovna se mu podaři-

lo zadržet téměř nepřekonatelné nutkání kýchnout.

Bowden se náhle naklonil přes stůl a poklepal synovi na rameno.

Todd vyskočil. „Jsi dneska nějak nezvykle tichý, synku. Není ti ně-

co?“

Todd vyloudil na tváři podivný úsměv, jakoby rozdělený mezi

otce a Dussandera. „Je mi fajn. Nezapomeň, že jsem většinu toho vy-

právění slyšel už dřív.“

„Todde!“ okřikla ho matka. „To snad není důvod … “

„Ten chlapec je jen upřímný,“ zastal se ho Dussander. „Výsada

chlapců, které se muži často musí vzdát. Nemám pravdu, pane Bow-

dene?“

Dick se smíchem přitakal.

„Třeba by mě Todd mohl teď doprovodit domů,“ navrhl Dussan-

der. „Určitě už má úkoly do školy hotové.“

„Todd je velmi nadaný žák,“ poznamenala Monica, ale mluvila

téměř automaticky a zmateně hleděla na Todda. „Obyčejně samá A a

B. V tomhle čtvrtletí dostal jedno C, ale slíbil, že si francouzštinu

Strana 44 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

zlepší tak, aby se to na březnovém vysvědčení už neobjevilo. Je to

tak, Toddíčku?“

Todd vyloudil na tváři opět ten podivný úsměv a přikývl.

„Co byste chodil pěšky,“ nabídl Dick. „Rád vás hodím domů au-

tem.“

„Rád chodím kvůli vzduchu a pohybu;“ odmítl Dussander. „Roz-

hodně půjdu pěšky … tedy pokud by to Toddovi nevadilo.“

„Ale vůbec ne, já se rád projdu,“ řekl Todd a matka s otcem na

něj pohlédli s pyšným obdivem.

Byli už téměř na rohu u Dussandera, když Dussander přerušil

mlčení. Trochu mžilo a Dussander nad nimi rozevřel deštník. Jeho ar-

tróza zůstávala v klidu, odpočívala. Bylo to neuvěřitelné.

„Jsi jako moje artróza,“ poznamenal.

Todd pozvedl hlavu. „Co?“

„Oba jste se dnes večer skoro neozvali. Co se stalo? Spolknul‘s

jazyk?“

„Nic se nestalo,“ zamumlal Todd. Odbočili do Dussanderovy uli-

ce.

„Tak budu hádat,“ řekl poněkud zlomyslně Dussander. „Když jsi

pro mě přišel, měl jsi strach, že se můžu prořeknout … že mi něco

uletí z pusy. Přitom jsi byl rozhodnutý risknout tu večeři, protože ti

už všechny výmluvy pro rodiče došly. A teď tě vyvedlo z míry, že

všechno proběhlo hladce. Nemám pravdu?“

„A co má být?“ rozmrzele pokrčil rameny Todd.

„Proč by to nemělo proběhnout hladce?“ zeptal se Dussander. „Já

se uměl přetvařovat dřív, než tys byl na světě. Ty umíš udržet tajem-

ství, to se musí nechat. To ti přiznávám s nevětší radostí. Ale viděl‘s

mě dneska? Já je okouzlil. Okouzlil jsem je!“

Todd náhle vybuchl: „To jste nemusel!“

Dussander se zastavil a nechápavě pohlédl na Todda.

„Nemusel? Ne? Myslel jsem, že právě tohle chceš, chlapče! Teď

určitě nebudou nic namítat, když budeš dál docházet a „předčítat“

mi.“

„Pro vás je všechno hned.hotový!“ rozpálil se Todd. „Třeba jsem

se od vás dozvěděl už všechno, co jsem chtěl. Myslíte si, že mě ně-

Strana 45 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

kdo nutí, abych chodil do toho vašeho zahnojenýho, baráku, a díval

se na to, jak chlastáte jako ti ožralí vandráci, co se flákaj u nádraží?

Tohle si myslíte?“ Zvýšil hlas a začal ječet tenkým, hysterickým tó-

nem. „Protože mě nikdo nenutí. Když se mi chce, přijdu, když ne,

nepřijdu.“

„Mluv tišeji. Uslyší tě lidi.“

„A co má bejt?“ odsekl Todd, ale zase vykročil. Tentokrát úmy-

slně vyšel zpod deštníku.

„Ne, nikdo tě nenutí ke mně chodit,“ potvrdil Dussander. A pak

vypočítavě střelil do tmy: „Bylo by vlastně prima, kdybys nechodil.

Věř mi, chlapče, mně vůbec nevadí, když piju sám. Ani za mák.“

Todd se na něj podíval s opovržením. „To by se vám líbilo, že

jo?“

Dussander se jen nezávazně usmál.

„Tak s tím nepočítejte.“ Došli k betonové cestičce před Dussan-

derovou verandou. Dussander zašmátral v kapse po klíči. V kloubech

prstů mu protivně zaplála artróza, pak ustoupila a čekala. Dussandera

napadlo, že je mu jasné, na co čeká: až bude zase sám. Pak vyleze.

„Něco vám povím,“ řekl Todd. Jeho slova zněla jako bez dechu.

„Kdyby věděli, co jste zač, kdybych jim to řek, tak by vám plivli do

ksichtu a pak by vás kopli do zadku.“

Dussander se v zamžené tmě podíval na Todda z těsné blízkosti.

Chlapcova tvář byla otočena vyzývavě vzhůru, ale byla bledá, s tma-

vými kruhy pod očima – tvar někoho, kdo usilovně přemýšlí, zatímco

ostatní spí.

„Vím, že by vůči mně cítili jen zhnusení,“ přisvědčil Dussander, i

když ho v duchu napadlo, že starší Bowden by své zhnusení dokázal

zadržet tak dlouho, než by mu stačil položit tolik otázek jako předtím

syn. „Jen zhnusení. Ale co by cítili k tobě, chlapče, až bych jim řekl,

že mě znáš už osm měsíců … a neřekl jsi ani slovo?“

Todd na něj ve tmě beze slova zíral.

„Přijď mě navštívit, když se ti bude chtít,“ řekl Dussander lhos-

tejně, „a zůstaň doma, když se ti chtít nebude. Dobrou noc, chlapče.“

Odcházel po cestičce ke dveřím a nechal Todda stát v sílícím

dešti. Todd se za ním díval s pootevřenými ústy, dokud nezmizel.

Strana 46 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

Příštího rána Monica u snídaně řekla: „Tatínkovi se pan Denker

moc líbil, Todde. Říkal, že mu připomíná tvého dědečka.“

Todd s plnou pusou zamumlal něco nesrozumitelného. Monica se

zadívala na syna a napadlo ji, zda dobře spal. Vypadal bledý. A

známky na vysvědčení se tak nepochopitelně zhoršily. Todd nikdy

nedostával C.

„Todde, není ti něco poslední dobou?“

Chvíli na ni hleděl, pak se mu na tváři objevil zářivý úsměv, kte-

rý ji okouzlil … a uklidnil. Na bradě měl flíček od jahodové marme-

lády. „Je mi úplně fajn.“

„Toddíčku,“ řekla matka.

„Moničko,“ odpověděl Todd a oba se rozesmáli.

9

Březen 1975.

„Číči,“ ozval se Dussander. „Číči, tady. Čičí? Čičí?“

Seděl na zadní verandě, u nohou růžovou misku z umělé hmoty.

Miska byla plná mléka. Bylo půl druhé odpoledne, bylo horko a dus-

no. Hořící křovinaté porosty západně od města plnily ovzduší pod-

zimní vůní, jež se tak podivně rozcházela s kalendářem. Jestli chlapec

přijde, bude tady nejdřív za hodinu. Teď už ale pokaždé nechodil.

Místo sedmkrát týdně chodil někdy jen čtyřikrát či pětkrát. Pozvolna,

ale čím dál tím intenzivněji pociťoval, že chlapec má své vlastní pro-

blémy.

„Čičí, čičí,“ vemlouval se Dussander. Na druhém konci dvorku

byla mourovatá kočka; seděla mezi zbytky plevele u Dussanderova

plotu. Byl to vlastně kocour a vypadal stejně zpustle jako plevel, v

němž seděl. Pokaždé, když Dussander promluvil, kocour natočil uši

dopředu. Oči nespouštěl z růžové misky s mlékem.

Dussandera napadlo, že chlapec má třeba problémy s učením:

Nebo má ošklivé sny. Nebo obojí.

To ho maličko rozesmálo.

„Čičí, čičí,“ zavolal něžně. Kocouři uši se opět natočily dopředu.

Kocour se nehnul, zatím, ale nadále zkoumal mléko. Dussandera dost

Strana 47 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

sužovaly jeho vlastní problémy. Už asi tři týdny chodil spát v uni-

formě SS jako v nějakém groteskním pyžamu a uniforma zaháněla

nespavost a ošklivé sny. Spal – zprvu – jak dřevorubec. Pak se sny

vrátily, nikoli postupně, ale naráz, a byly horší než kdy předtím. Sny,

v nichž před něčím prchal, i sny o očích. Útěk vlhkou, neviditelnou

džunglí, kde ho těžké listí a mokré kapradí šlehá do tváře a zanechává

na ní kapky připomínající mízu … nebo krev. Utíká a utíká, svítící oči

všude kolem, nelítostně ho pozorují, až dorazí na mýtinu. Ve tmě spíš

cítí než vidí prudký svah, jenž začíná na druhé straně mýtiny. Nahoře

na kopci je Patin s nízkými betonovými baráky a s dvory, oplocený-

mi ostnatým drátem a drátem pod elektrickým proudem, se strážními

věžemi podobnými marťanským bitevním korábům z Války světů. A

uprostřed obrovské komíny chrlí k nebi kouř; pod těmito cihlovými

sloupy jsou pece, naložené a připravené k provozu a zářící do noci

jak oči divokých démonů. Lidem v okolí řekli, že vězňové v Patinu

vyrábějí oděvy a svíčky, a místní obyvatelé tomu nevěřili o nic víc

než lidé z okolí Auschwitzu věřili tomu, že tamější tábor je továrna

na uzeniny. Na tom nezáleželo.

Když se ve snu ohlédl přes rameno, viděl je konečně vycházet z

úkrytu, ty nepokojné mrtvoly, ty Juden; potácejí se k němu, modrá

čísla jim září z živého masa napřažených paží, ruce zkroucené do pa-

řátů a tváře už nikoli bezvýrazné, ale oživlé nenávistí, pomstou a

vraždou. A převládající výraz ve všech tvářích je zoufalství.

Zoufalství? Ano. Protože ve snu věděl (a oni to věděli také), že

jestli se vyšplhá na kopec, bude zachráněn. Tady dole, v mokré a ba-

žinaté nížině, v džungli, v níž noční rostliny místo mízy pouštějí

krev, on sám je jen štvaným zvířetem … kořistí. Ale tam nahoře je

pánem. Jestli tohle je džungle, pak tábor na vrcholu kopce je zoolo-

gická zahrada, všechna divoká zvířata jsou v bezpečných klecích a on

je hlavní dozorce; jenž má za úkol rozhodovat, které zvíře dostane

žrát, které bude žít, které půjde na vivisekci, které odvezou do rasov-

ny.

Začíná běžet do kopce a běží s veškerou pomalostí zlého snu. Cí-

tí, jak se mu po hrdle sápou první kostlivecké ruce, cítí sladký a

páchnoucí dech, puch rozkladu, slyší vítězné výkřiky podobné ptačím

trylkům a již ho strhávají k zemi; záchrana je přitom nejen na dohled,

Strana 48 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

ale téměž na dosah …

„Čičí, číči,“ přivolával kocoura Dussander. „Mlíčko. Pojď na

mlíčko.“

Kocour konečně vstal. Přeběhl do půlky zadního dvorku a opět si

sedl, ale opatrně a neklidně mrskal ocasem. Nevěřil Dussanderovi;

ne. Dussander ale věděl, že kocour ucítí mléko, a tak neztrácel naději.

Dříve nebo později přijde.

V Patinu nikdy nebyly problémy s propašovanými věcmi. Někte-

ří vězni přicházeli s cennostmi, které si v malých semišových pytlíč-

cích nastrkali do zadku (a jak často se ukázalo, že jejich cennosti vů-

bec žádnou cenu nemají – fotografie, lokýnky vlasů, bižutérie), často

je hůlčičkou postrkovali nahoru, dokud je nedostali tak vysoko, kam

nedosáhly ani dlouhé prsty důvěryhodných vyvolenců, zvaných Smr-

duté palce. Vzpomínal, jak jedna žena měla malý diamant, ukázalo

se, že kazový, skutečně bezcenný – ale byl v její rodině po šest gene-

rací a matka jej vždy předávala nejstarší dceři (aspoň tak to říkala,

byla to ovšem Židovka a všichni Židi lžou). Než vstoupila do Patinu,

diamant spolkla. Když z ní ve stolici vyšel, spolkla ho znovu. Tohle

stále opakovala, když jí diamant nakonec začal prořezávat vnitřnosti

a ona krvácela.

Existovaly i jiné triky, ale většinou se týkaly takových věcí, jako

je paklík tabáku nebo stužka do vlasů. Na tom nezáleželo. V místnos-

ti, kterou Dussander používal k výslechům vězňů, byl vařič a domácí

kuchyňský stůl s červeným kostkovaným ubrusem, podobným tomu,

který má ve své kuchyni. Na vařiči stále probublával a voněl kastrol s

dušeným jehněčím. Když bylo podezření na nějaký kontraband, za-

vedli jednoho člena podezřelé skupiny do této místnosti. Dussander

ho nechal stát u vařiče, kde to nejvíc vonělo. Jemně se ho zeptal Kdo.

Kdo skrývá zlato? Kdo skrývá šperky? Kdo má tabák? Kdo dal té

ženské prášek pro dítě? Kdo? Nikdy jim to jídlo výslovně neslíbil, ale

vůně nakonec vždycky rozvázala jazyk. Pochopitelně, hůl nebo hla-

veň pistole vražená do břicha by udělaly totéž, ale jehněčí bylo … by-

lo elegantnější. Ano.

„Čičí, čičí,“ lákal Dussander. Kocouři uši se vychýlily dopředu.

Napůl vstal, pak si trochu vzpomněl na nějaký dávný kopanec nebo

možná na sirku, která mu spálila vousy a opět se usadil na zadek. Br-

Strana 49 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

zy ale přijde.

Dussander našel způsob, jak uchlácholit noční můry. Nebylo to

vlastně nic jiného než nošení uniformy SS … ale celé to bylo povýše-

né na jinou úroveň. Dussander byl sám se sebou spokojen, litoval jen,

že na to nepřišel dřív. Pomyslel si, že by měl chlapci poděkovat za tu-

to novu metodu sebezklidnění, za to, že mu ukázal, že klíč k hrůzám

minulosti nespočívá v odmítnutí, ale v rozjímání a dokonce v něčem,

jako je přátelské objetí. Je pravda, že předtím, než se chlapec loni v

létě nečekaně objevil, nemíval už dlouho zlé sny, ale teď si uvědo-

moval, že to bylo způsobeno zbabělým vyrovnáním se s minulostí.

Byl nucen vzdát se části vlastního já. Teď ji získal zpátky.

„Číči, číči,“ lákal Dussander a na tváři se mu rozlil úsměv, laska-

vý a uklidňující úsměv, úsměv starců, kteří nějak propluli krutými

úskalími života na bezpečné místo, stále poměrně nedotčeni a při-

nejmenším s trochou moudrosti.

Kocour se zvedl, jen chviličku zaváhal a pak si to s pružnou ele-

gancí vykročil přes zbytek zadního dvorku. Vyběhl po schodech, vrhl

na Dussandera poslední nedůvěřivý pohled a stáhl potrhané a strupaté

uši dozadu; pak začal pít mléko.

„Mlíčko,“ předl Dussander a natahoval si playtexové gumové ru-

kavice, které měl po celou dobu na klíně. „Mlíčko pro kočičku.“ Ru-

kavice koupil v samoobsluze a několik starších žen přitom na něj

hledělo s uznáním. Ty rukavice inzerovali v televizi. Mají manžety.

Jsou tak pružné, že v nich zvednete i pěťák. Zeleným prstem pohladil

kocoura po zádech a konejšivě na něj mluvil. Kocour začal v rytmu

hlazení hrbit hřbet.

Těsně předtím, než byla miska prázdná, Dussander kocoura po-

padl.

Ve svírajících rukách kocour ožil jako úhoř, kroutil se a škubal, a

drápky šel po rukavicích. Jeho tělo se zmítalo semtam a Dussander

nepochyboval, že dostane-li se mu drápem nebo zuby k ruce, vyjde z

toho kocour jako vítěz. Byl to starý bojovník.

Takové my známe, pomyslel si Dussander a ušklíbl se.

Podržel kocoura opatrně od těla, ale stejně stáhl bolestí tvář; pak

kopnutím otevřel zadní dveře a vešel do kuchyně. Kocour mňoukal,

vřískal, kroutil se a drápal po rukavicích. Jeho trojúhelníková šelmí

Strana 50 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

hlava sjela dolů a zachytila jeden zelený palec.

„Ošklivá kočička,“ vyjekl vyčítavě Dussander.

Dvířka trouby byl otevřená. Dussander hodil kocoura dovnitř.

Když se kocourovy drápy uvolňovaly z rukavic, ozval se trhavý

zvuk. Dussander přirazil dvířka kolenem, čímž si přivolal bolestivé

bodnutí artrózy. Ale na tváři mu zůstával spokojený úšklebek. Těžce

dýchal, téměř hekal; opřel se na chvíli o sporák a svěsil hlavu. Byl to

plynový sporák. Málokdy ho používal na něco nápaditějšího, než je

ohřívání polotovarů a zabíjení toulavých koček.

Z trouby bylo slabě slyšet škrábání a mňoukání kocoura, dožadu-

jícího se otevření trouby.

Dussander nastavil troubu na 500°. Ozvalo se slyšitelné cvaknutí,

jak stálý plamínek zapálil dvě dvojité řady syčícího plynu. Kocour

přestal mňoukat a začal vřískat. Znělo to … ano … téměř jako malý

chlapec. Malý chlapec v strašné bolesti. To pomyšlení vyvolalo na

Dussanderově tváři ještě širší úsměv. Srdce mu v hrudníku bilo jak

zvon. Kocour v troubě škrábal, svíjel se jak šílený a stále vřeštěl.

Zakrátko začal z trouby unikat do kuchyně strašlivý smrad spále-

niny.

O půl hodiny později vyškrábal z trouby zbytky kocoura dlouhou

grilovací vidličkou, kterou získal za dva dolary a devadesát osm cen-

tů v Gramově nákupním středisku, vzdáleném odsud necelé dva ki-

lometry.

Kocourovu spálenou mrtvolku dal do prázdného pytlíku od mou-

ky. Pytlík odnesl do sklepa. Podlaha ve, sklepě nebyla betonová. Po

chvíli se Dussander vrátil nahoru. Vystříkal kuchyni sprejem, až čpě-

la umělou lesní vůní. Otevřel všechna okna. Umyl grilovací vidličku

a pověsil ji na věšáček na zdi. Pak se posadil a čekal, zda přijde chla-

pec. Stále se usmíval.

Todd přišel asi pět minut poté, co Dussander jeho návštěvu pro

tohle odpoledne již vzdal. Měl na sobě oteplovací bundu se znakem

školy; na hlavě měl čapku baseballového týmu San Diego Padres.

Pod paží nesl učebnice.

„Fuj tajbl,“ pokrčil nosem, když vstoupil do kuchyně. „Co je to

za smrad? To je hrůza.“

Strana 51 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

„Zkoušel jsem troubu,“ odpověděl Dussander a zapálil si cigare-

tu. „Bohužel jsem připálil večeři. Musel jsem to vyhodit.“

Jednoho dne, koncem toho měsíce, přišel chlapec mnohem dříve

než obvykle, dokonce mnohem dříve než obvykle končí vyučování.

Dussander seděl v kuchyni a pil Ancient Age z otřískaného hrnku s

nápisem KAFÍČKO PRO MOJE ZLATÍČKO. Dal si do kuchyně

houpací křeslo a teď jen pil a houpal se, houpal se a pil a podupával

trepkou na vybledlém linoleu. Byl v báječné náladě. Už neměl žádné

zlé sny. Až do včerejška. Od toho dne s kocourem. Ale včerejší noc

byla obzvlášť hrozná. To je bez diskuse. Stáhli ho dolů, když už byl v

půlce cesty na kopec, a začali mu dělat nevyslovitelné věci, než se

dokázal probudit. Navzdory počátečnímu horečnatému návratu do re-

álného světa byl teď plný důvěry do budoucna. Může s těmi sny

skoncovat, kdykoli se mu zachce. Možná že kočka tentokrát nebude

stačit. Pořád tu ale je útulek pro zatoulané psy. Ano. Útulek pro psy.

Todd praštil dveřmi do kuchyně; bledý obličej se mu leskl a bylo

v něm napětí. Dost zhubl, pomyslel si Dussander. A v očích měl div-

ný prázdný pohled, který se Dussanderovi vůbec nelíbil.

„Teď mi pomůžete,“ řekl Todd bez okolků a vyzývavě.

„Skutečně?“ odpověděl mírně Dussander, ale náhle se ho zmoc-

nila zlá předtucha. Když Todd hodil vztekle učebnice na stůl, nehnul

ani brvou. Jedna z nich sjela po voskovaném plátně ubrusu a přistála

na zemi u Dussanderovy nohy.

„Ano, na to můžete vzít jed!“ odsekl suše Todd. „To si teda piš-

te! Protože to je vaše vina! Jen vaše vina!“ Na tvářích mu vyrazily

červené skvrny. „A vy mi teď pomůžete, abych se z toho dostal, pro-

tože vás mám v hrsti! Udělám si s váma, co budu chtít.“

„Pomůžu ti, jak budu moct,“ řekl Dussander klidně. Uvědomil si,

že si zcela bezmyšlenkovitě založil paže na prsou – stejně jako kdysi.

Předklonil se v houpacím křesle, až měl bradu přímo nad založenýma

rukama – stejně jako kdysi. Tvář měl klidnou, přátelskou a zvídavou;

nic z rostoucího zlého tušení nedával najevo. Když takhle seděl, do-

kázal si téměř představit, jak na sporáku za ním problublává kastrol s

dušeným jehněčím. „Tak povídej, co tě trápí.“

„Tohle mě štve!“ vyštěkl Todd zlostně a hodil Dussanderovi

Strana 52 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

obálku. Odrazila se mu od hrudi a spadla mu do klína. Dussander byl

na okamžik překvapen intenzitou hněvu, jenž se v něm zdvihl; nutká-

ním vstát a vrazit tomu klukovi pár facek. Místo toho si podržel mír-

ný výraz v tváři. Bylo to chlapcovo vysvědčení, směšně nazvané

„Čtvrtletní zpráva o prospěchu“. Dussander cosi zabrblal a rozevřel

vysvědčení. Vypadl z něj krátký dopis psaný na stroji. Dussander ho

položil stranou k pozdějšímu prostudování a nejprve obrátil pozor-

nost k chlapcovým známkám.

„Zdá se, že jsi prohrál ligu, chlapče,“ poznamenal Dussander

dosti potěšeně. Chlapec prospěl jen z angličtiny a z amerických dějin.

Ze všeho ostatního měl F.

„To není moje vina,“ syčel Todd jedovatě. „To je vaše vina.

Všechny ty řeči. Mám pak hrozné sny, abyste věděl. Sednu si, otevřu

učebnici a začnu myslet na to, co jste mi toho dne povídal, a pak už

jen slyším, jak mi matka říká, že je na čase jít spát. To není moje vi-

na! Není! Slyšíte? Není!“

Slyším tě velice dobře,“ odvětil Dussander a začal číst strojem

psaný dopis, který byl vložen do Toddova vysvědčení.

Vážení manželé Bowdenovi,

dovoluji si Vám navrhnout, abychom se sešli k spo-

lečnému projednání Toddova prospěchu za první a druhé

čtvrtletí. Vzhledem k předchozím dobrým výsledkům Tod-

dovy současné známky naznačují specifický problém, jenž

zřejmě působí velmi škodlivě na jeho prospěch. Takový

problém lze často vyřešit upřímným a otevřeným pohovo-

rem.

Chtěl bych zdůraznit, že Todd sice v pololetí pro-

spěl, ale v některých předmětech se mohou jeho známky

na závěrečném vysvědčení ještě zhoršit, pokud se ovšem

ve čtvrtém čtvrtletí jeho práce radikálně nezmění. Dal-

ší zhoršení prospěchu by znamenalo letní školu, aby se

zabránilo ještě vážnějšímu skluzu při opakování roční-

ku.

Musím rovněž připomenout, že Todd je ve třídě orien-

tované k přípravě na vysokou školu a že jeho dosavadní

práce v letošním roce je hluboko pod úrovní požadovanou

k přijetí na vysokoškolské studium.

Ujišťuji Vás, že se rád přizpůsobím Vašim časovým

Strana 53 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

možnostem, abychom se mohli sejít. V případě, jako je

tento, obvykle platí, že čím dříve, tím lépe.

Se srdečným pozdravem

Edward French

„Kdo je ten Edward French?“ zeptal se Dussander a zasunul do-

pis zpátky do složeného vysvědčení (zčásti stále ještě žasl nad tím,

jak si Američani potrpí na žvanění; takový líbesbríf, aby rodičům

sdělil, že klukovi hrozí vyhazov ze školy!) a pak si opět založil paže.

Jeho neblahé tušení katastrofy bylo silnější než kdykoli dříve, ale

odmítl se mu poddat. Před rokem by to vzdal; před rokem byl na ka-

tastrofu připraven. Teď na ni připraven nebyl, ale zdálo se, že ten za-

tracený kluk mu ji stejně přivodil. „Je to tvůj třídní?“

„Gumák Ed? To by tak ještě scházelo! To je výchovný poradce.!

„Výchovný poradce? Co to je?“

„To vám snad dojde,“ odsekl Todd. Byl téměř hysterický. „Četl

jste přeci ten pitomej dopis!“ Začal rychle přecházet po místnosti a

vystřeloval přitom na Dussandera ostré, rychlé pohledy. „Aby bylo

jasno. Tohle svinstvo nikomu neukážu. Prostě neukážu. Do žádný

letní školy nejdu. Táta s mámou jedou v létě na Havaj a já jedu s ni-

ma.“ Ukázal na vysvědčení na stole. „Víte, co táta udělá, jestli to

uvidí?“

Dussander zavrtěl hlavou.

„Všechno ze mě dostane. Všechno. Dozví se, že jste to byl vy.

Nic jiného to nemůže být, protože nic jiného se nezměnilo. Bude do

toho tak dlouho vrtat a šťourat, až všechno vyčmuchá. A pak … pak

… pak budu odrovnanej.“

Vyčítavě hleděl na Dussandera.

„Budou mě pozorovat. Možná mě pošlou k doktorovi. Nevím.

Jak to mám vědět? Ale já se odrovnat nenechám. A do žádný pitomý

letní školy nepůjdu.“

„Nebo do polepšovny,“ doplnil ho Dussander. Řekl to velmi

klidně.

Todd přestal kroužit po kuchyni. Tvář mu znehybněla: Bledé tvá-

ře a čelo mu ještě více zbělaly. Zíral na Dussandera a teprve napo-

druhé se mu podařilo promluvit. „Cože? Co jste to řek?“

„Milý chlapče,“ odvětil Dussander a tvářil se, jako by měl obrov-

Strana 54 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

skou trpělivost, „už pět minut tě poslouchám, jak fňukáš a kňouráš a

ze všeho toho tvého fňukání a kňourání vyplývá jen jedno. Ty jsi v

průšvihu. Tebe můžou odhalit. Ty se můžeš dostat do špatné situace.“

Když viděl, že získal veškerou chlapcovu pozornost, Dussander ko-

nečně zamyšleně upil z hrnku.

„Chlapče,“ pokračoval, „tvůj postoj je velice nebezpečný. Pro te-

be i pro mě. Případné riziko je daleko větší pro mě. Ty se bojíš kvůli

vysvědčení. Pchá! Vysvědčení?“

Zažloutlým prstem cvrnkl do vysvědčení, až spadlo ze stolu na

zem.

„Já se bojím o život!“

Todd neodpověděl; prostě jen koukal dál na Dussandera tím ble-

dým, poněkud vyjeveným pohledem.

„Izraelci si nebudou dělat žádné skrupule z toho, že mi je šesta-

sedmdesát. Trest smrti je tam stále ve velké oblibě, jak asi víš, zvlášť

když je souzen nacistický válečný zločinec ve spojitosti s koncent-

račními tábory.“

„Vy jste občan Spojených států,“ namítl Todd. „Amerika by jim

nedovolila, aby vás sebrali. Četl jsem o tom. A … “

„Čteš, ale neposloucháš! Já nejsem občan Spojených států! Moje

papíry dodala la cosa nostra. Byl bych vypovězen a agenti Mossadu

by na mě čekali hned u letadla.“

„Přál bych si, aby vás pověsili,“ zamumlal Todd a prohlížel si ru-

ce sevřené v pěst. „Byl jsem blázen, že jsem se s vámi vůbec zaplet.“

„Bezpochyby,“ přisvědčil Dussander a pousmál se. „Ale zaplet

ses se mnou. Musíme žít v současnosti, chlapče, a nehonit pozdě by-

cha. Musíš uznat, že tvůj i můj osud jsou teď neoddělitelně proplete-

ny. Jestli mě „potopíš“, jak říkáte, myslíš, že budu váhat, abych tě ta-

ké potopil? V Patinu zemřelo sedm set tisíc lidí. Pro svět jsem zloči-

nec, zrůda, dokonce řezník, jak by to rozmázly vaše skandalizující

plátky.A ty se v tom všem vezeš, chlapče. Věděl jsi o zločinné minu-

losti cizince, který nezákonně pobývá v zemi, ale nic jsi neohlásil. A

jestli mě chytnou, řeknu o tobě všechno. Až mi reportéři strčí před

obličej mikrofony, budu stále a stále opakovat celému světu tvoje

jméno. „Todd Bowden, ano, tak se jmenuje … jak dlouho? Téměř

rok. Chtěl všechno vědět … všechny ty senza věci. Ano, tak to říkal:

Strana 55 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

„Všechny ty senza věci“

Todd přestal dýchat. Pleť mu zprůsvitněla. Dussander se na něj

usmíval. Upíjel whisky.

„Myslím, že tě zavřou. Můžou tomu říkat polepšovna nebo ná-

pravné zařízení pro mladistvé – může se to jmenovat nějak jinak

legračně, jako tahle ‚Čtvrtletní zpráva o prospěchu‘ “ – ohrnul ret –

„ale ať už tomu budou říkat jak chtějí, na oknech tam budou mříže.“

Todd si zvlhčil rty. „Řeknu jim, že jste lhář. Řeknu jim, že jsem

na to přišel teprve teď. Budou věřit mně, ne vám. Nato byste neměl

zapomínat.“

Dussanderův úsměv nezmizel. „Myslel jsem, žes mi říkal, že by z

tebe otec všechno dostal.“

Todd mluvil pomalu jako člověk, který si uvědomuje, co se děje,

a zároveň formuluje věty. „Třeba ne. Třeba tentokrát ne. Tohle není,

jako když se rozbije kamenem okno.“

Dussander sebou v duchu trhl. Uvědomil si, že chlapcova úvaha

je správná – když je toho v sázce tolik, mohl by opravdu dokázat otce

přesvědčit. Nehledě na to, že který otec by se nechtěl nechat přesvěd-

čit, když by stál před tak nepříjemnou pravdou?

„Možná. Možná ne. Ale jak vysvětlíš všechny ty knihy, které jsi

mi musel číst, protože ubohý pan Denker je napůl slepý? Moje oči už

nejsou to, co bývaly, ale s brýlemi pořád přečtu i drobný tisk. To

svedu.“

„Řeknu, že jste mě oklamal!“

„Ale, ale. A jaký budeš moct uvést důvod pro takové klamání?“

„Kvůli … kvůli přátelství. Že jste byl osamělý.“

Dussander věděl, že to je natolik pravděpodobné, že se tomu dá

uvěřit. A někdy v začátcích by to chlapec také nejspíš zvládl. Teď ale

byl naprosto rozervaný; teď byl rozcupován na nitky jako kabát, kte-

rý dospěl ke konci své užitečné služby. Jestli teď na druhé straně uli-

ce vystřelí děcko z kapslíkové pistolky, vyskočí metr vysoko a bude

ječet jak malá holka.

„Pomůže mi také tvoje vysvědčení,“ upozornil Dussander. „Ro-

binson Grusoe přece není příčinou tak špatných známek ve škole,

chlapče, nebo se snad pletu?“

„Držte hubu! O tom držte zobák!“

Strana 56 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

„Ne,“ odmítl Dussander. „O tom nebudu držet zobák.“ Škrtl dře-

věnou zápalkou o dvířka plynové trouby a zapálil si cigaretu. „Tak

dlouho, dokud nepochopíš prostou pravdu. Jsme na jedné lodi.“ Díval

se na Todda skrz obláčky kouře; jeho stará svraštělá tvář plaza byla

bez úsměvu. „Stáhnu tě s sebou, chlapče. To ti slibuju. Jestli něco vy-

jde najevo, vyjde najevo všechno. Tenhle slib ti dávám.“

Todd na něj nevraživě zíral a neodpovídal.

„Tak a teď,“ řekl rázně Dussander jako člověk, který se vyrovnal

s nepříjemnou nezbytností, „otázka zní, co s tím uděláme? Máš něja-

ký nápad?“

„Tímhle se spraví vysvědčení,“ odpověděl Todd a z kapsy saka

vyndal lahvičku odstraňovače inkoustu. „Co s tím pitomým dopisem,

nevím.“

Na odstraňovač inkoustu Dussander souhlasně přikývl. Sám už

svého času zfalšoval pár zpráv, když kvóty stoupaly k hranici fanta-

zie … a pak ji vysoko, vysoko překonávaly. A … to byly situace po-

dobné této – stejně jako vyčíslování válečné kořisti. Každý týden kon-

troloval bedny s cennostmi, které se odesílaly do Berlína zvláštními

železničními vagóny, které vypadaly jako velké nedobytné pokladny

na kolech. Ke každé bedně patřila obálka a v ní byl ověřený seznam

obsahu bedny. Samé prsteny, náhrdelníky, perly, zlato. Dussander

však měl svou vlastní bednu s cennostmi, jejichž hodnota nebyla ni-

jak mimořádná, ale zároveň nebyla ani zcela bezvýznamná. Nefrity.

Turmalíny. Opály. Pár kazových perel. Průmyslové diamanty. A

když zahlédl na seznamech pro Berlín nějakou položku, která ho

zvlášť zaujala, dotyčný předmět vyndal a nahradil ho něčím z vlastní

krabice. Pomocí odstraňovače inkoustu pak změnil v seznamu pů-

vodní položku za novou. Stal se z něj docela slušný odborník na pa-

dělání listin … po válce mu tyto schopnosti najednou přišly velice

vhod.

„Dobrá,“ řekl Toddovi. „Pokud jde o tu druhou záležitost … “

Dussander se začal zase houpat a usrkával přitom z hrnku. Todd

přistavil ke stolu židli a začal pracovat na vysvědčení, které beze slo-

va zdvihl ze země. Dussanderův neotřesitelný klid na něj zapůsobil, a

tak teď tiše pracoval, pozorně sehnutý nad vysvědčením jako který-

koliv jiný americký chlapec, který se rozhodl odvést svou práci jak

Strana 57 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

nejlíp umí, ať už jde o setí kukuřice, hru na levém křídle či falšování

známek na vysvědčení.

Dussander se mu zahleděl na šíji, lehce opálenou a jasně se rýsu-

jící mezi zastřiženými vlasy a kulatým límečkem sportovního trička.

Zdvihl zrak a stočil pohled na horní zásuvku kuchyňské linky, kde

měl řeznické nože. Jedno rychlé bodnutí – věděl přesně kam – a

chlapcova mícha je přeťata. To by mu zavřelo rty navždy. Dussander

se lítostivě usmál. Kdyby chlapec zmizel, vynořily by se otázky. Moc

otázek. Některé by kladli jemu. I kdyby žádny dopis u kamaráda nee-

xistoval, podrobné vyšetřování je něco, co si nemůže dovolit. To je

bída.

„Tenhle French,“ řekl a poklepal na dopis. „Zná tvoje rodiče

osobně?“

„Ten?“ V Toddově hlase zaznělo znatelné opovržení. „Máma s

tátou nechodí nikam, kde by se moh objevit.“

„Nesetkal se s nimi ani ve škole? Nikdy s nimi nic neprojedná-

val?“

„Ne. Vždycky jsem patřil k nejlepším ve třídě. Až doteď.“

„Tak co o nich vlastně ví?“ zeptal se Dussander a zasněně hleděl

do svého hrnku, který už byl téměř prázdný. „Ví o tobě. Má bezpo-

chyby veškerou dokumentaci. Až po záznamy o pranicích na písečku

v mateřské škole. Ale co ví o nich?“

Todd odstrčil pero a lahvičku s odstraňovačem inkoustu. „No, ví,

jak se jmenují. To je jasný. A kolik jim je let. Ví, že jsou metodisti.

Ta rubrika v dotazníku se nemusí vyplňovat, ale naši ji vždycky vy-

plní. Moc do kostela nechodíme, ale tohle o nás ví. Určitě ví, jaké má

táta zaměstnání; to je také v dotaznících. To všechno se musí vyplňo-

vat každý rok. A řek bych, že toho nejspíš víc neví.“

„Věděl by, kdyby rodiče měli mezi sebou nějaké neshody?“

„Co to má znamenat?“

Dussander do sebe obrátil zbytek whisky z hrnku. „Hádky.

Rvačky. Otec, který spí na gauči v obýváku. Matka, která moc pije.“

Oči mu planuly. „Rozvod za dveřmi.“

Todd rozhořčeně namítl: „Nic takovýho se neděje! Ani náho-

dou!“

„Nikdy jsem netvrdil, že se něco takového děje. Ale přemýšlej,

Strana 58 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

chlapče. Dejme tomu, že mezi rodiči to jde od desíti k pěti.“

Todd se na něj jenom mračil.

„Ty bys měl o ně obavy,“ pokračoval Dussander. „Velké obavy.

Ztratil bys chuť k jídlu. Špatně bys spal. A co je nejsmutnější, dopla-

tilo by na to i tvoje učení. Je to tak? Děti z rozvrácených rodin, to je

moc smutné.“

Toddovi začalo svítat – a začal pociťovat tichou vděčnost.

Dussander byl omilostněn.

„Ano, to je nešťastná situace, když se rodina potácí na pokraji

zkázy,“ dodal vznešeně Dussander a nalil si ještě whisky. Už byl dost

opilý. „Televizní seriály to ukazují naprosto jasně. Je tu zatrpklost.

Pomluvy a lži. Nejvíc ze všeho je bolesti. Ano, bolesti, chlapče. Ne-

máš ani ponětí o tom pekle, kterým rodiče procházejí. Jsou tak zahl-

ceni vlastními problémy, že na syna mají jen moc málo času. Jeho

problémy se ve srovnání s jejich vlastními zdají být nicotné, nemam

pravdu? Jednou, až se jizvy začnou hojit, najdou v sobě nepochybně

zase větší zájem o vlastní dítě. Ale jediné, co teď mohou udělat, je, že

pošlou za panem Frenchem chlapcova hodného dědečka.“

Toddovy oči zářily stále víc a víc, až začaly, téměř horečnatě

žhnout. „To by mohlo zabrat, to by mohlo, mohlo … “ Náhle se od-

mlčel. Oči mu opět potemněly. „Ne. Nejde to. Vy se mi nepodobáte,

ani trochu. Gumák Ed tomu neuvěří.“

„Himmel! Gott im Himmel!“ Dussander vykřikl, vstal a poněkud

vrávoravě přešel kuchyň. Otevřel dveře do sklepa a vytáhl novou lá-

hev Ancient Age. Odšrouboval uzávěr a pořádně si nalil. „Takový

chytrý chlapec, a takový Dummkopf. Odkdy dědové vypadají jako

vnuci? Co? Já mám bílé vlasy. Máš ty bílé vlasy?“

Když se zase vrátil ke stolu, chytil s nečekanou prudkostí Todda

za vlasy a prudce škubl.

„Nechte toho!“ vyjekl Todd, ale usmál se.

„Kromě toho,“ pokračoval Dussander a usadil se zpátky do hou-

pacího křesla, „máš plavé vlasy a modré oči. Moje oči jsou také mod-

ré a vlasy, než mi zbělaly, bývaly také plavé. Pěkně mi povíš všechno

o vaší rodině. O strýcích a tetách. O lidech, s kterými pracuje otec. O

matčiných zálibách. Já si to zapamatuju. Za pár dní to zase všechno

zapomenu – mám teď paměť hrozně děravou – ale tak dlouho, jak bu-

Strana 59 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

de zapotřebí, si to určitě pamatovat budu.“ Chmurně se pousmál.

„Svého času jsem věšel bulíky na nos samotnému Himmlerovi. Jestli

nedokážu oblafnout jednoho americkýho učitýlka, zabalím se do lajn-

tuchu a odplížím se do hrobu.“

„Možná,“ připustil pomalu Todd a Dussander viděl, že s tím už

souhlasí. Oči mu svítily úlevou.

„Ne – na beton!“ zavolal Dussander.

Začal se zajíkat smíchy a rozhoupal rozvrzané křeslo. Todd se na

něj zmateně a trochu vystrašeně díval, ale po chvíli se začal smát ta-

ké. Smáli se a smáli v Dussanderově kuchyni, Dussander u otevřené-

ho okna, jímž dovnitř proudil vlahý kalifornský větřík, a Todd na žid-

li zvrácené na zadní nohy tak, že se opírala o dvířka trouby; bílý

smalt trouby byl počmárán tmavými, uhlovými škrtanci od Dussan-

derových dřevěných zápalek.

Gumák Ed French (jeho přezdívka, jak Todd vysvětlil Dussande-

rovi, se odvozovala od gumových galoší, které za špatného počasí

vždycky nosil přes své tenisky) byl štíhlý muž, jehož zálibou bylo

chodit do školy stále v teniskách. Byl to náznak neformálnosti, který,

jak doufal, ho přiblíží sto šesti dětem ve věku od dvanácti do patnácti

let, tvořícím jeho poradenský úvazek. Měl pět párů tenisek v barvách

od sivomodré po řvavě žlutou a neměl ani potuchy, že za zády mu ří-

kají nejen Gumák Ed, ale také Tenisový Pete nebo Velká kecka. Ještě

za studií na fakultě mu přezdívali Vyžle a French by se cítil strašně

ponížen, kdyby zjistil, že tato ostudná věc nějak pronikla ve známost.

Jen zřídka nosil vázanku, dával přednost rolákům ke krku. Dělal

to už od poloviny šedesátých let, kdy je zpopularizoval David Mc-

Callum. Vystudoval psychologii vzdělávání a osobně se považoval za

jediného dobrého výchovného poradce, kterého kdy viděl. Má s dět-

mi skutečnou vazbu. Kluci ho žerou, on se s nimi totiž dokáže nejen

vyřvat na hřišti, ale dokáže je také tiše pochopit, když si potřebují

trochu víc zabejčit, a pak je případně i vytáhnout z hnoje. Je kámoš,

protože dobře ví, co je to za průšvih, když je člověku třináct a přitom

ho pořád považují za cucáka.

Problém byl v tom, že mu dalo sakra práci vzpomenout si, jaké to

bylo v třinácti.

Strana 60 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

Teď, když do jeho pracovny vstupoval dědeček Todda Bowdena

a pevně za sebou zavíral skleněné dveře, Gumák Ed uctivě vstal, ale

dával si pozor, aby zůstal za psacím stolem a nešel starému pánovi

vstříc. Uvědomoval si, že má na nohou tenisky. Dříve narození někdy

nechápou, že tenisky jsou psychologická pomůcka pro práci s kluky,

kteří jsou vůči snahám učitelů o jakýkoli kontakt neprůstřelní; někte-

rým starším lidem je výchovný poradce v teniskách prostě proti srsti.

To je docela prima strejda, pomyslel si Gumák Ed. Starý pán měl

bílé vlasy pečlivě sčesané dozadu. Oblek s vestou byl bezvadně čistý.

Na světle šedé kravatě se skvěl dokonalý uzel. V levé ruce držel sta-

řec složený deštník (venku už od neděle mírně poprchávalo) způso-

bem téměř vojenským. Před několika lety se Gumák Ed s manželkou

zamilovali do Dorothy Sayersové a četli od této vážené dámy všech-

no, na co přišli. Napadlo ho teď, že před ním stojí její duchovní dítě

lord Peter Wimsey. Byl to Wimsey v pětasedmdesáti, léta poté, co

Bunter i Harrieta Vaneová navěky usnuli. Udělal si v duchu poznám-

ku, že o tom musí říct Sondře, hned jak se vrátí domů.

„Dobrý den, pane Bowdene,“ pozdravil zdvořile a podal mu ru-

ku.

„Velmi mě těší,“ odvětil Bowden a stiskl učiteli pravici. Gumák

Ed si dal pozor, aby hostovu ruku nestiskl tak pevně a nekompromis-

ně, jako to dělává přicházejícím otcům; dědula totiž podával ruku tak

nesměle, že v ní má určitě artrózu.

„Moc mě těší, pane Frenchi,“ opakoval Bowden; posadil se a

pečlivě si povytáhl puky na kolenou. Deštník zapíchl mezi chodidla a

opřel se o něj. Vypadal jako obstarožní, neobyčejně uhlazený sup,

který přišel do pracovny Gumáku Eda hřadovat. Má velice lehký cizí

přízvuk, napadlo Gumáku Eda, ale není to polykavá intonace britské

vyšší třídy, jakou by měl Wimsey; starcova výslovnost byla širší, ev-

ropštější. Podobnost s Toddem byla v každém případě zarážející.

Zvláště ten nos a oči.

„Jsem rád, že jste přišel,“ řekl Gumák Ed a opět se posadil, „i

když v takových případech žákova matka nebo otec … “

To byl samozřejmě otevírací gambit. Téměř desetiletá praxe v

poradenství ho naučila, že kdykoli se objeví strýc, teta nebo prarodi-

če, znamená to obvykle nějaký průšvih v rodině – takový, z něhož se

Strana 61 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

neomylně vyklube jádro žákova problému. Gumák Ed to přijal téměř

s úlevou. Domácí problémy jsou zlé, ale pro chlapce Toddovy inteli-

gence by vážnější přičuchnutí k drogám bylo mnohem, mnohem hor-

ší.

„Ano, ovšem,“ přitakal Bowden a snažil se vypadat lítostivě i

rozhněvaně zároveň. „Syn a jeho žena mě požádali, abych za vámi

zašel a projednal s vámi politováníhodnou záležitost, pane Frenchi.

Věřte mi, je to dobrý chlapec. Ty potíže se známkami jsou jen pře-

chodné.“

„V to také všichni doufáme, nemám pravdu, pane Bowdene? Za-

palte si, jestli máte chuť. Ve škole se to sice nesmí, ale já to nikomu

nepovím.“

„Děkuji vám.“

Pan Bowden vytáhl z náprsní kapsy pomačkanou krabičku came-

lek, jednu z dvou posledních cigaret vložil do úst, našel po kapsách

jednu obyčejnou sirku, škrtl jí o černý podpatek a zapálil si. Po prv-

ním vdechnutí stařecky zachrchlal, mávnutím uhasil sirku a její oho-

řelý zbytek odložil do popelníku, který mu Gumák Ed podal. Gumák

Ed sledoval tento rituál, jenž vypadal téměř tak formálně jako starco-

vy černé boty, s naprostým okouzlením.

„Kde začít,“ zauvažoval nahlas Bowden a starostlivým pohledem

pozoroval Gumáka Eda skrz stoupající obláčky cigaretového kouře.

„Abych řekl pravdu,“ pravil laskavě Gumák Ed, „již sám fakt, že

jste tady místo Toddových rodičů, mi něco říká.“

„Ano, také si to myslím. Dobrá.“ Založil si paže na prsou. Ca-

melka mu čouhala mezi ukazovákem a prostředníkem pravé ruky.

Napřímil se v zádech a zvedl bradu. Je v tom téměř něco prušáckého,

napadlo Gumáku Eda, úplně mu to připomnělo všechny ty válečné

filmy, na které chodil jako kluk.

„Syn a snacha mají doma jisté problémy,“ navázal Bowden s

pečlivým důrazem na každé slovo. „Obávám se, že dosti vážné.“ Jeho

staré, ale překvapivě jasné oči sledovaly, jak Gumák Ed otvírá složku

ležící před ním na psacím stole. Bylo v ní pár listů papíru, nijak mno-

ho.

„A vy se domníváte, že tyto problémy působí na Toddovo uče-

ní?“

Strana 62 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

Bowden se naklonil aspoň o patnáct centimetrů dopředu. Své

modré oči nespustil ani na okamžik z hnědých očí Gumáka Eda. Po

významné odmlce Bowden řekl: „Matka pije.“

A již opět seděl, jako když spolkne pravítko.

„Ale ne,“ vydechl Gumák Ed.

„Ano,“ potvrdil Bowden a chmurně přikývl. „Chlapec mi řekl, že

ji dvakrát našel po návratu domů úplně bezvládně ležet na kuchyň-

ském stole. Protože ví, jak se můj syn na její pití dívá, udělal si chla-

pec vždycky oběd sám a matku přinutil vypít spoustu černé kávy, až

se nakonec probrala ještě před Richardovým příchodem.“

„To je zlé,“ přisvědčil Gumák Ed, i když už slyšel o horších pří-

padech – matky propadlé heroinu, otcové, kteří si najednou vezmou

do hlavy, že začnou souložit s dcerami … nebo se syny. „Uvažovala

paní Bowdenová o vyhledání profesionální pomoci?“

„Chlapec se ji snažil přesvědčit, že by to bylo nejlepší. Myslím si

ale, že ona se moc stydí. Kdyby dostala trochu času … “ Pohnul ciga-

retou a ta zanechala ve vzduchu rozpouštějící se kroužek dýmu. „Ro-

zumíte mi?“

„Ano, ovšem.“ Gumák Ed přikývl a v duchu obdivoval pohyb, po

němž ve vzduchu zůstal kroužek dýmu. „Váš syn … Toddův otec … “

„Ten není bez viny,“ řekl přísně Bowden. „Těch hodin, co pracu-

je, těch večeří, co nestihl, těch nocí, kdy musel náhle odjet … řeknu

vám, pane Frenchi, ten se oženil víc se svou prací než s Monikou. Mě

doma učili, že rodina musí stát u muže na prvním místě. Nebylo to u

vás také tak?“

„Zajisté,“ odpověděl Gumák Ed nadšeně. Jeho otec býval nočním

hlídačem ve velkém losangeleském obchodním domě, takže ho sku-

tečně vídal jen o víkendech a o prázdninách.

„To je druhá strana problému,“ pokračoval Bowden.

Gumák Ed přitakal a na chvíli se zamyslel. „A co váš druhý syn,

pane Bowdene? Ehm … “ Pohlédl do složky před sebou. „Harold.

Toddův strýc.“

„Harry a Deborah jsou nyní v Minnesotě,“ vysvětlil Bowden zce-

la po pravdě. „Má tam dobré postavení na lékařské fakultě. Těžko by

to tam mohl opustit a nebylo by ani fér žádat ho o to.“ Zatvářil se po-

čestně. „Harry a jeho žena mají docela šťastné manželství.“

Strana 63 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

„Chápu.“ Gumák Ed se opět na okamžik zahleděl do papírů a pak

složku zavřel. „Pane Bowdene, cením si vaší otevřenosti. Budu k

vám stejně otevřený.“

„Děkuji vám,“ řekl Bowden poněkud upjatě. „V poradenské ob-

lasti nedokážeme udělat pro studenty vše, co bychom chtěli. Je nás

tady jen šest poradců na celé škole a každý máme na krku přes sto

studentů. Můj nejmladší kolega Hepburn jich má sto patnáct. A v naší

společnosti potřebují pomoc prakticky všechny děti v tomto věku.“

„Pochopitelně.“ Bowden surově zamáčkl cigaretu do popelníku a

opět si založil paže na prsou.

„Některé problémy nám unikají. Nejčastěji to bývají rodinné zá-

ležitosti a drogy. Todd se aspoň nezamíchal do ničeho s drogami.“

„Bůh chraň.“

„Někdy,“ pokračoval Gumák Ed, „prostě nemůžeme nic dělat. Je

to depresivní, ale je to tak. Z té mašiny, kterou tady roztlačujeme,

obvykle nejdřív vypadnou problémové typy, trucovité, nekomunika-

tivní děti, které se nechtějí ani trochu snažit. Jsou to většinou ti, kdo

prostě čekají, že je školní soustava sama prožene všemi zkouškami,

nebo čekají, až dosáhnou věku, kdy mohou ze školy odejít bez sou-

hlasu rodičů a vstoupit do armády, sehnat si práci při mytí automobi-

lů nebo se provdat za kámoše. Rozumíte mi? Naše školní soustava

má k dokonalosti hodně daleko.“

„Cením si vaší otevřenosti.“

„Je ale bolestné, když vidíte, jak ta mašina začíná drtit někoho,

jako je Todd. Za loňský rok dosáhl průměru dvaadevadesát bodů, což

je v procentech pětadevadesát. Průměr z angličtiny má ještě lepší.

Projevuje talent k psaní, což je něco ojedinělého v generaci dětí, které

si myslí, že kultura začíná před televizí a končí v sousedním kině.

Mluvil jsem s jednou Toddovou učitelkou. Říkala, že Todd loni ode-

vzdal nejlepší slohovou práci, jakou viděla za dvacet let učitelské

praxe. Byla o německých vyhlazovacích táborech za druhé světové

války. Dostal od té učitelky jediné A plus, které kdy za kompozici

dala.“

„Četl jsem tu práci,“ poznamenal Bowden. „Je velmi pěkná.“

„Prokázal také nadprůměrné nadání v přírodních a společenských

vědách, a i když z něj žádný matematický génius dvacátého století

Strana 64 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

nebude, všechny údaje, které mám k dispozici, ukazují, že se i v tom-

to předmětu poctivě snažil. Až do letoška. To je v kostce celý pří-

pad.“

„Ano.“

„Strašně mi vadí, pane Bowdene, když vidím, jak se Todd potápí.

A letní škola … podívejte, řekl jsem, že budu upřímný. Letní škola

takovému chlapci, jako je Todd, často spíš uškodí než pomůže. Jsou

tam samí oslové a pro Todda by to byla moc špatná společnost.“

„To určitě.“

„Tak co kdybychom se do toho pustili konkrétně? Navrhuji zahá-

jit pravidelné návštěvy pana a paní Bowdenových v psychologické

poradně. Samozřejmě, vše naprosto důvěrně. Šéf poradny Harry Ac-

kerman je můj dobrý přítel. A myslím, že by to neměl být Todd, kdo

za nimi s tím nápadem půjde; podle mě byste to měl být vy.“ Gumák

Ed se zeširoka usmál. „A v červnu už třeba můžeme zase všechny mít

na správné cestě. To není nemožné.“

Zdálo se však, že Bowdena tato myšlenka značně znepokojila.

„Obávám se, že by to mohli mít chlapci za zlé, kdybych za nimi

teď přišel s tímto návrhem,“ řekl Bowden. „Všechno to je velmi deli-

kátní. Může se to zvrhnout kamkoliv. Chlapec mi slíbil, že se bude

mnohem víc učit. Ten zhoršený prospěch mu dal co proto.“ Pousmál

se, ale tak, že Ed French nevěděl, co si o tom má myslet. „Daleko víc,

než si umíte představit.“

„Ale … “

„A měli by to za zlé mně,“ zdůraznil rychle Bowden. „Pámbuví,

že by mi to neodpustili. Monika se už teď na mě dívá, jako že se ple-

tu do věcí, po kterých mi nic není. Snažím se to nedělat, ale sám vidí-

te, jak to vypadá. Mám pocit, že tyhle věci je nejlíp nechat být …

aspoň teď.“

„Mám s těmito záležitostmi dost velké zkušenosti,“ namítl Gu-

mák Ed. Položil ruce na Toddovu složku a vážně se zahleděl na sta-

rého pána. „Opravdu si myslím, že odborná porada je v tomto případě

na místě. Chápete jistě, že můj zájem o manželské problémy vašeho

syna a snachy začíná a končí tam, kde to má nepříznivý vliv na Tod-

da … a ten je právě teď dost značný.“

„Dovolte mi protinávrh,“ požádal Bowden. „Předpokládám, že

Strana 65 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

máte nějaký systém, jak rodičům signalizovat zhoršení prospěchu?“

„Ano,“ připustil Gumák Ed opatrně. „Informační prospěchové

karty – IPK. Děti jim ovšem říkají rup-karty. Dostávají je, když jejich

prospěch v daném předmětu klesne pod 78 bodů. Jinými slovy IPK

dáváme žákům, jimž hrozí z určitého předmětu prospěchový stupeň

D nebo F.“

„Výborně,“ zaradoval se Bowden. „Pak vám navrhuji toto: jestli

chlapec dostane jednu tuto kartu … jednu jedinou“ – zdvihl zkroucený

prst – „zajdu za synem a jeho ženou s vaším návrhem ohledně porad-

ny. A ještě něco. Jestli chlapec dostane nějakou rup-kartu v dubnu …

„Dáváme je až v květnu.“

„Ano? Tak jestli ji dostane, ručím vám za to, že návrh ohledně

poradny přijmou. Na synovi jim moc záleží, pane Frenchi. Teď jsou

ale tak zapleteni do vlastního problému, že … “ Pokrčil rameny.

„Rozumím.“

„Dejme jim tedy tento čas, aby si vyřešili sami své problémy.

Jsou na to chytří dost – a ostatně: komu není shůry dáno, v apatyce

nekoupí.“

„Hm,“ vydal ze sebe Gumák Ed po chvilce přemýšlení … a po

rychlém mrknutí na hodinky, které mu řekly, že za pět minut má další

návštěvu, „dobrá, souhlasím.“

Vstal a Bowden vstal s ním. Znovu si potřásli rukama a Gumák

Ed přitom znovu dával úzkostlivý pozor na artrózu starého pána.

„Ale s veškerou upřímností vám musím říct, že jen moc málo

studentů dokáže ve čtyřech týdnech dohonit to, co zameškali za osm-

náct týdnů. To představuje obrovskou práci – skutečně obrovskou.

Obávám se, že na vaši záruku stejně dojde, pane Bowdene.“

Bowden na něj vyslal slabý úsměv, který ho opět trochu vyvedl z

rovnováhy, a řekl jen: „Myslíte?“

Po celou dobu návštěvy Gumáka Eda cosi zneklidňovalo; přišel

na to až při obědě ve školní jídelně, víc než hodinu poté, co „Lord

Peter“ odešel s deštníkem opět pěkně pod paží.

Rozhovor s Toddovým dědečkem trval nejméně patnáct minut,

spíš dvacet, a Ed si uvědomil, že starý pán ani jednou nevyslovil

vnukovo jméno.

Strana 66 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

Todd se zadrženým dechem projel ulicí k Dussanderovi a posta-

vil kolo na opěrku. Ze školy vyrazil před pouhými patnácti minutami.

Jedním skokem překonal schody, vlastním klíčem si otevřel dveře do

domu a proběhl chodbou do sluncem zalité kuchyně. V tváři se mu

mísilo nadějné slunko a chmurná mračna. Zastavil se ve dveřích do

kuchyně, žaludek a hrdlo sevřené, a sledoval Dussandera, který se

pohupoval s hrnkem whisky na klíně. Byl ještě stále oblečen ve svá-

tečním, jen si o pár centimetrů povolil kravatu a rozepnul knoflíček u

krku. Jeho přivřené ještěrčí oči hleděly bezvýrazně na Todda.

„Tak co?“ dostal ze sebe konečně Todd.

Dussander ho nechal chvíli v nejistotě; Toddovi se ta chvíle zdála

aspoň deset let dlouhá. Potom Dussander uvážlivě odložil hrnek na

stůl vedle láhve Ancient Age a řekl:

„Ten trouba všechno spolkl.“

Todd s úlevou vypustil zadržený dech.

Než se stačil znovu nadechnout, Dussander dodal: „Chtěl, aby tví

ubozí a utrápení rodiče začali docházet k jeho příteli do psychologic-

ké poradny. Velice na tom trval.“

„Ježíšmarjá! A vy jste … jak jste … co jste mu řek?“

„Uvažoval jsem rychle,“ odpověděl Dussander. „Rychle si vy-

mýšlet, to dost umím. Slíbil jsem mu, že rodiče půjdou do poradny,

jestli dostaneš jen jednu jedinou rup-kartu, až se budou v květnu roz-

dávat.“

Toddovi zmizela krev z tváře.

„Co jste to proved?“ téměř zaječel. „Od začátku známkovacího

období jsem už dostal dvě koule z algebry a další z dějepisu!“ Vstou-

pil do místnosti a bledá tvář se mu začala lesknout vyrážejícím po-

tem. „Dneska odpoledne byl test z francouzštiny a já si zase ani ne-

škrt … To je další. Nedokázal jsem myslet na nic než na toho pitomý-

ho Gumáka Eda a na to, jestli s ním něco svedete. A že jste teda

sved,“ dokončil hořce. „Ani jednu rup-kartu? Dostanu jich aspoň pět

nebo šest.“

„Nic lepšího jsem nemohl udělat, když jsem nechtěl vzbudit po-

dezření,“ pokračoval Dussander. „Ten French, i když to je trouba, dě-

lá jen svou práci. Teď budeš dělat svou práci ty.“

Strana 67 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

„Co to má jako znamenat?“ Toddova tvář zošklivěla a hlas měl

plný jedu.

„Budeš pracovat. Příští čtyři týdny budeš pracovat víc, než jsi za-

tím kdy pracoval. Kromě toho, v pondělí zajdeš za každým učitelem

a omluvíš se jim za dosavadní mizerné výsledky. Budeš …“

„Vyloučeno,“ odmítl Todd. „Člověče, vůbec to nechápete. To je

vyloučený. V přírodopisu a v dějepisu jsem nejmíň pět týdnů pozadu.

V algebře aspoň deset.“

„Přesto,“ řekl Dussander. Nalil si ještě whisky.

„Myslíte si asi, že jste moc chytrej, že jo!“ vykřikl na něj Todd.

„Já ale od vás žádný rozkazy neberu. Doby, kdy jste rozkazoval, jsou

už dávno v nenávratnu. Jasný?“ Náhle ztišil hlas. „Nejste nic než

plesnivej dědek, co se každou chvíli podělává.“

„Poslouchej mě, ty usmrkanče,“ řekl klidně Dussander.

Toddova hlava sebou přitom zlobně trhla.

„Do dnešního dne,“ řekl pomalu a důrazně Dussander, „bylo

možné, i když stěží, žes mě mohl udat a vyjít z toho čistý. Osobně si

nemyslím, že bys to v současném nervovém stavu dokázal, ale to je

jedno. Technicky by to možné bylo. Dneska jsem ztělesnil tvého dě-

dečka, jistého Victora Bowdena. Nikdo nemůže ani trochu zapochy-

bovat, že jsem to udělal s tvým vědomím. Jestli to teď praskne, budeš

v tom lítat až po uši. A nebudeš mít na obranu vůbec nic. O to jsem

se dneska postaral.“

„Přál bych si … “

„Přál bys si! Přál bys si!“ zarval Dussander. „Na tom houby se-

jde, co by sis přál, z tvých přání se mi zvedá žaludek, tvoje přání

nejsou nic než psí hovínka u strouhy! Já chci jen vědět, jestli chápeš,

v jaké situaci jsme!“

„Chápu to,“ zamumlal Todd. Když na něj Dussander křičel, se-

vřel pěsti – nebyl zvyklý, aby na něj někdo řval a teď rozevřel ruce a

tupě zíral na krvavé půlměsíčky, které si vyryl do dlaní. Napadlo ho,

že krve mohlo být ještě víc, kdyby si v posledních čtyřech měsících

nezvykl okusovat nehty.

„Dobrá. Takže se všem líbezně omluvíš a začneš se učit. Budeš

se učit o přestávkách ve škole. Budeš se učit v době oběda. Po škole

budeš chodit sem a budeš dělat totéž a ještě víc.“

Strana 68 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

„Tady ne,“ řekl rychle Todd. „Doma.“

„Ne. Doma se budeš flákat a čumět do prázdna, jako jsi to dělal

doteď. Když budeš tady, budu nad tebou stát a dohlížet, jestli to bude

třeba. Budu tak hájit i své vlastní zájmy. Můžu tě zkoušet. Můžu po-

slouchat, jak se učíš.“

„Když sem nebudu chtít chodit, tak mě stejně nedonutíte.“

Dussander se napil. „To je pravda. Věci’potom půjdou samospá-

dem. Propadneš. Ten poradce French bude čekat, že splním svůj slib.

Když to neudělám, zavolá rodiče. Zjistí, že ten laskavý pan Denker si

na tvou žádost zahrál na dědečka. Přijdou na zfalšovaná vysvědčení.

Zjistí … “

„Držte zobák. Budu sem chodit.“

„Už jsi tady. Začni s algebrou.“

„Ani nápad! Je pátek odpoledne!“

„Odteď se budeš učit každé odpoledne,“ řekl Dussander klidně.

„Začni s algebrou.“

Todd se na něj upřeně zadíval – jen chviličku než sklopil oči a

vyhrabal z tašky učebnici algebry – a Dussander spatřil v chlapco-

vých očích vraždu. Ne nějakou přenesenou; doslovnou vraždu. Už lé-

ta neviděl ten temně planoucí, hloubavý pohled, ale nikdy ho neza-

pomněl. Měl pocit, že kdyby byl měl po ruce zrcadlo toho dne, kdy

se díval na chlapcovu bílou a bezbrannou šíji, spatřil by totéž ve

vlastních očích.

Musím se chránit, napadlo ho s jistým údivem. Podcenit cokoliv

znamená riskovat.

Upíjel whisky, pohupoval se v křesle a sledoval, jak se chlapec

učí.

Bylo skoro pět hodin, když Todd sedl na kolo a vracel se domů.

Cítil se jako vyždímaný, vysátý, oči ho pálily a měl bezmocný vztek.

Pokaždé, když mu oči sklouzly od potištěné stránky – od toho praště-

ného, nesrozumitelného, idiotského světa množin, podmnožin, uspo-

řádaných dvojic a kartézských souřadnic – ozval se Dussanderův ře-

zavý, stařecký hlas. Jinak byl stále zticha … až na to šílené mlaskání

trepek o podlahu a vrzání houpacího křesla. Seděl tam jak sup, který

čeká, až jeho kořist zdechne. Proč se vůbec do téhle situace dostal?

Strana 69 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

Jak se do ní dostal? Je to blázinec, strašný blázinec. Něco málo se

dneska odpoledne naučil – něco o teorii množin, která ho tak šeredně

vyvedla z konceptu těsně před tím, než spadly vánoční prázdniny s

téměř slyšitelným bouchnutím – bylo však nemyslitelné, že by toho

mohl zvládnout tolik, aby příští týden prolezl testem z algebry aspoň

za D.

Byly to čtyři týdny do konce světa.

Na rohu ulice spatřil sojku, která ležela na chodníku a pomalu

otvírala a zavírala zobák. Snažila se marně postavit na nohy a odhop-

kat. Měla zlámané křídlo a Todd usoudil, že ji asi zasáhlo kolemje-

doucí auto a odhodilo ji na chodník. Jedno její korálkové oko se upí-

ralo nahoru na chlapce.

Todd si ji dlouho prohlížel a lehce přitom přidržoval rukojeti ří-

dítek. K večeru se už začalo ochlazovat a vzduch byl téměř mrazivý.

Kluci nejspíš strávili odpoledne na hřišti ve Walnut Street a dali si

pěkný baseballový mač, ale spíš jen trénovali. V této roční době se s

baseballem zapíná už naplno. Mezi klukama se mluvilo o tom, že by

mohli letos sestavit mužstvo, které by se zúčastnilo neoficiální měst-

ské ligy; bylo tady dost otců ochotných pomáhat při tréninku. Todd

by samozřejmě hrál jako nahazovač. Byl hvězdou malé ligy až do

loňského roku, kdy překročil stanovený věk. Hrál by.

A co? Bude jim muset říct ne. Bude jim muset říct: Bejkové, já se

zaplet s tím válečným zločincem. Pěkně jsem ho přimáčk ke zdi a pak

– chachá, to byste se pominuli – pak koukám, že mě mačká ke zdi stej-

ně jako já jeho. Začal jsem mít srandovní sny a vždycky jsem se při

nich zpotil jak futra od chlíva. Učení šlo k čertu, přepisoval jsem

známky na vysvědčení, aby se naši nic nedozvěděli, a teď musím po-

prvé v životě dřepět nad knihama a dřít jak hovado. Nebojím se že

prolítnu. Bojím se pasťáku. A proto s váma nemůžu letos hrát. Tak

vidíte, jak to chodí, bejkové.

Na rtech se mu objevil maličký úsměv, mnohem podobnější

Dussanderovu úsměvu a vůbec ne tomu širokému od ucha k uchu,

který míval dřív. Nebylo v něm žádné slunce; byl to ponurý úsměv.

Nebylo v něm nic veselého, nešla z něj důvěra. Říkal jen: Tak vidíte,

jak to chodí, bejkové.

Neobyčejně pomalu přejel sojku a poslouchal šustění peří a

Strana 70 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

praskot lámaných kostiček. Vrátil se a přejel sojku znovu. Ještě se

zmítala. Přejel ji znovu; na přední kolo se mu přilepilo zkrvavené

pírko a točilo se nahoru dolů, nahoru dolů. To už se pták přestal hý-

bat, pták už natáhl bačkory, pták už to vzdal, pták se odebral do velké

nebeské voliéry, ale Todd stejně jezdil dál sem a tam přes jeho roz-

mašírované tělíčko. Dělal to téměř pět minut a ten slabý úsměv mu z

tváře nezmizel. Tak vidíte, jak to chodí, bejkové.

10

Duben 1975

Starý pán se zastavil v půli cesty mezi řadami výběhů a zeširoka

se usmíval na Davea Klingermana, jenž mu šel vstříc. Bláznivý ště-

kot ze všech stran mu nevadil ani v nejmenším; nevadil mu ani zá-

pach srsti a moče, ani stovka zatoulaných psů, kteří se rozčilovali a

vyli v klecích, divoce se zmítali a skákali na mříže. Klingerman od-

hadl starého pána okamžitě na milovníka psů. Má tak laskavý a pří-

jemný úsměv. Podal Davemu opatrně zkroucenou artrózní ruku a

Klingerman ji stejně opatrně stiskl.

„Dobrý den, pane!“ pozdravil hlasitě. „Je tady rámus jak v židov-

ský škole, že jo?“

„Mně to nevadí,“ odpověděl starý pán. „Ani trošku. Jmenuji se

Arthur Denker.“

„Klingerman. Dave Klingerman.“

„Jsem rád, že vás poznávám, pane Klingermane. Četl jsem v no-

vinách – nemohl jsem tomu uvěřit – že se zde dávají psi. Možná jsem

to špatně pochopil. Myslím si vlastně, že jsem to určitě pochopil

špatně.“

„Ne, my tady skutečně dáváme psy zadarmo,“ potvrdil Dave.

„Když je nerozdáme, musíme je utratit. Šedesát dní, víc nám stát ne-

dá. Je to ostuda. Pojďte tady do kanceláře. Je tam míň rámusu. A taky

to míň smrdí.“

V kanceláři Dave vyslechl příběh, který byl svým způsobem tuc-

tový, ale přesto působivý: Arthur Denker byl sedmdesátník. Přišel do

Kalifornie po smrti své ženy. Není bohatý, ale o to, co má, se velice

Strana 71 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

pečlivě stará. Je osamělý. Jeho jediným přítelem je malý chlapec, kte-

rý mu občas chodí domů předčítat. V Německu míval krásného ber-

nardýna. Teď v Santo Donatu má domek s pěkným dvorkem vzadu.

Ten dvorek je oplocený. A přečetl si v novinách … bylo by možné,

aby …

„Bohužel, nemáme žádného bernardýna,“ řekl Dave. „Ti jdou

rychle na odbyt, protože jsou senzační k dětem … “

„Samozřejmě, chápu. Nemyslel jsem, že … “

„ … ale mám tady mladýho ovčáka. Co byste tomu říkal?“

Panu Denkerovi se rozzářily oči, jako by se málem chtěl rozpla-

kat. „Skvělé,“ vydechl. „To by bylo skvělé.“

„Pes sám je zadarmo, ale je tady pár jiných poplatků. Očkování

proti psince a vzteklině. Městský poplatek za psa. Dohromady to dělá

pro většinu lidí pětadvacet dolíků, ale když je vám přes pětašedesát,

stát platí polovic – součást kalifornského programu Šťastné stáří.“

„Šťastný stařec … to jako mám být taky já?“ zeptal se pan Den-

ker a zasmál se. Na malý okamžik – byla to hloupost – pocítil Dave

jakési mrazení.

„Ehm … řekl bych, že jo, pane.“

„To je velice rozumné.“

„Jistě, myslíme si to taky. Ten pes by vás v obchodě přišel na

stodvacet dolarů. Ale lidi jdou radši tam než sem. Platěj, samozřejmě,

za papíry, ne za psa.“ Dave zavrtěl hlavou. „Kdyby si jen uvědomili,

kolik krásnejch zvířat zůstane každoročně opuštěno.“

„A když pro ně nenaJdete do šedesáti dnů vhodný domov, tak

jsou utraceni?“

„Ano, uspíme je.“

„Uspíte … ? Promiňte, moje angličtina … “

„To je nařízení pánů z radnice,“ vysvětlil Dave. „Nechtějí, aby

jim po ulicích běhaly smečky psů.“

„A vy je střílíte.“

„Ne, používáme plyn. Je to velmi humánní. Vůbec o ničem ne-

vědí.“

„Nevědí,“ opakoval pan Denker. „Jsem si jist, že nevědí vůbec o

ničem.“

Strana 72 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

V hodinách algebry seděl Todd u čtvrtého stolu v druhé řadě. Se-

děl tam a snažil se tvářit jakoby nic, zatímco pan Storrman rozdával

opravené testy. Jeho okousané nehty se však znovu zarývaly do dlaní

a po celém těle mu pozvolna vyrážel lepkavý pot.

Nedělej si naděje. Nebuď takový idiot. Je vyloučené, abys to udě-

lal. Víš, že jsi to neudělal.

Navzdory tomu se bláhové naděje nedokázal zcela vzdát. Po

mnoha týdnech to byl první test z algebry, který mu nepřipadal úplně

jak španělská vesnice. Byl si jist, že ve své nervóze (nervóza? ne, na-

zývejme to pravým jménem: vyslovená hrůza) neudělal test dobře,

ale třeba … kdyby to byl kdokoliv jiný, jen ne Storrman, který má

kamenné srdce …

PRESTAŇ! přikázal sám sobě a chvilku, mrazivě hrůznou chvil-

ku, byl naprosto přesvědčen, že to slovo vykřikl ve třídě nahlas. Pro-

padl jsi, víš dobře, že jsi propadl a nic na světě to nezmění.

Storrman mu bez mrknutí oka podal jeho práci a přešel dál. Todd

položil papír popsanou stranou na desku stolu s vyrytými iniciálami.

Okamžik si myslel, že nemá dost síly, aby papír obrátil a poznal

pravdu. Nakonec ho popadl s tak křečovitou prudkostí, že papír roz-

trhl. Vytřeštěně zíral a jazyk se mu lepil na patro. Srdce jako by se

mu na chvíli zastavilo.

V pravém horním rohu papíru bylo zakroužkované číslo 83. Pod

ním byla známka: C+. Pod známkou byla krátká poznámka: Dobré

zlepšení! Myslím, že se mi ulevilo dvakrát víc, než by se mělo tobě.

Zkontroluj si pečlivě chyby. Nejméně ve třech případech jde spíš o

chybný aritmetický výpočet než o chybný postup.

Srdce mu začalo opět bušit, tentokrát třikrát rychleji. Rozlila se v

něm úleva, ale nebyla chladivá – byla horká, složitá a podivná. Zavřel

oči a neslyšel bzučení třídy nad výsledky testu ani zahájení předem

stanoveného boje o nějaký ten bod navíc. Todd měl rudo před očima.

Pulsovalo to jak proudící krev v rytmu úderů jeho srdce. V té chvíli

nenáviděl Dussandera víc než kdykoli předtím. Sevřel ruce v pěst a

přál si, usilovně si přál, aby v nich svíral Dussanderův vychrtlý kuře-

cí krk.

Dick a Monica Bowdenovi měli postele v ložnici oddělené noč-

Strana 73 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

ním stolkem, na němž stála vkusná napodobenina Tiffanyho lampy.

Jejich pokoj byl z kvalitní borovice a kolem stěn byly volně narovná-

ny knihy. Na druhé straně pokoje, mezi dvěma slonovinovými zaráž-

kami na knihy (sloni vztyčení na zadních nohách), byl kulatý televiz-

ní přijímač Sony. Dick se sluchátkem na uchu sledoval Johnyho Car-

sona a Monica četla nového Michaela Crichtona, kterého dopoledne

dostala z klubu čtenářů.

„Dicku?“ Vložila do Crichtona záložku (bylo na ní napsáno:

TADY JSEM USNUL) a knihu zavřela:

V televizi Buddy Hackett právě všechny rozparádil. Dick se

usmíval.

„Dicku?“ řekla hlasitěji.

Dick odložil sluchátko. „Co je?“

„Myslíš si, že je Todd v pořádku?“

Na okamžik na ni pohlédl, zamračil se a pak maličko zavrtěl hla-

vou. „Je ne comprends pas, chérie.“ Dickova nanicovatá francouz-

ština byla zdrojem jejich společného vtipkování. Otec mu poslal kdy-

si dvě stě dolarů, aby si opatřil soukromého učitele, když mu hrozilo

propadnutí z francouzštiny. Na vývěsce s nabídkami si namátkou vy-

bral jméno Monica Darrowová. O vánocích už nosila jeho prstýnek …

a on udělal francouzštinu za C.

„No … zhubl.“

„Vypadá trochu vychrtle, to je fakt,“ připustil Dick. Položil slu-

chátko na klín, odkud vydávalo tichounké skřípání. „Začíná pořádně

růst, Moniko.“

„Tak brzy?“ zeptala se celá nesvá.

Dick se zasmál. „Tak brzy. Já jsem vystřelil ze 160 centimetrů ve

svých dvanácti letech na krásných 180 centimetrů svaloviny, které

mám od devatenácti let do dneška. Matka říkala, že když mi bylo čtr-

náct, bylo v noci slyšet, jak rostu.“

„Ještě že ti tolik nenarostlo všechno.“

„To závisí na tom, jak se to používá.“

„Chceš to dneska použít?“

„Ta holka je čím dál tím nestydatější,“ povzdechl si Dick Bow-

den a odhodil sluchátko na zem.

Strana 74 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

Když potom Dick uléhal ke spánku, řekla:

„Dicku, má taky ošklivé sny.“

„Noční můry?“ zamumlal.

„Noční můry. Dvakrát nebo třikrát jsem ho slyšela naříkat ze

spaní, když jsem šla v noci dolů na záchod. Nechtěla jsem ho budit.

Asi je to hloupost, ale babička říkávala, že se člověk může pomást,

když ho probudíš uprostřed zlého snu.“

„Tak proč nechodíš na záchod nahoře?“ Před dvěma roky ho sám

instaloval.

„Víš dobře, že tě každé spláchnutí probudí,“ řekla Monica.

„Tak nesplachuj.“

„Dicku, nezlob.“

Dick si povzdechl.

„Když k němu někdy zajdu, je vidět, že se potí. Povlečení má

mokré.“

Dick se ve tmě ušklíbl. „To bych se vsadil.“

„Co jako … ale!“ Lehce ho plácla. „Zase zlobíš. Kromě toho mu

je teprve třináct.“

„Příští měsíc čtrnáct. Není tak moc malý. Možná trochu předčas-

ně vyspělý, ale nijak malý už není.“

„Kolik bylo tobě?“

„Čtrnáct nebo patnáct. Nepamatuju se přesně. Ale pamatuju se,

jak jsem se probudil a myslel, že jsem umřel a přišel do nebe.“

„Ale byl jsi starší, než je Todd teď.“

„Všechno se to teď urychluje. Může za to buď mlíko … nebo flu-

or. Víš, že v té škole, co jsme loni stavěli v Jackson Parku, mají na

všech dívčích záchodech automaty na dámské vložky? A to je škola,

kde průměrný věk v šesté třídě je pouhých jedenáct. Kolik bylo tobě,

když ti to začalo?“

„Nepamatuji se,“ řekla. „Vím jen, že Toddovy sny nevypadají,

jako když … umírá a přichází do nebe.“

„Ptala ses ho na ně?“

„Jednou. Asi před šesti týdny. Byl jsi tenkrát na golfu s tím pří-

šerným Erniem Jacobsem.“

„Ten příšerný Ernie Jacobs ze mě udělá do roku 1977 plného

partnera, pokud se do té doby neusouloží k smrti s tou svojí odbarve-

Strana 75 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

nou sekretářkou. Kromě toho vždycky platí pronájem hřiště. Co ti

Todd řekl?“

„Že si nevzpomíná. Ale přes obličej mu přeletěl … takový stín.

Řekla bych, že si ten sen pamatoval.“

„Moniko, ze svého dávno pohřbeného mládí si zdaleka nepama-

tuju všechno, ale moc dobře si pamatuju, že sny provázené polucí

nejsou vždycky příjemné. Ve skutečnosti můžou být přímo nepříjem-

né.“

„Jak je to možné?“

„Vina. Různé pocity viny. Některé se můžou datovat už z útlého

dětství, kdy mu bylo dáno jasně na srozuměnou, že pomočovat se v

postýlce je špatné: Pak je tady sex. Kdo ví, co vyvolá sny s polucí?

Mačkanice v autobusu? Pohled pod dívčí sukni ve studovně? Ale

vím. Jediný takový sen, který si opravdu pamatuju, byl o tom, jak

skáču z vysokého můstku na plovárně YMCA a při dopadu do vody

ztrácím plavky.“

„A to ti stačilo?“ zahihňala se Monica.

„Jo. Takže, když kluk s tebou nechce mluvit o svých intimních

problémech, nenuť ho.“

„Vždyť jsme dělali, co jsme mohli, abychom ho vychovali bez

těch zbytečných pocitů viny.“

„Těm neunikneš. Přinese si je domů ze školy, jako si nosil v prv-

ních letech angíny. Nachytá je od kamarádů nebo z toho, jak někteří

učitelé přešlapují kolem jistých otázek. Něco má možná i od mého tá-

ty. „Nesahej si v noci na to, Todde, nebo ti ruce porostou chlupama,

oslepneš, začneš ztrácet paměť a za chvíli ti to zčerná a upadne. Tak

buď opatrný, Todde.“

„Dicku Bowdene! Tvůj otec by nikdy … “

„Že by nikdy? On to sakra dělal. Stejně jako ta tvoje babička ří-

kala, že když někoho probudíš z ošklivého snu, tak se zblázní. Říkal

mi taky, abych si na cizím záchodě vždycky otřel prkýnko, protože

bych mohl nachytat „cizí baktérie“. Mám dojem, že tohle byl jeho

způsob, jak říct syfilis. Vsadím se, že ti to babička taky vykládala.“

„Ne, matka,“ odvětila nepřítomně. „A řekla mi, že mám vždycky

splachovat. Proto chodím dolů.“

„Stejně mě to budí,“ zabručel Dick.

Strana 76 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

„Cože?“

„Nic.“

Tentokrát už skutečně napůl usnul, když znovu vyslovila jeho

jméno.

„Co je?“ zeptal se trochu nevrle.

„Nemyslíš, že … ale to je jedno. Spi dál.“

„Ne, pokračuj, jen to řekni. Už jsem zase vzhůru. Co jestli si ne-

myslím?“

„Ten starý pán, pan Denker. Nemyslíš, že s ním Todd tráví příliš

mnoho času? Třeba … no já nevím … plete Toddovi hlavu spoustou

historek.“

„Opravdu těžkými horory,“ poznamenal Dick. „O dnu, kdy es-

senská automobilka nesplnila plán.“ Zařehtal se.

„Jen mě to tak napadlo,“ řekla trochu upjatě. Pokrývka zašustila,

jak se Monica otočila na druhý bok. „Promiň, že jsem tě obtěžovala.“

Položil jí ruku na holé rameno. „Něco ti povím, miláčku,“ řekl

Dick, na chvíli se odmlčel a pečlivě volil správná slova. „Někdy taky

mívám o Todda strach. Ne snad kvůli těm věcem jako ty, ale když se

bojím, tak se bojím.“

Monica se k němu znovu obrátila. „Kvůli čemu?“

„Víš, já vyrůstal úplně jinak než on: Táta měl krám. Všichni mu

říkali Hokynář Vic. Měl takovou knížku, kam si zapisoval jména lidí,

kteří mu dlužili a kolik mu dlužili. Víš, jak té knížce říkal?“

„Ne.“ Dick mluvil o svých klukovských letech jen málokdy;

vždycky si myslela, že na ně nerad vzpomíná. Teď pozorně poslou-

chala.

„Nazýval ji Kniha levé,ruky. Říkal, že prává ruka je kšeft, ale že

pravá ruka by nikdy neměla vědět, co dělá levá. Říkal, že kdyby to

pravá ruka opravdu věděla, nejspíš by popadla sekáček na maso a le-

vou hned usekla.“

„Tos mi nikdy nevyprávěl.“

„Sama víš, že tenkrát, když jsme se brali, jsem tátu zvlášť moc

nemiloval a abych řek pravdu, dodneška se to příliš nezměnilo. Ne-

chápal jsem, proč mám nosit kalhoty z dobročinné sbírky, zatímco

paní Mazursky dostává na dluh šunku za pořád stejnou otřepanou his-

torku o tom, jak se její manžel příští týden vrátí do práce. Přitom je-

Strana 77 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

diná práce, kterou ten somrák Bill Mazursky kdy dělal, by to, že pev-

ně držel flašku nějakýho chlastu za dvanáct centů, aby se mu náho-

dou nezakutálela.

V těch dobách jsem si nepřál nic jiného než dostat se z toho pro-

středí, zmizet z otcova života. Tak jsem se začal učit a dělat sporty,

které mě vůbec nebavily, a nakonec jsem dostal stípko na Kaliforn-

skou univerzitu. A dával jsem si mazla, abych byl pořád mezi deseti

procenty nejlepších studentů, protože jediná Kniha levé ruky, kterou

tenkrát na vysokých školách vedli, byla výhradně pro vojáky z Viet-

namu. Táta mi posílal peníze na učebnice, ale jediné další prachy

jsem od něj vzal, když mi tenkrát selhaly nervy a já napsal domů

kvůli té francouzštině. Potkal jsem tebe. A o moc později jsem se do-

zvěděl od pana Hallecka z vedlejšího bloku, že táta dal do frcu auto,

aby schrastil těch dvě stě dolarů.

A teď mám tebe a spolu máme Todda. Vždycky jsem byl pře-

svědčen že to je senzační kluk, a snažil jsem se dělat všechno pro to,

aby mu nic nechybělo … nic, co by mu pomohlo, aby z něj vyrostl

fajn chlap. Vždycky jsem se pochechtával té staré písničce o tom, jak

člověk chce mít syna lepšího, než je on sám, ale čím víc stárnu, tím

mi to připadá míň legrační a víc pravdivé. Nikdy bych nechtěl, aby

Todd musel nosit kalhoty z dobročinné sbírky proto, že žena nějaké-

ho somráka dostává šunku na dluh. Rozumíš mi?“

„Ano, jistěže ti rozumím,“ odpověděla tiše.

„A pak, asi před deseti lety, těsně před tím než tátu definitivně

utahaly spory ohledně plánované městské asanace a on odešel do

penze, dostal menší infarkt. Deset dní byl v nemocnici. A lidi ze sou-

sedství, Němčouři, Talijáni a dokonce i pár negrů, co se tam začali

stěhovat kolem pětapadesátého roku … zaplatili účet v nemocnici. Do

posledního centu. Nemohl jsem tomu uvěřit. A taky nechali krám

otevřený. Fiona Castellano sehnala čtyři nebo pět přátel, kteří byli

bez práce, a ti se tam na směny střídali. Když se táta vrátil, účetní

knihy seděly na cent.“

„Pánejo,“ řekla velice tiše Monica.

„Víš, co mi řek? Táta? Že měl vždycky strach ze stáří – že ho bu-

de všechno bolet, že bude pořád vyděšený a že zůstane jak kůl v plo-

tě. Že bude muset do nemocnice a zchudne jak kostelní myš. Strach z

Strana 78 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

umírání. A taky mi řek, že po tom infarktu ho to přešlo. Začal si mys-

let, že může umřít dobře. ‚Myslíš tím umřít šťastný, tati?‘ zeptal jsem

se ho. ‚Ne,‘ povídá, ‚myslím, že nikdo neumírá šťastný, Dickie.‘

Vždycky mi říkal Dickie, dělá to dodnes a to je další věc, kterou

strašně nesnáším. Říkal, že si myslí, že nikdo neumírá šťastný, ale že

lze umírat dobře. Na to nemůžu zapomenout.“

Dick se dlouze zamyslel.

„Teprve posledních pět nebo šest let jsem schopen dívat se na tá-

tu nějak reálněji. Třeba je to tím, že je až v San Remu, tedy dost z ru-

ky. Začal jsem uvažovat o tom, že Kniha levé ruky není tak úplně

hloupý nápad. Bylo to v době, kdy jsem začal mít obavy o Todda.

Pořád jsem mu chtěl nějak říct, že od života může čekat víc než to, že

vás všechny vezmu na měsíc na Havaj nebo že mu můžu kupovat

kalhoty, které nejsou cítit kuličkami proti molům jako kalhoty z dob-

ročinné sbírky. Nikdy jsem nevěděl, jak mu to mám říct. Ale teď si

myslím, že to asi ví. A tím se mi taky ulevilo.“

„Myslíš tím, jak předčítá panu Denkerovi?“

„Ano. Nic za to nemá. Denker mu nemůže platit. Tady máš star-

ce, tisíce kilometrů od přátel či příbuzných, kteří by snad ještě mohli

být naživu, tady máš člověka, který ztělesňuje vše, čeho se můj otec

bál. A je tady Todd.“

„Takhle jsem o tom nikdy neuvažovala.“

„Všimla sis někdy Todda, když s ním mluvíme o tom starém pá-

novi?“

„Vždycky nápadně ztichne.“

„Ovšem. Jazyk má jak svázaný, celý je v rozpacích, jako když

dělá něco špatného. Úplně stejně jako táta, když se mu někdo snažil

poděkovat, že dává na dluh. Jsme prostě Toddova pravá ruka, tak je

to. Ty, já a všechno ostatní – dům, lyžování na Tahoe, thunderbird v

garáži, jeho barevný televizor. To všechno je jeho pravá ruka. A ne-

chce, abychom viděli, co dělá jeho levá ruka.“

„Nemyslíš si tedy, že s Denkerem tráví moc času?“

„Miláčku, podívej se, jaké má známky! Kdyby se zhoršovaly, já

bych byl první, kdo by řek: čeho je moc, toho je příliš, bude se kon-

čit. Známky jsou to první místo, kde by se projevil každý průšvih. A

jaké jsou?“

Strana 79 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

„Stejně dobré jako vždycky, až na to počáteční uklouznutí.“

„Tak o čem mluvíme? Poslechni, miláčku, v devět mám poradu.

Jestli se trochu nevyspím, budu celý utahaný.“

„To víš, že jo, spi,“ řekla s pochopením, a když se obrátil, políbi-

la ho zlehka na rameno. „Miluju tě.“

„Já tebe taky,“ řekl spokojeně a zavřel oči. „Všechno je v pořád-

ku, Moniko. Děláš si zbytečné starosti.“

„Já vím, že jo. Dobrou noc.“

Usnuli.

„Přestaň čumět z okna,“ okřikl ho Dussander. „Není tam nic, co

by tě mělo zajímat.“

Todd na něho nevraživě pohlédl. Na stole měl otevřenou učebni-

ci dějepisu s barevným obrázkem Teddyho Roosevelta, zdolávajícího

vrchol San Juan. Bezmocní Kubánci padají pod kopyty Teddyho ko-

ně. Teddy má ve tváři široký americký usměv, úsměv muže, jenž ví,

že Bůh spočívá na nebesích a všechno je skvělé. Todd Bowden se

neusmíval.

„Vám se líbí dělat otrokáře, že jo?“ zeptal se.

„Líbí se mi být svobodný člověk,“ odpověděl Dussander. „Uč

se.“

„Polibte mi šos.“

„Jako chlapec,“ poznamenal Dussander, „bych si za taková slova

vypláchl ústa louhem.“

„Časy se mění.“

„Skutečně?“ Dussander si usrkl whisky. „Uč se.“

Todd upřeně hleděl na Dussandera. „Jste úplně normální ochlas-

ta. Je vám to jasný?“

„Uč se.“

„Držte klapajznu!“ Todd praštil knihou. V kuchyni to zaznělo

jak výstřel z pušky. „Stejně to nemůžu dohonit. Do písemky nikdy.

Zbývá mi ještě padesát stran těchhle keců, až do první světové války.

Zítra si ve studovně napíšu tahák.“

Dussander ho ostře okřikl: „Nic takového neuděláš!“

„Proč ne? Kdo mi v tom zabrání? Vy snad?“

„Chlapče, pořád ti dá moc práce pochopit, o jakou sázku bojuje-

Strana 80 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

me. Myslíš si, že mě nějak baví strkat pořád takovému usmrkanci nos

do knih?“ Zvýšený hlas zněl jako práskání biče, panovačné a ne-

smlouvavé. „Myslíš si, že mě baví poslouchat tvoje vztekání a

ukňourané nadávky? ‚Polibte mi šos,‘ parodoval Dussander chlapce

vysokou fistulí a Todd temně zrudl. „ ‚Polibte mi šos, co má bejt, zít-

ra to stejně udělám, polibte mi šos!‘ “

„Tohle se vám líbí!“ zařval Todd. „Ano, vám se to líbí! Jedině

když mě můžete komandovat, tak si přestanete připadat jako blbec!

Vlezte mi na záda a dejte mi aspoň chvíli pokoj, ať si odpočinu!“

„Jestli tě chytnou s tahákem, co myslíš, že se stane? Komu to

nejdřív řeknou?“

Todd hleděl na své ruce s okousanými nehty a nic neříkal.

„Komu?“

„Bože můj, vždyť víte. Gumáku Edovi. Potom nejspíš našim.“

Dussander přikývl. „Já si myslím totéž. Uč se. Tahák si ulož do

hlavy, kam patří.“

„Já vás nenávidím,“ řekl Todd otupěle. „Opravdu nenávidím.“

Ale otevřel znovu učebnici a z ní se na něj usmál Teddy Roosevelt;

Teddy cválající do dvacátého století s šavlí v ruce a Kubánci, ustupu-

jící před ním v naprostém zmatku – patrně před jeho nelítostným

americkým úsměvem.

Dussander se opět začal houpat. V ruce držel hrnek s whisky.

„Hodný chlapeček,“ řekl téměř něžně.

Poslední dubnové noci měl Todd první sen doprovázený polucí;

probudil se za zvuku deště, který tiše šuměl v listí a větvích stromů

za oknem.

Ve snu se nacházel v jedné laboratoři v Patinu. Stál na konci

dlouhého, nízkého stolu. Ke stolu byla pouty připevněna štíhlá dívka

podivuhodné krásy. Dussander mu asistoval. Dussander měl na sobě

bílou řeznickou zástěru a nic jiného. Když se otočil, aby zapojil zá-

znamovou aparaturu, Todd spatřil jeho vychrtlé hýždě, které se o se-

be třely Jak otřískané bílé kameny.

Podal Toddovi cosi, co on ihned poznal, i když to nikdy předtím

neviděl. Byl to umělý penis. Jeho konec byl z naleštěného kovu a ve

světle stropních reflektorů se blýskal jako bezcitný chróm. Byl dutý.

Vycházel z něj černý elektricky kabel, který končil v červené gumové

Strana 81 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

baňce.

„Do toho,“ vyzval ho Dussander. „Führer říká, že to je v pořád-

ku. Říká, že to je tvoje odměna za učení.“

Todd pohlédl dolů na sebe a viděl, že je nahý. Svůj malý penis

měl zcela ztopořený, vztyčený z řídkého chomáčku ochlupení.

Vklouzl do umělého penisu. Byl mu těsný, ale bylo v něm nějaké

mazivo. Tření bylo příjemné. Ne; bylo to víc než příjemné. Bylo to

nádherné.

Pohlédl na dívku pod sebou a ucítil zvláštní posun v myšlenkách

… jako by zapadaly do přesných kolejí. Všechno se náhle zdálo být v

pořádku. Dveře byly otevřené. Může jít dál. Do levé ruky uchopil

červenou baňku, klekl si na stůl a na chvilku se zastavil; zvažoval

úhel, zatímco jeho germánský pyj vytvářel svůj vlastní úhel ke štíh-

lému chlapeckému tělu.

Z velké dálky nejasně slyšel Dussanderova slova: „Test číslo

osmdesát čtyři. Elektřina, sexuální stimul, metabolismus. Založeno

na Thyssenově teorii negativního posílení reakce. Subjekt je mladá

Židovka, přibližně šestnáct let, žádné jizvy, žádné poznávací zname-

ní, žádná zjevná nezpůsobilost … “

Vykřikla, když se jí dotkla špička umělého penisu. Todd shledal

její pláč a křik příjemným, stejně jako její marný zápas, aby se osvo-

bodila nebo aby aspoň sevřela nohy.

Tohle nemůžou v těch časopisech o válce ukazovat, uvažoval, ale

stejně to tak je.

Náhle se vrhl vpřed a nemilosrdně ji rozevřel. Zaječela jako siré-

na.

Po počátečním zmítání a snahách vypudit ho ležela dokonale

klidně, trpělivě. Kluzký vnitřek umělého penisu se pohyboval sem a

tam proti Toddovu překrvenému údu. Nádherné. Božské. Prsty si po-

hrával s gumovou baňkou v levé ruce.

Kdesi daleko Dussander nahlas odčítal puls, krevní tlak, dýchání,

vlny alfa, vlny beta, srdeční činnost.

Když se začalo blížit vyvrcholení, Todd se úplně zklidnil a

zmáčkl baňku. Její zavřené oči se prudce rozevřely a vytřeštily. Jazyk

se jí chvěl v růžové prohlubni úst. Její paže a nohy rytmicky vibrova-

ly. To hlavní se však dělo v jejím trupu, kde se každý sval chvějivě

Strana 82 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

napínal a povoloval

(každý sval každý sval pohyb stah sevření každý)

každý sval a pocit vyvrcholení je

(extáze)

oj to je, to je

(venku hřmí konec světa)

Za tohoto zvuku a za zvuku deště se Todd probudil. Ležel za-

chumlán na boku do tmavé kuličky a srdce mu bušilo jak sprintérovi.

Podbřišek měl zvlhlý od nějaké teplé, lepkavé tekutiny. Na okamžik

ho zachvátila panická hrůza, že může vykrvácet … a pak si uvědomil,

co to skutečně je a téměř se mu zvedl žaludek. Semeno. Hlavou mu

proběhla slova, jimiž bývají popsány dřevěné ploty, plechové skříňky

v šatnách a zdi záchodu u benzínových pump. Všechno mu to mohlo

být ukradené.

Ruce se mu bezmocně sevřely v pěst. Snové vyvrcholení se mu

znovu vrátilo, teď ale bezbarvé, nesmyslné, děsivé. Nervy se stále

chvějí a jen pomalu povolují své napětí. Závěrečná scéna, teď už vy-

bledlá, byla nechutná a zároveň jaksi nutkavá, jako bezelstné kousnu-

tí do kousku tropického ovoce, při němž si uvědomíte (žel až o vteři-

nu později), že chutná tak báječně sladce jen proto, že je shnilé.

Pak mu to došlo. Co bude muset udělat.

K tomu, aby se stal zase tím, čím býval, je jen jediná cesta. Bude

muset Dussandera zabít. To je jediná cesta. Hraní skončilo; čas slov

je pryč. Teď jde o přežití.

„Zabiješ ho a všechno to skončí,“ šeptal do tmy, zatímco ve

stromech venku šuměl déšť a na břiše mu zasychalo semeno. Šepot

tomu dával zdání skutečnosti.

Dussander měl stále v zásobě tři nebo čtyři láhve Ancient Age v

polici nad příkrými schody do sklípku. Vždycky dojde k dvířkům,

otevře je (obyčejně je už podnapilý) a sestoupí o dva schody. Pak se

nakloní, jednou rukou se opře o polici a druhou popadne hrdlo nové

láhve. Podlaha ve sklípku není dlážděná, ale špína je vždycky smete-

ná; Dussander ji se strojovou důkladností, kterou Todd nyní považo-

val spíš za prušáckou než německou, pravidelně každé dva měsíce

natíral olejem, aby se tam nelíhl žádný hmyz. Beton nebeton, staré

Strana 83 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

kosti se snadno lámou. A starci mívají nešťastné úrazy. Úmrtní zprá-

va zaznamená, že „pan Denker“ byl namazaný jak zákon káže, když

„spadl“.

Co se stalo, Todde?

Nešel mi otevřít, tak jsem si otevřel sám klíčem, který mi kdysi

dál. Někdy totiž spí jako dřevo. Šel jsem do kuchyně a vidím, že dvíř-

ka do sklepa jsou otevřená. Sestoupil jsem po schodech a on … a on

Pak, pochopitelně, slzy.

To vyjde.

Zase bude tím, čím býval.

Zcela probuzený Todd ležel dlouho ve tmě a naslouchal bouři,

ustupující na západ nad Tichý oceán, naslouchal tajemným zvukům

deště. Myslel si, že už do rána neusne, že o tom bude pořád dokola

přemýšlet. Ale o chvilku později už spal bezesným spánkem, s pěstí

pod bradou. Prvního máje se probudil zcela odpočatý – poprvé po

mnoha měsících.

11

Květen 1975

Ten pátek připadal Toddovi jako nejdelší den jeho života. Seděl

ve třídě hodinu za hodinou, nic neslyšel a čekal jen na posledních pět

minut, kdy učitel či učitelka vytáhli štůsek rup-karet a začali je roz-

dávat. Pokaždé, když se učitel s tímto štůskem přiblížil k Toddově

lavici, chlapec ztuhl. Pokaždé, když ho bez zastavení minuli, ucítil

vlny závrati a polohysterie.

Nejhorší byla algebra. Storrman se přiblížil … zaváhal … a právě

když Todd začínal být přesvědčen, že ho mine, položil mu učitel na

stůl obrácenou rup-kartu. Todd se na ni díval chladně a nic přitom

necítil. Tak je to tady, pomyslel si. Bod, hra, set a zápas. Pokud si

Dussander nedokáže něco vymyslet. A o tom pochybuju.

Bez zvláštního zájmu otočil rup-kartu, aby se podíval; o kolik mu

uteklo C. Muselo to být těsně, ale věřte Storrmanovi, že vám něco

promine: Viděl, že kolonka na známky byla zcela prázdná. V rubrice

Strana 84 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

POZNÁMKY bylo napsáno: Jsem moc rád, že ti ji nemusím dát doo-

pravdy! Chas. Storrman.

Znovu se mu vrátil pocit závrati, tentokrát to bylo mnohem prud-

ší, hučelo mu v hlavě, až inu začala připadat jak balón naplněný vo-

díkem. Chytil se co nejpevněji stolu a v duchu si posedle opakoval

jedinou myšlenku: Neomdlíš. neomdlíš, neomdlíš. Vlny závrati poma-

lu přešly a Todd pak musel ovládnout naléhavé nutkání, aby nevybě-

hl uličkou mezi lavicemi za Storrmanem, otočil ho a vypíchal mu oči

čerstvě ořezanou tužkou, kterou držel v ruce. A po celou tu dobu zů-

stala jeho tvář bez jakéhokoli výrazu. Jedinou známkou, že se v jeho

hlavě něco děje, byl mírný tik v jednom očním víčku.

O patnáct minut později skončil ve škole týden. Todd pomalu

obešel budovu k stojanům na bicykly; hlavu měl sklopenou, ruce v

kapsách, učebnice pod pravou paží a vůbec nevnímal pobíhající a po-

křikující spolužáky. Učebnice hodil do košíku na nosiči, odemkl

schwinna a rozjel se pryč. K Dussanderovi.

Dneska, pomyslel si. Dneska je tvůj den, starochu.

„Takže,“ uvítal ho Dussander s hrnkem whisky v ruce, když

Todd vešel do kuchyně, „obžalovaný se vrací od soudu. Jaký vynesli

rozsudek?“ Byl v županu a na nohou měl teplé vlněné ponožky do

půl lýtek. V takových ponožkách, napadlo Todda, se snadno uklouz-

ne. Pohlédl na láhev Ancient Age, na které Dussander právě praco-

val. Zbývalo v ní na tři prsty.

„Žádné D, žádné F, žádná rup-karta,“ vychrlil ze sebe Todd. „V

červnu si budu muset opravit některé známky, ale nic moc. Jestli vy-

držím, dostanu v tomhle čtvrtletí jen áčka a béčka.“

„To víš, že vydržíš,“ ujistil ho Dussander. „Na to už dohlédne-

me.“ Napil se a pak si přilil do hrnku další whisky. „To je důvod k

oslavě.“ Měl trochu těžký jazyk – bylo to sotva znatelné, ale Todd

věděl, že teď otrapa je nalitý jak dělo. Ano, dnes. Bude se to muset

stát dnes.

Ale zachoval klid.

„Tady je prdlajs co oslavovat,“ namítl Dussanderovi.

„Obávám se, že služebnictvo ještě nevychladilo šampaňské a ka-

viár,“ ignoroval ho Dussander. „Ty lidi jsou dneska strašně nespoleh-

Strana 85 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

liví. Co takhle dát si zatím kus chleba se sýrem?“

„Prima,“ souhlasil Todd. „Mně je to buřt,“

Dussander vstal (kolenem vrazil do stolu, až poskočil) a přešel k

ledničce. Vyndal z ní sýr, ze zásuvky vzal nůž, z police talíř a z kra-

bice na chleba pár sucharů.

„Všechno pečlivě otráveno prušáckou kyselinou,“ poznamenal,

když pokládal sýr a suchary na stůl. Zašklebil se a Todd viděl, že si

dnes zase nevzal umělý chrup. Přesto se na Dussandera usmál.

„Jsi dneska tak klidný!“ zvolal Dussander. „Čekal bych, že ces-

tou ze školy budeš metat salta.“ Vyprázdnil láhev do hrnku, pomlaskl

si a otřel rty.

„Jsem z toho ještě jak praštěný,“ vysvětlil Todd. Zakousl se do

sucharu. Už dávno přestal odmítat Dussanderovo jídlo. Dussander si

myslel, že u některého Toddova kamaráda je dopis – samozřejmě ni-

kde žádný není; Todd má kamarády, ale žádného, jemuž by mohl to-

lik důvěřovat. Předpokládal, že to Dussander už dávno tuší, ale bylo

mu jasné, že Dussander by se nikdy neodvážil ověřit si své tušení tak

extrémním testem, jako je vražda.

„O čem si budem povídat dnes?“ zeptal se Dussander a obrátil do

sebe poslední kapku. „Dám ti den volna od učení, co tomu říkáš? No?

No?“ Když pil, měl vždycky těžký přízvuk. Todd ten přízvuk začal

nenávidět. Dnes mu nevadil; dnes mu nevadilo vůbec nic. Cítil se ve-

lice klidný. Pohlédl na své ruce, na ruce, jež postrčí, a ony vypadaly

jako obyčejně. Netřásly se, byly úplně klidné.

„Mně je to buřt,“ odpověděl. „O čem chcete.“

„Mám ti vyprávět o speciálním mýdle, které jsme vyráběli? O

pokusech s vnucenou homosexualitou? Nebo bys raději slyšel o tom,

jak jsem unikl z Berlína, když jsem se tam předtím jako blázen vrátil?

Bylo to o chlup, to ti tedy povím.“ Pantomimicky napodobil ušmik-

nutí chlupu a hlasitě se zasmál.

„O čem chcete,“ opakoval Todd. „Fakt.“ Sledoval Dussandera,

jak zkoumá prázdnou láhev a pak s ní vstává z houpacího křesla.

Dussander odnesl láhev ke koši na odpadky a vyhodil ji.

„Ne, raději nic takového,“ zauvažoval Dussander nahlas. „Nejsi

zřejmě v náladě.“ Zamyšleně chvilku postál u odpadkového koše a

pak přešel kuchyň směrem k dvířkám od sklepa. Vlněné ponožky

Strana 86 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

šustily po rozpraskaném linoleu. „Myslím, že ti dneska místo toho

budu vyprávět příběh o starci, který měl strach.“

Dussander otevřel sklepní dvířka. Stál teď zády ke stolu. Todd ti-

še vstal.

„Měl strach,“ pokračoval Dussander, „z jistého chlapce, který byl

– zvláštním způsobem – jeho přítelem. Chytrý kluk: Matka o něm

mluvila jako o „nadaném žákovi“, a stařec sám poznal, že to opravdu

je nadaný žák … i když asi jinak, než si matka myslí.“

Dussanderovy zkřivené a nemotorné prsty zápolily se starým vy-

pínačem na zdi ve snaze rozsvítit. Todd přešel po linoleu – téměř se

vznášel – aniž šlápl na některé vrzající místo. Znal už tuhle kuchyň

jako své boty. Možná ještě lépe.

„Ze začátku ten chlapec nebyl starcovým přítelem,“ vyprávěl

Dussander: Konečně se mu podařilo rozsvítit. Stoupl na první schod s

opatrností starého opilce. „Ze začátku ho stařec hodně nenáviděl. Po-

tom se mu chlapcova společnost postupně zalíbila, i když tady pořád

zůstávala dost značná nelibost.“ Díval se na polici, ale stále se ještě

držel zábradlí. Todd klidně – ne, naprosto chladnokrevně – přistoupil

za starce a odhadoval šance, jak jedním úderem srazit Dussandera od

zábradlí. Rozhodl se vyčkat až se Dussander předkloní.

„Část starcova potěšení pocházela z pocitu rovnosti,“ pokračoval

zamyšleně Dussander. „Víš, stařec a chlapec měli jeden druhého v

hrsti. Každý věděl něco, co ten druhý chtěl utajit. A pak … pak začalo

být starci zřejmé, že se věci mění. Ano. Ztrácel své sevření – částečně

až úplně, podle toho, jak zoufalý nebo jak chytrý by chlapec mohl

být. Jedné dlouhé bezesné noci starce napadlo, že by bylo dobré

chlapce nějak nově zmáčknout. Kvůli své vlastní bezpečnosti.“

Dussander se teď pustil zábradlí a naklonil se nad příkré schody

do sklípka, ale Todd zůstal naprosto nehybný. Mrazivý chlad se v

něm rozpouštěl a střídal ho rudý nával vzteku a zmatku. Jak Dussan-

der popadl novou láhev, Todda zlostně napadlo, že stařec má nejsmr-

dutější sklep ve městě, ať ho natírá olejem sebevíc. Ze sklepa to

páchlo, jako když tam něco zdechlo.

„A tak stařec rovnou vstal z postele. Vždyť co znamená pro star-

ce spánek? Skoro nic. A posadil se ke stolečku a přemítal o tom, jak

chytře zapletl chlapce do stejných zločinů, jimiž ho chlapec držel v

Strana 87 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

hrsti. Posadil se a přemýšlel o tom, jak se chlapec pilně učil, jak veli-

ce pilně pracoval, aby si zase zlepšil známky ve škole. A o tom, jak

chlapec – až bude mít zase dobré známky – už vůbec nebude potřebo-

vat, aby stařec dále žil. A jestli stařec bude mrtvý, chlapec bude svo-

bodný.“

Teď se otočil s láhví Ancient Age v ruce.

„Víš, já tě slyšel,“ řekl téměř něžně. „Od chvíle, kdy jsi odstrčil

židli a vstal. Nejsi tak tichý, jak si představuješ, chlapče. Aspoň zatím

ne.“

Todd neřekl nic.

„Tak!“ zvolal Dussander, vrátil se do kuchyně a pevně za sebou

zavřel sklepní dvířka. „Stařec všechno sepsal, nicht wahr? Od první-

ho slova do posledního to sepsal. Když byl konečně hotov, už skoro

svítalo a ruka mu úpěla od artrózy – verdammte artróza – ale poprvé

po mnoha týdnech mu bylo dobře. Cítil se bezpečný. Vrátil se do po-

stele a spal až do odpoledne. Kdyby totiž spal ještě déle, propásl by

svůj oblíbený televizní seriál Všeobecná nemocnice.“

Vrátil se k houpacímu křeslu. Posadil se, vzal starý zavírák se

střenkou ze slonoviny a začal namáhavě odřezávat pečeť na hrdle

láhve whisky.

„Příštího dne se stařec oblékl do svátečního obleku a odebral se

do banky, kde měl své malé úspory a běžný účet. Promluvil si s jed-

ním bankovním úředníkem, který všechny starcovy otázky vysoce

uspokojivě zodpověděl. Pronajal si bezpečnostní schránku. Bankovní

úředník starci vysvětlil, že jeden klíč bude mít stařec a jeden banka:

Aby se dala skříňka otevřít, bude zapotřebí obou klíčů. Bez podepsa-

ného a notářsky ověřeného povolení nemůže starcův klíč použít ni-

kdo jiný než on sám. S jedinou výjimkou.“

Dussander se bezzubě usmál do bílé, napjaté tváře Todda Bow-

dena.

„Výjimka platí pro případ úmrtí držitele schránky,“ doplnil na

vysvětlenou. Dussander nespustil z Todda oči ani se nepřestal usmí-

vat, vstrčil zavírák zpátky do kapsy županu, odšrouboval zátku láhve

a nalil si do hrnku řádnou dávku whisky.

„Co se stane potom?“ zeptal se Todd chraplavě.

„Potom se schránka otevře za přítomnosti bankovního úředníka a

Strana 88 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

zástupce daňového úřadu. Obsah schránky se zkontroluje. V tomto

případě najdou jen dvanáctistránkový dokument. Nezdanitelný … ale

vysoce zajímavý.“

Prsty Toddových rukou se k sobě přiblížily a vzájemně se pro-

pletly. „To nemůžete udělat,“ řekl užaslým a nevěřícím hlasem. Byl

to hlas člověka, který se dívá, jak někdo chodí po stropě. „To nemů-

žete … nemůžete to udělat.“

„Chlapče,“ řekl Dussander laskavě, „udělal jsem to.“

„Ale … já … vy … “ Hlas mu náhle stoupl do zoufalého kvílení.

„Vždyť jste starý! Nevíte, že jste starý? Můžete umřít! Můžete kdyko-

liv umřít!“

Dussander vstal. Došel ke kuchyňské polici a vzal odtud malou

skleničku. Kdysi v ní byl džem. Byla pomalována tančícími posta-

vičkami. Vedle Sněhurky Todd poznával jednotlivé trpaslíky. Sledo-

val Dussandera, jak téměř slavnostně vytírá skleničku od džemu

utěrkou na nádobí. Sledoval Dussandera, jak staví skleničku před něj.

Sledoval Dussandera, jak do ní nalévá na prst whisky.

„K čemu to je?“ zamumlal Todd. „Já nepiju. Pití je pro takové

ochlasty, jako jste vy.“

„Zdvihni sklenku, chlapče. To je zvláštní příležitost. Dneska se

napij.“

Todd se na něj dlouze zahleděl, pak uchopil sklenici. Dussander

si s ním vesele přiťukl svým laciným porcelánovým hrnkem.

„Na zdraví, chlapče – ať žijem! Ať žijem oba dva! Prosit!“ Obrá-

til hrnek do sebe jedním lokem a začal se smát. Rozesmátý se pohu-

poval v křesle, nohou v ponožce se odrážel od podlahy a Todda na-

padlo, že se ještě nikdy tolik nepodobal supovi, supovi v županu, od-

pornému mrchožroutu.

„Nenávidím vás,“ uniklo mu ze rtů a Dussander se začal dusit

smíchy. Tvář mu cihlově zčervenala; znělo to jako kašel, smích a

škrcení zároveň. Vyděšený Todd vyskočil a začal bušit do Dussande-

rových zad, dokud záchvat kašle nepovolil.

„Danke schön,“ řekl Dussander. „Vypij to. Udělá ti to dobře.“

Todd sklenku vypil, Chutnalo to jako velmi ošklivý lék proti na-

chlazení a útroby měl v jednom plameni.

„Nechápu, jak můžete to svinstvo pořád pít,“ otřásl se a odložil

Strana 89 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

sklenku na stůl. „Měl byste s tím přestat. Přestat s pitím a kouřením.“

„Tvůj zájem o mé zdraví je dojemný,“ vyjádřil se Dussander

uznale. Z kapsy županu, v které předtím zmizel zavírák, vytáhl po-

muchlanou krabičku cigaret. „A já mám stejnou starost o tebe, chlap-

če. Téměř denně čtu v novinách zprávy o cyklistech zabitých na sil-

nicích. Měl bys toho kola nechat. A chodit pěšky. Nebo jezdit auto-

busem jako já.“

„Proč mě pořád serete?“ vybuchl Todd.

„Chlapče,“ odpověděl Dussander, přilil si whisky a opět se roze-

smál, „sereme se navzájem, tos nevěděl?“

Asi o týden později seděl Todd na nepoužívané nakládací rampě

za bývalým nádražím. Házel kousky škváry na zarezlé a plevelem za-

rostlé kolejnice.

Proč ho vlastně nezabiju?

Protože uvažoval logicky, napadla ho nejdřív logická odpověď.

Není vůbec žádný důvod, proč to neudělat. Dussander dřív nebo poz-

ději zemře a s ohledem na jeho zlozvyky to bude spíš dřív. Ať starce

zabije nebo ať Dussander zemře ve vaně na infarkt, všechno pak stej-

ně vyjde najevo. Aspoň by měl to potěšení zakroutit tomu starému

supovi krkem.

Dřív nebo později – ta věta se vzpírá logice.

Třeba to bude později, uvažoval Todd. Bez ohledu na cigarety a

chlast, ten dědek má kořen. Vydržel už tak dlouho … může vydržet

ještě déle.

Zespoda se ozvalo opilecké zachrápání.

Todd vyskočil na nohy a z dlaně mu vypadla hrst škváry. Chrá-

pání se ozvalo znovu.

Chlapec ztuhl, připraven okamžitě utéct, ale už se nic neozvalo.

O necelý kilometr dál ubíhala po obzoru osmiproudá dálnice nad tím-

to beznadějným Zapadákovem s jeho opuštěnými budovami, zarez-

lými ploty, otřískanými a propadlými nástupišti. Automobily na dál-

nici bzučely v slunci jak exotičtí brouci s tvrdými krovkami. Tam

osmiproudý dopravní ruch, tady nic než Todd, pár ptáků … a to chrá-

pání. S rukama na kolenou se opatrně předklonil a pohlédl pod na-

kládací rampu. Mezi zažloutlým plevelem, prázdnými plechovkami a

Strana 90 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

zaprášenými starými lahvemi se vyvaloval vandrák. Jeho stáří nebylo

možné určit, Todd ho odhadoval na třicet až čtyři sta let. Měl na sobě

pruhované tričko se stopami zaschlých zvratků, zelené kalhoty, které

mu byly moc velké, a pracovní boty ze šedé kůže, roztrhané na cimpr

campr. Praskliny na botách se doširoka rozvíraly jako ústa člověka v

posledním tažení. Todd si uvědomil, že ten chlap smrdí jak Dussan-

derův sklep.

Vandrákovy zarudlé oči se zvolna pootevřely a zahleděly se na

Todda s tupou lhostejností. Todd si přitom vzpomněl na švýcarský

armádní nůž, který měl v kapse. Byl to rybářský model a koupil ho

téměř před rokem v obchodě se sportovními potřebami na pláži v Re-

dondu. V duchu jako by slyšel prodavačova slova: Lepší nůž sis ne-

mohl vybrat, hochu – takový nůž ti jednou může zachránit život. Kaž-

dý rok prodáme patnáct set švýcarských nožů.

Patnáct set ročně.

Vstrčil ruku do kapsy a sevřel nůž. V duchu viděl Dussanderův

zavírák, jak pracuje na hrdle láhve Ancient Age a zvolna odřezává

pečeť. O chvilku později si uvědomil, že má erekci.

Popadla ho hrůza.

Vandrák si otřel rukou okoralé rty a pak je olízl; jazyk měl od ni-

kotinu trvale zahnědlý. „Nemáš deseťák, kámoši?“

Toddův výraz mu nic neříkal.

„Musím do Los Angeles. Potřebuju eště deseťák na autobus.

Mám tam jednání. Nabízej mi bezva džob. Takovej fajn kámoš musí

mít deseťák. Možná máš čtvrtdoláč.“

„Zajisté, vážený, takovým nožem vykucháš mořského okouna, jen

to fikne … co povídám, ten ti stačí na mečouna, když na to přijde.

Prodáme jich patnáct set ročně. Dostanou se v každém obchodě se

sportovními potřebami a ve výprodeji armádní výstroje po celých

Státech a jestli se s ním rozhodneš vykuchat nějakého smradlavého

vandráka, nikdo nenajde žádnou stopu, vedoucí k tobě, absolutně

NIKDO.

Vandrák ztišil hlas; změnil se v důvěrný, zastřený šepot. „Za do-

láč ti ho vykouřím, žes to ještě nezažil. Ručím ti za to, že se z toho

úplně pomineš, úplně … “

Todd vytáhl ruku z kapsy. Nevěděl, co v ní je, dokud ji neotevřel.

Strana 91 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

Dva čtvrtdolary. Dva nikláky. Deseťák. Pár centů. Hodil to na vand-

ráka a utekl.

12

Červen 1975.

Tod Bowden, teď už čtrnáctiletý, přibrzdil u cestičky k Dussan-

derovu domku a postavil kolo na opěrku. Na spodním schodu byly

Los Angeles Times; chlapec je zvedl. Podíval se na zvonek, pod nímž

byly stále na svých místech úhledné popisky ARTHUR DENKER a

POJIŠŤOVACÍ AGENTI A PODOMNÍ OBCHODNÍCI NEŽÁ-

DOUCÍ. Dnes už se, samozřejmě, se zvonkem neobtěžoval; měl

vlastní klíč.

Odněkud ze sousedství sem zaléhalo škytání sekačky na trávu.

Chlapec pohlédl na Dussanderův trávník a viděl, že by potřeboval

posekat; bude muset starému říct, aby sehnal nějakého kluka se se-

kačkou. Dussander na takové drobnosti nyní zapomínal čím dál čas-

těji. Možná to je senilita; možná to je ničivý důsledek Ancient Age na

jeho mozek. Na čtrnáctiletého chlapce to byla velice dospělácká úva-

ha, ale takové myšlenky už Todda dávno neudivovaly nějakou výji-

mečností. Má teď spoustu dospěláckých myšlenek. Většinou to nic

slavného není.

Otevřel si dveře.

Při vstupu do kuchyně zažil obvyklý okamžik hrůzy; spatřil

Dussandera sesutého k jednomu opěradlu houpacího křesla, hrnek na

stole, poloprázdná láhev whisky vedle něj. Celá cigareta dohořela na

šedý krajkový popel ve víčku od sklenice majonézy, kde už bylo ně-

kolik zamáčknutých nedopalků. Dussander měl ústa dokořán. Tvář

měl zažloutlou. Dlouhé paže mu ochable visely přes opěradla. Zdálo

se, že nedýchá.

„Dussandere,“ zavolal dosti ostře. „Vztyk a usmívat se!“

Pocítil vlnu úlevy, když sebou stařec trhl, zamrkal a nakonec se

pořádně posadil.

„To jsi ty? A tak brzy?“

„Poslední den školy nás pustili dřív,“ vysvětlil Todd. Ukázal na

zbytky cigarety ve víčku od majonézy. „Jednou takhle vypálíte celý

Strana 92 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

dům.“

„Možná,“ připustil Dussander neurčitě. Vyštrachal cigarety, jed-

nu vyklepl z krabičky (a jen tak tak ji zachytil, aby nespadla ze stolu)

a nakonec si zapálil. Následoval dlouhý záchvat kašle a Todd sebou

znechuceně škubl. Když to starce opravdu chytlo, Todd téměř vždyc-

ky čekal, že začne plivat na stůl šedočerné kusy plic … a že se při tom

nejspíš bude křenit.

Konečně kašel povolil natolik, že se Dussander mohl zeptat: „Co

to tam máš?“

„Vysvědčení.“

Dussander si ho vzal, rozevřel ho a přidržel na vzdálenost nata-

žené paže, aby viděl na čtení. „Angličtina … A. Americké dějiny …

A. Přírodopis … B-plus. Naše společnost … A. Základy francouzštiny

… B-minus. Základy algebry … B.“ Odložil vysvědčení stranou.

„Velmi dobře. Jak se to říká? Zachránili jsme ti kůži, chlapče. Budeš

muset něco změnit?“

„Snad jen francouzštinu a algebru a myslím, že se na to nikdy

nepřijde. Myslím taky, že za to vděčím vám. Nejsem na to nijak hrdý,

ale taková je skutečnost. Takže díky.“

„To je ale dojemná řeč,“ komentoval jeho slova Dussander a za-

čal opět kašlat.

„Mám dojem, že vás odteďka už nebudu moc často vídat,“ po-

znamenal Todd a Dussander náhle přestal kašlat.

„Ne?“ otázal se zdvořile.

„Ne,“ potvrdil Todd. „Pětadvacátého června odjíždíme na měsíc

na Havaj. V září začnu chodit do školy na druhém konci města. To je

kvůli té integraci s černošskými žáky ve školách.“

„Ano, ano, ty Schwarzen,“ přitakal Du Sander a netečně pozoro-

val mouchu, přecházející červené a bílé čtverečky na voskovaném

plátně. „Tahle země si už dvacet let dělá starosti a fňuká kvůli těm

Schwarzen. My ale známe řešení … nemám pravdu, chlapče?“ Bez-

zubě se na Todda usmál a Todd sklopil oči; v žaludku ucítil známý

zvědavý pohyb. Hrůza, nenávist a přání udělat něco tak strašného, o

čem uvažoval nanejvýš ve snu.

„Podívejte, pokud to náhodou nevíte, chci jít na vysokou,“ po-

kračoval Todd. „Vím, že na to mám ještě dost času, ale uvažuju o

Strana 93 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

tom. Dokonce vím, co bych chtěl studovat. Historii.“

„Obdivuhodné. Ten, kdo se nepoučí z minulosti, je … “

„Nechte těch žvástů,“ okřikl ho Todd.

Dussander dost ochotně uposlechl. Věděl, že chlapec ještě ne-

skončil … ještě ne. Seděl se založenýma rukama a pozoroval ho.

„Můžu od kamaráda dostat ten dopis zpátky,“ vyhrkl náhle

Todd. „Rozumíte? Můžu vám ho dát přečíst a pak ho před vámi

spálit. Jestli ovšem … “

„ … jestli ovšem já odstraním z bezpečnostní schránky jistý do-

kument.“

„No … jo.“

Dussander vyrazil dlouhý, hvízdavý a žalostný povzdech.

„Chlapče,“ řekl. „Ty pořád nechápeš situaci. Nechápal jsi ji nikdy, od

samého začátku. Zčásti proto, že jsi ještě chlapec, ale taky ne tak úpl-

ně … i na samém začátku jsi byl velmi starý chlapec. Hlavním viní-

kem je tvoje nesmyslné americké sebevědomí, které ti nedovolilo

uvážit možné důsledky toho, co děláš … a které ti to nedovoluje

dodnes.“

Todd začal mluvit, ale Dussander zvedl neoblomně paži a vypa-

dal najednou jako nejstarší dopravní strážník na světě.

„Ne, nehádej se. Je to pravda. Dělej, co chceš. Odejdi, zmiz, ni-

kdy se nevracej. Můžu ti v tom zabránit? Nemůžu. Samozřejmě, že

ne. Užívej si na Havaji, zatímco já budu sedět v téhle rozpálené,

smradlavé kuchyni a čekat, jestli se Schwarzen letos zase rozhodnou

zabíjet policajty a vypalovat své zahnojené kvartýry. Nemůžu ti za-

bránit, jako nemůžu zabránit tomu, že jsem den za dnem starší.“

Hleděl upřeně na Todda, tak upřeně, že Todd odvrátil oči.

„Hluboko uvnitř cítím, že tě nemám rád. Nic mě nemůže přimět,

abych tě měl rád. Ty ses mi vnutil. V mém domě jsi nežádoucím hos-

tem. Přinutils mě otevřít hrobky, které měly raději zůstat zavřené,

protože jsem zjistil, že některá těla byla pohřbena za živa a že některá

z nich mají dodnes jiskru života.

Sám ses do toho zapletl a já tě mám za to litovat? Gott im Him-

mel! Sám sis ustlal a já tě mám snad litovat, když budeš špatně spát?

Ne … já tě nelituju a nemám tě rád, ale začal jsem tě trochu respekto-

vat. Tak nepokoušej moji trpělivost a nežádej mě, abych ti to vysvět-

Strana 94 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

loval podruhé. Můžeme dostat zpátky své dokumenty a můžeme je

tady v kuchyni zničit. Ale stejně to neskončí. Ve skutečnosti na tom

nebudeme ani o chlup líp než v této chvíli.“

„Já vám nerozumím.“

„Ne, protože jsi nikdy neuvažoval o důsledcích toho, cos uvedl

do pohybu. Ale uvědom si, chlapče, když tady spálíme své dopisy,

tady v tom víčku od sklenice, jak budu vědět, žes neudělal kopii? Či

dvě? Nebo tři? V knihovně mají xerox, za pár šupů si tam každý mů-

že udělat fotokopie. Za dolar uděláš tolik fotokopií výzvy k mému

zadržení, že to bude stačit na každé nároží u dvaceti bloků. Uvažuj o

tom, chlapče! Můžeš mi snad říct, jak poznám, žes nic takového neu-

dělal?“

„Já … no, já … já … “ Todd si uvědomil, že plácá, a nechal toho.

Ucítil náhle velké teplo na pokožce a zcela bez příčiny si vzpomněl

na něco, co se stalo, když mu bylo sedm či osm. S jedním kamará-

dem se plazili podzemním vedením pro kabely, které hned za městem

procházelo pod silničním objezdem pro nákladovou dopravu. Kama-

rád, štíhlejší než Todd, neměl žádný problém … ale Todd uvízl. Náhle

si uvědomil všechno to kamení a zeminu nad hlavou, všechnu tu

temnou váhu, a když nahoře přejel těžký kolos směrem na Los Ange-

les a roztřásl zem a rozvibroval potrubí z vlnitého plechu, takže zača-

lo ponuře hučet, Todd se rozbrečel a začal sebou bezhlavě mlátit, ko-

pal nohama, aby se dostal vpřed, a ječel o pomoc. Nakonec zase začal

postupovat, a když se vysoukal z potrubí, omdlel.

Dussander právě předvedl tak ukázkovou licoměrnost, jaká Tod-

dovi nepřišla na mysl ani ve snu. Todd cítil, jak se mu pokožka stále

víc rozpaluje, a myslel jen na jedno: Nesmím se rozbrečet.

„A jak ty poznáš, že jsem nevložil do bezpečnostní schránky dvě

kopie … že jsem jednu spálil a nechal tam druhou?“

Chycen. Jsem chycen jak tenkrát v potrubí a koho teď mám volat

na pomoc?

Srdce se mu v hrudi rozbušilo. Ucítil, jak mu vyrazil pot na ru-

kou a vzadu na šíji. Vzpomněl si, jaké to bylo v tom potrubí, zápach

zkažené vody, dotyk chladného žebrovaného kovu, otřesy způsobené

přejíždějícím těžkým nákladním vozem nad hlavou. Vzpomněl si na

tehdejší horké a zoufalé slzy.

Strana 95 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

„I kdyby tu byla nějaká nezaujatá třetí strana, na kterou bychom

se mohli obrátit, vždycky by tu zůstaly pochybnosti. Ten problém je

neřešitelný, chlapče. Věř tomu.“

Chycen. Chycen v potrubí. Z toho tady se ale nelze dostat.

Zdálo se mu, že svět zešedl. Nesmíš brečet. Nesmíš omdlít. Přinu-

til se zachovat klid.

Dussander se zhluboka napil a pohlédl na Todda přes okraj hrn-

ku.

„Teď ti povím ještě dvě věci. Za prvé, jestli vyjde najevo tvoje

úloha v tom všem, tvůj trest bude zcela malý. Dokonce je možné – ne,

víc než to, je pravděpodobné – že se to nikdy neobjeví v novinách.

Jednou jsem tě strašil polepšovnou, když jsem se moc polekal, že by

ses mohl složit a všechno vybreptat. Ale tomu přece nevěřím! Ne –

použil jsem to tak jako otec klekánici, když chce postrašit dítě, aby se

necouralo venku po setmění. Nevěřím, že by tě tam poslali, ne v téhle

zemi, kde vrahům poklepou na rameno a pošlou je znovu vraždit do

ulic poté, co strávili dva roky u barevné televize v „nápravném zaří-

zení“.

Ale život by ti to mohlo zničit stejně. Zůstanou tady záznamy …

a lidi povídají. Pořád povídají. Takový šťavnatý skandál nesmí vypr-

chat; ten se zazátkuje, jako víno. Pochopitelně, jak budou léta ply-

nout; tvoje provinění poroste. Tvoje mlčení tě bude stále víc usvěd-

čovat. Kdyby pravda vyšla najevo dnes, lidi by řekli: „Ale vždyť je to

jen dítě!“ … protože nevědí, na rozdíl ode mě, jak staré dítě jsi. Co by

ale řekli, chlapče, kdyby pravda o mně, spolu se skutečností, že jsi o

mně věděl už v roce 1974 a nic jsi neřekl, vyšla najevo, až budeš mít

před maturitou? To by bylo zlé. A kdyby to prasklo, až budeš na vy-

soké, to by byla katastrofa. Až budeš jako mladý muž začínat svou

kariéru … konec světa. Rozumíš téhle první věci?“

Todd byl zticha, ale Dussander byl zřejmě spokojen. Souhlasně

kývl hlavou.

Pak dodal: „Za druhé, nevěřím, že nějaký dopis máš.“

Todd se snažil udržet ledovou tvář hráče pokeru, ale měl hrozný

strach, že v šoku vytřeštil oči. Dussander ho pozorně zkoumal a Todd

si náhle, ve vší nahosti uvědomil, že tento stařec vyslýchal stovky,

možná tisíce lidí. Byl to expert. Todd cítil, že se mu lebka změnila v

Strana 96 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

zasklenou výlohu, v níž všechno vyzařuje velkými písmeny.

„Říkal jsem si, komu bys asi mohl tolik věřit. Kdo jsou tví přáte-

lé … s kým se kamarádíš? Na koho se tenhle chlapec, tenhle nadutý,

chladnokrevný chlapeček, obrátí se svou důvěrou? Odpověď zní: na

nikoho.“

Dussanderovy oči žlutavě zablýskly.

„Mnohokrát jsem tě zkoumal a zvažoval pro a proti. Znám tě a

vím toho dost o tvém charakteru – ne, všechno ne, protože žádná lid-

ská bytost nemůže vědět, co se skrývá v srdci jiné lidské bytosti – ale

vím jen moc málo o tom, co děláš a s kým se stýkáš mimo tento dům.

Proto si říkám: „Dussandere, je tady možnost, že se mýlíš. Chceš se

po všech těch letech nechat chytit a možná pověsit jen proto, že jsi

špatně odhadl malého kluka?“ Kdybych byl mladší, nejspíš bych to

riskl, protože ta šance je značná. Víš, připadá mi to stejně hrozně

zvláštní – čím je člověk starší, tím má méně co ztratit v otázkách ži-

vota a smrti … a přesto se stává čím dál tím konzervativnějším.“

Pohlédl Toddovi pevně do tváře.

„Ještě ti řeknu jedno a pak můžeš jít, kdy se ti zachce. Musím ti

totiž říct, že i když pochybuji o existenci tvého dopisu, ty nikdy ne-

pochybuj, že můj dopis existuje. Dokument, který jsem ti popsal,

existuje. Jestli zemřu dnes … zítra … všechno vyjde najevo. Všechno.“

„Potom mi nezbývá žádná naděje,“ ušklíbl se Todd omámeně.

„Copak to nechápete?“

„Ale zbývá. Léta budou ubíhat. A jak poplynou, budeš mít v hrsti

stále méně, protože bez ohledu na to, Jak důležité pořád pro mě bu-

dou život a svoboda, Američani – ano, dokonce i Izraelci – budou mít

stále menší zájem mě o ně připravit.“

„Jo? Tak proč nepustěj Hesse?“

„Kdyby ho věznili jenom Američani – Američani, kteří propouš-

tějí vrahy s poklepáním na rameno – tak by ho pustili,“ odvětil

Dussander. „Dovolí Američani vydat Izraelcům osmdesátiletého star-

ce, aby ho pověsili jako Eichmanna? Myslím, že ne. Ne v zemi, kde

na titulních stránkách novin tisknou fotografie hasičů, jak zachraňují

ze stromů koťata.

Ne, ty mě budeš mít v hrsti čím dál míň a já tebe čím dál víc.

Žádná situace není statická. A pak přijde čas – jestli se ho dožiju –

Strana 97 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

kdy usoudím, že na tom, co víš, už nesejde. Potom ten dokument zni-

čím.“

„Mezitím se vám toho ale může tolik stát! Nehody, úrazy, nemo-

ce … “

Dussander pokrčil rameny. „Když pámbu dopustí, i motyka spus-

tí. Co se stane, to nezávisí na nás.“

Todd se dlouze, velmi dlouze zahleděl na starce. V Dussandero-

vých argumentech musí být nějaká trhlina. Nějaké východisko, úni-

ková cesta buď pro oba, nebo aspoň pro Todda. Nějak to odpískat –

pro zranění, kluci, udělal jsem si něco s nohou, končím. Chmurná

představa příštích let se mu chvěla někde za očima; úplně ji tam cítil,

jak čeká, aby se zrodila jak vědomá myšlenka. Kamkoli půjde, cokoli

bude dělat …

Vzpomněl si na postavičku z kreslených seriálů, které visel nad

hlavou buchar. Až bude maturovat, Dussanderovi bude osmdesát

jedna a to nebude konec; až skončí vysokou, Dussanderovi bude

osmdesát pět a pořád si bude myslet; že ještě není dost starý, může

dopsat disertaci a udělat doktorát v roce, kdy Dussander dosáhne

osmdesáti sedmi let … a Dussander se pořád ještě nebude muset cítit

bezpečný.

„Ne,“ vyrazil ze sebe těžce Todd. „Co říkáte … s tím nemůžu

souhlasit.“

„Chlapče můj,“ řekl laskavě Dussander a Todd poprvé a s pro-

bouzející se hrůzou slyšel lehký důraz, který stařec položil na druhé

slovo. „Chlapče můj … musíš.“

Todd na něj zůstal zírat, jazyk mu v ústech rostl a bobtnal, až se

zdálo, že mu zcela ucpal hrdlo a udusí ho. Pak se vypotácel z domu.

Dussander to vše pozoroval, aniž by hnul brvou; když práskly

dveře a utichly chlapcovy kroky na schodech, což znamenalo, že sedl

na kolo, Dussander si zapálil cigaretu. Samozřejmě, žádná bezpeč-

nostní schránka ani žádný dokument neexistovaly. Ale chlapec uvě-

řil, že existují; naprosto tomu uvěřil. Je v bezpečí. Všechno skončilo.

Ale neskončilo.

Té noci oba snili o vraždě a oba se probudili se smíšenými pocity

Strana 98 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

hrůzy a rozjařenosti.

Todd se probudil s nyní již známou lepkavostí na podbřišku.

Dussander, který byl na takové věci už příliš starý, si oblékl uniformu

SS, znovu si lehl a čekal, až se mu rozbušené srdce uklidní. Uniforma

byla z laciného materiálu a už se začínala trhat.

Dussander ve svém snu konečně dorazil do tábora na vrcholku

kopce. Široká vrata se před ním rozevřela, a když byl uvnitř, lomozně

se na svých ocelových pantech za ním zabouchla. Vrata i oplocení

kolem tábora byly pod elektrickým proudem. Jeho vyzáblí, nazí pro-

následovatelé se vrhali ve vlnách proti drátěnému plotu; Dussander se

na ně smál, naparoval se jako páv, hruď vypjatou a čapku nasazenou

v přesně správném úhlu. Pronikavý, opojný zápach spáleného masa

se šířil pošmourným ovzduším a Dussander se vzbudil v jižní Kali-

fornii s myšlenkou na upíry.

Dva dny před plánovaným odletem Bowdenových na Havaj se

Todd vrátil na opuštěné nádraží, kde lidé kdysi nasedali do vlaků do

San Franciska, Seattlu a Las Vegas; kde jiní, starší, kdysi nasedali na

tramvaj do Los Angeles.

Když tam dorazil, už se téměř stmívalo. V zatáčce dálnice o ki-

lometr dál už většina aut měla zapnutá potkávací světla. I když bylo

teplo, Todd měl na sobě lehké sako. Pod ním, za opaskem, měl zastr-

čený řeznický nůž, zabalený do starého ručníku. Nůž koupil ve vel-

kém nákupním středisku, obklopeném ze všech stran rozlehlým par-

kovištěm.

Podíval Se pod rampu, kde se před měsícem válel vandrák. Usi-

lovně se snažil přemýšlet, ale nic ho nenapadalo; v tu chvíli v něm

bylo všechno černočerné.

Byl to buď tentýž vandrák, nebo možná jiný; všichni jako by si z

oka vypadli.

„Haló!“ zavolal Todd. „Haló! Chcete nějaké peníze?“

Vandrák se otočil a zamrkal. Spatřil Toddův zářivý úsměv a za-

čal se usmívat také. O chvilku později se zablýskl chromově bílý řez-

nický nůž a hladce projel pravou tváří, porostlou strniskem vousů.

Vystříkla krev. Todd zahlédl ostří ve vandrákových pootevřených ús-

tech a … a pak se špička nože objevila v pravém koutku rtů a roztáhla

Strana 99 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

mu ústa do šíleného vytřeštěného šklebu. Nůž pak vykrajoval vand-

ráka jak meloun.

Todd bodl vandráka sedmatřicetkrát. Počítal to. Sedmatřicet

včetně prvního bodnutí, které projelo vandrákovou tváří a proměnilo

jeho pokus o úsměv ve velký hrůzostrašný škleb. Po čtvrté ráně pře-

stal vandrák křičet. Po šesté se už nesnažil nikam odplížit. Todd se

potom protáhl pod rampu a dokončit své dílo.

Cestou domů odhodil nůž do řeky. Měl zakrvácené kalhoty. Ho-

dil je do pračky a zapnul program na studenou vodu. Když je vyndal,

byly na nich ještě slabé skvrny, ale Toddovi to nevadilo. Za čas vy-

blednou. Druhý den téměř nemohl zvednout pravou ruku nad hlavu.

Otci řekl, že si ji namohl, když s klukama házeli v parku kamením.

„To se na Havaji spraví,“ řekl Dick Bowden a počechral mu vla-

sy. A také se to spravilo; když se vrátil domů, byla ruka zase jako

nová.

13

Byl znovu červenec.

Dussander, pečlivě oblečen v jednom ze svých tří obleků (ne v

tom nejlepším), stál na zastávce autobusu a čekal na poslední místní

spoj, aby se dostal domů. Bylo 22.45 hodin. Byl v kině na lehké, ja-

lové komedii, která se mu moc líbila. Měl ostatně výbornou náladu

již od chvíle, kdy přišla ranní pošta. Dostal od chlapce pohlednici,

lesklou barevnou fotografii pláže Waikiki s vysokými sněhobílými

hotely v pozadí. Na zadní straně bylo pár slov.

Milý pane Denkere,

tohle je teda věc. Chodím každý den plavat. Táta

chytil velkou rybu a máma chytá bronz (vtip). Zítra se

jdeme podívat k jícnu sopky. Dám pozor, abych tam ne-

spad. Doufám, že jste v pořádku.

Buďte hodně zdráv,

Todd

Strana 100 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

Ještě se lehce usmíval nad významem poslední věty, když se ja-

kási ruka dotkla jeho lokte.

„Pane?“

„Ano?“

Otočil se, ve střehu – ani v Santo Donatu nejsou lupiči něčím ne-

známým – a pak sebou trhl při závanu podivného odéru: Vypadalo to

jako směsice piva, zápachu z úst, zaschlého potu a vyjetého oleje.

Ožrala v hastrošských kalhotách. Mělo to na sobě flanelovou košili a

prastaré sandály, které teď držely pohromadě jen díky usmoleným

proužkům lepicí pásky. Tvář, jež se vznášela nad tímto šaškovským

kostýmem, připomínala umučení Páně.

„Nemaj náhodou deseťák, pane? Nutně musím do Los Angeles.

Nabízej mi tam fajnovej džob. Chybí mi akorát deseťák na autobus.

Neříkal bych si o něj, ale je to pro mě tutová šance.“

Dussander se nejdřív začal mračit, ale hned se mu zas rozlil po

tváři úsměv.

„Chcete se opravdu svézt autobusem?“

Vandrák se přihlouple, nechápavě usmál.

„Dejme tomu, že se svezete autobusem ke mně domů,“ navrhl

Dussander. „Můžu vám nabídnout něco k pití, k jídlu, koupel a po-

stel. Na oplátku si s vámi chci jen trošku popovídat. Jsem starý člo-

věk. Žiju sám. Občas moc postrádám společnost.“

Opilcův úsměv se náhle vyjasnil, tak jak se vyjasnila celá situace.

Je to zazobaný starý buzík, který si chce užít něco extra.

„Úplně sám! To je na draka, co?“

Dussander reagoval na široký obviňující úšklebek zdvořilým

úsměvem. „Jen vás žádám, abyste si v autobuse ke mně nesedal. Dost

silně zapácháte.“

„Tak to třeba nebudete chtít, abych vám to doma zasmrděl,“ po-

znamenal vandrák s náhlou, poněkud podnapilou důstojností.

„Jen pojďte, autobus tady bude každou chvíli. Vystoupíte jednu

stanici po mně a vrátíte se o dva bloky zpátky. Počkám na vás na ro-

hu. Ráno uvidím, kolik můžu postrádat. Třeba dva dolary.“

„Možná dokonce pět,“ navrhl žádostivě opilec. Důstojnost, ať už

podnapilá či jiná, byla tatam.

„Možná, možná,“ potvrdil Dussander netrpělivě. Slyšel už hlu-

Strana 101 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

boký zvuk naftového motoru přijíždějícího autobusu. Vtiskl do ožra-

lovy umouněné dlaně čtvrtdolar, přesnou výši jízdného, a bez ohléd-

nutí poodešel pár kroků.

Pobuda stál nerozhodně; objevila se světla autobusu. Starý buzík

nastoupil, aniž se ohlédl, a on pořád stála mračil se na čtvrtdolar. Na-

konec se dal na odchod a pak – v poslední vteřině – změnil směr a

vskočil do autobusu těsně předtím, než se zavřely dveře. Vhodil čtvr-

tdolar do automatu na jízdenky s výrazem člověka, který vyhazuje

oknem stodolarovku. Prošel kolem Dussandera, jen na něj netečně

pohlédl, a posadil se na zadní sedadlo. Chvilku si zdříml, a když se

probudil, bohatý buzík byl pryč. Na příští zastávce vystoupil, aniž

věděl, jestli je to ta pravá či ne, a bylo mu to dost jedno.

Vrátil se o dva bloky zpátky a pod lucernou zahlédl nejasnou po-

stavu. Byl to ten starý buzík, zaplať pámbu. Buzík se díval. Jak při-

chází, a stál přitom jak v pozoru.

Pobudu na okamžik zamrazila zlá předtucha, nutkání otočit se a

na všechno zapomenout.

Pak už mu stařec svíral paži … a to sevření bylo překvapivě pev-

né.

„Dobrá,“ řekl stařec. „Jsem velmi rád, že jste přišel. Bydlím

tamhle: Je to jen kousek.“

„Možná dokonce deset,“ rozvíjel pobuda svou úvahu a nechal se

přitom vést. ,

„Možná dokonce deset,“ souhlasil starý buzík a pak se zasmál.

„Kdoví?“

14

Přiblížilo se 200. výročí získání nezávislosti.

Todd navštívil Dussandera asi pětkrát či šestkrát od návratu z

Havaje v létě 1975, než zase odjel s rodiči na výlet do Říma, právě v

době, kdy se všechno to bubnování a vlajkoslávy blížily k svému vr-

cholu.

Tyto návštěvy byly poklidné a nijak nepříjemné; oba zjistili, že

ten čas lze trávit docela zdvořile. Mluvili víc v pomlkách než ve slo-

Strana 102 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

vech a veškerá jejich konverzace by agenta FBI nejspíš uspala. Todd

řekl starci, že se občas schází s dívkou jménem Angela Farrowová.

Není do ní žádný blázen; je to dcera jedné matčiny přítelkyně. Stařec

na oplátku Toddovi sdělil, že se dal na háčkování předložek, neboť se

dočetl, že taková činnost je dobrá na artrózu. Ukázal Toddovi několik

vzorků své práce a Todd se jim řádně obdivoval.

Že chlapec o kus vyrostl? (No, tak o pět čísel.) Přestal Dussander

kouřit? (Ne, ale musel to omezit; moc po cigaretách kašle.) A co ško-

la? (Dá zabrat, ale fakt docela ho baví; dostal samá áčka a béčka, po-

stoupil do celostátního finále soutěže ve fyzice s prací o solární ener-

gii a uvažuje o tom, že by na vysoké studoval spíš antropologii než

historii.) Kdo letos sekal Dussanderovi trávník? (Randy Chambers

odnaproti – hodný kluk, ale moc tlustý a pomalý.)

Během toho roku Dussander v kuchyni zlikvidoval tři vandráky.

Na autobusové zastávce byl osloven asi dvacetkrát, nabídka drink –

jídlo – koupel – postel padla sedmkrát. Dvakrát byl odmítnut a ve

dvou dalších případech vandráci jednoduše odešli se čtvrtdolary, kte-

ré jim Dussander dal na autobus: Po jisté úvaze tento problém obešel;

zakoupil prostě jízdenky předem. Stály dva dolary a padesát centů,

platily na patnáct jízd a nebyly směnitelné v místních nálevnách.

Za nedávných velice teplých dnů si Dussander povšiml nepří-

jemného zápachu, stoupajícího ze sklípku. V takových dnech nechá-

val dveře a okna pevně zavřené.

Todd Bowden objevil vandráka, který si to vyspával v opuštěném

drenážním kanálu za volnými parcelami u silnice na Cienaga – to by-

lo v prosinci, o vánočních prázdninách. Stál tam snad věčnost, ruce v

kapsách, díval se na vandráka a celý se chvěl. Vrátil se na to místo v

pěti týdnech ještě šestkrát, vždycky v lehké bundě, kterou měl do

půlky zapnutou na zip, aby nebylo vidět kladivo vetknuté za opas-

kem. Konečně na toho vandráka zase kápl – buď na něj, nebo na ně-

jakého jiného, na tom houby sejde – bylo to prvního březnového dne.

Začal kovovým koncem kladiva a pak v jisté chvíli (vůbec si nepa-

matoval kdy; všechno plavalo v rudém oparu) úplně vygumoval van-

drákův obličej dřevěným topůrkem.

Pro Kurta Dussandera byli vandráci polocynickou obětí bohům,

které konečně začal uznávat … nebo znovu uznávat. A ti vandráci bý-

Strana 103 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

lí fajn. Úplně při tom ožil. Začínal cítit, že léta strávená v Santo Do-

natu – ta léta, než se u jeho dveří objevil chlapec s velkýma modrýma

očima a širokým americkým úsměvem – byla léta strávená v předčas-

ném stáří. Když sem přijel, bylo mu něco málo přes pětašedesát. A

dnes se cítil mnohem mladší.

Myšlenka obětování bohům by Todda nejspíš udivila – ale klidně

by se mu mohla zalíbit. Poté, co ubodal vandráka pod nádražní ram-

pou, očekával, že noční můry ještě zesílí – aby ho třeba přivedly do

blázince. Očekával vlny ochromující viny, které by mohly skončit

překotným přiznáním nebo sebevraždou.

Místo toho odjel s rodiči na Havaj a užil si nejkrásnější prázdniny

v životě.

V září začal chodit do vyššího stupně školy á cítil se tak zvláštně

nový a svěží, jako když do kůže Todda Bowdena vskočil někdo úplně

jiný. Věci, které na něj od útlého dětství nedělaly žádný zvláštní do-

jem – slunce těsně před svítáním, pohled na oceán z rybářského mola,

lidé spěchající ulicí v centru města ve chvíli, kdy začíná soumrak a

rozsvěcují se pouliční lampy – takové věci se mu nyní vtiskávaly do

mysli v řadě průzračně jasných medailónků, v obrazech tak zřetel-

ných, jako by byly elektricky pokovené. Vychutnával život na jazyku

jako doušek vína přímo z láhve.

Poté, co uviděl toho pobudu v trativodním kanálu, ale jen do do-

by, než ho zabil, dolehly na něj opět noční můry.

Nejčastěji to býval sen o vandrákovi, kterého ubodal na opuště-

ném nádraží. V tom snu se vrací ze školy domů a vpadne do dveří s

veselým Ahoj, Moničko! na rtech. Úsměv mu odumře, jak spatří mrt-

vého vandráka v koutě, kde snídává. Sedí tam zhrouceně na malém

stolku v pozvracených, páchnoucích kalhotách a košili. Na světlé,

vykachlíčkované podlaze jsou cákance krve; krev zasychá i na pul-

tech z nerezavějící oceli. Na policích z přírodní borovice jsou stopy

zakrvácených rukou.

V poznámkovém bloku na lednici je vzkaz od matky: Todde – šla

jsem nakupovat. Vrátím se kolem půl čtvrté. Ručičky stylových hodin

na stěně ukazují 15.20, opilec tady leží jak mokvající ostatek ze skle-

pa nějakého vetešnictví a všude je krev; Todd se to snaží uklidit, otírá

Strana 104 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

všechny krvavé skvrny a celou dobu řve na mrtvého, že musí jít, mu-

sí ho nechat samotného, a vandrák se jen válí a zůstává mrtvý, šklebí

se do stropu a z bodných ran v jeho špinavé kůži stále crčí krev. Todd

popadne na záchodě mokrý mop a začne s ním zběsile jezdit po pod-

laze; uvědomuje si, že ve skutečnosti žádnou krev neodstraňuje, jen ji

ředí a rozmazává kolem dokola a přitom není schopen s tím přestat.

A právě ve chvíli, kdy zaslechne přijíždět matčina kombíka, zjistí, že

ten vandrák je Dussander. Probouzel se z toho snu vždycky celý pro-

pocený a bez dechu, obě ruce křečovitě svíraly ložní prádlo.

Ale potom, co konečně v kanálu znovu našel vandráka a použil

na něj kladivo, hrůzné sny zmizely. Napadlo ho, že bude možná mu-

set znovu zabít a možná víc než jednou. Bylo to hrozné, ale doba uži-

tečnosti vandráků jako lidských bytostí byla ovšem už dávno pryč.

Pochopitelně, s výjimkou jejich užitečnosti pro Todda. A Todd, stej-

ně jako všichni lidé, které znal, jen přizpůsoboval svůj životní styl

svým zvláštním potřebám, měnícím se s věkem. Opravdu se od niko-

ho nelišil. Ve světě si musíte najít vlastní cestu; jestli se chcete ně-

kam dostat, musíte se o to přičinit sami.

15

Na podzim svého juniorského roku byl Todd úspěšným hráčem

vnějšího pole za Santodonatské Pumy a byl vybrán do první student-

ské ligy. A v druhém čtvrtletí toho roku, v čtvrtletí, končícím 31. led-

na 1977, vyhrál v soutěži Americké ligy o nejlepší vlastenecký esej.

Soutěž byla určena pro všechny žáky středních škol, kteří si zvolili

předmět americké dějiny. Toddova práce se nazývala Odpovědnost

Američana. V baseballové sezóně byl toho roku nejlepším nahazova-

čem školy, zvítězil čtyřikrát, neprohrál ani jednou. Při udílení cen v

červnu byl jmenován sportovcem roku a trenér Haines mu předal

medaili (trenér Haines, který si ho kdysi vzal stranou a doporučil mu,

aby trénoval nadhoz, „protože žádný z těch negrů nedokáže odpálit

rotovaný míč, Bowdene, žádný z nich“). Monice Bowdenové vy-

tryskly slzy, když jí Todd zavolal ze školy a oznámil jí, že dostane

cenu. Dick Bowden chodil dva týdny po slavnosti po své kanceláři

Strana 105 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

jako páv a snažil se, aby nepukl. Toho léta si pronajali chatu na Big

Sur a zůstali tam dva týdny; Todd si užil potápění, že málem chodil

se šnorchlem i spát. Během téhož roku Todd zabil čtyři zchátralce.

Dva z nich ubodal a dva utloukl kladivem. Na své lovecké výpravy,

jak tomu začal říkat, si teď bral dvoje kalhoty. Občas jezdil měst-

skými autobusy a vyhlížel vhodná místa. Dvě nejlepší, která našel,

byla Santodonatská mise pro chudé na Douglas Street a pak nádvoří u

Armády spásy na Euclidu. Obě tato místa pomalu procházel a vyčká-

val, až ho osloví nějaký žebrák. Když se tak stalo, Todd mu řekl, že

on, Todd, chce láhev whisky, a jestli mu ji vandrák koupí, Todd se s

ním rozdělí. Řekl mu, že ví o místě, kam mohou jít. Samozřejmě, po-

každé to bylo jiné místo. Nikdy nepodlehl naléhavému nutkání, aby

se vrátil buď na nádraží, nebo k trativodu u té opuštěné parcely na

silnici do Cienaga. Vracet se na scénu předchozího zločinu by nebylo

moudré.

Během toho roku Dussander střídavě kouřil, pil Ancient Age a

díval se na televizi. Todd k němu občas zašel, ale jejich rozhovory se

stávaly čím dál tím nezáživnější. Jejich životy se navzájem vzdalova-

ly. Dussander oslavil v tom roce sedmdesáté deváté narozeniny a

Todd šestnácté. Dussander poznamenal, že šestnáct je nejlepší věk v

životě mladíka, jednačtyřicet v životě muže středních let a devětase-

dmdesát v životě starce. Todd zdvořile přikývl. Dussander byl úplně

opilý a žvanil tak, že se z toho Toddovi dělalo vysloveně zle.

V průběhu Toddova školního roku 1976-77 Dussander odpravil

dva vandráky. Druhý z nich byl živější, než jak vypadal; dokonce i

poté, co ho Dussander šeredně opil, muž klopýtal po kuchyni s ruko-

jetí řeznického nože, jež mu trčela vzadu za krkem, a chrlil na košili a

na podlahu krev. Po dvou klopýtavých okruzích po kuchyni vandrák

znovu objevil předsíň a málem unikl z domu.

Dussander stál v kuchyni, oči vytřeštěné v nevěřícném šoku, a

pozoroval vandráka, jak tápe ke dveřím a přitom se potácí ode zdi ke

zdi a sráží na zem kalendářové barvotisky. Ochrnutí ho přešlo, až

když vandrák už doslova šmátral po klice. Pak se Dussander vrhl přes

kuchyň, vytrhl šuple s příbory a popadl dlouhou grilovací vidličku.

Proběhl předsíní s vidličkou v ruce a vrazil ji vandrákovi do zad.

Dussander nad ním stál, hekal a srdce mu bušilo tak, že z toho

Strana 106 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

dostával strach … bušilo mu jako srdce oběti infarktu v sobotní tele-

vizní hře Zvláštní případ, co se mu tak líbila. Nakonec se bušení

zpomalilo do normálního rytmu a Dussander poznal, že všechno bude

zase v pořádku.

Bylo třeba uklidit spoustu krve.

To se stalo před čtyřmi měsíci a od té doby svou nabídku na za-

stávce autobusu již neudělal. Byl vyděšen z toho, jak posledně málem

všechno zpackal … když si pak ale vzpomněl, jak to na poslední chví-

li zvládl, pocítil v srdci hrdost. Ten vandrák se nakonec stejně ze dve-

ří nedostal a to bylo nejdůležitější.

16

Na podzim 1977, v prvním čtvrtletí školního roku, vstoupil Todd

do střeleckého klubu. Do června 1978 se vypracoval mezi výborné

střelce. Dostal se opět do výběrového mužstva v ragby, vyhrál pět a

prohrál jediné utkání v celé baseballové sezóně a získal třetí nejlepší

ohodnocení pro čestné stipendium v dějinách školy. Podal si přihláš-

ku na Berkeley a byl ihned přijat. V dubnu už bylo jasné, že Todd

ukončí školu buď jako nejlepší, nebo jako druhý nejlepší žák. Strašně

si přál být tím prvním.

V druhé polovině roku dostal Todd zvláštní nutkání, které mu

připadalo zcela iracionální a zároveň ho děsilo. Bylo zřejmé, že to

nutkání pevně ovládá a přinejmenším tohle ho uklidňovalo, ale po-

myšlení, že se vůbec něco takového může stát, mu nahánělo strach.

Todd si již dávno uspořádal život. Všechno promyslel. Jeho život se

velice podobal matčině zářivé a slunné kuchyni, kde je všechna na

povrchu z chrómu, umakartu či nerezavějící oceli; místu, kde všech-

nu funguje na zmáčknutí knoflíku. V té kuchyni jsou sice hluboké a

tmavé skříňky, ale do nich lze uložit spoustu věcí a pak zavřít dvířka.

Toto nové nutkání mu připomnělo sen, v němž přijde domů a na-

jde mrtvého zakrváceného vandráka v matčině čisté, světlé kuchyni.

V Toddově jasném a pečlivém uspořádání, v té kuchyni jeho hlavy,

kde všechno mělo své místo a všechno bylo na svém místě, se potácel

a belhal temný, krvavý narušitel, hledající místo, kde by co možná

Strana 107 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

nejnápadněji zemřel …

Čtvrt kilometru od domku Bowdenových byla široká osmiproudá

dálnice. Svažovala se k ní příkrá křovinatá stráň. Na svahu byla

spousta dobrých úkrytů. Otec mu dal k vánocům winchestrovku s da-

lekohledem. V době dopravní špičky, kdy jsou všechny jízdní pruhy

téměř ucpané, by si mohl na té stráni najít nějaké místo a … no, mohl

by lehce …

Udělat co?

Spáchat sebevraždu?

Zničit všechno, oč poslední čtyři roky usiluje?

Řekněte, co?

Ne, vážení, ani nápad.

To je, jak se říká, k smíchu.

Ovšem, že je … ale to nutkání zůstávalo.

Jednou v sobotu, pár týdnů před maturitou, Todd pečlivě zkont-

roloval, že v pušce není žádný náboj, a uložil ji do pouzdra. Pak dal

pušku na zadní sedadlo otcovy nové hračky – ojetého porsche. Dojel

k místu, kde křovinatý svah prudce klesá k dálnici. Matka s otcem si

vzali kombíka a odjeli na víkend do Los Angeles. Dick, teď už plno-

právný spolumajitel firmy, bude jednat s lidmi od Hyatta o novém

hotelu v Renu.

Když kráčel po svahu s pouzdrem v ruce, Toddovi bušilo srdce a

ústa měl plná nakyslých slin. Došel k padlému stromu a posadil se za

ním se zkříženýma nohama. Z pouzdra vyňal pušku a položil ji na

hladký kmen padlého stromu. Silná větev tvořila ideální opěrku hlav-

ně. Patku pažby vsunul pod pravé rameno a pohlédl do dalekohledu.

Taková blbost! zaúpěl jeho vlastní rozum. Člověče, to je ale fakt

strašná blbost! Jestli tě někdo uvidí, nebude záležet na tom, jestli je

zbraň nabitá nebo ne! Dostaneš se do průšvihu jak hrom a nakonec

po tobě může ještě nějaký idiot klidně začít střílet!

Bylo dopoledne a sobotní provoz byl ještě mírný. Zaměřil křížek

v dalekohledu na ženu za volantem modré toyoty. Žena měla napůl

stažené okénko a kulatý límeček její blůzky bez rukávů se třepotal ve

větru. Todd jí zamířil na spánek a naprázdno vystřelil. Pro úderník to

nebylo dobré, ale na to se kašle.

Strana 108 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

„Pjú,“ udělal Todd, když toyota zmizela v podjezdu asi půl kilo-

metru od svahu, kde seděl.

Teď přijíždí muž za volantem nákladního kamiónu Subaru Brat.

Muž měl šedivé vousy a na hlavě baseballovou čapku San Diego

Padres.

„Ty jedna … špinavá kryso … špinavá kryso, kterás mi oddělala

bráchu,“ zašeptal Todd, malinko se zachichotal a opět naprázdno vy-

pálil.

Střelil po pěti dalších a bezmocné cvaknutí úderníku vždy zkazi-

lo konečný dojem ze „zastřelení“. Potom uložil pušku zpátky do

pouzdra. Vynesl ji opět do kopce a přitom se přikrčoval, aby ho ni-

kdo neviděl. Položil ji na zadní sedadlo porsche. Ve spáncích mu

horce pulsovala krev. Odjel domů. Šel do svého pokoje. Masturboval.

17

Otrhanec měl na sobě neobyčejně ušmudlaný a vytahaný svetr s

norským vzorem, který byl tak výstřední, že tady v jižní Kalifornii

vypadal téměř surrealisticky. Dále měl námořnické džínsy s dírami

na kolenou, kde prosvítala bělavá chlupatá kůže se zaschlými strupy.

Pozvedl sklenku od džemu – Sněhurka a trpaslíci tančili kolem okraje

v jakémsi groteskním zasvěcovacím rituálu – a jedním pohybem zá-

pěstí do sebe zvrátil dvojitou Ancient Age.

„To bodlo, šéfe. To teda jo.“

„Večer si vždycky dám rád skleničku,“ přisvědčil zezadu

Dussander a vzápětí vrazil pobudovi do krku řeznický nůž. Ozvalo se

zapraskání, jako když někdo s nadšením trhá stehno od právě upeče-

ného kuřete. Sklenice od džemu vypadla muži z ruky na stůl. Kutále-

la se ke kraji a její pohyb vyvolával iluzi, že namalované postavičky

skutečně tančí.

Otrhanec zvrátil hlavu a snažil se vykřiknout. Z úst mu vyšlo jen

odporné zasípání. Oči se mu rozšiřovaly, rozšiřovaly … a pak mu

hlava malátně spadla na červenobílé voskované plátno, pokrývající

Dussanderův kuchyňský stůl. Vandrákův umělý chrup vyklouzl napůl

z úst a vypadal jako šklebící se maska.

Strana 109 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

Dussander vytrhl nůž – musel k tomu použít obou rukou – a šel k

dřezu na nádobí. Byl plný špinavých talířů a horké vody s citróno-

vým čisticím prostředkem na nádobí. Nůž zmizel v chuchvalcích ci-

trusově vonící pěny jako velmi malá stíhačka, nořící se do oblak.

Vrátil se opět ke stolu a na chvíli se zastavil s rukou na rameni

mrtvého muže, protože jím začal lomcovat záchvat kašle. Vytáhl ka-

pesník a vyplnil do něj žlutohnědý hlen. Poslední dobou moc kouří.

Vždycky moc kouřil, když se rozhodoval, že oddělá dalšího. Tenhle

šel ale hladce; skutečně velice hladce. Po tom povyku, co nadělal ten

chlap posledně, měl dost strach, že by další pokus mohl být nebez-

pečným zahráváním si s osudem.

Když teď sebou hodí, stihne ještě v televizi druhý díl Lawrence

Welka.

Pospíšil si ke dveřím do sklepa, otevřel je a rozsvítil světlo. Vrá-

til se k dřezu a ze skříňky pod ním vytáhl balík zelených igelitových

pytlů na odpadky. Jeden pytel vytřepal a přešel s ním k mrtvole. Po

voskovaném plátně se na všechny strany rozlévala krev. Stékala mrt-

vému do klína a na zvrásněné, vybledlé linoleum. Na židli bude také,

ale to všechno se vyčistí.

Dussander chytil vandráka za vlasy a trhnutím mu zvedl hlavu.

Šlo to lehce, jako by neměl kosti, a vzápětí se muž zaklonil jako při

mytí hlavy u kadeřníka. Dussander mu natáhl pytel přes hlavu, rame-

na a paže až k loktům. Dál to nešlo. Rozepnul svému pozdnímu hostu

opasek a vytáhl jej z poutek u kalhot. Pak jím ovázal pytel pár centi-

metrů nad lokty a pevně ho stáhl. Igelit šustil. Dussander si začal ti-

chounce pobroukávat.

Pobuda měl na nohou ošmajdané a špinavé tenisky. Když

Dussander uchopil opasek a začal mrtvolu táhnout ke sklepu, tenisky

vytvořily na podlaze kulhavé V. Z igelitového pytle vypadlo s cvak-

nutím na podlahu něco bílého. Dussander viděl, že je to mužova hor-

ní zubní protéza. Sebral ji a vstrčil ji vandrákovi do kapsy u kalhot.

Položil mrtvolu do dveří ke sklepu, takže mužova hlava padala

dozadu na druhý schod. Dussander se protáhl zpátky kolem těla a pak

mu uštědřil tři pořádné kopance. První dva mrtvolou maličko pohnu-

ly a teprve třetí kopanec ji poslal klouzavě ze schodů. V půlce schodů

vylétly mrtvole nohy nad hlavu, takže provedla téměř akrobatický

Strana 110 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

přemet. S mohutným žuchnutím pak vandrákovo břicho dopadlo na

hromadu svinstva na podlaze. Jedna teniska odlétla a Dussander si v

duchu poznamenal, že ji pak musí sebrat.

Sestoupil po schodech dolů, obešel mrtvolu a přistoupil ke skříni

s nářadím. Vlevo od skříně, pěkně opřené o zeď, stály vedle sebe v

řadě rýč, hrábě a motyka. Dussander sáhl po rýči. Trocha tělocviku

starému člověku jen prospěje. Trochou tělocviku člověk úplně

omládne.

Ve sklepě to moc nevonělo, ale Dussanderovi to nevadilo. Jed-

nou měsíčně tady všechno bílil vápnem (a vždycky když „sejmul“

nějakého vandráka, bílil pak každý třetí den); nahoře měl elektrický

větrák, jenž za velmi teplých dnů bránil pronikání zápachu do domu.

Vzpomínal, jak Josef Kramer s oblibou říkal, že mrtví mluví, ale sly-

šíme je nosem.

Dussander si vybral místo v severním koutě sklepa a pustil se do

práce. Rozměry hrobu byly zhruba pětasedmdesát krát sto osmdesát

centimetrů. Dostal se do hloubky kolem pětasedmdesáti centimetrů,

tedy dost hluboko, když ho jako rána z pistole zasáhla ochromující

bolest na prsou. Vztyčil se a vytřeštil oči. Pak mu bolest začala puto-

vat paží … nevýslovná bolest, jako by mu nějaká neviditelná ruka

zmáčkla všechny cévy a táhla je ven. Viděl, jak rýč spadl stranou,

ucítil slabost v kolenou. Jednu hrůzostrašnou chvilku si byl zcela jist,

že do toho hrobu spadne sám.

Nějak se odpotácel tři kroky zpátky a těžce dosedl na pracovní

stůl. Ve tváři měl výraz přihlouplého údivu – úplně to cítil – a napadlo

ho, že musí vypadat jako jeden z těch herců z éry němého filmu, kte-

rý právě dostal dveřmi do nosu nebo šlápl do kravince. Sklonil hlavu

nad kolena a těžce sípal.

Uplynulo nekonečných patnáct minut. Bolest začala poněkud

slábnout, ale Dussander nevěřil, že si dokáže stoupnout. Poprvé si

uvědomil holou pravdu stáří, které byl dosud ušetřen. Byl tak vydě-

šen, že téměř skučel. V tomhle zatuchlém, páchnoucím sklepě se ho

dotkla smrt; dotkla se Dussandera lemem svého závoje. Ještě se pro

něj může vrátit. Tady dole ale nezemře; jestli to jen trochu půjde, ta-

dy ne.

Vstal, s rukama stále zkříženýma na prsou, jako by chtěl to křeh-

Strana 111 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

ké soustrojí udržet pohromadě. Překlopýtal vzdálenost.mezi stolem a

schody. Levou nohou zakopl o vandrákovu vystrčenou nohu a se za-

úpěním spadl na kolena. V prsou mu projela řezavá bolest. Pohlédl

nahoru na schody – na příkré, příkré schody. Dvanáct jich je. Obdél-

ník světla nahoře se mu vysmíval svou vzdáleností.

„Ein,“ odpočítal Kurt Dussander a úporně se vytahoval na první

schod. „Zwei, drei, vier.“

Trvalo mu dvacet minut, než se dostal k linoleu kuchyňské pod-

lahy. Ještě na schodech bolest dvakrát pohrozila, že se vrátí, a

Dussander pokaždé se zavřenýma očima vyčkával, co se stane; na-

prosto jasně si uvědomoval, že jestli se vrátí s takovou silou, s jakou

zaútočila dole, tak nejspíš zemře. V obou případech bolest opět zmi-

zela.

Přeplazil se po podlaze ke kuchyňskému stolu; vyhýbal se přitom

kalužím a cákancům krve, která se už pozvolna srážela. Uchopil lá-

hev Ancient Age, dal si lok a zavřel oči. Zdálo se, že pevné sevření

na prsou poněkud zesláblo. Bolest začala polevovat. Po dalších pěti

minutách se pokusil pomaličku dostat do předsíně. Na malém stolku

v předsíni byl telefon.

Bylo čtvrt na deset, když u Bowdenů zazvonil telefon. Todd se-

děl se zkříženýma nohama na gauči a připravoval se ze svých po-

známek na závěrečnou zkoušku z trigonometrie. Trigonometrie byla

pro Todda pěkný neřád, ostatně jako celá matematika. Otec seděl na

druhé straně pokoje a s mírně nevěřícím výrazem v tváři procházel

sloupce čísel na malém počítači na klíně. Monica, sedící nejblíže te-

lefonu, sledovala film s Jamesem Bondem, který Todd před dvěma

dny přetočil na video.

„Haló?“ naslouchala. Ve tváři se jí objevil náznak znepokojení.

Podala sluchátko Toddovi. „Pan Denker. Asi ho něco rozrušilo. Nebo

navztekalo.“

Toddovi se sevřelo srdce úzkostí, ale tvářil se jakoby nic. „Sku-

tečně?“ Přešel k telefonu a uchopil sluchátko. „Zdravím, pane Denke-

re.“

Dussanderův hlas byl chraplavý a úsečný. „Ihned sem přijeď,

chlapče. Měl jsem infarkt. Myslím, že dost ošklivý.“

Strana 112 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

„Páni,“ vydechl Todd a snažil se uspořádat poletující myšlenky,

aby překonal horu strachu, která mu vyvřela v hlavě. „To je zajíma-

vé, skutečně, ale už je dost pozdě a zrovna jsem se učil … “

„Vím, že nemůžeš mluvit,“ přerušil ho Dussander tím hrubým,

téměř štěkavým hlasem. „Poslouchat ale můžeš. Já nemůžu zavolat

sanitku ani policii … teď ještě ne. Potřebuju pomoc … a to znamená,

že i ty potřebuješ pomoc.“

„No … když je to takhle … “ Toddovo srdce bušilo sto dvaceti

údery za minutu, ale tvář měl klidnou, téměř vážnou. Nevěděl snad,

že jednou taková noc přijde? Samozřejmě že to věděl.

„Rodičům řekni, že jsem dostal dopis,“ radil Dussander. „Důleži-

tý dopis. Rozumíš?“

„Ano, jasně,“ odpověděl Todd.

„Teď uvidíme, chlapče. Teď uvidíme, z jakého jsi těsta.“

„Ovšem,“ přitakal Todd. Náhle si uvědomil, že se matka nedívá

na film, ale na něj, a zatvářil se upjatě. „Sbohem.“

Dussander ještě něco říkal, ale Todd zavěsil.

„Jdu na chvíli k panu Denkerovi,“ promluvil k oběma rodičům,

ale díval se přitom na matku – ten náznak znepokojení jí z tváře do-

sud nezmizel. „Nemám vám cestou něco koupit?“

„Mně balíček tabáku a matce balíček finanční odpovědnosti,“

požádal Dick.

„Nesmírně vtipné,“ poznamenala Monica. „Todde, je pan Denker

… “

„Cos to, proboha, koupila u Fieldinga?“ přerušil ji Dick.

„Tu poličku na suvenýry. Říkala jsem ti to. Není panu Denkerovi

nic, že ne, Todde? Mluvil trochu divně.“

„To opravdu existuje něco takového, jako jsou police na suvený-

ry? Myslet jsem, že to vynalezly ty praštěné autorky anglických de-

tektivek, aby měly vždycky po ruce místo, kde vrah najde tupý před-

mět.“

„Dicku, pustíš mě taky ke slovu?“

„Jistě. Posluž si. Ale na suvenýry?“

„Myslím, že je v pořádku,“ odpověděl Todd. Vzal si bundu a vy-

táhl zip. „Je ale rozrušený. Dostal dopis od synovce z Hamburku ne-

bo Düsseldorfu, prostě odtamtud. Léta už o nikom z příbuzných

Strana 113 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

neslyšel, teď dostal ten dopis a nevidí na to.“

„To_je teda hrůza,“ prohlásil Dick. „Běž, Todde. Utíkej tam, ať

se tomu člověku uleví.“

„Myslela jsem, že má někoho na čtení,“ namítla Monika. „Něja-

kého nového chlapce.“

„Má,“ potvrdil Todd a náhle matku nenáviděl, nenáviděl tu napůl

vědoucí intuici, kterou jí viděl v očích. „Buď není doma, nebo třeba

tak pozdě nemůže přijít.“

„Hm. Dobrá … tak běž. Ale dávej pozor.“

„Dám. Z obchodu fakt nic nechcete?“

„Ne. Jak to máš s učením na ty zkoušky?“

„Dělám trigonometrii,“ odpovědi Todd. „Jde to. Pro dnešek jsem

už stejně chtěl skončit.“ To byla lež jako věž.

„Chceš si vzít porsche?“ zeptal se Dick.

„Ne. Zajedu tam na kole.“ Potřeboval těch pět minut navíc, aby

si to v hlavě srovnal a aby ovládl své emoce – nebo aby se o to aspoň

pokusil. V současném stavu by s porschem nejspíš vrazil do prvního

telefonního sloupu.

„Přidělej si na koleno odrazové sklíčko,“ připomněla Monica, „a

pozdravuj od nás pana Denkera.“

„Dobře.“

Matka měla v očích stále ještě pochyby, ale už ne tak zřetelné.

Todd jídal pusu a odešel do garáže, kde měl kolo – italský závodní

bicykl, již dávno ne schwinna. Srdce mu v hrudi stále bušilo a Todd

cítil šílené nutkání vrátit se s puškou domů, zastřelit rodiče a pak jít

na svah nad dálnicí. Už žádné starosti s Dussanderem. Už žádné

strašné sny, žádní vandráci. Jen by střílel, střílel, střílel … jednu kulku

by si schoval nakonec.

Pak se mu vrátil rozum a Todd se rozjel k Dussanderovi; odrazo-

vé sklíčko těsně nad kolenem se pohybovalo nahoru a dolů a dlouhé

plavé vlasy mu vlály na všechny strany.

„Panebože!“ Todd téměř vykřikl.

Stál ve dveřích do kuchyně. Dussander ležel na zemi opřený o

lokty, mezi nimi porcelánový hrnek s whisky. Na čele měl velké kap-

ky potu. Todd ale nezíral na Dussandera. Zíral na tratoliště krve. Vy-

Strana 114 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

padalo to, že krev je úplně všude – na stole, na prázdné kuchyňské

židli, na podlaze.

„Z čeho krvácíte?“ zahulákal Todd, když se mu ztuhlé nohy ko-

nečně zase pohnuly – zdálo se mu, že stál ve dveřích aspoň tisíc let.

To je konec, uvažoval, to je naprostý konec všeho. Všechno je pryč,

sbohem a šáteček. Zároveň si ale dával pozor, aby do krve nešlápl.

„Myslel jsem, že jste říkal něco o infarktu!“

„To není moje krev,“ zamumlal Dussander.

„Cože?“ Todd se zastavil. „Co jste říkal?“

„Běž dolů. Uvidíš, co je třeba udělat.“

„Co je tohle zase za blbost?“ zeptal se Todd. Náhle mu blesklo

hlavou cosi hrozného.

„Neztrácej náš čas, chlapče. Řekl bych, že tě moc nepřekvapí, co

dole najdeš. Myslím, že s takovými věcmi, jako je ta ve sklepě, už

máš nějakou zkušenost. Zkušenost z první ruky.“

Todd se na něj ještě chvíli nevěřícně koukal a pak se vrhl ke

sklepu. Bral schody po dvou; v mdlém žlutavém světle jediné žárov-

ky se mu na první pohled zdálo, že sem Dussander hodil pytel s od-

padky. Pak spatřil vystrčené nohy a špinavé ruce stažené ze stran

opaskem.

„Panebože,“ opakoval, ale jeho hlas neměl tentokrát žádnou sílu –

ozvalo se jen slabounké zašeptání.

Přitiskl si hřbet pravé ruky ke rtům, jež byly vyprahlé jak Sahara.

Na okamžik zavřel oči … a když je opět otevřel, cítil, že se zase zcela

ovládá.

Začal se hýbat.

Z mělké jámy ve vzdáleném koutě čouhala násada rýče a Todd

rázem pochopil, co Dussander dělal, když dostal záchvat. O chvíli

později již plně vnímal smrdutý zápach sklepa, připomínající shnilá

rajčata: Cítil to už kdysi dříve, ale nahoře byl zápach mnohem slabší –

a samozřejmě, v posledních pár letech tady moc často nebýval. Teď

přesně pochopil, co ten zápach znamená, a hezkou chvíli měl co dělat

se svým žaludkem. Přitiskl si ruku na ústa a nos a snažil se potlačit

dávení.

Pozvolna se opět ovládl.

Popadl vandráka za nohy a odtáhl ho k okraji jámy. Pustil nohy

Strana 115 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

na zem, levým zápěstím si otřel pot z čela a na chvilku se úplně

zklidnil; přemýšlel tak usilovně jako nikdy v životě.

Pak uchopil rýč a začal hloubit jámu. Když byla hluboká půl

druhého metru, Todd z ní vyskočil a mrtvolu skopl nohou dolů. Po-

stavil se na okraj hrobu a pohlédl dolů. Roztrhané džínsy. Špinavé

ruce plné strupů. Byl to pobuda jak se patří. Ta ironie byla téměř

legrační. Tak legrační, že by člověk řval smíchy.

Vyběhl po schodech nahoru.

„Jak vám je?“ zeptal se Dussandera.

„Já budu v pořádku. Postaral ses o to?“

„Pracuje se na tom.“

„Pospěš si. Ještě je toho spousta tady nahoře.“

„Nejraději bych vás hodil prasatům,“ odpověděl Todd a vrátil se

do sklepa, než mohl Dussander něco říct.

Už vandráka skoro zasypal, když ho napadlo, že něco nehraje.

Koukal do hrobu a v ruce svíral násadu rýče. Vandrákovi částečně

čouhaly ze země nohy a špičky chodidel – jedna stará bota, asi tenis-

ka, a jedna špinavá sportovní ponožka, která mohla být eventuálně

bílá tak v době, kdy byl prezidentem Truman.

Jedna teniska? Jedna?

Todd proběhl kolem kotle ústředního topení zpátky ke schodům.

Divoce se rozhlížel kolem. Ve spáncích začínal cítit bolest, tupé klo-

vání, snažící se dostat ven. Starou tenisku zahlédl asi půl druhého

metru stranou, ve stínu nějaké nepoužívané police. Todd ji popadl,

vrátil se k hrobu a hodil ji do něj. Pak pokračoval v zasypávání. Za-

sypal botu, nohy, všechno. Když byla všechna vykopaná zemina

zpátky v jámě, udeřil několikrát rýčem o podlahu, aby ho očistil. Po-

tom vzal hrábě a pečlivým hrabáním se snažil zakrýt skutečnost, že

se tady nedávno rylo v zemi. Moc platné to nebylo; čerstvě vykopaná

a pak zasypaná díra bez dobrého maskování vždycky vypadá jako

čerstvě vykopaná a pak zasypaná díra. Ale nikdo přece nebude mít

možnost přijít sem dolů. Budou muset s Dussanderem sakra doufat,

že sem nikdo nepřijde.

Todd vyběhl po schodech nahoru. Začínal lapat po dechu.

Dussanderovi se rozjely lokty a hlava mu klesla na stůl. Oči měl

zavřené, víčka purpurově lesklá jako astry.

Strana 116 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

„Dussandere!“ zařval Todd. V ústech cítil horkou, šťavnatou pa-

chuť – chuť strachu, namíchanou z adrenalinu a pulsující horké krve.

„Neodvažujte se mi umřít, vy idiote!“

„Neřvi,“ ozval se Dussander, aniž otevřel oči. „Nebo se seběhnou

lidi z celé ulice.“

„Kde máte něco na mytí podlahy? Nějaký saponát … něco tako-

vého. A hadry. Potřebuju hadry.“

„Všechno je pod dřezem.“

Spousta krve už zaschla. Dussander zvedl hlavu a pozoroval

Todda, jak se plazí po podlaze a snaží se odstranit nejprve kaluže na

linoleu a pak zaschlé kapky na nohou židle, na níž vandrák seděl.

Chlapec se nutkavě kousal do rtů, chňapal po nich téměř jako kůň po

uzdě. Konečně byl hotov. Místnost se naplnila pronikavou vůní čisti-

cího prostředku.

„Pod schody je krabice se starými hadry,“ instruoval Dussander.

„Ty od krve dej na dno. Nezapomeň si umýt ruce.“

„Nepotřebuju vaše rady. Do tohodle jste mě dostal vy.“

„Opravdu? Musím uznat, že ses držel.“ Na okamžik zazněl v

Dussanderově hlase starý výsměch, ale pak se mu tvář zkroutila do

hořké grimasy. „Pospěš si.“

Todd se postaral o hadry a pak naposledy vyběhl schody ze skle-

pa. Chviličku se nervózně zadíval ze schodů, pak otočil vypínačem a

zavřel dveře. Šel k dřezu, vytáhl si rukávy a umyl se v tak horké vo-

dě, jak jen snesl. Ponořil ruce do napěněné vody se špinavým nádo-

bím … a vytáhl řeznický nůž, který Dussander použil.

„Chtěl bych vám s tím proříznout chřtán,“ konstatoval ponuře

Todd.

„Ano, a pak mě hodit prasatům. Vůbec o tom nepochybuju.“

Todd opláchl nůž, otřel ho a odložil. Rychle umyl zbytek nádobí,

vypustil vodu a opláchl dřez. Když si utíral ruce, pohlédl na hodiny a

viděl, že je za deset minut půl jedenácté.

Šel k telefonu v předsíni, zvedl sluchátko a zamyšleně se na něj

zadíval. Hlavou mu nepříjemně vrtala myšlenka, že na něco zapo-

mněl – na něco potenciálně tak nebezpečného, jako byla vandrákova

bota. Co to ale je? Nevěděl. Kdyby ho nebolela hlava, určitě by na to

přišel. Třikrát zatracená bolest hlavy. Zapomínat na cokoliv, to se mu

Strana 117 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

vůbec nepodobalo, a proto z toho šla hrůza.

Vytočil tři dvojky a po prvním zazvonění se ozval hlas: „Tady je

santodonatská lékařská pohotovost. Máte nějaký zdravotní problém?“

„Jmenuji se Todd Bowden. Jsem v čísle 963 na Claremont Street.

Potřebuji sanitku.“

„Oč jde, synku?“

„MůJ přítel, pan D … “ Kousl se do rtů tak silně, že mu vytryskla

krev a na okamžik byl ztracen a jen se topil v návalech bolesti, které

mu vystřelovaly z hlavy. Dussander. Málem anonymnímu hlasu z

pohotovosti udal Dussanderovo pravé jméno.

„Uklidni se, synku,“ vyzval ho hlas. „Jen pomalu a všechno bude

v pořádku.“

„Můj přítel pan Denker,“ opakoval Todd, „Dostal zřejmě in-

farkt.“

„Jaké má příznaky?“

Todd je začal vypočítávat, ale hlasu stačilo, když uslyšel Toddův

popis bolesti v prsou, která se přesunula do levé paže. Řekl Toddovi,

že sanitka přijede za deset až dvacet minut, podle stupně dopravního

provozu. Todd zavěsil a přitlačil si dlaně na oči.

„Dovolal ses?“ ozval se slabě Dussander.

„Ano,“ zaječel Todd. „Ano, dovolal! Ano, ano, ano! Jen už držte

zobák!“

Přitlačil si dlaně na oči ještě silněji, až se mu začaly dělat nesmy-

slné světelné mžitky a pak všechno zářivě zrudlo. Vzpamatuj se,

Toddíčku. To chce klid. Žádný vzrůšo. Jen klídek, klídek.

Otevřel oči a znovu zvedl sluchátko. Ted to bude těžší. Teď je

třeba zavolat domů.

„Haló?“ Uslyšel Moničin jasný, kultivovaný hlas. Na okamžik –

jen na okamžik – spatřil sám sebe, jak jí vráží do nosu hlaveň pušky a

mačká spoušť do prvních pramínků krve.

„To jsem já, mami. Dej mi, prosím tě, tátu. Rychle.“

Už dávno jí neříkal mami. Věděl, že ten signál pochopí rychleji

než co jiného, a také ho pochopila. „Co se děje? Stalo se něco, Tod-

de?“

„Prosím tě, dej mi ho!“

„Ale co … “

Strana 118 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

V telefonu to zachrastilo. Slyšel, jak matka něco říká otci. Todd

se připravil.

„Pan Denker, tati. Má … je to asi infarkt. Řekl bych, že určitě.“

„Panebože!“ Otcův hlas se na chvilku vzdálil a Todd slyšel, jak

opakuje tu informaci ženě. Pak se vrátil. „Žije ještě? Aspoň pokud

můžeš říct?“

„Žije. Je při vědomí.“

„Aspoň to, zaplať pámbu. Zavolej sanitku.“

„Právě jsem ji zavolal.“

„Dva – dva – dva?“

„Ano.“

„Moc dobře, Todde. Jak je to s ním zlé, můžeš říct?“

„Nevím, tati. Říkali, že sanitka tady bude brzy, ale … mám trochu

strach. Mohl bys přijet a počkat tu se mnou?“

„Že se ptáš. Za čtyři minuty jsem tam.“

Todd slyšel, že matka ještě něco říká, ale otec zavěsil a přerušil

spojení. Todd zavěsil také.

Čtyři minuty.

Čtyři minuty na to, aby udělal všechno, co ještě neudělal. Čtyři

minuty, aby si vzpomněl na to, co zapomněl. Zapomněl vůbec něco?

Třeba jsou to jen nervy. Panebože, kdyby tak nezavolal otce! Ale to

bylo přece úplně přirozené, nebo snad ne? Určitě bylo. Ale není tady

něco přirozeného, co neudělal? Něco … ?

„Ty makovice pitomá!“ zaúpěl náhle a vrhl se zpátky do kuchy-

ně. Dussanderova hlava s pootevřenýma očima ležela netečně na sto-

le.

„Dussandere!“ zařval Todd. Drsně s ním zatřepal a stařec zanaří-

kal. „Probuďte se! Probuď se, ty smradlavej dědku!“

„Co je? Je tu sanitka?“

„Ten dopis! Jede sem otec, bude tady v tu ránu. Kde je ten zasra-

nej dopis?“

„Co … jaký dopis?“

„Vymyslel jste si, abych jim řekl, že jste dostal důležitý dopis.

Řekl jsem … “ Srdce mu kleslo. „Řekl jsem, že přišel ze zámoří … z

Německa. Kristepane!“ Todd se chytil za hlavu.

„Dopis.“ Dussander pomalu a s obtížemi zvedl hlavu. Jeho vrás-

Strana 119 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

čitý obličej měl nezdravou žlutobílou barvu, rty měl promodralé. „Od

Williho, myslím. Willi Frankel. Milý … milý Willi.“

Todd pohlédl na hodinky a viděl, že od chvíle, kdy zavěsil tele-

fon, už uplynuly dvě minuty. Za čtyři minuty to otec nemůže, prostě

nemůže z domova k Dussanderovi stihnout, ale porschem to může

udělat sakra rychle. Rychle, to je to. Všechno ubíhá příliš rychle. A

ještě něco tady nehraje, cítí to. Teď ale není čas zastavit se a hledat

zakopaného psa.

„Ano, dobře. Četl jsem vám ho, vy jste se rozrušil a dostal in-

farkt. Dobrá. Kde je?“

Dussander na něj tupě zíral.

„Ten dopis! Kde je?“

„Jaký dopis?“ zeptal se nepřítomně Dussander a Todda svrběly

ruce, aby tu opilou starou zrůdu nezaškrtil.

„Ten, co jsem vám četl! Ten od Williho! Kde je?“

Oba koukali na stůl, jako by čekali, že se ten dopis zhmotní.

„Nahoře,“ řekl konečně Dussander. „Podívej se do prádelníku. Třetí

šuple. Vzadu v tom šupleti je malá dřevěná krabička. Budeš ji muset

vypáčit. Už dávno jsem ztratil klíč. Je tam pár hodně starých dopisů

od jednoho přítele. Nepodepsaných. Nedatovaných. Všechny němec-

ky. Jedna či dvě stránky postačí. Když si pospíšíš … “

„Zbláznil jste se?“ zuřil Todd. „Neumím německy! Jak bych vám

mohl číst německy psaný dopis, idiote!“

„Proč by mi Willi psal anglicky?“ opáčil unaveně Dussander.

„Jestli mi ten německý dopis přečteš, budu mu rozumět, i když ty ne-

pochopíš nic. Samozřejmě, tvoje výslovnost by byla příšerná, ale

stejně, i tak bych … “

Dussander měl pravdu – zase pravdu a Todd už na nic nečekal. I

po infarktu byl stařec stále o krok napřed. Todd proběhl předsíní ke

schodům a u vstupních dveří do domu se zastavil jen tak dlouho, aby

se ujistil, že otcův porsche ještě nepřijíždí. Nepřijížděl, ale pohled na

hodinky Toddovi ukázal, jak je to všechno napjaté; právě uplynula

pátá minuta.

Vzal schody po dvou a vpadl do Dussanderovy ložnice. Nikdy

předtím tady nebyl, vůbec na to nebyl zvědavý a teď se chviličku jen

zběsile rozhlížel po neznámém území. Pak spatřil prádelník, laciný

Strana 120 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

křáp ve stylu, kterému otec říkal „úvěrová moderna“. Padl na kolena

a vytrhl třetí šuple. Zásuvka se vytáhla do polovičky a pak se vzpříči-

la, že s ní nešlo ani hnout.

„Do pytle,“ zašeptal. Obličej měl mrtvolně bledý s výjimkou kr-

vavě tmavých skvrn na obou tvářích a modrých očí, které byly temné

jak bouřkové mraky nad Atlantikem. „Do pytle, polez ven, ty svině!“

Trhl s ní tak silně, že se celý prádelník zakymácel a málem na něj

spadl, než se zase rozhodl usadit. Šuple vyletělo a přistálo Toddovi

na klíně. Kolem dokola se rozsypaly Dussanderovy ponožky, spodky

a kapesníky. Todd hrábl do zbytku nevysypaného prádla a vytáhl

dřevěnou krabičku asi třicet centimetrů dlouhou a deset centimetrů ši-

rokou. Zkusil otevřít víčko. Nic. Krabička byla zamčená, přesně jak

Dussander říkal. Dneska nic nešlo hladce.

Nacpal rozházené prádlo zpátky do šuplete a pak se je snažil na-

strčit na místo. Opět se vzpříčilo. Todd s ním cloumal sem tam, aby

je uvolnil, a po tváři se mu přitom řinul pot. Konečně šuple zastrčil.

Vzal krabičku a vstal. Kolik už uběhlo času?

Dussanderova postel měla dřevěné pelestě a Todd o jednu z nich

vší silou praštil s krabičkou otočenou tak, aby rána zasáhla zámek. V

rukou mu zavibrovala bolest a rozlila se až k lokti. Podíval se na zá-

mek. Byl trochu vyhnutý, ale jinak nic. Bez ohledu na bolest praštil

krabičkou ještě silněji. Tentokrát se z pelesti odštípl kus dřeva, ale

zámek se stále nevzdával. Todd vyrazil jakési zachechtání a vzal kra-

bičku k druhé pelesti. Zvedl ji vysoko nad hlavu a pak s ní vší silou

udeřil. Tentokrát zámek nevydržel.

Ve chvíli, kdy Todd otvíral víčko, přejela přes Dussanderovo ok-

no světla reflektorů.

Todd divoce šmátral v krabičce. Pohlednice. Medailónek. Po-

mačkaná fotografie ženy, která má na sobě jen ozdobné černé pod-

vazky. Stará peněženka. Několik osobních průkazů. Prázdné kožené

pouzdro na cestovní pas. Na dně byly dopisy.

Světla byla stále jasnější a teď už slyšel výrazný chod motoru

porsche. Zesiloval se … a pak ztichl.

Todd popadl tři listy leteckého dopisního papíru, hustě popsané

po obou stranách německým textem, a vyběhl opět z ložnice. Byl už

skoro u schodů, když si uvědomil, že nechal ležet vypáčenou krabič-

Strana 121 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

ku na Dussanderově posteli. Utíkal zpátky, popadl krabičku a otevřel

třetí šuple.

Opět se vzpříčilo, tentokrát s pronikavým skřípěním dřeva o dře-

vo.

Před domem bylo slyšet zatažení ruční brzdy auta, otvírání boč-

ních dveří a přibouchnutí.

Todd zaslechl své vlastní tiché zaúpění. Vstrčil krabičku do zkří-

žené zásuvky, vstal a kopl do ní. Krásně se zavřela. Chvíli stál a zíral

na ni a pak vyrazil ke dveřím. Sbíhal ze schodů, a když byl v půlce,

uslyšel rychlé dupání otcových bot na cestičce k domu. Todd přesko-

čil zábradlí, měkce dopadl na zem a vběhl do kuchyně s třepetajícími

se dopisními papíry v ruce.

Klepání na dveře. „Todde? Todde, to jsem já!“

Zároveň Todd v dálce uslyšel houkání sirény přijíždějící sanitky.

Dussander opět upadl do částečného bezvědomí.

„Už jdu, tati!“ zvolal Todd.

Položil dopisy na stůl, trochu je rozhodil, jako kdyby byly ve

spěchu odloženy, pak se vrátil do předsíně a otevřel otci.

„Kde je?“ zeptal se Dick Bowden a protáhl se kolem Todda

dovnitř.

„V kuchyni.“

„Všechno jsi udělal úplně správně, Todde,“ pochválil ho otec a

neobratně, rozpačitě ho objal.

„Jen doufám, že jsem na nic nezapomněl,“ odpověděl skromně

Todd a následoval otce předsíní do kuchyně.

Ve zmatku kolem vynášení Dussandera z domu si dopisu nikdo

téměř ani nevšiml. Toddův otec ho vzal krátce do ruky, ale hned ho

zase odložil, když přišli zřízenci s nosítky. Todd s otcem jeli za sa-

nitkou a lékař, který Dussandera přijímal, neměl k Toddovu vysvět-

lení celého případu vůbec žádný dotaz. Koneckonců, „pan Denker“

byl osmdesátník a jeho zvyky rozhodně nepatřily k nejlepším. Doktor

také Todda stručné pochválil za rychlé uvažování a jednání. Todd mu

vyčerpaně poděkoval a pak se zeptal otce, zda nemohou jet domů.

Při jízdě zpátky mu Dick opakoval, jak je na něho hrdý. Todd ho

skoro neslyšel. Přemýšlel znovu o své pušce.

Strana 122 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

18

Bylo to téhož dne, kdy si Morris Heisel zlomil páteř.

Morris vůbec nezamýšlel přerazit si hřbet; zamýšlel jen přitlouct

konec okapu na západní straně svého domku. Přerazit si hřbet, to by-

lo to poslední, co by ho napadlo, měl i bez toho v životě už dost trá-

pení, děkuju nechci. První žena mu zemřela ve věku pětadvaceti let a

obě dcery už byly také po smrti. Bratr se zabil roku 1971 při tragické

dopravní nehodě nedaleko Disneylandu. Morrisovi samotnému táhlo

na šedesátku a měl předčasnou artrózu, která se rychle zhoršovala.

Na obou rukou měl také bradavice a ty rostly téměř tak rychle, jak je

doktor stačil vypalovat. Měl rovněž sklon k migrénám a ten potzer

Rogan od vedle mu v posledních letech začal říkat „Fajnovka

Morris“. Moris rozpřádal před Lydií, svou druhou ženou, úvahy, jak

by se asi Roganovi líbilo, kdyby mu Morris začal říkat „Hemeroid

Rogan“.

„Nech toho, Morrisi,“ říkala při těchto příležitostech Lydie. „Vů-

bec nerozumíš legraci, nikdy jsi legraci nerozuměl, vůbec nechápu,

jak jsem si mohla vzít člověka, který vůbec nemá smysl pro humor.

Jedeme do Las Vegas,“ povídá Lydie, jako kdyby v prázdné kuchyni

oslovovala neviditelný dav diváků, které vidí jen ona, „jdeme na

Buddyho Hacketta a Morris se nezasměje ani jednou.“

Kromě artrózy, bradavic a migrén má Morris také Lydii, ze které,

pámbu jí odpusť, se v posledních tak pěti letech stala úplná megera …

hned potom, co ji udělali hysterektomii. Takže má dost trápení a dost

problémů i bez přeraženého hřbetu.

„Morrisi!“ vykřikla Lydie; právě vycházela ze zadních dveří a do

utěrky na nádobí si otírala mýdlovou pěnu z rukou. „Morrisi, okamži-

tě slezeš z toho žebříku!“

„Co?“ otočil hlavu, aby ji lépe viděl. Byl téměř na konci hliníko-

vého žebříku. Pod nohama měl žlutou nálepku s varováním: POZOR,

NEBEZPEČÍ. NAD TOUTO PŘÍČKOU SE SNADNO ZTRÁCÍ

ROVNOVÁHA! Morris měl truhlářskou zástěru s širokými kapsami,

jednu plnou hřebíků a druhou s velkými skobami. Zem pod žebříkem

Strana 123 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

byla poněkud nerovná a žebřík se lehce kýval, kdykoli se Morris po-

hnul. Bolel ho krk jako nemilá předehra k migréně. Měl po náladě.

„Co zas?“

„Povídám, abys slez, než si přerazíš hřbet.“

„Už to mám skoro hotový.“

„Houpeš se na tom žebříku jak na člunu, Morrisi. Slez dolů.“

„Slezu, až budu hotovej!“ okřikl ji rozzlobeně. „Dej mi pokoj!“

„Přerazíš si hřbet,“ opakovala žalostně a vrátila se domů.

O deset minut později, zrovna když přitloukal do okapu poslední

hřebík, zakloněn téměř k přepadnutí, uslyšel vřeštění kočky a pak di-

voký štěkot.

„Co to sakra … ?“

Ohlédl se a žebřík se nebezpečně zakýval. V tu chvíli se jejich

kočka – jmenovala se Miláček – s naježeným kožichem a planoucíma

zelenýma očima objevila na rohu u garáže. V patách za ní byla Roga-

nova mladá kolie s vyplazeným jazykem a vodítkem, plandajícím po

zemi za ní.

Miláček zřejmě nebyl vůbec pověrčivý, a tak vběhl pod žebřík.

Kólie za ním.

„Pozor, ty čokle pitomá!“ zařval Morris.

Žebřík se zakýval. Pes do něj narazil bokem. Žebřík se nahnul a

Morris s ním. Vyděšeně zaječel a z truhlářské zástěry mu vyletěly

hřebíky i skoby. Půlkou. těla dopadl na betonový vjezd a v zádech

mu vyšlehla obrovská bolest. Páteř prasknout ani tak neslyšel, spíš cí-

til, že se to stalo. Pak se mu svět na chvíli rozplynul v šedi.

Když se mu zase začaly zaostřovat oči, stále ještě ležel půlkou tě-

la na betonovém vjezdu ve změti hřebíků a skob. Nad nim klečela

Lydie a plakala. Rogan od vedle tam byl také, tvář bílou jak papír.

„Já ti to říkala!“ brebtala Lydie. „Říkala jsem ti, že máš z toho

žebříku slézt! Teď se podívej! Jen se na to podívej!“

Morris neměl naprosto žádné přání na něco se dívat. Přes bedra

ho sevřel škrtivý a bodavý pás bolesti; to bylo zlé, ale cosi bylo mno-

hem horšího: pod tím pásem bolesti necítil nic – vůbec nic.

„Fňukat můžeš potom,“ řekl chraplavě. „Teď zavolej doktora.“

„Já ho zavolám,“ nabídl se Rogan a odběhl zpátky domů.

„Lydie,“ zasípal Morris. Olízl si rty.

Strana 124 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

„Co je? Copak, Morrisi?“ Naklonila se nad něj a Morrisovi ska-

nula na tvář slza. Je to dojemné, napadlo ho, ale jemu se chtělo ucuk-

nout a bolest se tím jen zvětšila.

„Lydie, mám taky migrénu.“

„Ubožáčku, můj! Ubohý Morrisi! Já ti ale říkala … “

„Rozbolela mě hlava, protože ten potzer Roganův pes štěkal ce-

lou noc a já jsem nezamhouřil oko. Dneska ten pes honí moji kočku,

srazí mi žebřík a já mám nejspíš zlomenou páteř.“

Lydie zakvílela. Morrisovi ten zvuk rozvibroval hlavu.

„Lydie,“ zachraplal a znovu si olízl rty.

„Copak, drahý?“

„Celý léta mi bylo něco podezřelý. Teď už mám jistotu.“

„Ubožáčku Morrisi! A co?“

„Bůh není,“ odpověděl Morris a omdlel.

Odvezli ho do Santo Donata a lékař mu – asi v té době, kdy by

normálně seděl u Lydiiny mizerné večeře – oznámil, že už nikdy ne-

bude chodit. To už byl celý,v sádře. Předtím mu odebrali vzorky krve

a moče. Dr. Kemmelman mu vyšetřil zrak a pak mu malým gumo-

vým kladívkem ťukal do kolen – žádné reflexívní stažení nohy se

však neobjevilo. A za každými dveřmi stála Lydie; slzy jí tekly prou-

dem, a tak spotřebovávala jeden kapesník za druhým. Lydie, která se

doma chovala jako žena Jobova, chodila všude s dostatečnou zásobou

krajkových šnuptychlů, pro případ, že by se jí naskytla mimořádná

šichta jako plačce. Zavolala matce a matka tady bude za chvíli. („To

je od ní hezké, Lydie“ – přestože jestli Morris na světě někoho

upřímně nenávidí, tak je to Lydiina matka.) Zavolala také rabínovi a

rabín tady bude také za chvíli. („To je od něj hezké, Lydie“ – přesto-

že Morris do synagógy nevkročil nejméně pět let a vlastně ani neví;

jak se rabín jmenuje.) Zavolala Morrisovu šéfovi, a i když ten tady za

chvíli nebude, vyjádřil mu upřímnou soustrast a sympatie. („To je od

něj hezké, Lydie,“ – i když jestli se někdo Lydiině matce vyrovná, je

to ten věčně nalítej putz Frank Haskell.) Nakonec dali Morrisovi va-

lium a Lydii odvedli. Krátce potom se Morris rozplynul – žádné sta-

rosti, žádné migrény, prostě nic. Kdyby mu dávali tyhle malé modré

pilulky pořád, by ta jeho poslední myšlenka, vylezl by znovu na ten

žebřík a znovu by si přerazil hřbet.

Strana 125 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

Když se probudil – nebo spíš když se mu znovu vrátilo vědomí –

právě svítalo a v nemocnici bylo ticho jako v hrobě. Morris se cítil

klidný, téměř slavnostně vážný. Nic ho nebolelo; cítil, že zafačované

tělo je lehounké jak pírko. Kolem postele měl nějakou vymyšlenost,

připomínající klec na veverku – z ocelových prutů, přídržných lanek a

kladek. Nohy měl zavěšené na lankách, připojených k té opičárně.

Zdálo se, že záda má prohnutá nějakou podložkou, ale těžko říct –

mohl soudit jen podle úhlu pohledu.

Jiní jsou na tom hůř, uvažoval. Na celém světě jsou na tom jiní

hůř. V Izraeli Palestinci zabíjejí celé autobusy zemědělců, kteří spá-

chali politický zločin tím, že jeli do města do biografu. Izraelci se s

touto nespravedlnosti vyrovnávají házením bomb na Palestince a za-

bíjením dětí spolu se všemi teroristy, kteří by tam mohli být. Jiní jsou

na tom hůř než já … což neznamená, že tohle je dobré, to vás nesmí

ani napadnout, ale jiní jsou na tom hůř.

S námahou zvedl ruku – někde v těle se schovávala bolest, ale jen

velmi slabá – a před očima ji sevřel v bezmocnou pěst. Tak. Ruce

jsou v pořádku. Celé paže jsou v pořádku. Necítí tedy nic od pasu do-

lů, a co má být? Na celém světě jsou lidé ochrnutí od hlavy až k patě.

Jsou lidé s leprou. Lidé umírající na syfilis. Právě teď třeba někde

jdou po letištní ploše lidé do letadla, které spadne. Ne, tohle není

dobré, ale na světě jsou horší věci.

A jednou, dávno, pradávno, se na světě děly věci neskonale hor-

ší.

Zvedl levou paži. Zdálo se, že ruka se před očima vznáší; jako by

vůbec nebyla spojena s tělem – vyhublá paže starého člověka s ochab-

lými svaly. Měl na sobě nemocniční košili, ale byla s krátkými ruká-

vy, a tak mohl na předloktí přečíst čísla, vytetovaná vybledlým mod-

rým inkoustem. P499965214. Horší věci, ano, horší věci, než je

spadnout na předměstí z žebříku, přerazit si hřbet, být odvezen do

čisté a sterilní městské nemocnice a dostávat valium, které zaručeně

odfoukne všechny starosti.

Byly sprchy, to bylo horší. Jeho první žena, Ruth, zemřela v ta-

kových svinských sprchách. Byly jámy, které se proměnily v hroby –

mohl zavřít oči, a přesto stále viděl lidi, stojící u vykopaných jam;

Strana 126 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

pořád slyšel salvy z pušek, pořád si pamatoval, jak padali do země

jako špatně udělané loutky. Byla krematoria, ta byla také horší, kre-

matoria, jež vytrvale plnila vzduch nasládlým zápachem Židů pla-

noucích jak pochodně, které nikdo neviděl. Vyděšené tváře starých

přátel a příbuzných … tváře, jež se vytrácely jak dohořívající svíčky,

tváře, jež se vám vytrácely přímo před očima – slabé, slabší, nejslab-

ší. Potom jednoho dne zmizely úplně. Kam? Kam mizí plamen po-

chodně, když ho odnese studený vítr? Do nebe? Do pekla? Světla v

temnotách, svíce ve větru. Když se Job konečně zhroutil a zapochy-

boval, Bůh se ho zeptal: Kde jsi byl, když jsem tvořil svět? Kdyby

Morris Heisel býval byl Jobem, byl by mu odpověděl: Kde jsi byl Ty,

když moje Ruth umírala. Ty potzer, Ty? Koukal ses na fotbálek? Když

nedokážeš dávat na vlastní věci větší pozor, zmiz mi z očí.

Ano, byly horší věci než přerazit si hřbet, vůbec o tom, nepochy-

boval. Co je to ale za Boha, který dovolí, aby si zlomil páteř a nado-

smrti ochrnul, poté co viděl umírat vlastní ženu; dcery a přátele?

To není žádný Bůh, tak to je.

Z koutku oka mu vytryskla slza a pomalu stékala k uchu. Kdesi

mimo nemocniční pokoj jemně zazvonil zvonek. Chodbou prošla

sestra a její bílé boty s podrážkou ze surové gumy mírně zavrzaly.

Dveře pokoje byly pootevřené a na stěně venkovní chodby viděl pís-

mena ZIVNÍ PE; došlo mu, že celý nápis musí znít INTENZÍVNÍ

PÉČE.

V pokoji se ozval nějaký pohyb – šustění pokrývky.

Morris se velmi opatrně pohnul a otočil hlavu napravo, od dveří.

Spatřil noční stolek se sklenicí vody. Na stolku byla dvě přivolávací

tlačítka. Za stolkem bylo další lůžko a na něm ležel muž, který vypa-

dal ještě starší a nemocnější, než jak se cítil Morris. Nebyl zavěšen

do žádného obrovského otáčivého kola pro veverky jako Morris, ale

u jeho lůžka stála aparatura pro nitrožilní výživu a v nohách měl Ja-

kýsi monitorovací přistroj. Muž měl ochablou a zažloutlou pleť. Ko-

lem úst a očí měl hluboké vrásky. Vlasy měl žlutobílé, suché a neži-

vé. Oční víčka byla podlitá a lesklá a na velkém nose zahlédl Morris

popraskané žilky notorického pijáka.

Morris se odvrátil … a pak zase otočil hlavu zpátky. Jak přibýva-

Strana 127 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

lo ranního světla a nemocnice se pozvolna probouzela, začal mít

strašně podivný pocit, že svého spolubydlícího zná. Je to možné? Ten

muž vypadá tak na pětasedmdesát až osmdesát a Morris přece nikoho

tak starého,snad ani nezná – kromě Lydiiny matky; Morrise někdy

napadalo, že ta příšernost musí být starší než sfinga, které se ostatně

ohromně podobá.

Možná toho člověka znával v minulosti, možná dokonce dříve,

než Morris sám přišel do Ameriky. Možná. Možná ne. A proč by na

tom právě teď mělo záležet? A zrovna tak, proč se mu dnes v noci tak

najednou vyrojily všechny vzpomínky na koncentrák, na Patin, když

se vždycky snažil – – a většinou se mu to také dařilo – nechávat ty vě-

ci pohřbené.

Náhle mu naskočila husí kůže, jako kdyby vstoupil do nějakého

vymyšleného strašidelného domu, v němž bloudí duchové a kostlivci

nenacházející klid. Cožpak je to vůbec možné, dokonce i teď a tady,

v té čisté nemocnici, třicet let potom, co ta temná doba skončila?

Odvrátil se od starce na druhém lůžku a za chvíli opět pocítil

ospalost.

To jen tvá mysl si s tebou zahrává, že se ti ten muž zdá povědo-

mý. Jen tvá mysl, baví tě, jak nejlíp umí, baví tě, jak se tě snažívala

bavit v …

Na to ale nechtěl myslet. Na to by si ani nedovolil myslet.

Upadal do spánku a přitom vzpomínal, jak se před Rath vytaho-

val (nikdy však před Lydií; vytahovat se před Lydií se nevyplácelo;

ta nebyla jako Ruth, která se na jeho chlubení a chvástání vždycky

jen sladce usmívala): nikdy nezapomenu žádný obličej. Teď měl pří-

ležitost ověřit si, zda to ještě platí. Jestli toho muže na druhém lůžku

skutečně někdy znal, možná si vzpomene kdy … a kde.

Když už už usínal a opět se vracel přes práh spánku, napadlo ho:

Možná jsem ho poznal v lágru.

To by byla opravdová. ironie – „žertík Boží“.

Jakého Boha? Morris Heisel se zeptal znovu sám sebe a usnul.

Strana 128 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

19

Todd odmaturoval jako druhý nejlepší ve třídě, nejspíš právě jen

kvůli špatné známce při závěrečné zkoušce z trigonometrie, na kterou

se učil té noci, kdy Dussander dostal infarkt.

Týden po maturitě šli Bowdenovi navštívit pana Denkera do

místní všeobecné nemocnice. Todd se nervózně protloukl patnácti

minutami banalit, děkování a zdvořilého vyptávání a byl vděčný za

přestávku, když ho muž z vedlejšího lůžka požádal, jestli by k němu

na okamžik nešel.

„Odpusťte, prosím,“ řekl druhý muž omluvně, Byl celý v sádře a

z nějakého důvodu byl připevněn na soustavu kladek a lanek nad lůž-

kem. „Jmenuji se Morris Heisel. Mám přeražená záda.“

„To je moc zlé,“ přikývl vážně Todd.

„Oj, on říká moc zlé! Ten chlapec se ale umí vyjadřovat zdržen-

livě!“

Todd se začal omlouvat, ale Heisel zdvihl ruku a pousmál se.

Tvář měl bledou a unavenou, byla to tvář kteréhokoli starého člověka

v nemocnici, kterého čeká život plný prudkých změn – a dozajista jen

málo z nich bude k lepšímu. Todda napadlo, že v tomto ohledu jsou

si s Dussanderem podobni.

„Není třeba,“ přerušil ho Morris. „Na hrubou poznámku není tře-

ba odpovídat. Vy jste cizí člověk. Potřebuje někdo cizí, abych se na

něj věšel se svými problémy?“

„Žádný člověk není ostrov sám pro sebe; každý je kus nějakého

kontinentu, část nějaké … “ začal Todd a Morris se rozesmál.

„John Donne, on jde na mě s citáty! Chytrý mládenec! Tamhle

váš přítel, je na tom moc špatně?“

„Doktoři říkají, že si vede dobře, s ohledem na svůj věk. Je mu

osmdesát.“

„Tak starý!“ zvolal Morris. „Víte, on se mnou moc nemluví. Ale

podle toho, co říká, si myslím, že se sem přistěhoval a dostal americ-

ké občanství. Jako já. Víte, já jsem Polák. Myslím jako původem. Z

Radomi.“

„Ano?“ poznamenal zdvořile Todd.

„Je váš přítel také cizího původu?“

Strana 129 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

„Ano, ano,“ přisvědčil Todd. „Je z Německa. Z Essenu. Znáte to

město?“

„Ne,“ odpověděl Morris, „ale já byl v Německu jen jednou. Jest-

lipak byl ve válce?“

„To opravdu nevím.“ Toddův pohled se vytratil do dáli.

„Ne? No, to je fuk. Válka, to už je moc dávno za námi. Do tří let

budou v téhle zemi lidé volitelní podle Ústavy do funkce prezidenta –

prezidenta! – narození až po válce. Těm musí připadat, že mezi Dun-

kirkem a Hannibalovym přechodem Alp na slonech není žádný roz-

díl.“

„Vy jste byl ve válce?“ zeptal se Todd.

„Řekl bych, že svým způsobem ano. Jste hodný mladík, že na-

vštěvujete takového starce … dva starce, včetně mě.“

Todd se skromně usmál.

„Jsem už unavený,“ povzdechl si Morris. „Asi usnu.“

„Doufám, že vám brzy bude líp,“ rozloučil se Todd.

Morris přikývl, usmál se a zavřel oči. Todd se vrátil k Dussande-

rovu lůžku, kde se rodiče právě chystali k odchodu – otec stále koukal

na hodinky a s předstíranou srdečností vykřikoval, jak už se připoz-

dívá.

O dva dny později se Todd do nemocnice vrátil, tentokrát sám.

Morris Heisel, zazděný v sádře, toho dne hluboce spal.

„Činil ses dobře,“ pochválil ho tiše Dussander. „Ještě ses tam

vrátil?“

„Ano. Spálil jsem ten pitomej dopis. Myslím, že se o něj stejně

nikdo moc nezajímal a já se bál … ani nevím.“ Pokrčil rameny, ne-

schopen říct Dussanderovi, že se toho dopisu přímo pověrčivě bál –

bál se, že do domu třeba přijde někdo, kdo umí německy a mohl by si

všimnout, že v dopise jsou odkazy možná deset až dvacet let staré.

„Až sem půjdeš příště, propašuj mi něco k pití,“ požádal Dussan-

der. „Kouření nijak nepostrádám, ale … “

„Už se sem nevrátím,“ přerušil ho kategoricky Todd. „Nikdy.

Tohle je konec. Jsme si kvit.“

„Kvit.“ Dussander si založil ruce na prsou a usmál se. Nebyl to

laskavý úsměv … ale možná se tomu blížil, jak nejvíc Dussander do-

Strana 130 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

kázal. „Myslel jsem, že to se říká jen o kartách. Z tohohle hřbitova

mě pustí příští týden … aspoň mi to slibují. Doktor říká, že mám v

kostech ještě pár roků. Když se ho zeptám kolik, tak se jen chechtá.

Obávám se, že to neznamená víc než tři, možná jen dva. Stejně ho ale

ještě můžu překvapit.“

Todd nic neříkal.

„Ale mezi námi, chlapče, už se skoro vzdávám naděje, že uvidím

konec století.“

„Chci se vás něco zeptat,“ řekl Todd s pohledem upřeným na

Dussandera. „Proto jsem dnes přišel. Chci se zeptat na něco, co jste

jednou řekl.“

Todd se ohlédl přes rameno na muže na druhém lůžku a pak si

přitáhl židli blíže k Dussanderovi. Cítil Dussanderův pach, suchý jak

egyptské oddělení v muzeu.

„Tak se ptej.“

„Teti vandrák. Řekl jste něco o tom, že mám zkušenost. Zkuše-

nost z první ruky. Co to mělo znamenat?“

Dussanderův úsměv se maličko rozšířil. „Čtu noviny, chlapče.

Starci pořád čtou noviny, ale ne tak jako mladší lidé. Věděl jsi třeba,

že na některých letištních ranvejích v Jižní Americe se houfují káňa-

ta, když hrozí nebezpečný boční vítr? Takhle čte noviny starý člověk.

Před měsícem byl v nedělníku takový článek. Nebyl to článek na ti-

tulní stranu, nikdo se o pobudy a alkoholiky nezajímá natolik, aby se

o nich psalo na prvních stránkách. Byl to ale hlavní článek jedné rub-

riky uvnitř listu. NĚKDO JDE PO SPODINĚ V SANTO DONATU?

– tak se to jmenovalo. Kruté. Bulvární žurnalistika. Vy Američané

jste tím proslulí.“

Todd svíral ruce v pěst, takže okousané nehty nebylo vidět. Ne-

dělník nikdy nečte, ví, jak lépe trávit čas. Samozřejmě, nejméně celý

týden po každém svém malém dobrodružství sledoval pravidelně no-

viny a žádný z jeho pobudů se nikdy nedostal před třetí stránku. Myš-

lenka, že někdo ty případy za jeho zády spojuje, ho doháněla k zuři-

vosti.

„Ten článek se zmiňoval o několika vraždách, neobyčejně bru-

tálních vraždách. Ubodání, utlučení. ‚Nelidská brutalita‘, tak to ozna-

čil autor, znáš ale novináře. Autor toho truchlivého článku připouštěl,

Strana 131 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

že mezi těmito nešťastníky je všeobecně vysoká úmrtnost a že i

nuzáci v Santo Donatu tuto statistiku již dlouhá léta potvrzují. V žád-

ném roce neumírají všichni tito lidé jen přirozenou smrtí nebo v dů-

sledku svých špatných návyků. Jsou tu i četné vraždy. Ve většině pří-

padů však je vrahem obyčejně jeden z nebožtíkových kamarádů, při-

čemž motivem bývá hádka při šestákovém pokeru nebo rvačka o

flašku ovocného vína. Vrah se pak obyčejně celý šťastný přiznává.

Trápí ho totiž výčitky svědomí.

Ale ty nedávné vraždy nebyly objasněny. A co je ještě zlověst-

nější – podle jeho bulvárně novinářského mozečku – je v posledních

několika letech vysoký počet pohřešovaných mezi těmito lidmi. Au-

tor, samozřejmě, opět připouští, že tito lidé nejsou mnohdy nic než

moderní tuláci. Přicházejí a odcházejí. Někteří z nich ale odešli a ani

si nevyzvedli sociální podporu nebo šeky za jednodenní práci, které

se vydávají jen v pátek. A bulvární novinář se ptá, zda se někteří z

nich nestali oběťmi jeho vraha vandráků! Oběťmi, které dosud neby-

ly nalezeny? Pchá!“

Dussander mávl rukou, jako kdyby odháněl tu vyloženou novi-

nářskou nezodpovědnost.

„Pochopitelně, jen trocha vzrušení pro čtenáře. Poskytnout mu v

neděli ráno příjemné mrazení v zádech. Autor vyvolává bubáky,

otřepané, ale pořád použitelné – jako je clevelandský Rozparovač,

Zodiac, záhadný Pan X., který zavraždil Černou Dahlii, Pérák Jack a

podobné žvásty. Já o tom ale přemýšlím. Co zbývá starému člověku

než přemýšlet, když už ho přátelé přestanou navštěvovat?“

Todd pokrčil rameny.

„Uvažoval jsem: „Kdybych tomu nechutnému bulvárnímu pisál-

kovi chtěl pomoct, což zajisté nechci, mohl bych vysvětlit pár těch

pohřešovaných. Ne snad ty mrtvoly, které byly nalezeny ubodané a

utlučené kladivem, ty ne, pámbuopatruj jejich uchlastané duše, ale

pár těch zmizení ano. Protože přinejmenším několik z těch pohřešo-

vaných pobudů je u mě ve sklepě.“

„Kolik jich tam je?“ zeptal se tiše Todd.

„Šest,“ odpověděl klidně Dussander. „Včetně toho, kterého jsi mi

pomohl odklidit, šest.“

„Vy jste opravdu cvok,“ řekl Todd. Pleť pod očima měl bílou a

Strana 132 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

lesklou. „V jednu chvíli jste prostě úplně zmagořil.“

„Zmagořil.“ – To je krásně řečeno! Možná máš pravdu! Pak jsem

si ale řekl: „Ten pisálek by nejraději přišil zavražděné i pohřešované

osoby jednomu a témuž člověku – hypotetickému vrahovi vandráků.“

Já si ale myslím, že se to tak vůbec nestalo.

Potom jsem si řekl: „Znáš někoho, kdo by byl něčeho takového

schopen? Někoho, kdo žil několik posledních let v takovém napětí

jako ty? Někoho, kdo také naslouchal, jak stará strašidla rachotí svý-

mi řetězy?“ A odpověď zní ano. Znám tebe, chlapče.“

„Nikdy jsem nikoho nezabil.“

Představa, která se mu vybavila, se netýkala vandráků; to nebyli

lidé, to vůbec nebyli skuteční lidé. Představil si sám sebe, jak se při-

krčuje za padlým kmenem stromu a dívá se dalekohledem své pušky;

křížek dalekohledu zaměřený na spánek muže s rozcuchanými vousy

za volantem kamiónu.

„Třeba ne,“ souhlasil docela přátelsky Dussander. „Přesto ses té

noci držel velice dobře. Byl jsi překvapen a řekl bych, že jsi měl

hlavně vztek, když ses díky stařecké vetchosti dostal do tak – nebez-

pečného postavení. Nemám pravdu?“

„Ano, máte,“ potvrdil Todd. „Měl jsem vás plný zuby a pořád

ještě mám. Uklidil jsem to za vás, protože máte v trezoru něco, co by

mi mohlo zničit život.“

„Ne. Nemám.“

„Cože? Co to říkáte?“

„Byl to stejný bluf, jako tvůj „dopis u přítele“. Ty jsi nikdy tako-

vý dopis nenapsal, žádný takový přítel nikdy neexistoval a já nikdy

nenapsal ani slovo o našem … přátelském svazku, jestli to tak mám

nazvat. Teď dávám karty na stůl. Zachránil jsi mi život. Nezáleží na

tom, že jsi jednal jen na svou vlastní ochranu, to nemění nic na tom,

jak rychle a účinně jsi jednal. Nemůžu ti ublížit, chlapče. Říkám ti to

dobrovolně. Pohlédl jsem smrti do tváře a to mě děsí, ale ne zas tak

moc, jak jsem si myslíval. Žádný dokument neexistuje. Je to tak, jak

říkáš: jsme si kvit.“

Todd se usmál: bylo to spíš zatrpklé ohrnutí rtů. V očích mu za-

plál podivný, výsměšný plamének.

„Herr Dussander,“ řekl, „jen kdybych tomu mohl věřit.“

Strana 133 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

Večer šel Todd k stráni nad dálnicí, sestoupil k padlému stromu a

posadil se na něj. Bylo těsně po soumraku. Večer byl teplý. Reflekto-

ry automobilů protínaly tmu dlouhými žlutavými řetězci.

Žádný dokument neexistuje.

Až do rozhovoru, který pak následoval, si Todd neuvědomoval,

jak je celá situace bezvýchodná. Dussander navrhl, aby Todd prohle-

dal celý dům, a když nenajde žádný klíč od trezoru, bude to důkaz, že

neexistuje žádná bezpečnostní schránka, a tudíž ani žádný dokument.

Ale klíč může být ukryt kdekoliv – Dussander ho mohl dát do ple-

chovky od kakaa a pak zakopat, nebo do krabičky od sirek a pak str-

čit pod prkno na podlaze; mohl dokonce odjet autobusem do San

Diega a dát ho za nějaký kámen v dekorativní kamenné zdi kolem

medvědího areálu. Konečně, pokračoval Todd, Dussander mohl klíč

klidně zahodit. Vždyť ho potřeboval jen jednou, aby tam uložil se-

psaný dokument. Jestli zemře, vyndá to někdo jiný.

Dussander mu váhavě přisvědčil, ale po krátkém přemýšlení mu

předložil jiný návrh. Až se zotaví natolik, že se bude moci vrátit do-

mů, nechá chlapce obvolat všechny banky v Santo Donatu. Každému

bankovnímu úředníkovi by řekl, že volá za svého dědečka. Řekl by

mu, že ubohý dědeček se v posledních dvou letech stal žalostně se-

nilní a že teď nemůže najít klíč od bezpečnostní schránky. A co je

ještě horší, nemůže si ani vzpomenout, v které bance ji vůbec má.

Mohli by se laskavě podívat do svých záznamů na jméno Arthur

Denker? A když v žádné bance nic neobjeví …

Todd už opět vrtěl hlavou. Za prvé, taková historka by téměř ur-

čitě vyvolala podezření. Je to moc okaté. Určitě by zavětřili, že se

někdo chystá ošidit důvěřivého člověka, a vyrozuměli by policii. Do-

konce, i kdyby všechny ty historky spolkli, nebylo by to k ničemu.

Kdyby žádná z téměř stovky bank v Santo Donatu neměla bezpeč-

nostní schránku na jméno Denker, vůbec by to neznamenalo, že si ji

Dussander nepronajal v San Diegu, Los Angeles nebo v kterémkoliv

městě mezi nimi.

Dussander to nakonec vzdal.

„Máš odpověď na všechno, chlapče. Na všechno, s výjimkou

jedné věci. Co bych získal tím, že ti budu lhát? Vymyslel jsem si to,

Strana 134 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

abych se před tebou ochránil – to je motiv. Nyní se to snažím zlikvi-

dovat. Co si myslíš, že bych z toho měl?“

Dussander se namáhavě opřel o loket.

„Koneckonců, proč bych v této chvíli nějaký dokument vůbec

potřeboval? Kdybych opravdu chtěl, můžu ti zničit život tady z toho

nemocničního lůžka. Mohl bych otevřít ústa před prvním doktorem,

který půjde kolem, všichni jsou Židi, všichni by věděli, kdo jsem ne-

bo přinejmenším čím jsem byl. Proč bych to ale dělal? Jsi výborný

student. Máš před sebou skvělou kariéru … pokud nebudeš neopatrný

s těmi vandráky.“

Toddovi ztuhla tvář. „Říkal jsem vám … “

„Já vím. Nikdy jsi o nich neslyšel, nikdy jsi jim nezkřivil ani vlas

na těch jejich zavšivených hlavách, dobrá, dobrá, dobrá. Už o tom ne-

řeknu ani slovo. Jen mi pověz, chlapče: proč bych měl lhát? Jsme si

kvit, říkáš. Ale já ti povídám, že si můžeme být kvit, jen když si bu-

deme vzájemně věřit.“

Když teď seděl za padlým stromem na stráni u dálnice a díval se

na všechna ta anonymní světla nekonečně mizející jako pomalé svě-

telné střely, uvědomil si velice dobře, čeho se bojí.

Dussander mluvící o důvěře. Z toho má strach.

Také má strach z pomyšlení, že Dussander chová hluboko v srdci

malý, ale jasný plamének nenávisti.

Nenávisti vůči Toddovi Bowdenovi, který je mladý a má hladkou

pleť bez vrásek; vůči Toddovi Bowdenovi, který je nadaným žákem s

celým zářivým životem před sebou.

Nejvíc se ale bál Dussanderova odmítání používat jeho jméno.

Todd. Co je na tom tak těžkého, i pro starého Němčoura, který

má většinu zubů falešných? Todd. Jedna slabika. Vysloví se snadno.

Opřete jazyk o horní patro, trochu klesnete zuby, vrátíte jazyk zpátky

a hotovo. A přesto mu Dussander vždycky říkal „chlapče“. Jen

takhle. Pohrdavě. Anonymně. Ano, je to anonymní. Anonymní jako

vytetované číslo z koncentračního tábora.

Třeba Dussander říká skutečně pravdu. Ne, nejen třeba; pravdě-

podobně. Pořád ale zůstává strach … nejhorší ze všeho je, že mu

Dussander odmítá říkat jménem.

Strana 135 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

A u kořene toho všeho je vlastní neschopnost udělat hrdé a defi-

nitivní rozhodnutí. U kořene toho všeho je žalostná pravda: ani po

čtyřech letech návštěv u Dussandera neví, co se v starcově hlavě děje.

Třeba vůbec není tak nadaným žákem.

Auta, auta, auta. Prsty ho svrběly po pušce. Kolik by jich sundal?

Tři? Šest? Rovný tucet?

Neklidně sebou zavrtěl.

Celá pravda může vyjít najevo jen Dussanderovou smrtí, pomys-

lel si Todd. Tak do pěti let, možná dokonce dřív. Tři až pět let … zní

to, jako když někoho pošlou do kriminálu. Todde Bowdene, soud vás,

tímto odsuzuje k třem až pěti letům za spolčování se známým váleč-

ným zločincem. K třem až pěti letům těžkých snů a studeného potu.

Dříve nebo později Dussander prostě dožije. Pak začne čekání.

Sevření žaludku při každém zazvonění telefonu nebo zvonku u do-

movních dveří.

Nebyl si jist, zda to vydrží.

Prsty ho svrběly po pušce, a tak je sevřel v pěst a obě pěsti si

vrazil do rozkroku. Ošklivá bolest mu zachvátila břicho a chvíli poté

Todd ležel v klubíčku na zemi, rty stažené v tichém výkřiku. Bolest

byla hrozná, ale překryla nekonečný tok myšlenek.

Aspoň na chvíli.

20

Ta neděle byla pro Morrise Heisela dnem zázraků.

Jeho oblíbený baseballový tým Atlanta Braves smetl dosud vše-

mocné Cincinnati Reds poměrem 7 : 1 a 8 : 1. Lydie, která se samoli-

bě vytahovala, že si na sebe vždycky dokáže dát pozor, aby se jí nic

nestalo; a jejímž oblíbeným úslovím bylo „opatrnost matka moudros-

ti“, uklouzla na mokré podlaze v kuchyni své přítelkyně Janet a udě-

lala si výron v kyčli. Ležela doma v posteli. Nebylo to nic vážného,

to vůbec ne, a díky bohu (jakému bohu) za to, ale znamenalo to, že

ho nebude moct navštěvovat nejméně dva nebo možná až čtyři dni.

Čtyři dny bez Lydie! Čtyři dny, kdy nebude muset poslouchat její

řeči o tom, jak mu vždycky říkala, že to Roganovic štěně jim něco

Strana 136 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

provede, vždycky Miláčka takhle honilo. Čtyři dny bez Lydie a jejích

dotazů, jestli teď není rád, že ho tenkrát donutila uzavřít tu pojistku,

protože nebýt toho, tak by teď určitě byli na nejlepší cestě do chudo-

bince. Čtyři dny bez toho, aby mu Lydia vyprávěla, že mnoho lidí

prožívá naprosto normální životy – nebo spíš téměř normální – i když

jsou od pasu dolů ochrnuti; proč, protože každé muzeum a galérie ve

městě má bezbariérové rampy i schodiště pro kolečková křesla a

existují i speciální autobusy. Po této poznámce se Lydie vždycky sta-

tečně usměje a pak se nevyhnutelně rozbrečí.

Morris upadl do spokojeného odpoledního spánku.

Když se probudil, bylo už půl šesté. Jeho společník na druhém

lůžku spal. Morris ještě stále Denkera nezařadil, ale přesto pociťoval

jistotu, že toho muže kdysi znal. Začal se Denkera oklikou vyptávat,

zkusil to jednou – dvakrát, ale pak mu cosi zabránilo, aby se s tím

mužem dostal dál než k nejbanálnější konverzaci – o počasí, o po-

sledním zemětřesení, příštím zemětřesení; ano, v Kulturním přehledu

ohlašují na příští víkend opakování té senzační show.

Morris si v duchu řekl, že se bude držet zpátky, protože tím zís-

kal možnost duševní hry; když je člověk od ramenou až po hýždě v

sádře, duševní hry jsou moc fajn. Když se pustíte do maličké duševní

soutěže, nemusíte strávit tolik času přemýšlením o tom, jak budete

zbytek života močit tenkou rourkou.

Kdyby na to šel přímo a zeptal se Denkera, duševní hra by zřej-

mě dospěla k rychlému a neuspokojivému závěru. Oba by zúžili svou

minulost na nějaký společný zážitek – cestu vlakem, výlet na člunu,

možná i koncentrák. Denker mohl být v Patinu; byla tam spousta ně-

meckých Židů.

Na druhou stranu, jedna sestra mu řekla, že Denker půjde za je-

den až dva týdny domů. Jestli na to Morris do té doby nepřijde, pro-

hlásí v duchu hru za prohranou a zeptá se toho člověka přímo: Po-

slyšte, mám pocit, že vás odněkud znám …

Sám si ale přiznával, že v tom je cosi víc. V jeho pocitech zazní-

val ošklivý spodní tón, který mu připomínal příběh „Opičí pracka“,

kde bylo splněno každé přání za cenu zlého obratu osudu. Staří man-

želé, do jejichž vlastnictví se pracka dostala, si přáli sto dolarů a do-

stali je jako výsledek sbírky spolupracovníků jejich syna, který se za-

Strana 137 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

bil nešťastnou náhodou v továrně. Pak si matka přála, aby se jim syn

vrátil. Krátce potom uslyšeli kroky na schodech a klepání na dveře.

Matka, šílená radostí, utíká ke dveřím, aby otevřela svému jedinému

dítěti. Otec, šílený strachem, šmátrá ve tmě po opičí pracce, najde ji a

přeje si, aby syn byl opět mrtev. Okamžik nato matka otevře dveře

dokořán, ale za nimi není nic než závan nočního větru.

Morris nějak cítil, že ví, kde se s Denkerem seznámili, ale že se

to vědění podobá synovi starých manželů z toho příběhu – vrátil se z

hrobu, ale ne tak, jak si ho matka uchovala v paměti; místo toho se

vrátil k nepoznání znetvořen pádem do rozjetého ozubeného soukolí.

Cítil, že to, jak zná Denkera, může být záležitostí podvědomí, jež

klepe na dveře mezi touto oblastí jeho mozku a oblastí racionálního

chápání a domáhá se vstupu … a že ta druhá oblast jeho já zoufale

hledá opičí pracku nebo její psychologický ekvivalent; talisman, kte-

rý by to vědění navždy vymazal z hlavy.

Teď se zamračeně díval na Denkera.

Denker, Denker, odkud já tě znám, Denkere? Z Patinu? Není to

důvod, proč to nechci vědět? Ale vždyť dva lidé, kteří přežili společné

hrůzy, se nemusí jeden druhého bát. Pokud ovšem …

Zamračil se. Náhle cítil, že je velmi blízko, ale v chodidlech se

ozvala palčivá bolest a k jeho rozmrzelosti ho vyrušila ze soustředění.

Brnělo to, asi jako když jste si ve spánku přeleželi nohu a teď se v ní

zase začíná rozbíhat krev. Kdyby neměl tu zatracenou sádru, mohl by

se posadit a drbat se na chodidle, dokud by to brnění nepřešlo. Mohl

by …

Morris vytřeštil oči.

Dlouho ležel naprosto nehnutě, zapomněl na Lydii, zapomněl na

Denkera, zapomněl na Patin, zapomněl na všechno a uvědomoval si

jen to bolestivé brnění v chodidlech. Ano, v obou chodidlech, ale v

pravém to bylo silnější. Když jsi tu bolest ucítil, řekl sis: Noha mi

usnula.

Ale ve skutečnosti jsi tím, ovšem, myslel: Noha se mi probouzí.

Morris zatápal rukou po zvonku. Mačkal ho znovu a znova, do-

kud sestra nepřišla.

Sestra se tím vůbec nechtěla zabývat – pacienty plné naděje už

zažila mnohokrát. Jeho ošetřující lékař není v budově a sestra mu ne-

Strana 138 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

chce volat domů. Dr. Kemmelman je proslulý svými špatnými nála-

dami … zvlášť když se mu volá domů. Morris však nedovolil, aby ho

sestra jen tak přešla. Byl to mírný člověk, ale teď byl připraven udě-

lat víc než povyk; byl připraven spustit kravál na celou nemocnici,

když bude třeba. Jeho klub vyhrál, Lydie si zhmoždila nohu. Každý

ví, že teď musí přijít něco do třetice všeho dobrého.

Sestra se nakonec vrátila s mladým internistou, dr. Timpnellem,

který vypadal, jako když si stříhá vlasy elektrickou sekačkou na trávu

s hodně tupým nožem. Dr. Timpnell vytáhl z kapsy bílých kalhot

švýcarský kapesní nůž, nastavil šroubováček a přejel Morrisovi po

pravém chodidle od prstů až k patě. Chodidlo se nezkroutilo, ale prs-

ty sebou zacukaly – bylo to tak zřetelné škubnutí, že nebylo možné si

ho nevšimnout. Morrisovi vyhrkly slzy.

Timpnell vypadal dost omráčeně; posadil se vedle Morrise na

lůžko a hladil mu ruku.

„Takové věci se občas stávají,“ vysvětlil Morrisovi (patrně na

základě své bohaté praxe, která mohla být už téměř půlroční). „Tohle

žádný doktor nepředpovídá, ale přesto se to stává. A zřejmě se to sta-

lo vám.“

Morris v slzách přikývl.

„Zřejmě nejste úplně ochrnutý.“ Timpnell mu stále hladil ruku.

„Ale neodvážil bych se předpovídat, zda vaše uzdravení bude mírné,

částečné či úplné. Myslím, že vám to neřekne ani dr. Kemmelman.

Nejspíš budete muset podstoupit spousty rehabilitačních cvičení a to

nebude vždycky příjemné. Ale bude to rozhodně příjemnější než …

však víte.“

„Ano,“ přisvědčil Morris v slzách. „Já vím. Díky bohu!“ Vzpo-

mněl si, jak říkal Lydii, že žádný bůh není, a ucítil nával krve v obli-

čeji.

„Zařídím, aby byl dr. Kemmelman informován,“ dodal Timpnell,

poplácal naposledy Morrise po ruce a vstal.

„Mohl byste zavolat mé ženě?“ zeptal se Morris. Protože, bez

ohledu na kvílivé nářky a zalomování rukou, k ní něco cítil. Možná to

byla dokonce láska, cit, jenž zdánlivě nemá příliš společného s ob-

časnou chutí zakroutit někomu krkem.

„Ano, zařídím to. Sestro, budete tak laskavá … ?“

Strana 139 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

„Ovšem, pane doktore,“ přisvědčila sestra a Timpnell měl co dě-

lat, aby potlačil úsměšek.

„Děkuju vám,“ řekl Morris a otřel si oči papírovým kapesníčkem

z krabice na nočním stolku. „Mockrát vám děkuju.“

Timpnell odešel. Během jejich rozhovoru se probudil Denker.

Morrise napadlo, že by se měl omluvit za všechen ten hluk nebo třeba

za své slzy, ale pak usoudil, že žádná omluva není třeba.

„Vsadím se, že vám můžu gratulovat,“ poznamenal Denker.

„Uvidíme,“ odpověděl Morris, ale stejně jako Timpnell stěží po-

tlačil úsměšek. „Uvidíme.“

„Všechno chce svůj čas,“ odpověděl neurčitě Denker a pak za-

pnul dálkovým ovladačem televizi. Bylo tři čtvrtě na šest a dávali po-

slední díl seriálu pro dětí. Pak následovaly večerní zprávy. Neza-

městnanost vzrostla. Inflace není tak vyseká. Billy Carter uvažuje o

své účasti ve výrobě a prodeji piva. Nový Gallupův výzkum veřejné-

ho mínění ukazuje, že Billyho bratra Jimmyho by mohli porazit čtyři

republikánští kandidáti, kdyby se volby konaly v této době. A po za-

vraždění černošského chlapce v Miami vypukly rasové nepokoje.

„Noc násilí“, tak to značil hlasatel. A pokud jde o zprávy z blízkého

okolí, v sadu u dálnice 46 byl zatím neznámý muž nalezen ubodaný a

utlučený kladivem.

Lydie se ozvala těsně před sedmou. Dr. Kemmelman jí volal a –

na základě zprávy mladého internisty – byl opatrně optimistický. Ly-

die byla opatrně veselá. Slavnostně slíbila, že příštího dne přijde, i

kdyby ji to mělo zabít. Morris jí řekl, že ji miluje. Dnes večer miloval

každého – Lydii, dr. Timpnella s jeho sestřihem sekačkou na trávu,

pana Denkera, dokonce i to děvče, jež přineslo podnosy s večeří, prá-

vě když Morris zavěšoval telefon.

K večeři byly karbanátky s bramborovou kaší, dušená mrkev s

hráškem a jako moučník malá porce zmrzliny. Barevně pruhované

stvoření, které to roznášelo, byla Felice, plachá, asi dvacetiletá blon-

dýnka. I ona měla své dobré zprávy – její přítel sehnal zaměstnání ja-

ko počítačový programátor u IBM a požádal ji oficiálně o ruku.

Pan Denker, z něhož vyzařovalo jisté zdvořilé kouzlo, na které

reagují všechny mladé dámy, vyjádřit velké potěšení. „To je opravdu

skvělé. Musíte se posadit a všechno nám říct. Povězte nám všechno.

Strana 140 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

Na nic nezapomeňte.“

Felice zčervenala, usmála se a řekla, že nemůže. „Musíme ještě

udělat zbytek pavilónu B a potom pavilón C. A podívejte, už je půl

sedmé!“

„Tak ale určitě zítra. Na tom trváme … je to tak, pane Heisel?“

„Ano, jistě,“ zamumlal Morris, ale myslí byl milióny kilometrů

vzdálen.

(musíte se posadit a všechno nám říct)

Slova pronesená naprosto stejným žertovným tónem. Morris je

už určitě slyšel; o tom není pochyb. Byl to ale Denker, kdo je kdysi

takto pronesl? Byl to on?

(povězte nám všechno)

Hlas uhlazeného člověka. Kultivovaného člověka. V tom hlase

byla ale hrozba. Železná ruka v hedvábné rukavičce. Ano.

Kde?

(povězte nám všechno, nic nevynechte.)

(?PATIN?)

Morris Heisel pohlédl na svou večeři. Pan Denker se už s chutí

pustil do jídla. Setkání s Felice mu zvedlo náladu – takhle mu bývalo

po návštěvách plavovlasého chlapce.

„Milé děvče,“ poznamenal Denker s ústy plnými mrkve a hrášku.

„To ano … “

(musíte se posadit)

„ … jestli myslíte Felice. Je opravdu“

(a všechno nám říct.)

„moc roztomilá.“

(povězte nám všechno, nic nevynechte.)

Morris pohlédl na svou večeři a náhle si vzpomněl, jaké to bylo

po krátké době v lágru. Pro ždibec masa, třeba plný červů či hnilobně

zelený, by člověk vraždil. Ale po delším čase ten šílený hlad zmizel a

břicho vám připadalo jak šedý kámen. Měli jste pocit, že už nikdy

nebudete mít hlad.

Dokud vám někdo neukázal jídlo.

(„povězte nám všechno, příteli, nic nevynechte, musíte se posadit

a VSÉÉÉCIČKO nám říct.“)

Hlavním chodem na Morrisově nemocničním podnosu z umělé

Strana 141 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

hmoty byl karbanátek. Proč mu to najednou připomnělo jehněčí? Ni-

koli skopové, ani žebírka – skopové bývá často houževnaté, žebírka

tuhá; člověka, jemuž zuby vyhnily jak staré pařezy, by takové jídlo

třeba příliš nesvádělo. Ne, teď myslel na šťavnaté dušené jehněčí se

spoustou zeleniny. Měkoučké chutné zeleniny. Proč přemýšlí o duše-

ném jehněčím? Proč, jestli …

Dveře se rozlétly. Byla to Lydie s tváří zrůžovělou úsměvy. V

podpaží se opírala o hliníkovou francouzskou hůl a kráčela jak Ches-

ter, přítel maršála Dillona. „Morrisi!“ zacvrlikala. V patách jí násle-

dovala a stejně rozechvěle se tvářila sousedka Emma Roganová.

Pan Denker překvapením upustil vidličku. Tiše zaklel a prudkým

pohybem ji sebral z podlahy.

„To je ÚŽASNÝ!“ Lydie téměř vyla nadšením. „Zavolala jsem

Emmu a povídám, abysme sem zašly už dneska večer místo zítra. Už

jsem měla berličky a povídám, „Emčo,“ povídám, „jestli tu šílenou

bolest kvůli Morrisovi nevydržím, tak jakoupak jsem mu ženou?“

Takhle, přesně takhle to povídám, viď Emmo?“

Emma Roganová, která si zřejmě vzpomněla, že jejich mladá ko-

lie zapříčinila aspoň část těch patálií, horlivě přikývla.

„Tak jsem zavolala do nemocnice,“ pokračovala Lydie; shodila

kabát z ramen a uvelebila se k pořádně dlouhé návštěvě, „a oni mi

řekli, že je sice po návštěvních hodinách, ale v mém případě že udě-

lají výjimku, že tady ale nesmíme zůstat moc dlouho, abysme neob-

těžovali pana Denkera. My vás ale neobtěžujeme, viďte, pane Den-

ker?“

„Ne, vážená,“ rezignoval pan Denker.

„Sedni si, Emmo, vem si židli pana Denkera, teď ji stejně nepo-

třebuje. A ty, Morrisi, dej pryč tu zmrzlinu, vždyť se celý pokecáš jak

dítě. Nevadí, za chviličku tě zase dáme do pořádku. Půjč to sem, na-

krmím tě. Ták, pěkně hamihami. Otevři pořádně … ták a hezky poly-

kat … kuk, žaludečku! – už je to tam! … Ticho, ani slovo. Maminka to

ví nejlíp. Jen se na něj podívej, Emmo. Nezůstal mu už skoro ani vlas

a já se ani nedivím; jen považ, to pomyšlení, že už třeba nikdy nebu-

de chodit. To je zásah boží. Říkala jsem mu, že ten žebřík je vratký.

Povídám, „Morrisi,“ povídám, „okamžitě slez, než … “

Nakrmila ho zmrzlinou a tlachala ještě hodinu. Ve chvíli, kdy

Strana 142 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

odcházela – ostentativně se kymácela na francouzské holi a Emma ji

podpírala z druhé strany – ozvala se Morrisovi po letech ozvěna hlasů

spojená s vůní dušeného jehněčího. Byla to jeho poslední myšlenka.

Cítil se zcela vyčerpán. Říct, že měl perný den, to je hodně slabý vý-

raz. Morris upadl do hlubokého spánku.

Probudil se mezi třetí a čtvrtou hodinou ráno s výkřikem, který

mu odumřel na rtech.

Teď už to ví. Ví přesně, kde a kdy se seznámil s mužem na ved-

lejším lůžku. Až na to, že tehdy se nejmenoval Denker. Ne, ne, to ur-

čitě ne.

Probudil se z nejstrašnějšího snu, jaký se mu kdy zdál. Někdo dal

jemu a Lydii opičí pracku a oni si přáli peníze. Pak se nějak ocitli v

pokoji s mladým listonošem v uniformě hitlerjugend. Chlapec podal

Morrisovi telegram s tímto textem: S LITOSTI OZNAMUJI ZE OBE

DCERY MRTVÉ STOP KONCENTRACNI TÁBOR PATIN STOP

NEJHLUBSI SOUSTRAST S TIMTO KONECNYM RESENIM

STOP DOPIS VELITELE NÁSLEDUJE STOP REKNE VAM

VSECHNO A NIC NEVYNECHA STOP PRIJMETE PROSIM SEK

NA 100 RISSKYCH MAREK ZASLÁNY NA VAS BANKOVNI

UCET STOP ADOLF HITLER KANCLER.

Lydie hlasitě naříkala, a i když Morrisovy dcery nikdy nespatřila,

zvedla opičí pracku nad hlavu a přála si, aby obě obživly. V místnosti

se setmělo. A náhle se zvenku ozval zvuk šoupavých, potácivých

kroků.

Ve tmě, v níž byl cítit zápach kouře, plynu a smrti, Morris klečel

na kolenou a rukama šmátral kolem sebe. Hledal pracku. Zbývalo

jedno přání. Jestli pracku najde, může si přát, aby ten hrozný sen

zmizel. Ušetřil by se pohledu na dcery, vyhublé jak hastroši, na jejich

hluboké rány místo očí, na čísla planoucí na zbytečcích svalů jejich

paží.

Klepání na dveře.

Hledání pracky se v hrůzostrašném snu stalo ještě zoufalejší, ale

nepřinášelo žádné ovoce. Jako by to mělo trvat léta. A pak se mu za

zády otevřely dveře dokořán. Ne, přemýšlel horečně, nepodívám se.

Zavřu oči. Vyrvu si je z hlavy, když budu muset, ale dívat se nebudu.

Ale podíval se. Musel se podívat. Ve snu to vypadalo, že mu ně-

Strana 143 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

jaké obrovské ruce popadly hlavu a otočily ji dozadu.

Ve dveřích nestály dcery; stál tam Denker. Mnohem mladší Den-

ker; Denker, který měl na sobě uniformu SS, čapku se smrtihlavem

frajersky nasazenou na stranu. Knoflíky mu bezcitně zářily, boty měl

nablýskané do vražedného lesku.

V rukou pevně třímal veliký a zvolna bublající kastrol s dušeným

jehněčím.

A snový Denker s pomalým a nasládlým úsměvem řekl: Musíte

se posadit a všechno nám říct – jako mezi přáteli! Slyšeli jsme, že je

někde schované zlato. Že někdo ukrývá spoustu tabáku. Že Schneibel

se předevčírem neotrávil zkaženým jídlem, ale že mu někdo nasypal

skelný prach do večeře. Nesmíte nás urážet předstíráním, že nic neví-

te. Vy víte VŠECHNO. Tak nám o tom povězte. Nic nevynechte.

A v té tmě, jak čichal k zbláznění vonící dušené maso, jim řekl

všechno. Žaludek, jenž byl až dosud malým šedým kaménkem, se

proměnil v hladového tygra. Slova se mu bezmocně odvíjela ze rtů.

Prýštila z něj v nesmyslném kázání šílence, pravda i lež, páté přes

deváté.

Brodin má matčin snubní prsten přilepený pod přirozením!

(„musíte se posadit“)

Laslo a Herman Dorksyovi mluvili o tom, že přepadnou stráž na

třetí věži!

(„a všechno nám povědět!“)

Muž Rachel Tannenbaumové má tabák, trochu ho dal strážci,

který střídá Zeickerta, tomu, co se mu říká Polykač holubů, protože

pořád strká prsty do nosu a pak si je dává do úst, Tannenbaum dal

trochu toho tabáku Polykači holubů, aby nevzal jeho ženě perlové

náušnice!

(„ale to přece nedává smysl, vůbec žádný smysl, smíchal jste nej-

spíš dvě věci dohromady, ale to je v pořádku, úplně v pořádku, raději

když smícháte dvě věci, než když jednu úplně vynecháte, nesmíte vy-

nechat NIC!“)

Je tady muž, který hlásí jméno svého zemřelého syna, aby dostal

dvě porce!

(„povězte jak se jmenuje“)

Nevím, ale můžu vám ho prosím ukázat, ano, můžu vám ho uká-

Strana 144 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

zat, ukážu ukážu ukážu

(„řekněte nám všechno, co víte“),

řeknu řeknu řeknu řeknu řeknu řeknu řeknu

Až vplul do vědomí s výkřikem pálícím v hrdle jak oheň.

Neovladatelně se třásl a hleděl na spící postavu na vedlejším lůž-

ku. Uvědomil si, že zírá zejména na svraštělá, propadlá ústa. Bezzubý

starý tygr: Starý a zlý slon-samotář s jedním klem vypadlým a dru-

hým vyhnívajícím. Senilní zrůda.

„Můj bože,“ zašeptal Morris Heisel. Měl vysoký a slabý hlas,

který neslyšel nikdo jiný než on sám. Po tvářích mu k uším stékaly

slzy. „Můj bože, člověk, který mi zavraždil ženu a dcery, spí se mnou

v jednom pokoji, můj bože, bože, bože, teď je tady se mnou v tomhle

pokoji.“

Slzy mu začaly téct proudem – slzy hněvu a hrůzy, žhavé, spalu-

jící líce.

Chvěl se a čekal na ráno a ráno nepřicházelo celé věky.

21

Příštího dne, v pondělí, vstal Todd už v šest hodin ráno a bez

zájmu se šťoural v míchaném vejci, které si sám udělal, když do ku-

chyně přišel otec, ještě v županu s monogramem a v trepkách.

„Čau,“ prohodil k Toddovi a vzal si z ledničky plechovku pome-

rančového džusu.

Todd cosi zamručel a ani nezvedl hlavu od rozečtené knihy, další

ze záhad v 87. policejním revíru. Měl štěstí, že sehnal na prázdniny

práci u jedné firmy v Pasadeně, která se zabývá zahradní architektu-

rou. Na pravidelné dojíždění by to sice bylo dost daleko, i kdyby mu

některý z rodičů byl ochoten půjčit na léto auto (nebyl), ale otec pra-

cuje na stavbě nedaleko odtamtud a může Todda cestou vyložit na

zastávce autobusu a zase ho na stejném místě naložit při cestě zpátky.

Todd nebyl nijak zvlášť nadšen; nelíbilo se mu jezdit z práce domů s

otcem a naprosto nenáviděl pomyšlení na jízdu s ním ráno do práce.

Právě ráno se vždycky cítil nejvíce obnažený, když stěna mezi tím,

čím je a čím by mohl být, se zdála nejtenčí. Po noci plné ošklivých

Strana 145 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

snů to bývalo horší, ale bylo to špatné, i když se mu nic nezdálo. Jed-

noho rána si s leknutím uvědomil, že vážně přemýšlí o tom, jak se na-

táhne přes otcovu aktovku, popadne volant, pošle je napříč do dvou

expresních pruhů a způsobí ničivou spoušť mezi protijedoucími vo-

zidly.

„Chceš ještě jedno vejce, Toddičku?“

„Ne, děkuju, tati.“ Dick Bowden jí vejce smažená. Jak vůbec ně-

kdo může jíst smažená vejce? Dvě minuty v infragrilu, pak obrátit.

To, co nakonec dostanete na talíř, vypadá jako obrovské mrtvé oko se

zákalem, oko, které bude oranžově krvácet, když do něj bodnete vid-

ličkou.

Todd odstrčil míchané vajíčko. Téměř se ho ani nedotkl.

Venku pleskly o schod ranní noviny.

Otec dovařil, vypnul gril a přistoupil ke stolu. „Ty dneska nemáš

hlad, Toddíčku?“

Řekni mi tak ještě jednou a vrazím ti kudlu rovnou do ksichtu …

tatíčku.

„Nemám moc velkou chuť.“

Dick se na syna vřele usmál; na chlapcově pravém uchu byl ještě

zbyteček krému po holení. „Podle mě ti chuť vzala Betty Trasková.“

„Jo, možná je to tím.“ Zmohl se na náznak úsměvu, který zmizel

hned, jak otec vstal od snídaně, aby si došel pro noviny. Probudilo by

tě, kdybych ti řek, jaká to je čuza, tatíčku? Co kdybych tak řek „Jo,

mimochodem, to víš, že dcera vaší dobré přítelkyně Ray Traskové pa-

tří k největším děvkám v Santo Donatu? Kdyby měla gumový klouby,

tak by si ji sama lízala, tatíčku. Na nic jinýho nemyslí. Smradlavá ču-

zička. Dvě kokakoly a je tvoje na celou noc. A kdybys náhodou žád-

nou kolu neměl, stejně je tvoje na celou noc. Rozdala by si to se

psem, kdyby nesehnala mužskýho.“ Tohle by tě snad probudilo, tatíč-

ku? Dostal bys správnej rozlet do novýho dne?

Vztekle ty myšlenky zahnal, ale bylo mu jasné, že se zase vrátí.

Otec přinesl noviny, Todd zahlédl titulek: EXPERTI: RAKETO-

PLÁN NEPOLETÍ.

Dick se posadil. „Betty je hezké děvče,“ poznamenal. „Připomíná

mi tvou matku z dob, kdy jsem se s ní poprvé setkal.“

„Fakt?“

Strana 146 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

„Hezká … mladá … svěží … “ Oči Dicka Bowdena se zahleděly

do prázdna. Teď se opět zaostřily a téměř úzkostlivě se soustředily na

Todda. „Ne že by tvá matka nebyla pořád hezká. Ale děvče v tom

věku má takový … žár, tak by se to dalo nazvat. Trvá to jen chvíli a

pak je to pryč.“ Pokrčil rameny a otevřel noviny. „C‘est la vie.“

Je to háravá čubka. Třeba z toho je ten žár.

„Chováš se k ní slušně, viď, Toddíčku?“ Otec prováděl svůj ob-

vyklý úprk novinami k sportovním stránkám. „Nejsi moc hr?“

„Všechno v normě, tati.“

(jestli s tím hezky rychle nepřestane já já něco provedu. zařvu.

chrstnu mu kafe do ksichtu. cokoliv.)

„Ray tě považuje za fajn kluka,“ pokračoval nepřítomně Dick.

Konečně se prolistoval ke sportu. Zcela se pohroužil do čtení. U stolu

zavládlo požehnané ticho.

Betty Trasková mu od první schůzky vytrvale nadbíhala. Todd ji

po kině vzal do místní uličky milenců, protože věděl, že se to od nich

očekává; tam si dobrou půlhodinku vzájemně vyměňovali sliny, čímž

získali téma k vyprávění pro své přátele. Betty mohla obracet oči v

sloup a vyprávět o tom, jak odrážela jeho útoky – kluci jsou tak únav-

ní, fakt, a ona nikdy s nikým na první schůzce nespí, ona prostě tako-

vá není. Její přítelkyně souhlasily a pak se všechny vecpaly na dívčí

záchod a dělaly tam všechno možné, co se tam dělává – dělaly si no-

vý make – up, kouřily a vůbec.

A pokud jde o chlapce … ten se musí předvádět. Musíte se dostat

nejméně k druhé překážce a pokusit se o třetí. Protože pověst může

být všelijaká. Todd neusiloval o pověst kance; chtěl jen, aby se o něm

říkalo, že je normální. Ale když se aspoň nepokusíte, začnou se šířit

řeči. Lidi začnou přemýšlet, zda je s vámi všechno v pořádku.

A tak je Todd bral na Jane‘s Hill, mačkal jim prsa, a když mu to

dovolily, šel ještě o trochu dál. Pak ho děvče obvykle zastavilo, on se

s ní chvíli dobromyslně přel a potom ji odvezl domů. Žádný strach z

toho, co se muže příštího dne říkat na dívčím záchodě. Žádný strach,

že by někoho napadlo, že Todd Bowden by neměl být normální. Až

na to …

Až na to, že Betty Trasková byla dívka, která spí s klukem hned

na první schůzce. Na každé schůzce. A mezi schůzkami.

Strana 147 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

První schůzku měli asi měsíc před tím, než ten nácek jeden pito-

má dostal infarkt, a Todd se domníval, že na panice se činil velmi

dobře … možná ze stejného důvodu se činí mladý nahazovač, když ho

neočekávaně vyberou k účasti v největším zápase roku. Na žádné na-

pětí prostě nebyl čas.

Todd předtím vždycky dokázal rozpoznat chvíli, kdy se dívka

rozhodla, že na příští schůzce podlehne. Todd si byl vědom toho, že

je pohledný a že jak jeho vzezření, tak jeho vyhlídky jsou dobré. Typ

chlapce, jakého vyčurané matky děvčat považovaly za „dobrý úlo-

vek“. A když cítil, že fyzická kapitulace je na spadnutí, začal chodit s

jinou dívkou. Ať to říká o jeho povaze cokoliv, Todd si byl schopen

připustit, že kdyby někdy začal chodit s opravdu frigidní dívkou, nej-

spíš by s ní hrozně rád chodil celá léta. Třeba by se s ní i oženil.

Poprvé to ale s Betty proběhlo dost dobře – ona nebyla panna, i

když Todd byl panic. Pomohla mu, aby se do ní dostal, ale zdálo se,

že to bere jako samozřejmost. A uprostřed samotného aktu zavrněla z

deky, na které leželi: „Já to prostě miluju!“ Řekla to takovým tónem,

jaký jiné děvče použije, aby vyjádřilo svůj vztah k jahodové zmrzli-

ně.

Další schůzky – bylo jich pět (pět a půl, napadlo ho, jestli chcete

počítat včerejší večer) – už tak dobré nebyly. Ve skutečnosti byly čím

dál horší, úplně geometrickou řadou … přestože ani teď nevěřil, že by

si to Betty uvědomovala (přinejmenším do včerejšího večera). Do-

konce přímo naopak. Betty zřejmě věřila, že našla bejčka svých snů.

Todd v takových chvílích nepociťoval nic z toho, co se čekalo, že

bude cítit. Líbat jí rty bylo jako líbat teplá, ale nevařená játra. Když

měl v ústech její jazyk, přemýšlel jen o tom, jaké jsou na něm asi

baktérie; někdy se mu zdálo, že cítí její plomby – nepříjemný kovový

pach, jako pach chrómu. Její prsa, to byly pytlíky masa. Nic víc.

V době před Dussanderovým infarktem to s ní Todd dělal ještě

dvakrát. Pokaždé měl stále větší potíže s erekcí. V obou případech se

mu to nakonec podařilo za pomoci fantazie. Stála svlečená do naha

před všemi jejich přáteli. Brečela. Todd ji nutil, aby před nimi chodi-

la sem a tam a přitom na ni křičel: Ukaž kozy! Ať všichni vidí, jakou

máš píču, ty děvko! Rozhoď stehna! Tak je to dobře, teď se ohni a

roztáhni si ji rukama!

Strana 148 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

Bettyino ocenění nebylo vůbec překvapující. Todd byl dobrým

milencem, nikoli navzdory svým problémům, ale kvůli nim. Erekce,

to je jen první krok. Jestliže jednou dosáhnete erekce, musíte mít or-

gasmus. Když to dělali počtvrté – bylo to asi tři dny po Dussanderově

infarktu – bušil do ní přes deset minut. Betty Trasková cítila že umře-

la a že se dostala do nebe; měla tři orgasmy a na čtvrtý se chystala,

když si Todd vyvolal jednu starou představu … byla to vlastně před-

stava úplně první. Děvče na stole, připoutané a bezmocné. Obrovský

umělý penis. Mačkací gumový balónek. Teprve teď, když byl zoufa-

lý, upocený a téměř šílený touhou skončit to a mít tu hrůzu za sebou,

tvář děvčete na stole se změnila v tvář Betty. To vyvolalo neradost-

nou křeč, která, jak se domníval, byla aspoň technicky orgasmem.

Okamžik potom mu Betty šeptala do ucha žhavým dechem, vonícím

po ovocné žvýkačce: „Miláčku, můžeš mě mít, kdy se ti zachce. Jen

zavolej.“

Todd téměř nahlas zaúpěl.

Jádrem jeho dilematu bylo: Neutrpí jeho pověst, jestliže přestane

chodit s dívkou, která se mu tak očividně nabízí? Nebudou se lidi di-

vit proč? Zčásti soudil, že nebudou. Vzpomněl si, jak v prvním roce

na škole šel po chodbě za dvěma staršími chlapci a slyšel, jak jeden

vypráví druhému, že se rozešel se svou dívkou. Druhý chtěl vědět

proč. „Už jsem ji úplně vysouložil,“ odpověděl první a oba se rozřeh-

tali jak koně.

Jestli ,se mě někdo zeptá, proč jsem ji nechal, řeknu jen, že už

jsem ji úplně vysouložil. Ale co když ona řekne, že jsme to dělali jen

pětkrát? Je to dost? Co? … Kolikrát? … Kdo o tom bude mluvit? …

Co řeknou?

Myšlenky se mu neklidně míhaly jak hladová krysa v bezvý-

chodném bludišti. Matně si uvědomoval, že z malého problému dělá

velký a že právě neschopnost problém vyřešit vypovídá o tom, jak se

stal labilním. I když to věděl, nepřinášelo mu to žádnou čerstvou sílu

k tomu, aby své chování změnil, a Todd upadal do hluboké sklíčenos-

ti.

Vysoká škola. Vysoká škola byla odpovědí. Vysoká škola posky-

tovala takovou omluvu pro přerušení styků s Betty, jakou nikdo ne-

mohl zpochybnit. Ale září se zdálo tak daleko.

Strana 149 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

Popáté mu to trvalo téměř dvacet minut; než dosáhl erekce, ale

Betty prohlásila, že ten zážitek stál za trochu čekání. A pak, včera ve-

čer, se nedokázal vzchopit vůbec.

„Co to s tebou je?“ zeptala se Betty nedůtklivě. Asi po dvaceti

minutách manipulování s jeho lhostejným penisem byla zmatena a

ztratila trpělivost. „Nepatříš náhodou k těm podobojí?“

Málem p na místě uškrtil. A kdyby měl po ruce svou pušku …

„No teda, teď mě lidi sežerou! Gratuluju, synku!“

„Ehm?“ Todd zvedl hlavu a probral se ze svých chmurných úvah.

„Dostal ses do baseballového výběru jihokalifornských středních

škol!“ Otec se křenil potěšením a pýchou.

„Opravdu?“ Na chvíli ani nevěděl, o čem otec vlastně mluví; mu-

sel tápat po smyslu slov. „Nojo, trenér Haines mi o tom koncem roku

něco říkal. Že do výběru navrhuje mě a Billyho DeLyonse. Vůbec

jsem nepočítal, že to vyjde.“

„Ježíšmarjá, tebe to snad ani nevyvedlo z míry?“

„Snažím se

(co na takový blbosti sejde?)

tomu přivyknout.“ S nesmírným úsilím se mu podařilo vyloudit

na tváři úsměv.

„Můžu se na ten článek podívat?“

Otec podal noviny Toddovi přes stůl a vstal. „Jdu vzbudit Moni-

ku. Musí si to přečíst než pojedem.“

Bože, jen to ne – oba bych je dneska ráno nesnesl.

„Prosím tě, ne. Víš, že už neusne, když ji jednou vzbudíš. Ne-

cháme jí to na stole.“

„Jo, to bychom mohli. Jsi ohleduplný kluk, Todde.“ Poplácal

Todda po zádech a ten pevně zavřel oči. Zároveň zatřásl rameny, jako

by chtěl, aby otec nechal těch hloupostí, a Dick se rozesmál. Todd

opět oči otevřel a pohlédl do novin.

4 CHLAPCI ZAŘAZENI DO JIHOKALIFORNSKÉHO VÝ-

BĚRU říkal titulek. Dole byly jejich fotografe – chytač a hráč levého

pole ze školy ve Fairviewu, spojka z Mountfordu a úplně vpravo se

pod štítkem baseballové čapky smál na celý svět Todd. Přečetl si člá-

nek a zjistil, že Billy DeLyons se dostal do druhého mužstva. Koneč-

ně něco, z čeho může být člověk šťastný. DeLyons může prohlašovat,

Strana 150 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

že je metodista, dokud mu jazyk nevypadne, když mu to dělá dobře,

ale Todda neoblafne. Ví naprosto přesně, co je Billy DeLyons zač.

Možná by ho měl seznámit s Betty Traskovou, to je další žídě. Dlou-

ho o tom přemýšlel a včera večer dospěl k jednoznačnému závěru.

Traskovi se vydávali za bílé. Stačí se podívat na její nos a na tu oli-

vovou pleť – její fotr je ještě horší – a všechno je jasné. Proto se mu

také asi nepostavil. Bylo to jednoduché: jeho přirození poznalo ten

rozdíl dřív než jeho mozek. Koho si myslí, že oblafnou, když si bu-

dou říkat Traskovi?

„Ještě jednou gratuluju, synku.“

Zvedl oči a nejprve spatřil otcovu nataženou ruku a pak bláznivě

nadšenou otcovu tvář.

Váš kámoš Trask je icík! slyšel se, jak ječí otci do tváře. Proto

jsem byl včera večer impotentní s tou jeho čubčí dcerou! Proto! Vzá-

pětí se hluboko v něm ozval chladný hlas, který někdy v takových

chvílích přicházel, a zarazil rostoucí příval iracionality, jako

(OKAMŽITĚ SE VZPAMATUJ)

přibouchne ocelová vrata.

Uchopil otcovu ruku a potřásl jí. Bezelstně se usmál do otcovy

hrdé tváře a řekl: „No tak díky, tati.“

Složili noviny tou stránkou navrch a nechali Monice vzkaz. Dick

trval na tom, aby ho Todd napsal a podepsal Tvůj výběrový syn Todd.

22

Ed French, alias Teniskový Pete, alias Velká kecka, alias Gumák

Ed byl v malém a malebném přímořském letovisku San Remo na

konferenci výchovných poradců. Byla to naprostá ztráta času – to, na

čem se výchovní poradci byli schopni dohodnout, nestálo vůbec za

žádné dohadování – a Ed French byl za jediný den plný referátů, se-

minářů a diskusí dokonale unuděn. V půlce druhého dne zjistil, že ho

nudí také San Remo a že ze tří přídavných jmen malé, malebné a

přímořské je zřejmě klíčovým adjektivem malé. Jestliže pominete

nádherné výhledy a sekvoje, v San Remu není kino ani kuželník a do

jediného tamějšího baru Ed jít nechtěl – bylo u něj špinavé parkoviště

Strana 151 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

plné nákladních automobilů a většina náklaďáků byla na rezatých ná-

raznících a bočnicích vyšňořena reaganovskými, nálepkami. Nebál

se, že ho tam někdo obere, ale nechtěl strávit večer koukáním na mu-

že v kovbojských kloboucích a posloucháním Loretty Lynnové z hra-

cího automatu.

Takže tady byl, třetího dne konference, která se protahovala na

neuvěřitelné čtyři dny; byl tady, v pokoji 217 Holiday Innu, žena a

dcera doma, televize rozbitá, na záchodě nepříjemný zápach. Byl tu

bazén, ale Edův ekzém byl letos v létě tak hrozný, že by se nesvlékl

do plavek ani za nic. Od holení dolů to vypadalo, jako když má lepru.

Do začátku dalšího semináře zbývala hodina (Pomoc vokálně pro-

blémovému dítěti – čímž mysleli dělat něco pro děti s rozštěpem patra

nebo pro koktavé, ale my to nemůžeme říct takhle na rovinu, bože

uchovej, někdo by nám mohl snížit platy), Ed už poobědval v jediné

místní restauraci, na šlofíka neměl chuť a jediná televizní stanice vy-

sílala opakování starého seriálu.

Sedl si tedy s telefonním seznamem v ruce a začal jím bezmyš-

lenkovitě listovat. Ani si příliš neuvědomoval, co dělá, a nepřítomně

přemítal, zda nezná někoho, kdo by tak šílel po něčem malém, ma-

lebném nebo přímořském, že by se usadil v San Remu. Byl přesvěd-

čen, že tohle nakonec dělají všichni znudění lidé ve všech Holiday

Innech na celém světě – hledají zapomenutého přítele či příbuzného,

kterému by zatelefonovali. Zbývalo tohle, televizní seriál nebo Gide-

onova bible v nočním stolku. A když náhodou někoho seženete, co

mu proboha řeknete? „Franku! Jak se sakra máš? A mimochodem, co

v tom vlastně bylo – malé, malebné nebo přímořské?“ Jasně. To je

ono. Nabídnout tomu člověku doutník a pak ho upálit.

Ale přesto, jak ležel v posteli a listoval zažloutlými stránkami

tenkého místního telefonního seznamu, zdálo se mu, že někoho ze

San Rema přece jen znal. Kdo to ale byl? Nějaký obchodník s kni-

hami? Někdo ze zástupů Sondřiných synovců a neteří? Parťák od ka-

retního stoiku z koleje? Příbuzný některého studenta? Tady se zdálo,

že přihořívá, ale Ed to upřesnit nedokázal.

Listoval dál a byl čím dál tím ospalejší. Téměř usínal, když mu to

došlo, a znovu se prudce posadil.

Lord Peter!

Strana 152 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

Nedávno v televizi opakovali příběhy Petra Wimseye – Mraky

svědků, Vražda potřebuje reklamu a Devět krejčích. Sondra i Ed jim

zcela propadli. Wimseye hrál muž jménem Ian Carmichael a Sondra

byla do něj celá zblázněná. Tak zblázněná, že Ed, který byl přesvěd-

čen, že Carmichael se Wimseymu vůbec nepodobá, začínal být pěkně

naštvaný.

„Sandy, vždyť má úplně nemožný obličej. A, proboha, falešné

zuby!“

„Pchá,“ odvětila ledabyle Sondra a stočila se na gauči do klubíč-

ka. „Jen žárlíš. On je tak pěkný.“

„Táta žárlí, táta.žárlí,“ prozpěvovala si malá Norma a poskakova-

la v kanafasovém pyžámku po pokoji.

„Mělas být už před hodinou v posteli,“ pohlédl na ni rozzlobeně

Ed. „A jestli tě ještě uvidím tady, nejspíš si vzpomenu, že nejsi tam.“

Normička byla na okamžik umlčena a Ed se opět obrátil na Sond-

ru.

„Vzpomínám, jak za mnou tak před třemi nebo čtyřmi lety přišel

na poradu dědeček jednoho žáka – Todda Bowdena. Tak ten vypadal

jako Wimsey. Velmi starý Wimsey, ale měl správný obličej a … “

„Vim-zi, Vim-zi, Dim-zi, Čim-zi,“ prozpěvovala si malá Norma.

„Vim-zi, Bim-zi, tydli-tá-“

„Pssst, oba dva,“ usměrnila je Sondra. „Podle mě to je ten nej-

krásnější muž.“ Z ní by se člověk zcvok.

Nešel ale dědeček Todda Bowdena na penzi do San Rema? Urči-

tě. Bylo to v osobních dotaznících: Todd patřil k nejchytřejším žá-

kům ve třídě. Pak, zčistajasna, to s, ním začalo jít z kopce. Přišel sta-

rý pán, vyložil známou historku o manželských problémech a pře-

svědčil Eda, aby nechal ještě chvíli všechno běžet, že se to třeba sa-

mo srovná. Ed zastával názor, že staré laissez-faire nefunguje – když

někomu v pubertě řeknete: zobej kanárku, nebo chcípni, obyčejně

chcípne. Starý pán ale naléhal s téměř děsivou urputností (možná to

bylo tou podobou s Wimseyem) a Ed nakonec dal souhlas až do příš-

tích rup-karet. A ať si Todd nepřeje vidět, jestli ty známky nevytáh-

ne. Eda napadlo, že starý pán asi musel pořádně provětrat faldy celé

rodině. Vypadal na člověka, který to nejen dokáže, ale který z toho

může mít i jakési zarputilé potěšení. A předevčírem viděl Ed v novi-

Strana 153 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

nách Toddovu fotografii – dostal se do baseballového výběru jihokali-

fornských středních škol. Není to zrovna maličkost, když uvážíte, že

každé jaro je do výběru navrhováno kolem pěti set chlapců. Na dě-

dečkovo jméno by si Ed v životě nevzpomněl, kdyby nezahlédl Tod-

dovu fotografii.

Teď už listoval stránkami seznamu velmi pečlivě, prstem projel

sloupec drobného tisku a tady to je. BOWDEN, VICTOR S. 443

Ridge Lane. Ed vytočil číslo a na druhém konci to několikrát zazvo-

nilo. Málem už zavěsil, když se starý pán ozval. „Haló?“

„Dobrý den, pane Bowdene. Tady je Ed French, santodonatská

střední škola.“

„Prosím?“ Zdvořilost, nic víc. Rozhodně si nevzpomíná. Ostatně,

vždyť staříkovi přibyly od té doby tři roky (přibyly nám všem!) a z

hlavy mu bezpochyby občas něco vypadne.

„Vzpomínáte si na mě, pane Bowdene?“

„Měl bych?“ Bowdenův hlas byl opatrný a Ed se usmál. Stařec

zřejmě zapomíná, ale snaží se, aby to nikdo nepoznal. Edův otec se

choval podobně, když začal ztrácet sluch.

„Býval jsem výchovným poradcem ve třídě vašeho vnuka. Vo-

lám, abych vám pogratuloval. Ve škole byl vždycky baseballová jed-

nička. A teď to završil nominací do jihokalifornského výběru. Pa-

nejo!“

„Todd!“ zvolal stařec a hlas se mu rázem zjasnil. „Ano, skutečně

se činil, že? A navíc druhý nejlepší žák ve třídě! A to děvče, co bylo

před ním, se přihlásilo na nějakou obchodní nástavbu.“ V starcově

hlase zazněl náznak opovržení. „Syn mi volal, že mě odveze na slav-

nostní závěr školního roku, ale já se teď pohybuju jen na vozíčku. V

lednu jsem si zlomil nohu v kyčli. S vozíčkem jsem tam nechtěl cho-

dit. Ale maturitní fotografii mám hned v hale! Todd udělal rodičům

velikou radost. A mně také, samozřejmě.“

„Ano, je vidět, že jsme mu přece jen pomohli vyhrabat se z toho

průšvihu,“ poznamenal Ed. Usmíval se, když to říkal, ale byl to tro-

chu zmatený úsměv – Toddův dědeček zřejmě nereagoval. Vždyť to

ale bylo už tak dávno.

„Průšvih? Jaký průšvih?“

„Mluvili jsme přece tenkrát spolu. Jak měl Todd ty problémy se

Strana 154 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

známkami. V deváté třídě.“

„Já vám nerozumím,“ odvětil pomalu starý pán. „V životě bych

si netroufl plést se do školních záležitostí Richardova syna. Z toho by

mohly vzniknout velké problémy … ne, ne, vůbec nevíte, jak velké

problémy by z toho vznikly. To jste se spletl, mladý příteli.“

„Ale … “

„Nějaký omyl. Nejspíš jste si to popletl s jiným studentem a ji-

ným dědečkem.“

Ed byl jako opařený. Jako málokdy v životě, nenapadlo ho teď

vůbec nic, co by řekl. Jestli tady někdo něco plete, tak Ed to tedy ne-

ní.

„V každém případě,“ pokračoval Bowden s pochybností v hlase,

„je od vás hezké, že jste mi zavolal, pane … “

Edovi se vrátila řeč. „Jsem tady ve městě, pane Bowdene. Máme

tady konferenci. Pedagogické poradenství. Končíme zítra kolem de-

sáté dopoledne, hned po schválení závěrečné zprávy. Mohl bych přijít

do … “ Pohlédl opět do telefonního seznamu. „ … do Ridge Lane a na

pár minut vás navštívit?“

„Proboha proč?“

„Nejspíš ze zvědavosti. Teď už to všechno odnesl čas. Ale asi

před třemi lety se Todd dostal s prospěchem do naprosté krize. Měl

tak špatné známky, že jsem mu k vysvědčení připojil dopis pro rodiče

a požádal je, aby někdo z nich za mnou přišel, nejlépe ovšem oba.

Dostavil se však jeho dědeček, velice příjemný pán jménem Victor

Bowden.“

„Ale už jsem vám říkal … “

„Ano. Já vím. Přesto jsem mluvil s někým, kdo se vydával za

Toddova dědečka. Teď už na tom stejně moc nesejde, ale člověk do-

kud neuvidí, neuvěří. Zdržel bych vás jen pár minut. Víc stejně ne-

mohu, protože mě doma čekají na oběd.“

„Čas je to jediné, co mám,“ řekl poněkud lítostivě Bowden.

„Budu tady celý den. Rád vás uvidím.“

Ed mu poděkoval, rozloučil se a zavěsil. Posadil se na okraj po-

stele a zamyšleně hleděl na telefon. Po chvíli vstal a z kapsy sportov-

ní bundy, přehozené přes opěradlo židle u psacího stolu, si vzal kra-

bičku Phillip Morris. Bude muset jít; začíná seminář, a kdyby tam

Strana 155 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

nebyl, budou ho postrádat. Zapálil si morrisku holidayinnovou zápal-

kou a ohořelý zbytek zápalky odhodil do holidayinnového popelníku.

Přešel k holidayinnovému oknu a tupě zíral do holidayinnového dvo-

ra.

Teď už na tom stejně moc nesejde, řekl Bowdenovi, ale přesto mu

na tom záleželo. Nebyl zvyklý, aby ho žáci tahali za nos, a toto neo-

čekávané zjištění ho štvalo. Technicky nelze ještě vyloučit, že by

mohlo jít o stařeckou demenci, ale Victor Bowden nemluvil jako ně-

kdo, kdo nesmyslně plácá. A – ksakru – ten hlas se mu vůbec nepodo-

bal.

Že by ho Todd Bowden napálil?

Usoudil, že se to mohlo stát. Alespoň teoreticky. Zvlášť když šlo

o tak bystrého chlapce, jako je Todd. Ten by mohl napálit kdekoho,

nejen Eda Frenche. Klidně mohl zfalšovat matčin nebo otcův podpis

na rup-kartách, které v tomto svém špatném období dostával. Nejed-

no dítě v sobě objevilo skrytý padělatelský talent, když dostalo rup-

kartu. Na vysvědčení za druhé a třetí čtvrtletí mohl použít odstraňo-

vač inkoustu, změnit pro rodiče známky a pak to zase opravit do pů-

vodního stavu, takže třídní učitel by si při zběžném pohledu na vrá-

cené vysvědčení ničeho divného nevšiml. Dvojího použití odstraňo-

vače inkoustu by si mohl všimnout jen ten, kdo by se na to díval

opravdu důkladně, ale třídní učitelé mají na starosti až šedesát žáků.

Jsou rádi, když od žáků vůbec stihnou vysvědčení vybrat, natož aby

je podrobně kontrolovali a hledali, zda něco nebylo zfalšováno.

Pokud jde o Toddovy závěrečné výsledky, ovlivnilo by je to

možná nejvýše o tři body – dvoje špatné známky z celkového počtu

dvanácti známkovacích období. Ostatní známkování bylo vždy tak

jednoznačně dobré, že se všechno vyrovnalo. A kolik rodičů se za-

staví ve škole, aby se podívali na žákovská vysvědčení, uložená v ar-

chívu kalifornských školských úřadů? Zejména pokud jde o rodiče

tak nadaných žáků, jako je Todd Bowden?

Na Frenchově obvykle hladkém čele se objevily vrásky.

Teď už na tom stejně moc nesejde. To je pravda pravdoucí. Tod-

dova práce na střední škole byla skutečně příkladná; způsob, jak zfal-

šovat 94 procent prostě neexistuje. Podle novinového článku půjde

Todd na univerzitu Berkeley a Edovi bylo jasné, že rodiče jsou na něj

Strana 156 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

pořádně hrdí – na což mají ostatně plné právo. Edovi se čím dál víc

zdálo, že líc amerického života má zlověstný rub – šikmou plochu

oportunismu, protekcionářství, snadno dostupných drog, snadno do-

stupného sexu a rok od roku nečistší morálky. Když tím dítě projde

tak vynikajícím způsobem jako Todd, rodiče mohou být právem hrdí.

Teď už na tom stejně moc nesejde – ale kdo byl ten zatracený dě-

dek?

Tohle ho zneklidňovalo. Ano, kdo? Zašel snad Todd do místní

odbočky svazu filmových herců a připíchl tam na vývěsku inzerát?

MLADÝ MUŽ S POTÍŽEMI VE ŠKOLE HLEDÁ STARŠÍHO PÁ-

NA, NEJLÉPE 70-80 LET, K SEHRÁNÍ ROLE DĚDEČKA, HO-

NORÁŘ PODLE PLATNÉ SAZBY? Ani ve snu, ty bláho! A který

dospělý by přistoupil na takovou bláznivou habaďůru – a z jakého

důvodu?

Ed French, alias Teniskový Pete, alias Velká kecka, alias Gumák

Ed to prostě nevěděl. A protože na tom opravdu už moc málo záleže-

lo, zamáčkl morrisku a šel na seminář. Ale pozornost měl velmi ne-

soustředěnou.

Příštího dne dopoledne zajel do Ridge Lane a měl dlouhý rozho-

vor s Victorem Bowdenem. Povídali si o hroznovém víně; povídali si

o drobném podnikání a o tom, jak velké firmy vytlačují malé; povída-

li si o politickém klimatu v jižní Kalifornii. Pan Bowden nabídl Edo-

vi sklenku vína. Ed ji s potěšením přijal, přestože bylo teprve tři čtvr-

tě na jedenáct. Victor Bowden se podobal Petru Wimseyovi jako du-

bový klacek samopalu. Victor Bowden neměl ani stopu toho lehkého

přízvuku, který si Ed pamatoval, a navíc byl pěkně tlustý. Muž, jenž

se vydával za Toddova dědečka, byl štíhlý jak prut.

Před odchodem Ed požádal: „Byl bych rád, kdybyste o tom neří-

kal vašemu synovi ani snaše. Všechno to může mít zcela rozumné

vysvětlení … a i kdyby ne, patří to už dávno minulosti.“

„Někdy,“ podotkl Bowden a zdvihl přitom sklenici proti slunci,

aby mohl lépe vychutnat sytě tmavou barvu vína, „minulost neodpo-

čívá příliš v pokoji. Proč jinak by lidé studovali historii’?“

Ed se rozpačitě usmál a nic neříkal.

„Ale nedělejte si starosti. Nikdy se nepletu do Richardových zá-

ležitostí. A Todd je fajn kluk. Nemám pravdu?“

Strana 157 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

„Jako že je slunce na nebi,“ odpověděl srdečně Ed French a po-

žádal ještě o sklenku vína.

23

Dussander měl neklidný spánek, plný ošklivých snů.

Rozbíjeli oplocení. Byly jich tisíce, možná milióny. Vybíhali z

džungle a vrhali se do ostnatých drátů nabitých elektrickým proudem

a plot se začínal nebezpečně naklánět dovnitř. Některé dráty už povo-

lily; teď se neuspořádaně svíjely na udupané ploše apelplacu a mod-

ře jiskřily. A jich pořád nebylo konce, nebylo konce. Führer je blá-

zen, jak tvrdil Rommel, jestli si myslí – jestli vůbec kdy myslel – že

tento problém může mít konečné řešení. Jsou jich miliardy; je jich pl-

ný vesmír a všichni jdou po něm.

„Starochu. Vstávat, starochu. Dussandere. Vstávat, starochu,

vstávat.“

Nejdřív si myslel, že je to hlas ze sna.

Mluvil německy; musel být ze sna. Proto byl ten hlas také tak

hrozivý. Když se probudí, tak mu unikne, a proto zaplaval nahoru …

Na židli s obráceným opěradlem u jeho lůžka seděl nějaký muž –

skutečný muž. „Vstávejte, starochu,“ říkal návštěvník. Byl mladý,

nejvýše třicetiletý. Za obyčejnými brýlemi s kovovými obroučkami

hleděly tmavé, zkoumavé oči. Měl delší hnědé vlasy až k límci a

zmatený Dussander na okamžik myslel, že to je chlapec v převleku.

Ale ten chlapík v poněkud nemoderním modrém obleku, příliš teplém

na kalifornské podnebí, nebyl Todd. Na klopě saka měl malý stříbrný

odznak. Stříbro – kov, používaný k zabíjení upírů a vlkodlaků. Byla

to židovská hvězda.

„Mluvíte se mnou?“ zeptal se Dussander německy.

„S kým jiným? Váš společník z pokoje už je pryč.“

„Heisel? Ano. Včera šel domů.“

„Už jste se probral?“

„Ovšem. Ale vy jste si mě zřejmě spletl s někým jiným. Jmenuji

se Arthur Denker. Asi jste ve špatném pokoji.“

„Jmenuji se Weisskopf: A vy se jmenujete Kurt Dussander.“

Strana 158 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

Dussander si chtěl olíznout rty, ale neudělal to. Možná je to po-

řád jen součást snu – nová fáze, nic víc. Přines mi vandráka a řeznic-

ký nůž, pane Židovská hvězdo na klopě, a já vás oba zhasnu jak svíč-

ku.

„Žádného Dussandera neznám,“ odpověděl mladému muži. „Ne-

rozumím vám. Mám zazvonit na sestru?“

„Rozumíte mi,“ řekl Weisskopf. Změnil trochu pozici a odhrnul

si vlasy z čela.

Všednost toho pohybu zbavila Dussandera poslední naděje.

„Heisel,“ řekl Weisskopf a ukázal na prázdné lůžko.

„Heisel, Dussander, Weisskopf – žádné z těch jmen mi nic neří-

ká.“

„Heisel spadl ze žebříku, když přibíjel na střechu svého domku

nový okap,“ pokračoval Weisskopf. „Zlomil si páteř. Možná už nikdy

nebude chodit. Smůla. Ale to nebyla jediná tragédie jeho života. Byl

vězněm v koncentračním táboře Patin, kde ztratil ženu a dcery. V Pa-

tinu, kde jste byl velitelem.“

„Myslím, že nejste normální,“ řekl Dussander. „Jmenuji se Ar-

thur Denker. Do této země jsem přišel po smrti své ženy. Předtím

jsem byl … “

„Ušetřete mě těch povídaček,“ přerušil ho Weisskopf a zdvihl

ruku. „Nezapomněl vaši tvář. Tuto tvář.“

Weisskopf jako při nějakém karetním triku vykouzlil Dussande-

rovi přímo před očima fotografii. Byla to jedna z těch fotografií, které

mu před léty ukázal chlapec. Mladý Dussander se švihácky nasaze-

nou čapkou SS sedící u psacího stolu.

Dussander mluvil pomalu, nyní anglicky, a pečlivě vyslovoval.

„Za války jsem pracoval ve strojírenském závodě. Dohlížel jsem

na výrobu volantů a převodovek pro obrněné transportéry a nákladní

vozy. Později jsem pracoval na montáži tanků Tiger. Mou záložní

jednotku povolali v době bitvy o Berlín a já jsem bojoval čestně, i

když krátce. Po válce jsem pracoval v Essenu, v automobilce

Menschler, až … “

„ … až do chvíle, kdy jste musel zmizet do Jižní Ameriky. Se

svým zlatem, které pocházelo z židovských zubů, se stříbrem z ži-

dovských šperků a s kontem ve švýcarské bance. Víte, pan Heisel se

Strana 159 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

vrátil domů jako šťastný člověk. Byla to pro něj zlá chvilka, když se

ve tmě probudil a uvědomil si, s kým je ve společném pokoji. Teď už

se ale cítí lépe. Má pocit, že mu bůh poskytl zvláštní privilegium, aby

si zlomil páteř a tak pomohl chytit jednoho z největších řezníků lid-

ských bytostí, který kdy žil.“

Dussander mluvil pomalu a pečlivě vyslovoval.

„Za války jsem pracoval ve strojírenském závodě … “

„Co kdybyste toho nechal? Vaše doklady nevydrží důkladnější

prověření. Já to vím a vy to víte také. Jste odhalen.“

„Dohlížel jsem na výrobu … “

„Mrtvol! Ať tak či onak, do konce roku jste v Tel Avivu. Úřady s

námi tentokrát spolupracují, Dussandere. Američani nám chtějí dělat

radost a vy jste jedna z věcí, které nám radost udělají.“

„ … na výrobu volantů a převodovek pro obrněné transportéry a

nákladní vozy. Později psem pracoval na montáži tanků Tiger.“

„Proč se unavovat? Proč to protahovat?“

„Mou záložní jednotku povolali … “

„Tak tedy dobrá. Uvidíte mě zas. Brzy.“

Weisskopf vstal. Odešel z pokoje. Jeho stín se mihl po stěně a

zmizel též. Dussander zavřel oči. Přemýšlel, zda Weisskopf říkal

pravdu, když mluvil o americké spolupráci. Před třemi lety, když by-

la v Americe napjatá situace s ropou, by tomu nevěřil. Ale současný

vývoj v Íránu může upevnit americkou podporu Izraele. To je možné.

A co na tom sejde? Tak či onak, legálně či ilegálně, Weisskopf a jeho

kolegové ho dostanou. Pokud jde o nacisty, jsou nesmiřitelní, a po-

kud jde o koncentrační tábory, jsou šílení.

Dussander se celý třásl. Ale věděl, co teď musí udělat.

24

Vysvědčení žáků, kteří chodili na santodonatskou střední školu,

byla uložena ve starém, rozlehlém skladišti na severu města. Bylo to

nedaleko bývalého nádraží. Skladiště bylo tmavé, všechno se v něm

rozléhalo a páchlo to tu leštidly, pastami na podlahu a saponátovými

čistidly – byl zde zároveň sklad odboru údržby školních budov.

Strana 160 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

Ed French, s Normou v závěsu, se tam dostal kolem čtvrté odpo-

ledne. Vrátný je vpustil dovnitř a Edovi vysvětlil, že to, co hledá, je

ve čtvrtém patře; dovedl je také ke skřípavému a rozvrzanému výta-

hu, který Normu vystrašil až k netypickému mlčení.

Vzpamatovala se až ve čtvrtém patře, kde začala opět poskakovat

a prozpěvovat si v ponurých chodbičkách plných krabic a svázaných

desek, zatímco Ed hledal a nakonec našel složky, obsahující vysvěd-

čení od roku 1975. Vytáhl druhý svazek a začal hledat písmeno B.

BORK. BOSTWICK. BOSWELL. BOWDEN, TODD. Vytáhl vy-

svědčení, ve špatném osvětlení nad ním zavrtěl netrpělivě hlavou a

odnesl si ho k vysokému, zaprášenému oknu.

„Nelítej tady, zlatíčko,“ zavolal přes rameno.

„Proč, tati?“

„Protože by tě popadla klekánice,“ vysvětlil jí Ed a přidržel si

Toddovo vysvědčení proti světlu.

Spatřil to ihned. Tohle vysvědčení, uložené už tři roky ve zdej-

ším archívu, bylo pečlivě, téměř profesionálně zfalšováno.

„Kristepane,“ zamumlal Ed French.

„Klekánice, klekánice, klekánice!“ prozpěvovala si rozjásaně

Norma a poletovala chodbičkami sem tam.

25

Dussander opatrně kráčel nemocniční chodbou. Nohy měl stále

ještě trochu vratké. Přes bílou ústavní košili měl oblečen svůj modrý

župan. Bylo právě po osmé hodině večer a sestry se střídaly ve služ-

bě. Příští půlhodina bude zmatená – už dříve si všiml, že při každém

střídání směn jsou zmatky. Je to doba, kdy se na pokoji sester popíjí

káva, vyřizují se vzkazy a sdělují klípky; jejich pokoj je hned za ro-

hem, když se přejde kolem fontánky s pitnou vodou.

To, co Dussander chtěl, bylo přímo naproti fontánce.

Na široké chodbě, která mu v tuto hodinu připomínala dlouhé,

rozlehlé nástupiště pár minut před odjezdem vlaku, mu nikdo nevě-

noval pozornost. V obou směrech zvolna chodili pacienti, někteří ob-

lečení podobně jako on, jiní si přidržovali jen rozevláté andělíčky. Z

Strana 161 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

půltuctu různých tranzistorových rádií v půltuctu různých pokojů se

linula nesourodá hudba. Přicházely a odcházely návštěvy. V jednom

pokoji se někdo smál a z druhé strany chodby jako by se ozýval čísi

pláč. Kolem přešel nějaký doktor s nosem v rozečteném románu.

Dussander došel k fontánce, napil se, otřel si ústa hřbetem ruky a

pohlédl na zavřené dveře naproti. Ty dveře byly vždy zamčené – tedy,

měly by být. Dussander si ale již dříve povšiml, že bývají občas ne-

zamčené a bez dozoru. Nejčastěji tomu tak bývá v té chaotické půl-

hodině, kdy se mění služby. a sestry jsou shromážděny za rohem.

Dussander to vše pozoroval cvičeným a obezřelým zrakem člověka,

jenž se už dlouho, velice dlouho chystá ke skoku. Jen si přál, aby tak

mohl neoznačené dveře pozorovat ještě aspoň týden, aby postihl pří-

padné nebezpečí nepravidelnosti časového rytmu – bude mít jen jedi-

nou šanci. Ale další týden už nemá. Jeho status hostujícího nácka

nemusí vejít ve známost ještě pár dní, ale zrovna tak se to může stát

už zítra. Neodvažoval se čekat. Až se to provalí, budou ho trvale hlí-

dat.

Ještě jednou se maličko napil, otřel si ústa a rozhlédl se na obě

strany. Pak, zcela ledabyle, bez sebemenší snahy o utajení, přešel

přes chodbu, stiskl kliku a vstoupil do skladu léků. Jestliže by sestra

konající službu už seděla u svého stolu, byl jen krátkozrakým panem

Denkerem. Velice se omlouvám, sestřičko, myslel jsem, že to je WC.

Jsem to ale trouba.

Sklad léků byl ale prázdný.

Přejel zrakem horní polici vlevo. Jen oční a ušní kapky. Druhá

police: projímadla, čípky. Na třetí spatřil Seconal a Veronal. Strčil do

kapsy županu krabičku Seconalu. Pak se vrátil ke dveřím a bez

ohlédnutí vyšel ven. Ve tváři měl zmatený úsměv – tohle přece určitě

není WC? Tamhle je, hned vedle fontánky. Jsem to ale trouba!

Došel ke dveřím označeným MUŽI, vstoupil dovnitř a umyl si

ruce. Potom se vrátil celou chodbou k dvoulůžkovému pokoji, který

byl nyní od odjezdu velectěného pana Heisela zcela privátní. Na stol-

ku mezi lůžky byla sklenice a karafa s vodou. Škoda že tu není žádná

whisky; je to opravdu ostudné. Prášky ho ale ukolébají stejně, ať už

je spláchne čímkoliv.

„Morrisi Heisele, salud.“ pronesl s lehkým úsměvem a nalil si

Strana 162 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

sklenici vody. Po všech těch letech uskakování do stínu, kdy na la-

vičkách v parcích, v restauracích či na zastávkách autobusů vídal tvá-

ře, které mu připadaly známé, ho nakonec poznal a udal muž, jehož

by si v životě ani nevšiml. Bylo to skoro legrační. Heiselovi věnoval

sotva dva pohledy, Heiselovi a jeho od boha přeražené páteři. Při dal-

ším zamyšlení mu to nepřipadalo skoro legrační; připadalo mu to

moc legrační.

Vložil do úst tři prášky, zapil je vodou, vzal si další tři, a pak ješ-

tě tři. V pokoji přes chodbu viděl dva staré pány, shrbené nad nočním

stolkem a zabrané do pokeru. Jeden z nich měl kýlu. To Dussander

věděl. Ale co ten druhý? Žlučníkové kameny. Ledvinové kameny?

Nádor? Prostatu? Trampoty stáří. Je jich nespočet.

Dolil si do sklenice vodu, ale zatím si žádný další prášek nevzal.

Příliš mnoho prášků by mohlo zhatit jeho záměr. Mohl by je vyzvra-

cet, pak by mu vypumpovali ze žaludku zbytek a zachránili ho pro

všechno pokořování, jaké si jen Američani a Izraelci dokáží vymys-

let. Rozhodně nezamýšlel vzít si život stupidně, jako nějaká ubrečená

a opilá Hausfrau. Až začne malátnět, spolkne ještě pár prášků.

Zalehl k němu rozechvěle triumfující hlas jednoho z pokerových

hráčů: „Pěknej pár … a k němu terc … plná ručka, kamaráde. Co ty na

to?“

„Bez obav,“ odvětil stařec s kýlou. „Moje karta stojí za starou

bačkoru.“

Stojí za starou bačkoru, pomyslel si ospalý Dussander. Příhodné

rčení – co jen jich lidi nevymyslí. Může mi být ukradený, hoď kostrou

a vypadni, strč si to za klobouk, natáhnout bačkory. Úžasná rčení.

Oni si myslí, že ho mají, ale on jim přímo před očima natáhne

bačkory.

Uvědomil si, že má absurdní přání, a to nechat chlapci vzkaz.

Přání vzkázat mu, aby byl velmi opatrný. Aby naslouchal starci, který

nakonec překonal sám sebe. Přál si, aby mohl chlapci říct, že on,

Dussander, ho nakonec začal respektovat, i když ho nikdy nemohl

mít rád, a že rozhovory s ním byly lepší než naslouchat jen svým

vlastním myšlenkám. Ale jakýkoliv vzkaz, byť sebenevinnější, by

mohl na chlapce vrhnout podezření a to Dussander nechtěl. Chlapec

bude stejně mít ošklivý měsíc či dva, kdy bude čekat, že se ukáže ně-

Strana 163 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

jaký vládní agent s otázkami o jistém dokumentu, který byl nalezen v

bezpečnostní schránce pronajaté Kurtu Dussanderovi, alias Arthuru

Denkerovi … ale po nějaké době chlapec začne věřit, že mluvil prav-

du. Vůbec není zapotřebí, aby se to vše chlapce nějak dotklo, pokud

si sám udrží chladnou hlavu.

Dussander natáhl ruku, jež jako by se prodlužovala na celé kilo-

metry daleko, uchopil sklenici s vodou a zapil další tři prášky. Odlo-

žil sklenici, zavřel oči a uložil se hlouběji do měkkého, měkkého pol-

štáře. Nikdy se mu nechtělo tolik spát a jeho spánek bude dlouhý.

Bude pokojný.

Pokud nebude mít sny.

Ta myšlenka ho šokovala. Sny? Bože, prosím tě, ne. Ty sny ne.

Ne na věčnost; ne, když jakákoliv možnost probuzení je pryč. Ne …

V náhlé hrůze se snažil probojovat do bdělého stavu. Zdálo se, že

z lůžka se chtivě natahují ruce, aby ho popadly, ruce s hladovými prs-

ty.

(!NE!)

Jeho myšlenky se přerušily ve strmé spirále tmy a on sjížděl po té

spirále dolů jak namydlený blesk, dolů a dolů, ať už ho tam čekají ja-

kékoliv sny.

Jeho předávkování bylo zjištěno v 1:35 ráno a o patnáct minut

později byla konstatována smrt. Sestra, jež měla právě službu, byla

mladá a citlivě reagovala na lehce ironickou uhlazenost starého pana

Denkera. Propukla v pláč. Byla katolička a nemohla pochopit, jak ta-

kový báječný stařeček, jehož stav se zlepšoval, mohl udělat takovou

věc a odsoudit svou nesmrtelnou duši do pekel.

26

V sobotu ráno u Bowdenů doma nikdy nikdo nevstal před devá-

tou. Tohoto rána v půl desáté si Todd s otcem četli u stolu a Monica,

jež se probouzela zvlášť pozdě, jim připravovala míchaná vejce, džus

a kávu; nemluvila, stále ještě napůl pohroužená do svých snů.

Todd četl jakýsi vědeckofantastický román a Dick se plně věno-

val časopisu Architectural Digest, když se za dveřmi ozvalo plesknutí

Strana 164 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

ranních novin.

„Chceš, abych je přines, tati?“

„Skočím tam sám.“

Dick přinesl noviny, začal usrkávat horkou kávu a pak se za-

kuckal při pohledu na titulní stranu.

Dick vykašlával kávu, která mu vnikla do nesprávného otvoru, a

zatímco Todd na něj koukal přes rozečtenou knihu v mírném údivu,

Monica mu začala bouchat do zad. Při třetím bouchnutí jí oči sklouz-

ly na hlavní titulek v novinách a Monica se zastavila v rozpřahu, jako

kdyby si hrála na sochu. Oči se jí rozšiřovaly, až se zdálo, že by jí

mohly skutečně vypadnout na stůl.

„Panebože na nebesích!“ vydechl Dick Bowden přiškrceným hla-

sem.

„Není to … nemůžu tomu věřit … “ začala Monica a pak přestala.

Pohlédla na Todda. „Zlatíčko moje … “

Otec na něj hleděl také.

Znepokojený Todd obešel stůl. „Co se děje?“

„Pan Denker,“ řekl Dick – a to bylo vše, co svedl.

Todd si přečetl titulek a vše mu bylo jasné. Tmavá písmena říka-

la: SEBEVRAŽDA UPRCHLÉHO NACISTY V SANTODO-

NATSKÉ NEMOCNICI. Dole byly dvě fotografie. Jedna ukazovala

Arthura Denkera, o šest let mladšího a svižnějšího. Todd věděl, že ji

udělal pouliční fotograf a že ji stařec koupil, aby náhodou nepadla do

nesprávných rukou. Druhá fotografie ukazovala důstojníka SS jmé-

nem Kurt Dussander, sedícího u psacího stolu w Patinu s čapkou na-

sazenou ke straně.

Jestliže mají fotografii od pouličního fotografa, byli v jeho domě.

Todd letmo pročetl článek a v hlavě mu to zatím usilovně praco-

valo. O vandrácích ani zmínka. Těla ale najdou a až se to stane, bu-

dou mít světový materiál. VELITEL PATINU NIKDY NEZTRATIL

SVŮJ STYL. HRŮZA V NACISTOVĚ SKLEPĚ. NIKDY NEPŘE-

STAL VRAŽDIT.

Todd Bowden zavrávoral.

Z dálky, jako ozvěnu, zaslechl matčin výkřik: „Chyť ho, Dicku!

Omdlel!“

Slovo

Strana 165 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

(omdlelomdlelomdlel)

se stále a stále opakovalo. Todd nejasně cítil, jak ho uchopily ot-

covy ruce a pak na chvíli necítil nic, neslyšel nic.

27.

Ed French snídal koblihu; když rozevřel noviny. Zakašlal, vydal

podivný dávivý zvuk a vyprskl rozžvýkaný moučník na stůl.

„Eddie!“ zvolala znepokojeně Sondra Frenchová. „Jsi v pořád-

ku?“

„Táta kucká, táta kucká,“ prohlásila s nejistou veselostí malá

Normička a pak se celá šťastná přidala k mamince a začala také bou-

chat Eda do zad. Ed rány sotva cítil. Vytřeštěným zrakem stále hleděl

do novin.

„Co se děje, Eddie?“ zeptala se znovu Sondra.

„To je on! On!“ vykřikl Ed a bodl prstem do novin tak prudce, že

nehtem protrhl několik stran.

„Ten chlap! Lord Peter!“

„O čem to proboha mlu … “

„To je dědeček Todda Bowdena!“

„Cože? Ten válečný zločinec? Eddie, to je nesmysl!“

„Ale je to on,“ Ed téměř naříkal. „Bože všemohoucí, to je on!“

Sondra Frenchová se dlouze a upřeně zahleděla na fotografii.

„Vůbec nevypadá jako Peter Wimsey,“ rozhodla nakonec.

28

Todd, bílý jako stěna, seděl na gauči mezi matkou a otcem. Proti

nim seděl prošedivělý, zdvořilý policejní detektiv Richler. Toddův

otec se nabídl, že zavolá na policii, ale Todd to udělal sám; hlas mu

přitom přeskakoval, jako když mu bylo čtrnáct.

Skončil své vyprávění. Netrvalo dlouho. Mluvil s mechanickou

bezbarvostí, která Moniku krajně vyděsila. Je mu sedmnáct, to je

Strana 166 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

pravda, ale v tolika ohledech to je pořád jen chlapec. Tohle ho na-

vždy poznamená.

„Četl jsem mu … bože, já už nevím. Toma Jonese. Na větrné

hůrce. To byla nuda. Myslím, že jsme to ani nedočetli. Pár povídek

od Hawthorna – vzpomínám si, že se mu zvlášť líbila Velká kamenná

tvář a Mladý Goodman Brown. Začali jsme Pickwickovce, ale jemu

se to nelíbilo. Říkal, že Dickens je jen legrační, když se tváří vážně, a

Pickwickovci že jsou čtení pro děti. Takhle to řekl, čtení pro děti.

Nejlíp nám to šlo s Tomem Jonesem. To se nám oběma líbilo.“

„A to bylo před třemi lety,“ poznamenal Richler.

„Ano. Navštěvoval jsem ho dál, když to šlo, ale když jsem přešel

na střední školu, tak nás do ní sváželi autobusem přes celé město …

sestavili jsme s klukama baseballový tým … bylo víc domácích úkolů

… víte … bylo toho prostě moc.“

„Měl jsi méně času.“ –

„Méně času, to je pravda. Učení na střední škole je mnohem těžší

… musíte mít dobrý prospěch, abyste se dostal na vysokou.“

„Todd je ale velmi nadaný žák,“ pronesla téměř automaticky

Monica. „Maturoval jako druhý nejlepší ve třídě. Byli jsme na něj

pyšní.“

„To si umím představit,“ přisvědčil Richler a vřele se usmál.

„Mám dva kluky ve Fairviewu, je to odtud pěkný kus cesty, ale oba si

hledí víc míče než učení.“ Obrátil se zpátky k Toddovi. „Když jsi za-

čal chodit na střední, už jsi mu žádné knihy nečetl?“

„Ne. Občas jsem mu četl noviny. Když jsem k němu přišel, ob-

vykle chtěl přečíst titulky. Zajímal se o Watergate, když ta aféra pro-

pukla. Vždycky chtěl vědět, jak to vypadá na burze a drobný tisk na

té stránce ho děsně nasíral – promiň, mami.“

Monica mu pohladila ruku.

„Vůbec nevím, proč se zajímal o cenné papíry, ale byl tím úplně

posedlý.“

„Měl pár akcií,“ nadhodil Richler. „Byl to jeho jediný zdroj pří-

jmů. Také měl po domě poschovávané patery osobní doklady na

různá jména. Byl práskaný, jen co je pravda.“

„Ty akcie měl zřejmě v nějaké bezpečnostní schránce v bance,“

poznamenal Todd.

Strana 167 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

„Prosím?“ Richler zvedl obočí.

„Svoje cenné papíry,“ opakoval Todd. Otec, jenž vypadal také

zmateně, nyní kývl hlavou na Richlera.

„Těch pár zbylých akcií měl v malém kufříku pod postelí,“ od-

pověděl Richler, „i s tou fotkou, co je na ní jako Denker. Měl snad

nějakou bezpečnostní schránku, synku? Říkal někdy, že něco takové-

ho má?“

Todd se zamyslel a pak zavrtěl hlavou. „Jen jsem si myslel, že se

akcie takhle ukládají. Nevím. Tohle … tohle všechno … víte … strašně

to se mnou zamávalo.“ Zavrtěl omámeně hlavou, nic nepředstíral.

Byl opravdu jako ve snách. Přesto začal pomalu cítit, jak se v něm

ozývá pud sebezáchovy. Uvědomil si rostoucí ostražitost a první zá-

chvěvy naděje. Jestli si Dussander skutečně obstaral bezpečnostní

schránku na uložení svého jistícího dokumentu, proč by tam také

neuložil zbytek akcií? A tu fotografii?

„Pracujeme na tom s Izraelci,“ poznamenal Richler. „Velice neo-

ficiálně. Byl bych vděčný, kdybyste se o tom nezmiňovali, pokud se

rozhodnete mluvit s lidmi od novin. Ti Izraelci jsou skuteční profesi-

onálové. Jeden z nich, jmenuje se Weisskopf, by s tebou chtěl zítra

mluvit, Todde. Jestli s tím budeš souhlasit, ty i rodiče.“

„Myslím, že ano,“ přisvědčil Todd, ale ucítil dotek atavistického

strachu při pomyšlení, že ho bude očmuchávat tatáž smečka psů, kte-

rá honila Dussandera druhou polovinu jeho života. Dussander měl

před nimi řádný respekt a Toddovi bylo jasné, že udělá dobře, když

to bude mít na paměti.

„Pane Bowdene, paní Bowdenová? Máte nějaké námitky proti

setkání Todda s panem Weisskopfem?“

„Ne, pokud Todd nic nenamítá“ odpověděl Dick Bowden.

„Stejně bych ale u toho chtěl být. Četl jsem o těch lidech z

Mossadu … “

„Weisskopf není z Mossadu. Je z toho, čemu Izraelci říkají spe-

ciální operativa. Ve skutečnosti vyučuje anglickou mluvnici a litera-

turu psanou jidiš. Napsal také dva romány.“ Richler se usmál.

Dick zdvihl odmítavě ruku. „Ať je, co je, já nedovolím, aby Tod-

da nějak trápil. Podle toho, co jsem četl, tihle hoši dokážou být až

moc velcí profesionálové. Ten Weisskopf je třeba v pořádku. Ale

Strana 168 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

stejně chci, abyste vy i on pamatovali na to, že Todd se tomu starci

snažil pomáhat. Denker se plavil pod falešnou vlajkou, ale Todd to

nevěděl.“

„To je v pořádku, tati,“ chabě se pousmál Todd.

„Chci jen, abys nám pomohl, jak jen budeš moct,“ požádal

Richler. „Chápu vaši starost, pane Bowdene. Myslím, že sám pozná-

te, že Weisskopf je příjemný chlapík, žádný násilník. Já jsem se svý-

mi otázkami už skončil, ale řeknu vám ještě, co nejvíc zajímá Izrael-

ce. Todd byl s Dussanderem, když dostal ten infarkt, který ho přivedl

do nemocnice … “

„Požádal mě, abych k němu přišel a přečetl mu nějaký dopis,“

přerušil ho Todd.

„To víme.“ Richler se předklonil s lokty na kolenou, takže mu

vyklouzla kravata a visela k podlaze jak olovnice. „.Izraelci se chtějí

dozvědět něco o tom dopise. Dussander byl velká ryba, ale nebyla to

poslední ryba v rybníku – aspoň tak to říká Sam Weisskopf a já mu

věřím. Domnívají se, že Dussander mohl vědět o spoustě dalších ryb.

Většina z těch, kteří jsou ještě naživu, je patrně v Jižní Americe, ale

další mohou být v mnoha zemích … včetně Spojených států. Věděli

jste, že jednoho bývalého Unterkommandanta z Buchenwaldu odhali-

li v hotelové hale v Tel Avivu?“

„Skutečně?“ vydechla Monica s vytřeštěnýma očima.

„Skutečně,“ potvrdil Richler. „Před dvěma lety.. Jde o to, že

podle Izraelců ten dopis, který chtěl Dussander, aby mu Todd přečetl,

by mohl být od některé té další ryby. Možná mají pravdu, možná se

mýlí. V každém případě si to chtějí ověřit.“

Todd, jenž se dávno předtím vrátil k Dussanderovi domu a dopis

spálil, řekl: „Já bych vám rád pomohl – nebo tomu Weisskopfovi –

kdybych mohl, pane poručíku, ale ten dopis byl německy. Umíte si

představit, jak jsem ho asi četl. Připadal jsem si jak blázen. Pan Den-

ker … Dussander … Byl čím dál tím rozčilenější a chtěl, abych hlás-

koval slova, kterým nerozuměl kvůli mé, však víte, výslovnosti. Řekl

bych, že tomu ale rozuměl docela dobře. Vzpomínám si, že se v jed-

nu chvíli zasmál a řekl, „Jo, jo, to by se ti líbilo, viď?“ Pak řekl něco

německy. Bylo to tak dvě tři minuty předtím, než dostal infarkt. Bylo

tam něco jako Dummkopf. Myslím, že to německy znamená hlupák.“

Strana 169 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

Nejistě se díval na Richlera; vnitřně byl s tou lží docela spokojen.

Richler souhlasně pokyvoval hlavou. „Ano, víme, že ten dopis

byl německy. Doktor na příjmu pacientů v nemocnici to od tebe sly-

šel a uvedl to ve své výpovědi. Ale ten dopis sám, Todde … nepama-

tuješ se, co se s ním stalo?“

A je to tady, napadlo Todda. Teď to praskne.

„Mám dojem, že pořád ležel na stole, ještě když přijela sanitka.

Když jsme všichni odcházeli. Nemohl bych to přísežně prohlásit před

soudem, ale … “

„Myslím, že na stole byl nějaký dopis,“ přidal se Dick. „Něco

jsem sebral a podíval se na to. Letecký dopisní papír, ale nevšiml

jsem si, že je to psané německy.“

„Potom by tam pořád měl být,“ pokračoval Richler. „A to je to,

co nám nejde do figury.“

„On tam není?“ zeptal se Dick. „Chci říct, ten dopis tam nebyl?“

„Nebyl a není.“

„Třeba se tam někdo vloupal,“ nadhodila Monica.

„Nebylo by třeba se vloupávat,“ odvětil Richler. „Ve zmatku s

jeho odvozem zůstal dům nezamčen. Dussandera zřejmě ani nena-

padlo někoho požádat, aby zamkl. Když zemřel, měl patentní klíč od

domu v kapse kalhot. Dům byl odemčen od chvíle, kdy ho zřízenci

záchranné služby vynesli na nosítkách až do půl třetí dnešního rána,

kdy jsme dům zapečetili.“

„No, pak je to jasné,“ usoudil Dick.

„Ne,“ namítl Todd. „Já vím, co poručíku Richlerovi vrtá hlavou.“

Ano, věděl to moc dobře. Museli byste být slepí, abyste si toho ne-

všimli. „Proč by zloděj neukradl nic jiného než dopis? Zvlášť když je

psaný německy? To nesedí. U pana Denkera toho moc k ukradení

nebylo, ale ten, kdo se tam jednou dostane, by mohl určitě najít něco

lepšího než tohle.“

„Trefils to přesně,“ přisvědčil Richler. „To byla dobrá úvaha!“

„Todd se kdysi chtěl stát detektivem, až bude velký,“ prozradila

Monica a počechrala Toddovi vlasy. Od té doby, co vyrostl, to příliš

nesnášel, ale právě teď mu to patrně nevadilo. Bože, jak Monica ne-

snáší, když je tak bledý. „Ale pokud vím, změnil teď své rozhodnutí

a chce se zabývat historií.“

Strana 170 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

„Historie je dobrý obor,“ podotkl Richler. „I v historii můžeš pát-

rat. Četl jsi něco od Josephiny Teyové?“

„Ne, nečetl.“

„To nevadí. Jen bych si přál, aby ti moji kluci měli trochu větší

ambice než vidět Angels v čele letošní tabulky.“

Todd se chabě usmál a nic neříkal.

Richler opět zvážněl. „Stejně ti povím, o čem uvažujeme. Mys-

líme si, že někdo, pravděpodobně přímo tady v Santo Donatu, věděl,

co byl Dussander zač.“

„Skutečně?“ podivil se Dick.

„Ano. Někdo znát pravdu. Možná nějaký další skrývající se na-

cista. Vím, že to zní trochu jako špatná detektivka, ale koho by na-

padlo, že se na takovém klidném malém předměstí skrývá jeden jedi-

ný nacista? A když Dussandera odvezli do nemocnice, myslíme si, že

si pan X pospíšil k němu domů a sebral ten inkriminovaný dopis. A

že ho už dávno spálil a popel pěkně spláchl do záchodu.“

„To ale také nedává moc smyslu,“ usoudil Todd.

„Proč ne, Todde?“

„No, jestli pan Den … jestli Dussander měl nějakého starého ká-

moše z koncentráku nebo prostě nějakého bývalého nácka, proč by se

namáhal a sháněl mě, abych mu ten dopis přečetl? Vždyť kdybyste

ho slyšeli, jak mě opravuje … ten starý nácek, o kterém mluvíte, by

aspoň uměl německy.“

„To beru. Až na to, že ten další chlap je třeba chromý nebo slepý.

Podle toho, co víme, by to mohl být sám Bormann a ten se neodvažu-

je ani vytáhnout paty a ukázat se venku.“

„Slepci a vozíčkáři obyčejně nevynikají v kradení dopisů,“ po-

znamenal Todd.

Richler na něj opět pohlédl s obdivem. „Máš pravdu. Ale i slepec

může ukrást dopis, přestože si ho nemůže.přečíst. Nebo si na to může

někoho sehnat.“

Todd o tom zauvažoval a přikývl – ale zároveň pokrčil rameny,

aby ukázal, jak nepravděpodobné mu to připadá. Richler už pokročil

od špatné detektivky do oblasti báchorek. Ať už je to ale pravděpo-

dobné či ne, přece na tom houby sejde. Jde o to, že ten Richler pořád

čmuchá … a ten icík Weisskopf čmuchá taky. Ten dopis, ten zatrace-

Strana 171 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

ný dopis! Dussanderův nejpitomější nápad! A náhle si vzpomněl na

svou pušku, jak odpočívá v pouzdru na polici v chladné, tmavé gará-

ži. Rychle od toho odpoutal mysl. Dlaně rukou mu zvlhly.

„Měl Dussander nějaké přátele, o kterých jsi věděl?“ ptal se

Richler.

„Přátele? Ne. Chodívala tam paní na úklid, ale pak se odstěhova-

la a on se nenamáhal sehnat si jinou; V létě vždycky zaplatil nějaké-

mu klukovi, aby mu posekal trávník, ale myslím, že letos to neudělal.

Tráva je tam pěkně vysoká.“

„Ano. Zvonil jsem na spoustu dveří a nezdálo se, že by o to ně-

koho požádal. Volal mu někdo telefonem?“

„Jistě,“ potvrdil Todd bez rozmyšlení … tady problesklo světélko,

možný záchranný únik, relativně bezpečný. Dussanderův telefon ve

skutečnosti zazvonil jen párkrát za celou dobu, co ho Todd znal – ob-

chodní agenti, výzkum veřejného mínění (,,co má nejraději k snída-

ni“), zbytek omyly. Měl telefon jen pro případ, že by onemocněl …

což se nakonec také stalo, ať se jeho duše smaží v pekle. „Každý tý-

den ho někdo jednou až dvakrát volal.“

„Mluvil v těch případech německy?“ vystřelil na něj Richler.

Zdálo se, že je napnutý.

„Ne,“ odpověděl Todd, náhle obezřelý. Richlerovo vzrušení se

mu nelíbilo – něco v tom nehrálo, něco nebezpečného. Cítil to napros-

to jistě a náhle se musel zuby nehty držet, aby se nezpotil hrůzou.

„On vůbec moc nemluvil. Vzpomínám si, že několikrát řekl třeba

‚Právě tu mám toho chlapce, co mi čte. Zavolám později.‘ “

„Vsadím se, že to byl ten chlap!“ svolal Richler a plácl se dlaně-

mi do stehen. „Na to můžeme vzít jed!“ Zaklapl poznámkový blok

(pokud Todd viděl, jen si do něj bezmyšlenkovitě čmáral) a vstal.

„Chci vám všem poděkovat za čas, který jste mi věnovali. Tobě

zvlášť, Todde. Vím, že všechno musel být pro tebe pořádný šok, ale

za chvíli to přejde. Dneska odpoledne obrátíme ten dům vzhůru no-

hama – od sklepa až na půdu a zase zpátky. Máme na to speciální

týmy. Třeba deště najdeme nějakou stopu po tom Dussanderovu tele-

fonickém partnerovi.“

„Doufám,“ řekl Todd.

Richler potřásl všem rukou a odešel. Dick se zeptal Todda, zda si

Strana 172 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

nechce jít ještě před obědem dohrát badmintonový zápas. Todd řekl,

že nemá chuť na badminton ani na oběd a odešel po schodech nahoru

se svěšenou hlavou a pokleslými rameny. Rodiče si vyměnili soucit-

né, utrápené pohledy. Todd ulehl na postel, zíral do stropu a přemýš-

lel o své pušce. Viděl ji v duchu zcela jasně. Představoval si, jak vrá-

ží namodralou ocelovou hlaveň rovnou do oslizlého židovského pod-

břišku Betty Traskové – přesně to, co potřebuje, pyj, který nikdy ne-

změkne. Jak se ti to líbí, Betty? slyšel říkat sama sebe. Jen mi řekni,

až budeš mít dost, ano? Představoval si její nářek. A nakonec se mu

ve tváři objevil strašlivý, prázdný úsměv. Jasně, jen mi řekni, ty děv-

ko … ano? Ano? Ano? …

„Tak co si myslíš?“ zeptal se Weisskopf, když ho Richler vyzve-

dl u malého bistra tři bloky od místa, kde bydlí Bowdenovi.

„No, myslím si, že v tom ten kluk nějak jede,“ odpověděl

Richler. „Nějak, jakýmsi způsobem, do určité míry. Ale jestli je

chladnokrevný? Řekl bych, že mu do pusy můžeš nalit horkou vodu a

on ti vyplivne kostky ledu. Hodil jsem mu pár chytáků, ale nemám

nic, co bych mohl použít před soudem. A kdybych šel ještě dál, tak

by ho z toho šikovný advokát vysekal. U soudu na něj budou pořád

koukat jako na nezletilce – tomu klukovi je teprve sedmnáct. Řekl

bych ale, že v některém ohledu nebyl nezletilý už možná od osmi let.

člověče, z něj jde hrůza.“

„Kde ujel?“

„U telefonátů. To je nejpodstatnější. Když jsem mu tu myšlenku

předhodil, viděl jsem, že mu oči zasvítily jak žárovky.“ Richler od-

bočil vlevo a najel s chevroletem Nova na nájezd k dálnici. Dvě stě

metrů vpravo byl svah s padlým stromem; od něhož nedávno Todd

puškou naprázdno ostřeloval auta na dálnici.

„Říká si v duchu. „Tenhle polda je vedle jako jedle, jestli si mys-

lí, že Dussander měl tady ve městě nějakého přítele – nacistu, ale

když si to fakt myslí, pak jsem z toho venku i s chlupama!“ A tak po-

vídá jo, Dussanderovi jednou dvakrát týdně někdo volal. Velmi zá-

hadný. „Nemůžu teď mluvit, Z-pětko, volám později.“ – tyhle ptáko-

viny. Ale Dussander dostával posledních sedm let zvláštní sazbu za

„tichý telefon“. Téměř vůbec žádné hovory, ani jedno meziměsto.

Strana 173 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

Jednou či dvakrát týdně mu nikdo nevolal.“

„Co ještě?“

„Okamžitě dospěl k závěru, že zmizel jen dopis a nic jiného. Vě-

děl, že nic jiného nechybí, protože to on se vrátil a dopis sebral.“

Richler zamáčkl cigaretu v popelníku.

„My si myslíme, že s tím dopisem to bylo fingované. Myslíme si,

že Dussander dostal infarkt, když se snažil pohřbít tu mrtvolu – po-

slední mrtvolu. Na botách a záložkách kalhot měl špínu, takže se to

dá dost dobře předpokládat. Znamená to, že zavolal toho kluka až po-

tom, co dostal infarkt, nikoliv předtím. Vyplazí se po schodech naho-

ru a zatelefonuje chlapci. Ten bleskově reaguje, tak jako vždycky, a

bez dlouhého uvažování navrhne historku s dopisem. Není to nic

moc, ale tak špatné to zas taky není … když uvážíš okolnosti. Jde tam

a uklidí ten svinčík za Dussandera. Teď se ten kluk dostává do časo-

vého presu. Přijíždí sanitka, přijíždí otec a on potřebuje k zamasko-

vání ten dopis. Vyběhne nahoru, vypáčí krabici … “

„Máš to ověřené?“ zeptal se Weisskopf a zapálil si cigaretu. Byla

to playerka bez filtru a Richlerovi páchla jak koňský trus. Žádný div,

že britské impérium padlo, pomyslel si, když začali kouřit takovéhle

cigarety.

„Ano, máme to ověřené,“ přisvědčil Richler. „Na krabici jsou

otisky prstů shodné s otisky v jeho školních záznamech. Jeho otisky

jsou ale skoro na všem v tom příšerném domě!“

„Ale stejně, když ho budeš s tím vším konfrontovat, tak to s ním

zamává,“ namítl Weisskopf.

„Poslyš, nevíš, co povídáš. Ty toho kluka neznáš. Když jsem ří-

kal, že je chladnokrevný, myslel jsem to vážně. Klidně by ti řekl, že

ho Dussander jednou či dvakrát požádal, aby mu tu krabici přinesl,

protože chce do ní něco dát nebo z ni něco vyndat.“

„Jeho otisky jsou na lopatě.“

„Řekne ti, že jí použil při sázení růžového keře vzadu za do-

mem.“ Richler vytáhl cigarety, ale krabička byla prázdná. Weisskopf

mu nabídl playerku. Richler jednou vdechl dým a začal kašlat.

„Chutnají stejně mizerně jako páchnou,“ prohodil přiškrceně.

„Jako ty hamburgery, co jsme měli včera k obědu,“ zasmál se

Weisskopf. „Ty Mac-burgery.“

Strana 174 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

„Ty teda byly!“ přisvědčil se smíchem Richler. „Je vidět, že naše

vzájemné kulturní obohacování nemusí vždycky fungovat.“ Úsměv

se mu vytratil. „Víš, on vypadá tak čistě, upraveně.“

„Ano.“

„To není žádný feťák s vlasy až pod zadek a s řetězy na kana-

dách.“

„Ne.“ Weisskopf zíral na provoz kolem a byl moc rád, že neřídí.

„Je to jen kluk. Bílý chlapec z dobré rodiny. A mně je zatěžko uvěřit,

že … “

„Já myslel, že je učíte zacházet s puškou a granáty už v osmnácti.

V Izraeli.“

„Ano. Ale jemu bylo čtrnáct, když to všechno začalo. Proč by se

čtrnáctiletý kluk měl zaplést s takovým člověkem, jako je Dussander?

Moc a moc jsem se to snažil pochopit, ale pořád mi to nejde.“

„Fuj tajbl,“ ulevil si Richler a vyhodil cigaretu z okna. Dělalo se

mu z ní zle.

„Možná, jestli se to opravdu stalo, to byla jen náhoda. Osudová

náhoda. Já věřím, že existuje vrozená klika i vrozený pech.“

„Nevitu, o čem mluvíš,“ podotkl zachmuřeně Richler. „Vím jen,

že z toho kluka člověku naskakuje husí kůže.“

„Co říkám, je prosté. Každý jiný kluk by to s největší radostí řekl

rodičům nebo policii. Řekl by „Poznal jsem hledaného muže. Bydlí

na této adrese. Ano, jsem si tím jist.“ A pak by nechal úřady, aby se

toho ujaly. Nebo si myslíš, že se mýlím?“

„Ne, nemyslím. Takový kluk by byl pár dní ve světle pozornosti.

Většina kluků by to brala. Fotografie v novinách, rozhovor ve večer-

ním televizním zpravodajství., patrně školní vyznamenání za občan-

skou příkladnost,“ Richler se zachechtal. „Takového kluka by si nej-

spíš natočili i do programu Opravdoví lidé.“

„C:o to je?“

„To máš fuk,“ odbyl ho Richler. Musel poněkud zvýšit hlas, ne-

boť po obou stranách je předjížděly těžké nákladní automobily.

Weisskopf nervózně kroutil hlavou ze strany na stranu. „Ani nechtěj

vědět. Ale máš pravdu, o většině dětí to platí. O většině.“

„Ale ne o tomhle klukovi,“ připustil Weisskopf. „Ten chlapec

možná jen pitomou náhodou odhalí Dussanderovu masku. A místo

Strana 175 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

aby s tím šel za rodiči nebo na policii … jde za Dussanderem. Proč?

Povídáš, že ti to je buřt, ale já si myslím, že ti to stejně vrtá hlavou.

Řek bych, že tě to straší stejně jako mě.“

„Nejde o vydírání,“ podotkl Richler. „To je Jisté. Ten kluk má

všechno, co si kluk může přát. V garáži mají terénní fáro, nemluvě o

pušce na slony, která visí na stěně. A i když by chtěl Dussandera

skřípnout jen tak pro vzrušení, Dussander nebyl prakticky k ničemu.

Vždyť kromě těch pár akcií neměl už snad ani nočník.“

„Víš určitě, že ten kluk neví, že jste našli ty mrtvoly?“

„Stoprocentně. Možná se ještě odpoledne vrátím a udeřím s tím

na něj. V téhle chvíli to je zřejmě náš nejlepší trumf.“ Richler lehce

bouchl do volantu. „Kdyby se to všechno bývalo provalilo o jediný

den dřív, nejspíš bych usiloval o povolení k domovní prohlídce.“

„Oblečení, které měl kluk tu noc na sobě?“

„Jo. Kdyby se nám podařilo najít jeho šatech vzorky zeminy od-

povídající tomu svinstvu z Dussanderova sklepa, tak si myslím, že

bychom ho nejspíš zlomili. Ale všechno, co měl tu noc na sobě, bylo

od té doby patrně šestkrát v pračce.“

„A co ti mrtví vandráci? Ti, které vaše policejní oddělení nachází

kolem města?“

„To patří Danu Bozemanovi. Myslím, že tu stejně není žádná

spojitost. Dussander jednoduše nebyl natolik silný … a navíc, měl už

svou zaběhanou metodu. Slíbil jim pár panáků a večeři, odvezl je

domů městským autobusem – pitomým autobusem! – a zlikvidoval je

přímo v kuchyni.“

Weisskopf tiše poznamenal: „Já jsem nemyslel Dussandera.“

„Co tím chceš … “ začal Richler a pak náhle sklapl ústa. Nastalo

dlouhé, neuvěřitelně dlouhé ticho, rušené jen dopravním hlukem všu-

de kolem. Pak Richler pomalu spustil: „No, no. Tak povídej. Jak tě to

sakra … “

„Jako agent své vlády se o Bowdena zajímám jen do té míry, že

by mohl vědět o Dussanderových zbývajících kontaktech s nacistic-

kým podzemím. Ale jako lidská bytost se začínám o toho chlapce za-

jímat čím dál víc. Rád bych věděl; jak vlastně funguje. Chci vědět

proč. A jak se na tu otázku snažím uspokojivě odpovědět, tak zjišťu-

ju, že se stále víc sám sebe ptám A co dál.“

Strana 176 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

„Ale … “

„Řekl bys, kladu si otázku, že základ jakési přitažlivosti mezi

nimi utvářela právě zvěrstva, na kterých se Dussander podílel? A

hned si říkám, to je děsný nápad. Z toho, co se v koncentrácích dělo,

se nám ještě dnes rozklepe žaludek. Sám mívám ten pocit, i když je-

diný blízký příbuzný, kterého jsem měl v koncentráku, byl dědeček, a

ten zemřel, když mi byly tři roky. Ale třeba na tom, co Němci dělali,

je cosi, co nás smrtelně fascinuje – cosi, co otvírá katakomby předsta-

vivosti. Možná část našich úzkostí a děsů má původ v utajeném vě-

domí, že za určitých okolností bychom my sami byli ochotni takové

tábory budovat a zásobovat je lidmi. Zlá osudovost. Třeba víme, že

za určitých okolností by se to, co žije v těch katakombách, s radostí

vyplazilo ven. A jak si myslíš, že to bude vypadat? Jako šílení führe-

rové s patkami do čela a nakrémovanými kníry, kteří kolem dokola

hajlují? Jako rudí ďáblové, démoni nebo jako smrdutý létající drak?“

„Nevím,“ pokrčil rameny Richler.

„Myslím, že by většinou vypadali jako obyčejní účetní,“ pokra-

čoval Weisskopf. „Omezení lidé s grafy, tabulkami a elektronickými

kalkulačkami, všichni připravení propočítávat optimální koeficienty

zabíjení, aby příště dokázali zabít třeba dvacet nebo třicet miliónů

místo pouhých šesti. A někteří z nich mohou vypadat jako Todd

Bowden.“

„Vzhledem k tomu, co z něj zrovna čiší, bych řek, že jsi sakra

blízko,“ připustil Richler.

Weisskopf přikývl. „Člověku z toho všeho běhá mráz po zádech.

Z těch mrtvol lidí a zvířat v Dussanderově sklepě jde hrůza. Nena-

padlo tě někdy, že ten kluk mohl začít třeba jen s obyčejným zájmem

o koncentrační tábory? S takovým zájmem, který se ani moc neliší od

klukovských zájmů, jako je sbírání minerálů či známek, nebo čtení o

desperátech z Divokého západu? A šel za Dussanderem, aby získal

informace z první ruky?“

„Člověče, tady se dá věřit skoro všemu.“

„Možná,“ zamumlal Weisskopf. Téměř to zaniklo v řevu dalšího

nákladního vlaku, který je předjížděl. Na boku měl metrovými pís-

meny napsáno BUDWEISER. To je teda země, pomyslel si Weissko-

pf a zapálil si novou cigaretu. Nechápou, jak můžeme žít obklopeni

Strana 177 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

pološílenými Araby, ale kdybych žil dva roky tady, tak mám nervy v

kýblu. „Možná. A možná nelze být blízko hromady vražd a zůstat tím

nedotčen.“

29

Pomenší chlapík, jenž vstoupil do místnosti mužstva, s sebou

přinesl odporný puch. Zapáchal jak shnilé banány, kravince a vnitřek

městského popelářského vozu koncem perné ranní šichty dohromady.

Měl na sobě obstarožní kalhoty s proužkem, šedou potrhanou košili

od Armády spásy a vybledlou (původně modrou) oteplovací bundu,

jejíž volně visící zip připomínal šňůrku s navlečenými zoubky trpas-

líků. Svršky bot spojovala s podrážkou růžová leukoplast. Hlavu mu

zdobil jedovatě zelený klobouk.

„Bože můj, vypadni!“ zařval službukonající seržant. „Nejsi za-

tčen, Hape! Přísahám bohu! Přísahám na svou matku! Vypadni! Chci

se zas nadechnout.“

„Chci mluvit s poručíkem Bozemanem.“

„Umřel, Hape. Stalo se to včera. Všechny nás to šíleně vzalo.

Tak vypadni a nech nás v klidu truchlit.“

„Chci mluvit s poručíkem Bozemanem!“ opakoval hlasitěji Hap.

Z úst se mu linula silná vůně: šťavnatá, kvasící směs pizzy, Hallo-

vých zdravotních mentolek a dezertního červeného vína.

„Odjel na služební cestu do Siamu, Hape. Tak proč nevypadneš?

Běž někam a sežer tam žárovku.“

„Chci mluvit s poručíkem Bozemanem a neodejdu, dokud s ním

nepromluvím!“

Službukonající seržant uprchl z místnosti. Asi za pět minut se

vrátil s Bozemanem, štíhlým, poněkud přihrbeným mužem kolem

padesátky.

„Vezmeš si ho do svý kanceláře, Dane, že jo?“ prosil seržant.

„To bude vyloženě nejlepší.“

„Pojď, Hape,“ vyzval ho Bozeman a za minutu již byli v trojú-

helníkové kóji, jež byla Bozemanovou kanceláří. Bozeman obezřetně

otevřel své jediné okno a zapnul ventilátor, teprve pak se posadil.

„Co pro tebe můžu udělat, Hape?“

Strana 178 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

„Máte pořád na starosti ty vraždy, pane poručík?“

„Ty vandráky? Jo, mám dojem, že mi to pořád patří.“

„Tak já vím, kdo je sejmul.“

„Fakticky, Hape?“ zeptal se Bozeman. Spěšně si zapaloval dým-

ku. Kouřil ji jen zřídka, ale ventilátor ani otevřené okno nedokázaly

překonat Hapův zápach. Lak na okně začal praskat a za chvíli se

sloupne, napadlo Bozemana. Povzdechl si.

„Pamatujete si, jak jsem vám říkal, že Poley s někým mluvil ako-

rát den předtím, než ho našli ubodanýho v tom kanálu? Pamatujete se

na to, pane poručík?“

„Pamatuju.“ Několik vandráků, kteří se potloukali kolem středis-

ka Armády spásy a nedaleké vývařovny polévek, mu skutečně řeklo

něco takového v souvislosti s dvěma zavražděnými – Charlesem

„Sonny“ Brackettem a Peterem „Poley“ Smithem. Viděli poblíž jaké-

hosi mladíka; který si pak povídal se Sonnym a Poleyem. Nikdo ne-

věděl jistě, zda Sonny s tím mladíkem odešel, ale Hap a dva další

tvrdili, že s ním viděli odcházet Poleye Smithe. Měli dojem, že ten

„chlápek“ byl nezletilý a byl ochoten zatáhnout flašku vizoura a šáb-

nout se o ni, když ji někdo koupí. Několik dalších vandráků prohla-

šovalo, že se tam takový „chlápek“ motal. Popis toho „chlápka“ byl

skvostný, vzhledem k tomu, že byl určený, aby obstál u soudu; zvláš-

tě když pocházel z tak stoprocentně spolehlivých zdrojů. Mladý, pla-

vovlasý a bílý. Co víc potřebujete, abyste se zesměšnili?

„Tak teda, dneska v noci jsem byl v parku,“ začal Hap, „a úplnou

náhodou mi přišly pod ruku tyhle starý noviny … “

„V tomhle městě platí zákon o potulce, Hape.“

„Zrovna jsem tam sbíral starý papíry,“ vysvětloval počestně Hap.

„To je hrůza, jak lidi nasviněj. Uklízel jsem veřejný prostranství, pa-

ne poručík. Zaneřáděný veřejný prostranství. Některý ty noviny byly

už tejden starý.“

„Ano, Hape,“ přisvědčil mechanicky Bozeman. Nejasně si

vzpomínal, že měl docela hlad a hrozně se těšil na oběd. Teď mu to

připadalo už hrozně dávno.

„No tak teda, když jsem se probudil, jedny ty noviny mi vlítly

přímo do ksichtu a já vám koukám přímo na toho chlápka. Vyskočil

jsem dva metry do vejšky, to si teda pište. Podívejte. To je on. Tady

Strana 179 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

ten vpravo.“

Hap vytáhl z bundy pomačkané, zažloutlé a opršelé noviny a ro-

zevřel je. Bozeman, teď už s mírným zájmem, se předklonil. Hap mu

položil noviny na stůl, takže mohl přečíst titulek: 4 CHLAPCI ZA-

ŘAZENI DO JIHOKALIFORNSKÉHO VÝBĚRU. Pod tím byly

čtyři fotografie.

„Který, Hape?“

Hap položil ušmudlaný prst na fotografii úplně vpravo. „To je

on. Píšou, že se jmenuje Todd Bowden.“

Bozeman stočil zrak z obrázku na Hapa a uvažoval, kolik

mozkových buněk Hapovi ještě neodumřelo a zachovalo si jakousi

funkční schopnost i po dvaceti letech jejich systematického promý-

vání bublavým roztokem z laciného vína, ochuceného občasnou

sklenkou něčeho tvrdého.

„Jak si tím můžeš být tak jistý, Hapè? Na obrázku má basebal-

lovou čepici. Já z toho nepoznám, jestli je plavovlasý nebo ne.“

„Ten rozšklebenej úsměv,“ odpověděl Hap. „To jak se usmívá.

Zrovna takhle se šklebil na Poleye – jako by říkal ‚Copak není život

tutovej,‘ – když spolu odcházeli. Ten úsměv nezapomenu ani za mili-

ón let. To je on, to je ten chlápek.“

Bozeman poslední slova už téměř neslyšel; přemýšlel, usilovně

přemýšlel. Todd Bowden. Na tom jménu bylo něco velice povědomé-

ho. Něco, co ho znepokojovalo daleko víc než pomyšlení, že místní

středoškolský hrdina obchází kolem a odrovnává tuláky. Napadlo ho,

že to jméno zaslechl právě dneska ráno v nějakém rozhovoru. Snažil

se vzpomenout si kdy a celý se při tom mračil.

Hap už byl pryč a Dan Bozeman se tomu stále snažil přijít na

kloub, když vešel Richler s Weisskopfem … a při zvuku jejich hlasů u

kávy v místnosti mužstva se mu konečné rozsvítilo v hlavě.

„Kristepane,“ zamumlal poručík Bozeman a vyskočil ze židle.

Oba rodiče se nabídli, že zruší svůj odpolední program – Monica

nákupy na trhu a Dick golf s nějakými obchodními partnery – a zů-

stanou s ním doma, ale Todd jen řekl, že by byl raději sám. Napadlo

ho, že vyčistí pušku a trochu si všechno promyslí. Zkusí si to všechno

v hlavě srovnat.

Strana 180 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

„Todde,“ řekl Dick a náhle zjistil, že nemá co říct. Kdyby byl

svým vlastním otcem, nejspíš by v tuto chvíli doporučil modlitbu.

Ale generace se vyměnily a dnešní Bowdenové se tomuhle příliš ne-

věnují. „Takové věci se někdy stávají,“ dodal nakonec nepřesvědčivě,

protože Todd na něj pořád hleděl. „Snaž se o tom příliš nepřemýšlet.“

„To bude v pořádku,“ odpověděl Todd.

Když odešli, vzal pár hadrů a lahvičku puškového oleje Alpaca a

usedl s tím na lavičku u růží. Po chvíli se vrátil do garáže a sňal ze

zdi pušku. Přinesl ji na lavičku a tam ji rozebral; nasládlá vůně květin

ho příjemné šimrala v nose. Důkladně pušku vyčistil. Broukal si při-

tom jakousi melodii a chvílemi si pískal. Pak pušku opět složil. Do-

kázat by to stejně snadno udělat i ve tmě. Mysl se mu úplně uvolnila.

Když se o pět minut později zase soustředil, všiml si, že mezitím

pušku nabil. Myšlenka střelby do terče ho příliš nelákala, dnes ne, ale

přesto pušku nabil. V duchu si řekl, že neví proč.

Ovšemže víš, Toddíčku. Čas, takříkajíc, nadešel.

A právě v tu chvíli se u příjezdu k domu objevil zářivě žlutý sa-

ab. Muž, jenž vystoupil, byl Toddovi vzdáleně povědomý, ale poznal

ho, až když zabouchl dveře a vykročil k němu; Todd spatřil tenisky –

světle modré polokecky. Řeči o závanech minulosti; po příjezdové

cestě k Bowdenům přicházel Gumák Ed French, Velká kecka.

„Ahoj Todde. To je doba, co jsme se neviděli.“

Todd opřel pušku o lavičku a vyslal na Gumáka Eda široký a

podmanivý úsměv. „Zdravím, pane Frenchi. Co vás přivedlo do zdej-

ší pustiny?“

„Vaši jsou doma?“

„Kdepak, nejsou. Chtěl jste jim něco?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou Ed French po delším zamyšlení. „Ne, mys-

lím že ne. Třeba bude lepší, když si promluvíme jen my dva. Aspoň

pro začátek. Možná mi dáš na všechno zcela rozumné vysvětlení. I

když pámbuví, že o tom pochybuju.“

Sáhl do zadní kapsy kalhot a vytáhl výstřižek z novin. Todd vě-

děl, co to je, dřív než mu to Gumák Ed podal; toho dne už podruhé

hleděl na Dussanderův dvojportrét. Fotka, kterou udělal pouliční fo-

tograf, byla zakroužkována černým inkoustem. Toddovi bylo dosta-

tečně jasné, co to znamená. French poznal Toddova „dědečka“. A teď

Strana 181 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

o tom chce celému světu všechno vykládat. Chce se stát poslíčkem

dobré zprávy. Staroušek Gumák Ed se svými rádoby studentskými

řečmi a ukoptěnýma teniskama.

Policii by to moc zajímalo – ale ono ji to vlastně už zajímá. Teď

už to věděl. Pocit klesání se objevil asi třicet minut po Richlerově od-

chodu. Do té doby jako by létal v balónu naplněném štěstím. Pak

chladný ocelový šíp balón protrhl a od té chvíle nepřetržitě klesal.

Ty telefonní hovory, to byl chyták. Richler ho ze sebe vyplivl jak

trešňovou pecku. Ovšem, řekl a v podstatě si srazil vaz, jak spěchal

do pasti. Někdo mu jednou nebo dvakrát týdně volá. Ať se plahočí po

celé jižní Kalifornii a hledají geriatrické exnacisty. Bezva. Až na to,

že od telefonní společnosti mohli slyšet jinou historku. Todd nevěděl,

zda telefonní společnost může mít informace o tom, jak moc se váš

telefon používá … ale Richler měl v očích takový pohled …

Potom tady byl ten dopis. Neuváženě řekl Richlerovi, že dům

nebyl vykraden, a Richlera muselo bezpochyby napadnout, že Todd

to může vědět jen proto, že se do domu vrátil … což se skutečně stalo,

a nejen jednou, ale třikrát, poprvé pro dopis a pak ještě dvakrát, aby

odstranil vše, co by ho případně mohlo uvrhnout v podezření. Nebylo

tam nic; dokonce i uniforma SS byla pryč, Dussander ji zřejmě bě-

hem posledních čtyř let zlikvidoval.

A pak tu byly ty mrtvoly. Richler se o mrtvolách vůbec nezmínil.

Todd si nejprve myslel, že to je dobře. Ať se honí trochu déle, za-

tímco on si to srovná v hlavě, aby všechno hrálo. Špína, která se mu

dostala na šaty, když zakopával mrtvolu, nebyla důvodem k obavám;

všechno bylo vyčištěno ještě téže noci. Sam vypral celé oblečení v

automatické pračce, neboť si byl až moc dobře vědom toho, že

Dussander může zemřít a pak může všechno vyjít najevo. Člověk ne-

ní nikdy dost opatrný, chlapče, jak by řekl Dussander.

Potom si pomalu začal uvědomovat, že to není dobře. Bylo teplo

a v teplém počasí sklep vždycky páchl; při poslední návštěvě cítil v

Dussanderově domě vysloveně smrad. Policie se o ten zápach jistě

zajímala a jistě se snažila najít jeho zdroj. Tak proč si Richler nechal

tu informaci pro sebe? Šetřil si ji na později? Šetřil si ji na nějaké še-

redné překvapení? A jestli Richler chystal šeredné překvapení, mohlo

to znamenat jen tolik, že ho podezírá.

Strana 182 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

Todd zvedl oči od výstřižku a viděl, že Gumák Ed se od něj na-

půl odvrátil. Díval se na ulici, i když se tam nic zvláštního nedělo.

Richler může mít podezření, ale nic víc.

Dokud tu není nějaký konkrétní důkaz, spojující Todda se star-

cem.

Přesně takový důkaz, jaký by mohl poskytnout Gumák Ed

French.

Směšný člověk ve směšných teniskách. Takový směšný člověk si

sotva zaslouží žít. Todd se dotkl hlavně pušky.

Ano, Gumák Ed je pojítko, které nemalí. Nikdy by nemohli doká-

zat, že Todd je spolupachatelem jedné Dussanderovy vraždy. Ale na

základě svědectví Gumáka Eda by mohli dokázat úmyslnou mlčenli-

vost. A skončilo by to vůbec tímhle? Kdepak. Pak by vzali jeho ma-

turitní fotografii a začali by ji ukazovat všem pobudům ve městě.

Trochu zdlouhavé, ale Richler by si nemohl dovolit to opominout.

Když mu nemůžeme přišpendlit jednu hromadu vandráků, třeba ho

dostaneme na tu druhou.

Co potom? Potom soud.

Samozřejmě; otec by mu opatřil báječné advokáty. A samozřej-

mě, advokáti by ho z toho dostali, Příliš mnoho nepřímých důkazů.

Todd by udělal na porotu neobyčejně příznivý dojem. V té době by

ale jeho život byl stejně zničen, přesně tak, jak říkal Dussander.

Všechno by se to vláčelo novinami a vyhrabávalo na světlo tak jako

tlející mrtvoly z Dussanderova sklepa.

„Muž na té fotografii je ten, kdo mě navštívil, když jsi byl v de-

váté třídě,“ pravil příkře Ed, opět obrácený k Toddovi. „Vydával se

za tvého dědečka. Teď se ukazuje, že to byl hledaný válečný zloči-

nec.“

„Ano,“ přisvědčil Todd. Tvář měl podivně bezvýraznou. Byla to

tvář figuríny za výlohou. Všechno zdraví, život a energie z něj vypr-

chaly. Zbývala děsivá prázdnota.

„Jak k tomu došlo?“ zeptal se Ed a možná svou otázku zamýšlel

jako zdrcující obvinění; vyznělo to ale téměř naříkavě, jako když ho

někdo šidí. „Jak k tomu došlo, Todde?“

„Ale, prostě šlo to jedno za druhým,“ řekl Todd a uchopil pušku.

„Tak k tomu došlo. Prostě … šlo to jedno … za druhým.“ Odjistil pal-

Strana 183 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

cem pušku a namířil ji na Gumáka Eda. „Zní to sice hloupě, ale přes-

ně tak k tomu došlo. Přesně tak.“

„Todde,“ řekl Ed a vytřeštil oči. Ustoupil o krok zpátky. „Todde,

nechceš … prosím tě, Todde. Můžem si o tom promluvit. Můžem to

projed … “

„Projednej si to s tím pitomým Němčourem v pekle,“ přerušil ho

Todd a zmáčkl spoušť.

V horkém a bezvětrném odpoledním klidu zaburácel výstřel. Eda

Frenche to odhodilo na saab. Zatápal rukou za zády a utrhl stěrač

předního skla. Přihlouple na něj zíral, zatímco modrým rolákem mu

začala prosakovat krev; pak stěrač upustil a pohlédl na Todda.

„Normo,“ zašeptal.

„Dobrá,“ poznamenal Todd. „Cokoliv si přeješ, kanóne.“ Vystře-

lil na Gumáka Eda znovu a tomu téměř půlka hlavy zmizela v krvavé

tříšti kostí.

Ed se opile obrátil a začal šmátrat po dveřích vozu; přiškrceným

a selhávajícím hlasem neustále opakoval jméno dcerky. Todd střelil

znovu, tentokrát mířil na konec páteře a Ed klesl k zemi. Krátce za-

bubnoval chodidly do štěrku a pak se rozhostilo ticho.

Na výchovného poradce zemřel dost drsně, napadlo Todda a ze

rtů mu uniklo krátké zasmání. V té chvíli mu projel do mozku nával

bolesti ostrý jak sekáček na led a Todd zavřel oči. Když je zase ote-

vřel, cítil se lépe než kdykoliv za celé měsíce – možná za celá léta.

Všechno bylo báječné. Všechno klapalo. Prázdnota z tváře mu zmize-

la a nahradila ji jakási divoká krása.

Vrátil se do garáže a sebral všechny náboje, které měl, bylo jich

přes čtyři sta kusů. Dal je do starého ruksaku a ten si hodil na záda.

Když zase vyšel na slunce, vzrušeně se usmíval a oči mu tančily –

takhle se chlapci usmívají o narozeninách, o vánocích, o svátku 4.

července. Byl to úsměv, jenž předznamenával rachejtle, pozorovatel-

ny ve větvích stromů, tajná znamení a tajné úkryty, slavné vítězné

zápasy, po kterých jsou hráči odnášeni ze stadiónů do města na ra-

menou rozjásaných obdivovatelů. Nadšený úsměv kučeravých chlap-

ců, kráčejících do války s kastroly na hlavách.

„Jsem pán světa!“ vykřikl mohutným hlasem do vysokého nebe a

na chvíli zdvihl oběma rukama pušku nad hlavu. Pak ji přehodil do

Strana 184 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

pravé ruky a vykročil k místu nad dálnicí, kde se svažoval terén a kde

mu padlý strom poskytne úkryt.

Teprve o pět hodin později, když už se skoro setmělo, ho umlče-

li.

TĚLO

1

Nejdůležitější věci se nejhůře vyjadřují. Stydíte se je vyslovit,

protože slova umenšují jejich skutečný význam, jejich bezbřehá obro-

vitost se vyslovením scvrkává na pouhou životní velikost. Je v tom

však ještě něco navíc, že? Nejdůležitější věci jsou skryty příliš blízko

místa, kde leží vaše tajné myšlenky, podobně jako znamení vedoucí k

pokladu, jenž by vám rádi ukradli vaši nepřátelé. A nejhorší na tom-

je, že můžete učinit bůhvíjaké objevy a sklidíte jen výsměšné pohledy

lidí, kteří vůbec nerozumějí tomu, co říkáte a proč téměř křičíte, když

to říkáte. A tajemství zůstane tajemstvím, neboť nenalezne srozumě-

nou duši.

Šlo mi na třináctý rok, když jsem poprvé viděl mrtvou lidskou by-

tost. Stalo se to dávno, v roce 1960 … ačkoliv někdy se mi to tak dáv-

no nezdá. Zvláště za nocí, kdy se probouzím ze snů, v nichž do ote-

vřených očí mrtvého padá ona posvěcená sláva.

2

Měli jsme bunkr v konině jilmu, který se tyčil nad prázdnou par-

celou v městečku Castle Rock. Na té parcele dneska sídlí speditérská

firma a po jilmu není památky. Doba jde dál. Byl to takový společen-

ský klub, i když neměl jméno. Bylo nás pět nebo šest stálých hostů a

pár smrkáčů, kteří se na nás přilípli. Nechávali jsme je vylézt nahoru,

Strana 185 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

když jsme hráli karty a potřebovali jsme čerstvou krev. Hráli jsme

obvykle oko o pence, niklák strop. Ale když měl někdo oko z pěti ka-

ret, výhra se dvojnásobila, a z šesti pak trojnásobila, ačkoliv jen Ted-

dy měl v sobě dostatek bláznovství, aby do toho šel.

Stěny bunkru byly z prken posbíraných na smetišti za obchodem

stavebninami Mackeyho Lumbera na Carbine Road. Prkna byla hrubě

opracovaná. Po sucích v nich zůstaly díry, které jsme ucpávali toalet-

ním papírem nebo papírovými ručníky. Střecha byla z vlnitého ple-

chu, který jsme ukradli na skládce. Celou dobu jsme se ostražitě roz-

hlíželi, protože o hlídačově psovi šla jedna řeč, jaký je to lidožrout.

Téhož dne jsme tam našli silové dveře. Byly sice muchotěsné, ale re-

zavé – a když říkám rezavé, myslím hodně rezavé. Ať jste se skrz ně

podívali v kteroukoliv denní dobu, měli jste dojem, že je západ slun-

ce.

Kromě hraní karet byl klub dobrý také k pokecání při cigaretě

nebo k prohlížení pánských časopisů. Bylo tu půl tuctu otlučených

plechových popelníků s reklamou na camelky, na hrubých stěnách

byly napíchané prostřední dvojstránky časopisů, bylo tu dvacet nebo

třicet balíčků ohraných Bikových karet se zohýbanými růžky (Teddy

je dostal od svého strýce, který měl v Castle Rock papírnictví – když

se strejda Teddyho jednoho dne zeptal, co že to tam hrajeme, Teddy

mu nakukal, že pořádáme turnaje v cribbage, což strejdu nadchlo),

dále tu byla sada umělohmotných pokerových žetonů a hromada sta-

řičkých vydání časopisu Mistr detektiv, jimiž jsme listovali, pokud se

zrovna k něčemu neschylovalo. Pod podlahou jsme si vybudovali

skrýš dvanáct na deset palců, kam se daly schovat podezřelé materiá-

ly pro případ, že by někoho z otců napadlo přijít a vést řeči typu

„Jsme přece kamarádi, ne?“. Za deště připomínalo sezení v klubu po-

byt v jamajském ocelovém bubnu … ale toho léta nepršelo.

Panovala největší sucha a vedra od roku 1907 – aspoň to psali v

novinách, a ten pátek, který předcházel prvnímu zářijovému ponděl-

ku, kdy se slaví Svátek práce a začátek nového školního roku, vypa-

dal i zlatobýl v polích a příkopech podél silnic sežehlý a ubohý. Žád-

ná zahrádka toho roku nenadělala moc parády. Železářství v Castle

Rock bylo výstavištěm neprodaného zahradnického náčiní, na něž

sedal prach. Toho léta nebylo co zavářet ani vyrábět, snad s výjimkou

Strana 186 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

pampeliškového vína.

V pátek ráno jsem byl s Teddym a s Chrisem v klubu. V před-

zvěsti nadcházejícího školního roku jsme si vyměňovali truchlivé po-

hledy, hráli party a občas utrousili vtípek o obchodním cestujícím ne-

bo o Francouzovi. Jak poznáte, že váš dvorek navštívil Francouz?

No, popelnice jsou prázdné a fena je v tom. Teddy se pokoušel vypa-

dat dotčeně, ale byl to on, kdo s tím fórem přišel první, jen ho vyprá-

věl o Polákovi.

Jilm poskytoval příjemný stín, ale my už jsme měli košile svle-

čené, abychom je moc nepropotili. Hráli jsme třícentový scat, nejpi-

tomější hru, kterou kdy kdo vymyslel, ale bylo příliš horko na to,

abychom mohli uvažovat o nějaké složitější zábavě. Do poloviny

srpna jsme měli celkem slušné, všelijak posháněné baseballové muž-

stvo, ale pak se spousta kluků rozprchla. Bylo moc vedro.

Byl jsem v háji i se svými pikami. Začal jsem s třinácti, pak mi

přišla osma do jednadvaceti a od té doby se nic nepřihodilo. Chris

zavíral. Naposledy jsem lízl a nic jsem nedostal.

„Dvacet devět,“ řekl Chris a položil káry.

„Dvaadvacet,“ prohlásil zhnuseně Teddy.

„Jděte se vysrat,“ mrskl jsem kartami o stůl.

„Gordie je venku, může si sebrat báglík a jít se klouzat,“ vyřvá-

val Teddy a pak začal hýkat patentovaným smíchem značky Teddy

Duchamp – hýýý – ííí – ííí, jako když taháte zrezivělý hřebík ze

ztrouchnivělého trámu. Byl to cvok, to jsme věděli všichni. Bylo mu

skoro třináct jako nám ostatním, ale silné brýle a naslouchátka, která

někdy nosil, z něj dělaly starého chlapa. Kluci na něm na ulici pořád

loudili cigára, ale kapsička jeho košile byla nadutá baterií k naslou-

chátkům.

Ani s brýlemi a červenými knoflíky zaraženými do uší toho Ted-

dy moc neviděl a často nerozuměl, co mu lidé říkají. Při baseballu

jsme ho v poli museli nechávat úplně vzadu, až za Chrisem nalevo a

Billym Greerem napravo. Museli jsme doufat, že to nikdo tak daleko

nenapálí, protože Teddy by za tím neochvějně šel bez ohledu na to,

jestli míč vidí nebo ne. Občas ji pěknou koupil. Jednou to v plném

běhu napálil do plotu u našeho jilmu. Zůstal tam ležet s očima v

sloup skoro pět minut, až jsem se bál. Pak se probral a obcházel nás

Strana 187 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

se zakrváceným nosem a obrovskou boulí, která mu vyrůstala na če-

le, a snažil se nás přesvědčit, že to byl špatný odpal.

Zrak měl špatný od přírody, ale na tom, co se mu přihodilo s

ušima, nic přirozeného nebylo. Tehdy bylo v módě chodit ostříhaný

tak, že vám uši trčely jak plácačky, a Teddy měl v Castle Rock první

beatlovský sestřih – čtyři roky před tím, než se Amerika o nějakých

Beatles vůbec doslechla. Zakrýval své uši, protože vypadaly jako dvě

koule rozehřátého vosku.

Když mu bylo osm, jeho fotr se na něj nasral za rozbitý talíř.

Matka dělala ve fabrice na boty v South Paris, a když zjistila, co se

stalo, bylo už pozdě.

Teddyho fotr ho odtáhl k velkým kuchyňským kamnům na dříví

a přimáčkl Teddyho hlavu k rozpálené plotýnce. Podržel mu ji tam

asi deset vteřin. Pak ho za vlasy zvedl a udělal mu druhou stranu. Pak

zavolal pohotovost a řekl jim, ať si přijedou pro jeho kluka. Pak za-

věsil sluchátko a odebral se do komory, kde si vzal svou čtyřistade-

sítku, a nato se usadil k dennímu televiznímu vysílání, pušku na ko-

lenou. Když se sousedka paní Burroughsová přišla zeptat, jestli Ted-

dymu něco není – slyšela ho křičet – Teddyho fotr na ni namířil puš-

ku. Paní Burroughsová vypadla z Duchampova domu rychlostí svět-

la, zamkla se doma a zavolala policii. Když přijela pohotovostní sa-

nitka, pan Duchamp nechal sanitáře vejít a pak vyšel na verandu, aby

dohlédl na to, jak Teddyho na nosítkách nakládají do starého buicka s

kulatými okénky. Teddyho fotr vysvětlil saniťákům, že ačkoliv ti

prašiví lampasáci tvrdili, že kolemdokola nikdo není, je tu všude plno

skopčáckých ostřelovačů. Jeden ze saniťáků se Teddyho fotra zeptal,

jestli si myslí, že se udrží. Teddyho fotr se vypjatě usmál a řekl sani-

ťákovi, že se udrží do doby, než v pekle zřídí obchodní zastoupení

výrobců ledniček, jestli to bude zapotřebí. Saniťák pozdravil na roz-

loučenou a Teddyho fotr to do něj zezadu napálil. Pár minut poté, co

odjela sanitka, přijela státní policie a zbavila Normana Duchampa

strážní služby.

Už přes rok vyváděl podivné věci – střílel kočky a rozdělával

ohně v poštovních schránkách. Po onom zvěrstvu, které provedl své-

mu synovi, ho krátce vyslechli a poslali do veteránské nemocnice

Togus, kam se dostal každý, kdo byl propuštěn z armády podle para-

Strana 188 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

grafu osm, tedy každý vojenský cvok. Teddyho fotr se zúčastnil vy-

lodění v Normandii, jak vždycky vyprávěl Teddy. Byl na svého fotří-

ka pyšný i přes to, co mu fotřík provedl, a jezdil ho s mámou každý

týden navštěvovat.

Teddy byl nejzabedněnější kluk, s kterým jsme kamarádili, a řekl

bych, že byl na hlavu. Dělal ty nejšílenější kousky, jaké si dokážete

představit, a vždycky vyvázl. Svůj parádní kousek nazýval tanec me-

zi náklaďáky. Vrhal se mezi ně na sto devadesáté šesté silnici a ně-

kdy vyvázl jen o vlas. Jen Bůh ví, kolik srdečních záchvatů způsobil.

Řehtal se, když vzdušné proudy od projíždějících náklaďáků rvaly

jeho šaty. Děsilo nás to, protože měl tak mizerné oči, ať už byla skla

jeho brýlí jako dna kolových lahví nebo ne. Bylo zřejmě jen otázkou

času, než se splete v odhadu. Člověk musel být opatrný, co si k němu

může dovolit, protože Teddy byl schopen udělat cokoliv naschvál.

„Gordie je venku, hýýý – ííí – ííí.“

„Vole,“ řekl jsem a vzal si Mistra detektiva, abych si početl, než

to dohrají. Nalistoval jsem si „Ušlapal krásnou spolužačku k smrti v

kabině výtahu“ a ponořil se do toho.

Teddy zdvihl své karty a věnoval jim krátký pohled. „Zavírám,“

řekl.

„Ty čtyřvokej všiváku,“ zařval Chris.

„Všivák má tisíc vočí,“ řekl Teddy chmurně. Mohli jsme se s

Chrisem potrhat. Teddy na nás lehce podmračeně zíral, jako by se di-

vil, co nás rozesmálo. To bylo na tom volovi úžasné, že vždycky vy-

rukoval s něčím jako „Všivák má tisíc vočí“ a člověk nikdy nevěděl,

jestli to myslí jako legraci nebo to tak prostě jen vyšlo. Vždycky

takhle lehce podmračeně zíral na lidi, kteří se smáli, jako by chtěl

říct, „Bože, co zas máte?“

Teddy měl čistou čtyřicítku – kluka, dámu a krále v křížích. Chris

měl jen šestnáct a šel se klouzat.

Teddy neobratně míchal karty a já se zrovna dostával k nejnapí-

navější části zabijácké historky, v níž onen vyšinutý námořník z New

Orleansu v klidu rajtuje po té studentce z Bryn Mawr, protože nesne-

se pobyv v uzavřených místech, když jsme zaslechli někoho rychle

přicházet po žebříku, který byl připevněn hřeby ke kmeni jilmu. Na

spodní rám síťových dveří zabušila pěst:

Strana 189 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

„Kdo je?“ zaječel Chris.

„Vern!“ ozval se vzrušený hlas, sotva popadající dech.

Šel jsem ke dveřím a odstrčil závoru. Dveře se rozlétly a dovnitř

vpadl Vern Tessio, jedete ze štamgastů. Potil se jako kůň a vlasy, ob-

vykle vzorně upravené podle jeho rokenrolového idolu Bobbyho Ry-

della, měl teď připlácnuté k protáhlé hlavě v chomáčích a provázcích.

„Bacha, volové,“ zalapal po dechu. „Teď něco uslyšíte.“

„A co?“ zeptal jsem se.

„Nechte mě vydechnout. Utíkám celou cestu z domova.“

„Letím celou cestu domů,“ zazpíval Teddy příšerným falzetem,

„jen abych se omluviiíl.“

„Vyser se na to, vole,“ řekl Vern.

„V řiť se řiť,“ odsekl mu Teddy.

„Tak ty jsi běžel až z domova?“ zeptal se nevěřícně Chris. Vern

bydlel dvě míle odsud na Grand Street. „Venku musí být přes třicet.“

„Tohle za to stojí,“ řekl Vern. „Kristepane, tomuhle nebudete vě-

řit, fakt.“ Plácl se do zpoceného čela, aby dal najevo, jak vážně to

myslí.

„Tak to vybal,“ řekl Chris.

„Pustí vás večer stanovat?“ podíval se na nás Vern. Jeho pohled

byl vážný a vzrušený, oči jako hrozinky plovoucí v tmavých jezír-

kách potu. „Kdybyste doma řekli, že rozbijem ležení u nás na zahra-

dě?“

„Jo, já bych asi mohl,“ řekl Chris, sebral rozdané karty a zahleděl

se do nich. „Jenže fotr v tom zase lítá. Držka v louži, znáte to.“

„Měl bys, vole,“ řekl Vern. „Vážně. Tomuhle nebudete věřit. „A

co ty, Gordie?“

„Snad jo.“

Tohle jsem většinou mohl – ostatně ono léto jsem byl doma za

Neviditelného. V dubnu se můj starší brácha, Dennis, zabil v džípu.

Stalo se to ve Fort Benningu v Georgii, kde byl na vojně. Jeli ještě s

jedním klukem do army a ze strany to do nich napálil vojenský ná-

klaďák. Dennis byl na místě mrtvý a jeho spolujezdec je dodneška v

bezvědomí. Koncem onoho týdne by Dennisovi bylo dvaadvacet. Už

jsem mu vybral přání v Dahlieově obchodě v Castle Green.

Když jsem se to dozvěděl, rozbrečel jsem se, a ještě víc jsem

Strana 190 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

brečel na pohřbu, nemohl jsem uvěřit, že Dennis už není, že někdo,

kdo mě fackoval nebo strašil gumovým pavoukem, dokud jsem se ne-

rozeřval, nebo mi dokázal dát pusu, když jsem upadl a odřel si obě

kolena do krve, a šeptat mi do ucha „No tak, přestaň brečet, ty pose-

routko,“ že ten, který se mě dotýkal, by mohl být mrtvý. Hrozně to na

mě zapůsobilo a děsilo mě, že by mohl být mrtvý … ale rodiče to úpl-

ně porazilo. Pro mě byl Dennis jen jako někdo známý. Byl o deset let

starší než já, jestli mi rozumíte, a měl své vlastní přátele a spolužáky.

Jídávali jsme u jednoho stolu dlouhá léta a on mi byl někdy přítelem,

někdy mučitelem, ale většinou pro mě byl starší kluk. Když umřel,

byl už rok z domova, až na pár opušťáků. Dokonce jsme si ani nebyli

podobní. Teprve za nějaký čas po tom létě jsem pochopil, že většina

těch slzí patřila mámě a tátovi. Dělalo jim to moc dobře, a mně taky.

„Tak o čem to tu blekotáš, drahý Verne?“ zeptal se Teddy.

„Zavírám,“ řekl Chris.

„Cože?“ zařval Teddy a okamžitě zapomněl na Verna. „Ty zatra-

cenej lháři! Vždyť v tý pazouře nic nemáš. Ode mě jsi nedostal ani

hovno!“

Chris se zašklebil. „Ještě si lízni, sračko.“

Teddy položil ruku na vrchní kartu balíku. Chris si sáhl pro win-

stonky na poličku za sebou. Já jsem se sehnul pro svůj časopis.

Vern Tessio řekl: „Chcete, chlapi, vidět mrtvolu?“ Všichni jsme

ztuhli.

3

Všichni jsme to samozřejmě slyšeli v rádiu. Stará kraksna značky

Philco, kterou jsme taky ukořistili na skládce, celou tu dobu hrála.

Měli jsme ji naladěnou na stanici WALM z Lewistonu, která chrlila

superhity současnosti i minulosti: „What in the World‘s Come Over

You“ od Jacka Scotta a „This Time“ od Troye Shondella a „King

Creole“ od Elvise a „Only the Lonely“ od Roye Orbisona. Když vysí-

lali zprávy, obvykle jsme vypínali svůj vnitřní příjem. Byly to samé

bláboly, Kennedy, Nixon, Quemoy, Matsu, díra po raketě, Castro, z

kterého se po tom všem vyklubal totální blb. Ale když mluvili o Rayi

Strana 191 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

Browerovi, všichni jsme zbystřili, protože to byl kluk našeho věku.

Pocházel z Chamberlainu, města čtyřicet mil východně od Castle

Rock. Tři dny před tím, než se Vern vřítil do bunkru po svém dvou-

mílovém běhu z Grand Street, se Ray Brower vydal s jedním matči-

ným hrncem na borůvky. Když padla tma a on ještě nebyl zpátky,

Browerovi zavolali okresního šerifa a ten rozjel pátrání – nejdřív ko-

lem domu, kde chlapec bydlel, a pak postupně až v okolních městech

Motton, Durham a Pownal. Zapojili se všichni – policajti, zástupci še-

rifa, revírníci, dobrovolníci. Ale o tři dny později byl chlapec stále

nezvěstný. Člověk by při poslechu rádia řekl, že toho ubožáka už ni-

kdy nenajdou živého; nakonec pátrání zvolna ustalo. Mohl být zasy-

paný v hromadě štěrku nebo utopený v potoce, a teprve za deset let

najde nějaký lovec jeho kosti. Prohledávali už chamberlainské rybní-

ky i mottonskou nádrž.

Nic podobného už by se na jihozápadě státu Maine dneska ne-

mohlo stát; téměř celá oblast už je osídlena a kolem Portlandu a

Lewistonu se rozrostla obydlí jako chapadla obrovských olihní. Lesy

se tu udržely, ale zpustly, jak poznáte při cestě na západ k White

Mountains, ale pokud dokážete pět mil udržet směr, určitě narazíte na

dvouproudovou asfaltku. Jenže v šedesátém roce byla celá oblast me-

zi Chamberlainem a Castle Rock nezastavěná a byla tu dokonce mís-

ta, kterých se od druhé světové války nedotkla sekyra. Tehdy bylo

ještě možné zajít do lesa, zabloudit a umřít tam.

4

Vern Tessio toho rána kopal pod verandou.

My všichni jsme věděli, o co šlo, ale vám to asi budu muset

stručně objasnit. Teddy Duchamp byl napůl slabomyslný, ale Vern

Tessio by si neškrt ani v televizní soutěži. Jeho brácha Billy na tom

byl ještě hůř, jak uvidíte. Nejdřív vám musím říct, proč Vern kopal

pod verandou.

Před čtyřmi lety, když mu bylo osm, zakopal Vern litrový hrnec

naplněný mincemi pod dlouhou přední verandu. Vern tomu temnému

místu říkal „moje jeskyně“. Hrál si na piráty a hrnec s mincemi byl

Strana 192 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

jeho zakopaný poklad – kdybyste si však hráli na piráty s Vernem,

museli byste tomu říkat kořist. A tak vykopal jámu, dal do ní hrnec a

přihrnul hlínou smíchanou se starým listím, které se tam po léta kupi-

lo. Nakreslil si mapu a strčil ji ve svém pokoji mezi své další pokla-

dy. Asi za měsíc na celou věc zapomněl. Když pak neměl na kino ne-

bo něco, vzpomněl si na poklad a jal se hledat mapu. Jenže od té do-

by mu matka v pokoji dvakrát nebo třikrát uklízela a sebrala mu

všechny papíry se starými domácími úkoly, obaly od bonbónů, ko-

miksové časopisy i knížky s vtipy. Spálila je v kamnech, když ráno

rozdělávala oheň, a tak Vernova mapa se zakresleným pokladem vy-

lítla komínem.

Aspoň on si, to myslel.

Snažil se najít místo po paměti a začal kopat. Bez výsledku. Na-

pravo i nalevo od domnělého místa. Stále nic. Toho dne už to vzdal,

ale od té doby to stále zkoušel. Čtyři roky, vážení. Čtyři roky. Není to

pitomec? Člověk neví, jestli se má smát nebo brečet.

Byla to úplná posedlost. Tessiova veranda se táhla po celé šířce

domu, byla asi dvanáct metrů dlouhá a přes dva metry široká. Překo-

pal tam téměř každou píď, a poklad pořád nikde. Hodnota zakopa-

ných mincí v jeho mysli stále narůstala. Když nám o tom s Chrisem

říkal poprvé, mluvil o třech dolarech. O rok později už byl na pěti a

pak se to pohybovalo kolem deseti dolarů s drobnými odchylkami

podle toho, nakolik byl zrovna na mizině.

Pokaždé jsme se mu snažili vysvětlit, co nám bylo jasné už dáv-

no – že Billy o hrnci věděl a vykopal si ho pro sebe. Jenže tomu Vern

odmítal věřit, přestože nenáviděl Billyho jako Arab Žida a patrně by

pro něj odhlasoval trest smrti za krádež v obchodě, kdyby se mu na-

skytla taková příležitost. Také odmítal zeptat se Billyho přímo. Nej-

spíš se bál, že se mu Billy vysměje a řekne: „Jasně že je mám, blbeč-

ku, a bylo tam dvacet vdolků, který jsem bouchnul do posledního

centu.“ Místo toho Vern vždycky šel a začal kopat, když se to v něm

hnulo (a když Billy nebyl nablízku). Zpod verandy vždycky vylézal

se špinavými džínami, listím ve vlasech a prázdnýma rukama. Zlo-

myslně jsme si ho proto dobírali a podle ukrytých drobných jsme mu

dali přezdívku Penny Tessio. Myslím, že se se svou novinkou přiřítil

do klubu tak rychle ani ne tak proto, aby nám ji zatepla sdělil, ale,

Strana 193 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

spíš proto, aby nám dokázal, že z jeho honby za pokladem vzešlo ně-

co užitečného.

Ráno vstal před ostatními, snědl si své vločky, vyběhl ven a házel

míčem koše na starou obruč upevněnou na garáži. Jinak nebylo do

čeho píchnout, nebyl tu nikdo, s kým by si hrál na strašidla nebo na

něco jiného, a tak se rozhodl, že si trochu zakope. Byl zrovna pod ve-

randou, když se nad ním otevřely dveře. Ztuhl a nevydal ani hlásku.

Kdyby to byl otec, vylezl by Vern klidně ven, kdyby to byl Billy a

jeho delikventní kumpán Charlie Hogan, počkal by, až oba zmizí.

Vern uslyšel dvojí krok. Pak řekl Charlie Hogan osobně roztře-

seným, plačtivým hlasem: „Ježíšmarjá Billy, co budeme dělat?“

Vern říkal, že už jen ten brečlavý hlas Charlieho, který patřil k

nejostřejším hochům ve městě, ho přinutil nastražit uši. Charlie totiž

kamarádil s Esem Merillem a Bulvou Chambersem, a pokud kamará-

díte s takovými grázly, musíte být ostří.

„Nic,“ řekl Billy. „To je všechno, co uděláme. Nic.“

„Ale musíme něco udělat,“ řekl Charlie a oba se posadili na ve-

randu poblíž místa, kde pod nimi dřepěl Vern. „Tys ho neviděl?“

Vern využil příležitosti a popolezl trochu blíže ke schodům. Slin-

tal zvědavostí. V té chvíli si myslel, že si Billy s Charliem zakalili

choboty a někoho přejeli. Vern si dával pozor, aby pod ním nezašustil

nějaký list, když se plazil k nim. Kdyby ti dva zjistili, že je pod ve-

randou poslouchal, mohli byste klidně nastrkat jeho případné ostatky

do prázdné psí konzervy.

„To se nás netejče,“ řekl Billy Tessio. „A ten kluk je mrtvej, tak-

že se ho to taky netejče. Koho to zajímá, jestli ho někdy najdou? Mě

ne.“

„Je to ten kluk, co o něm mluvili v rádiu,“ řekl Charlie. „To je

jasný jako facka. Brocker, Brower, Flowers nebo tak nějak. Musel ho

srazit ten zasranej vlak.“

„To jo,“ řekl Billly. Vern uslyšel škrtnutí sirky, uviděl, jak letí do

příkopu, a ucítil cigaretový kouř. „Tím jsem si jistej. A ty ses poblil.“

Žádná odezva, ale Vern cítil, že Charlie Hogan vyzařuje vlny své

hanby.

„Ale holky to neviděly,“ řekl Billy po chvíli. „Máš kliku,“ poplá-

cal Charlieho po zádech, aby ho povzbudil. „Ty by to vykecaly až v

Strana 194 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

Portlandu. Taky jsme odsud pěkně rychle vycouvali. Myslíš, že si ně-

čeho všimly?“

„Ne,“ řekl Charlie. „A Marie stejně nerada jezdí po té silnici po-

dél hřbitova. Bojí se strašidel. Ta už tam nepojede.“ A pak zase tím

vyděšeným dětinským hláskem: „Ježíš, kéž bysme si to auto nikdy

nevypučili. Proč jsme jen nešli do bijáku, jak jsme chtěli!“

Charlie a Billy chodili s dvěma feťačkami jménem Marie

Doughertyová a Beverly Thomasová; v životě jste neviděli tak od-

porný párek buchet, snad jen na maškarním bále. Beďary, kníry a tak.

Někdy ti čtyři – nebo taky šest nebo osm, když se připojili Chlupáč

Bracowicz nebo Eso Merill s těmi svými – šlohli auto z lewisionské-

ho parkoviště a vyjeli si ven, vyzbrojeni dvěma nebo třemi láhvemi

růžového vína a kartónem s šesti plechovkami zázvorového piva.

Vyvezli holky někam na Castle View nebo do Harlow nebo do Shi-

loh, popili a poklátili a pak odvezli auto někam poblíž bydliště. Hod-

ně blbá zábava, jak jednou poznamenal Chris. Nikdy je při tom ne-

chytli, ale Vern nepřestával doufat. Úplně se opájel tou představou;

že bude Billyho po nedělích navštěvovat v polepšovně.

„Kdybysme to řekli poldům, budou se vyptávat, jak jsme se sakra

dostali do Harlow,“ řekl Billy. „Nikdo z nás dvou nemá fáro. Bude

lepší, když budeme držet hubu. Pak na nás nemůžou.“

„Mohli bysme tam anonymně zavolat,“ řekl Charlie.

„Tyhle hovory oni sledujou,“ řekl Billy zlověstně. „Viděl jsem to

v Dálniční hlídce. A taky v Zátahu.“

„To máš recht,“ přisvědčil Charlie malomyslně. „Pane bože.

Kdyby tam tak byl Eso s náma. Mohli jsme říct poldům, že jsme tam

byli jeho autem.“

„Jenže on tam nebyl.“

„To ne,“ vzdychl Charlie. „Asi máš pravdu.“ Vajgl letěl do cesty.

„Taky jsme se mohli procházet a chcát u kolejí, ne? Jinudy jsme jít

nemohli, ne? A já si poblil nový tenisky.“ Trochu ztišil hlas. „Ten

kluk tam ležel, víš to? Viděl‘s toho parchanta, Billy?“

„Jo, viděl,“ řekl Billy a druhý vajgl letěl na cestu za prvním.

„Mrknem se, jestli už je Eso vzhůru. Dal bych si trochu do zobáku.“

„Řeknem mu to?“

„Charlie, tohle neřeknem nikomu. Nikdy a nikomu. Rozumíš?“

Strana 195 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

„Rozumím,“ řekl Charlie. „Ježíšikriste, my toho zasranýho dodge

neměli krást.“

„Zavři hubu a poď.“

Dva páry nohou v úzkých vyrudlých džínách a kanadách sešly ze

schodů. Vern strnul na všech čtyřech („Kulky mi vystoupily až ně-

kam do břicha, když jsem si pomyslel, že by se mohli vrátit,“ řekl

nám později) a klepal se, že ho brácha pod verandou vyčmuchá, vy-

táhne ho ven a zabije – byli by mu s Charliem Hoganem schopni vy-

razit z hlavy ušima ten kousíček mozku, co mu pámbu nadělil, a pak

zašlapat do země kanadami. Jenže oni šli dál, a když si byl Vern jist,

že jsou pryč, vylezl zpod verandy a přiběhl sem.

5

„Tos měl leda kliku,“ řekl jsem. „Byli by tě zabili.“

Teddy řekl: „Já to tam na Back Harlow Road znám. Ta silnice

vede k slepému říčnímu ramenu. Chodili jsme tam na ryby.“

Chris přikývl. „Bejval tam most, ale pak ho vzala povodeň. To už

je léta. Teď už je tam jen železniční.“

„A dokáže dítě ujít takovou štreku z Chamberlainu až do Har-

low?“ zeptal jsem se Chrise. „Vždyť je to dvacet nebo třicet mil.“

„Myslím, že jo. Asi se ocitl na kolejích a pak už šel po nich. Tře-

ba si myslel, že ho někam dovedou, nebo si třeba myslel, že si stopne

vlak, když to bude zapotřebí. Jenže touhle trasou jezdí už jen náklad-

ní vlaky GS&WM do Derry a Brownsvillu – a to ještě jen pár. Byl by

musel dojít po kolejích až do Castle Rock. Jenže po setmění si to asi

konečně přihasil vlak … a finito.“

Chris si pravou pěstí udeřil do levé dlaně. Vydalo to mlaskavý

zvuk. Teddy, veterán mnoha těsných střetů s nebezpečnými náklaďá-

ky projíždějícími po 196. silnici, vypadal skoro potěšeně. Mně bylo

málem špatně, když jsem si představil toho kluka daleko od domova,

k smrti vyděšeného, jak přesto zarytě šlape po kolejích a skáče po

pražcích, protože odevšad se ozývají noční zvuky – z převislých ko-

run stromů a keřů … a snad i z odvodňovacích kanálů pod tratí. A na-

jednou je tu vlak a velké čelní světlo ho hypnotizuje natolik, že už

Strana 196 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

nemá čas uskočit. Nebo leží na kolejích zemdlený hladem, když se

přiřítí vlak. Ať tak či tak, Chris to vystihl. Finito – konec. Je po klu-

kovi.

„Tak jak, chcete to vidět?“ zeptal se Vern. Kroutil se, jako by ho

někdo hnal do koupelny, ale byl vzrušený.

Chvíli jsme se na něj všichni dívali, nikdo nic neříkal. Pak Chris

položil karty a řekl: „Jasně! A já vám povídám, že budem vyfocený v

novinách!“

„Cože?“ řekl Vern.

„Fakt?“ šklebil se Teddy, jako když uskakuje před náklaďákem.

„Poslouchejte,“ řekl Chris a naklonil se přes odrbaný karetní sto-

lek. „Můžeme najít to tělo a ohlásit to. Budeme v novinách!“

„Já nevím,“ couval Vern, „Billymu bude jasný, odkud to mám.

Spráská mě jak psa.“

„Ale nespráská,“ řekl jsem, „protože to budeme my, pánové, kdo

najde toho kluka, a ne Billy a Charlie Hogan v ukradeným autě. Oni

pak už budou bez starostí. Ještě ti nejspíš připíchnou medaili, Penny.“

„Fakt?“ zašklebil se Vern, ukazuje chatrné zuby. Šklebil se, jako

by byl omráčený, jako by pouhé pomyšlení na to, že Billymu způso-

bil něčím radost, účinkovalo jako tvrdý úder na bradu. „Myslíš, že

jo?“

Teddy se taky šklebil. Pak se zamračil a zavzdychal.

„Co je!“ zeptal se Vern. Začal se znovu kroutit v obavě, že Ted-

dyho napadla nějaká myšlenka – nebo co Teddyho vůbec mohlo na-

padnout – kterou by se postavil proti akci.

„A co rodiče?“ řekl Teddy. „Když zejtra najdem mrtvýho kluka v

South Harlow, poznaj, že jsme nestanovali u Verna na zahradě.“

„To jo,“ řekl Chris. „To pak budou vědět, že jsme šli hledat toho

kluka.“

„Ale nebudou,“ řekl jsem. Cítil jsem se podivně – byl jsem vzru-

šený i vystrašený, protože jsem věděl, že to můžeme dokázat a přitom

uniknout následkům. Ze směsice pocitů mě polévalo horko a bolela

hlava. Vzal jsem balíček karet, abych nějak zaměstnal ruce, a začal

jsem je míchat. Míchání a cribbage bylo všechno, co jsem pochytil od

Dennise. Ostatní kluci mi tu obratnost záviděli a skoro každý, koho

jsem znal, se to chtěl ode mě naučit … každý kromě Chrise. Chris

Strana 197 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

zřejmě tušil, že kdybych to někoho učil, dám mu tím ze sebe kousek

Dennise, a já ho v sobě zas tolik neměl, abych si mohl dovolit rozdá-

vat jeho kousky.

„Prostě jim sdělíme,“ řekl jsem, „že nás znudilo stanování u Ver-

na na zahradě, poněvadž už jsme tam stanovali mockrát. A tak jsme

se rozhodli, že stopnem náklaďák a rozbijem tábor v lesích. Možná s

tím ani nebudeme muset vyrukovat, protože všichni budou vyplesklí

z toho, co jsme našli.“

„Mě fotr stejné ztříská,“ řekl Chris. „Má fakt příšernou štreku.“

Vzpurně potřásl hlavou. „Do prdele, ale stojí to za to.“

„Oukej“„ řekl Teddy a vstal. Pořád se tak šíleně šklebil a každou

chvíli jsme mohli čekat jeho vysoký, kuckavý smích. „Sejdem se

všichni po obědě u Verna. Ale co jim řeknem o večeři?“

„Ty, já a Gordie můžeme říct, že večeříme u Verna,“ navrhl

Chris.

„A já nakukám mámě, že se najím u Chrise,“ řekl Vern.

To by mohlo projít, pokud by nenastal nějaký poplach, který by-

chom nemohli ovlivnit, nebo pokud by se naši rodiče nepotkali. Ani

Vernovi ani Chrisovi rodiče neměli telefon. Tehdy ještě mnoho rodin,

zvláště těch obyčejnějších, považovalo telefon za zbytečný přepych.

A ke smetánce nepatřil nikdo z nás.

Můj otec byl důchodce. Vernův dělal ve fabrice a jezdil pořád v

DeSotu z dvaapadesátého roku. Teddyho máma měla dům na Dam-

berry Street a brala si nájemníka, pokud nějakého sehnala. Toho léta

nikoho neměla, cedule „Zařízený pokoj k pronajmutí“ visela v okně

obýváku už od června. A Chrisův táta byl pořád v lihu, víc nebo míň;

byl to ochlasta, který žil většinou ze sociální podpory a který trávil

většinu času v Sukeyho hospodě s Menllem seniorem, otcem Esa Me-

rilla, a s dalšími místními rumovými nádeníky.

Chris o svém otci moc nemluvil, ale všichni jsme věděli, že ho

příšerně nenávidí. Chris byl přibližně každých čtrnáct dní pěkně zma-

lovaný, měl modřiny na tvářích a na krku nebo nateklé oko barevné

jak západ slunce, a jednou přišel do školy s obrovskou neforemnou

bandáží na temeni hlavy. Jindy nepřišel do školy vůbec. Jeho matka

ho nechávala doma, protože byl příliš zchromlý. Chris byl chytrý,

opravdu chytrý, ale často chodil za školu a městský úředník pro otáz-

Strana 198 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

ky záškoláctví pan Halliburton vždycky předjel před Chrisův dům

svým starým černým chevroletem s nálepkou „Neberu stopaře“ na

předním skle. Pokud byl Chris za školou a Bertie (jak jsme mu říkali

– za jeho zády, pochopitelně) ho zastihl, dopravil ho do školy a do-

hlédl na to, aby Chris byl týden po škole. Jestliže však Bertie zjistil,

že Chris zůstal doma, protože ho fotr zmlátil, ani necekl a odporoučel

se. Dalších dvacet let mě nikdy nenapadlo zkoumat, jaký zájem svým

postupem vůbec sledoval.

Před rokem byl Chris na tři dny vyloučen ze školy. Ztratily se

peníze na mléko a Chris měl zrovna službu a vybíral je; a protože byl

Chambers z rodu oněch bezvýznamných Chambersů, zůstalo to na

něm, i když vždycky přísahal, že ty peníze neukradl.

Tenkrát pan Chambers poslal Chrise přes noc do nemocnice, pro-

tože když se dozvěděl o Chrisově vyloučení, přerazil mu nos a zlomil

pravé zápěstí. Chris pocházel ze špatných poměrů, to ano, a všichni si

mysleli, že z něj nevyroste nic dobrého … včetně Chrise. Jeho bratři

vedli podle obecného očekávání velkolepý život. Nejstarší Frank ute-

kl v sedmnácti z domova, dal se k námořnictvu a skončil v Portsmou-

thu s dlouholetým trestem za znásilnění a násilné napadení. Další v

řadě, Richard (podle vykuleného a těkavého pravého oka všeobecně

přezdívaný Bulva), vylítl ze střední školy v desátém ročníku a sčuchl

se s Charliem a Billym Tessiem a dalšími mladými kriminálníky.

„Myslím, že to půjde,“ řekl jsem Chrisovi. „A co John a Marty?“

John a Marty DeSpainovi byli další stálí členové naší party.

„Jsou ještě pryč,“ řekl Chris. „Přijedou nejdřív v pondělí.“

„To je blbý.“

„Tak jsme dohodnutý`’„ zeptal se Vern, který se nepřestával vr-

tět. Nechtěl, aby se konverzace byť jen na chvilku odchýlila od téma-

tu.

„Myslím, že jo,“ řekl Chris. „Dá si ještě někdo kartičky?“

Nikdo už nechtěl hrát. Na to jsme byli příliš rozrušení. Slezli

jsme dolů ze stromu, přelezli plot na opuštěnou parcelu a chvíli hráli

Vernovým odřeným baseballovým míčkem „Třikrát vzduchem, šest-

krát po zemi“, ale ani to nás nebavilo. Mohli jsme myslet jen na toho

kluka Browerovic, kterého srazil vlak, a na to, jak se půjdeme podí-

vat na něj nebo na to, co z něj zbylo. Kolem desáté jsme se rozešli,

Strana 199 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

abychom si to zařídili doma.

6

Domů jsem se dostal ve čtvrt na jedenáct, když jsem se před tím

ještě zastavil v dragstoru prohlédnout si knížky. Stavoval jsem se tam

vždycky po několika dnech, abych se podíval, jestli nemají nějakého

nového Johna D. MacDonalda. Měl jsem čtvrtdolar a myslel jsem si,

že bych si ho rovnou mohl koupit. Měli jen staré tituly a některé z

nich jsem četl nejmíň šestkrát.

Když jsem přišel domů, auto bylo pryč. Vzpomněl jsem si, že

máma a pár dalších z té její babské party odjely do Bostonu na kon-

cert. Matka byla stará návštěvnice koncertů. A proč ne? Její jediné dí-

tě bylo mrtvé a ona musela něco dělat, aby na to nemusela myslet.

Zní to trochu hořce, ale myslím, že byste to pochopili, kdybyste byli

u toho.

Otec byl vzadu a jemně ostřikoval hadicí svou zpustlou zahradu.

Jestli jste v něm nepoznali ztracený případ podle otráveného obličeje,

museli jste to poznat podle jeho zanedbané zahrady. Místo půdy tam

měl světle šedý prach. Všechno tam bylo mrtvé, až na obilí, které ni-

kdy nezplodilo jediný jedlý klas. Táta říkal, že nikdy neví, jak zalé-

vat; buď to za něj udělá matka příroda, nebo nikdo. Jedno místo ulil,

takže vegetaci utopil, jinde rostlinstvo padalo žízní. Nikdy nedokázal

najít zlatou střední cestu. Ale moc často o tom nemluvil. V dubnu

ztratil syna a v srpnu zahradu. A jestli o ničem z toho nechtěl mluvit,

měl na to podle mě právo. Mě jen rozčilovalo, že se odmítá bavit i o

čemkoliv jiném. Tohle už bylo na moje chápání demokracie trochu

moc.

„Ahoj tati,“ řekl jsem a postavil se vedle něho. Nabídl jsem mu

bonbóny, které jsem koupil v dragstoru. „Dáš si?“

„Ahoj, Gordone. Ne, díky.“ Pokračoval v zalévání beznadějně

šedé půdy.

„Neměl bys nic proti tomu, kdybych šel s pár klukama večer sta-

novat k Tessiovým na zahradu?“

„S kým vším?“

Strana 200 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

„S Vernem, Teddym Duchampem. Možná s Chrisem.“

Myslel jsem, že po.Chrisovi vystartuje – jaká je to špatná společ-

nost, shnilé jablko ze dna sudu, zloděj, kriminálnický učedník.

Otec však jen vzdychl. „Proč ne,“ řekl.

„Bezva! Díky!“

Obrátil jsem se a chtěl jsem zaplout do domu, abych se mrkl, co

je v bedně, ale zarazil mě. „To je jediná společnost, která ti sedí, že,

Gordone?“

Ohlédl jsem se na něj, připravený k hádce, ale on se toho rána

hádat nechtěl. Myslím, že by bylo lepší, kdyby byl chtěl. Měl pokles-

lá ramena a díval se sklesle na zuboženou zahradu, ne na mě. V očích

měl nepřirozený třpyt, možná to byly slzy.

„Ale tati, to jsou dobrý kluci … “

„Přirozeně. Jeden zloděj a dva blbečkové. Skvělá společnost pro

mého syna.“

„Vern Tessio není blbeček,“ řekl jsem. Obhajoba Teddyho by by-

la příliš složitá.

„Dvanáctiletý kluk a stále v páté třídě,“ řekl můj otec. „Je opož-

děný. Když přijdou nedělní noviny, půldruhé hodiny čte zábavnou

přílohu.“

Tohle mě přivádělo k šílenství, protože podle mého nehrál čistou

hru. Posuzoval Verna podle stejných měřítek, podle jakých posuzoval

všechny mé kamarády, podle povrchního pohledu, a to ještě nejspíš

na to, jak vcházeli do domu a vycházeli ven. Mýlil se v nich. A když

nazval Chrise zlodějem, vždycky jsem viděl rudě, protože o něm vů-

bec nic nevěděl. Chtěl jsem mu to říct, ale mohl se naštvat a nechat

mě doma. Nebyl ve skutečnosti šílený, jen někdy u večeře vyřvával

tak hlasitě, že nikdo nechtěl jíst. Teď vypadal sklesle a unaveně a

opotřebovaně. Bylo mu třiašedesát, mohl být klidně mým dědečkem.

Matce bylo pětapadesát – taky žádná mladice. „Když se vzali,

pokusili se okamžitě o rodinu. Matka otěhotněla a potratila. Potratila

ještě dvakrát a doktor jí řekl, že nikdy nebude schopná donosit dítě.

Byl jsem o tom detailně informován, kdykoliv mi jeden z nich dával

kázání. Chtěli, abych se považoval za mimořádný dar od Boha, za-

tímco já jsem patřičně nedoceňoval skutečnost, že jsem byl počat,

když bylo matce dvaačtyřicet a začala šedivět. A stejně jsem patřičně

Strana 201 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

nedoceňoval její strašlivou bolest a oběti.

Pět let poté, co doktor řekl mámě, že nebude mít děti, přišla do

jiného stavu. Nosila Dennise osm měsíců, pak téměř vypadl. Měl

skoro čtyři kila a otec říkal, že kdyby byl donošený, mohl to dotáh-

nout na sedm. Doktor řekl: „To víte, příroda si s námi někdy zahrává,

ale tohle dítě bude jediné. Poděkujte za ně Bohu a buďte spokojená.“

O deset let později přišla do jiného stavu znovu. A nejenže mě dono-

sila, doktor mi musel pomáhat ven kleštěmi. Slyšeli jste někdy o ta-

kové povedené rodině? Přišel jsem na svět jako dítě dvou dýchavič-

ných gerontů, abych to neprotahoval, a můj jediný bratr už hrál zá-

vodně baseball, než já se vyhrabal z plenek.

V případě mámy a táty stačil jeden dar od Boha. Nemůžu říct, že

by se mnou zacházeli špatně, rozhodně mě nikdy nebili, ale byl jsem

pro ně setsakramentským překvapením, a po čtyřicítce přece jen člo-

věk není tak příznivě nakloněn překvapením jako ve dvaceti. Po mém

narození se matka podrobila operaci, která jí na sto procent zajistila,

že už se nedočká žádných božích darů. Až na střední škole jsem zjis-

til, že jsem se s největší pravděpodobností mohl narodit retardovaný

… ačkoliv myslím, že otec o mém intelektu měl své pochybnosti,

když viděl mého přítele Verna, jak deset minut louská dialog v Beetle

Bailey.

Ta věc s tím ignorováním: Nikdy jsem to nezjistil, až když jsem

na střední škole dělal referát o té knize Neviditelný. Když jsem se

uvolil ten referát pro slečnu Hardyovou vypracovat, myslel jsem, že

půjde o science fiction o chlapíkovi v obvazech a tmavých brýlích,

jakého hrál ve filmu Claude Rains. Když jsem přišel na to, že se jed-

ná o něco jiného, pokoušel jsem se knihu vrátit, ale slečna Hardyová

už mě nepustila z háčku. Nakonec jsem byl rád. Román Neviditelný

je o černochovi. Nikdo si ho nevšímá, i kdyby se stavěl na hlavu. Li-

dé se dívají skrz něj. Když mluví, nikdo mu neodpovídá. Je jako čer-

ný duch. Jak jsem se do toho dostal, zhltl jsem tu knížku, jako by to

byl John D. MacDonald, protože ten chlápek, Ralph Ellison, psal o

mně. Při večeři to bylo samé „Denny, kolik jsi udělal přeběhů“ a

„Denny, kdo tě pozval na taneční večírek Sadie Hopkinsové“ a

„Denny, rád bych si s tebou promluvil jako chlap s chlapem o tom

voze, který jsme si prohlíželi“. A já povídám: „Podejte mi máslo,“ a

Strana 202 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

otec na to: „Denny, jsi přesvědčen o tom, že armáda je pro tebe to

pravé?“ A já povídám: „Podejte mi někdo máslo, jo?“ a máma se na

to zeptá Dennyho, jestli by nechtěl, aby mu ve výprodeji ve městě

vybrala košili, a já se nakonec pro máslo musím natáhnout sám. Když

mi bylo devět, zkusil jsem jednou říct jen tak, abych věděl, co to udě-

lá: „Podejte mi ty zasraný brambory.“ A matka řekla: „Denny, volala

teta Grace a ptala se po tobě a po Gordonovi.“

Když Dennis s vyznamenáním odmaturoval na střední škole v

Castle Rock; simuloval jsem nemoc a zůstal jsem doma. Poslal jsem

si nejstaršího bráchu Stevieho Darabonta pro láhev růžového vína,

půlku jsem jí vypil a uprostřed noci jsem pak zvracel v posteli.

V rodinné situaci, jako byla u nás, můžete staršího bratra buď

nenávidět, něho si z něj udělat idol, aspoň tak se to učí ve středoškol-

ské psychologii. Kecy, co? Pokud do toho můžu promluvit,

k Dennisovi jsem nic takového necítil. Hádali jsme se málokdy a ni-

kdy jsme se nepoprali. To by bylo směšné. Dokážete si představit

čtrnáctiletého kluka, který si něco najde, aby mohl zmlátit svého čtyř-

letého bratra? A rodiče jím byli příliš okouzleni, než aby ho zatěžo-

vali péčí o mrňavého brášku, takže ke mně necítil žádný odpor, jaký

získají starší děti ke svým sourozencům. Když mě Denny někam vzal

s sebou, udělal to ze své vlastní vůle, a to byly vůbec ty nejkrásnější

chvíle, jaké pamatuju.

„Hej, Lachanci, kdo to je, kurva?“

„To je můj malej bráška a ty by sis měl dát pozor na hubu, Davi-

si. Ten by tě rozcupoval. Je to ostrej hoch.“

Na chvilku se kolem mě shlukují, mohutní, neuvěřitelně vysocí,

chvilka zájmu jako dotek slunce. Jsou tak velcí a tak staří.

„Hej, mrňousi, tenhle vocas je vážně tvůj vetkej brácha?“

Plaše přikývnu.

„Je to ale sráč, co, mrňousi ?“

Kývám znovu a všichni včetně Dennise se rozeřvou smíchy. Pak

Dennis dvakrát rychle tleskne a povídá: „No tak, jdem na to, nebo tu

budem stát jak stádo blbečků?“

Rozeběhnou se na své posty a už odpalují míč do pole.

„Sedni si tamhle na lavičku, Gordie. Buď hodný. Nikoho neotra-

vuj.“

Strana 203 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

Odcházím si sednout na lavičku. Jsem hodný. Připadám si nesku-

tečně malý pod obrovskými letními mračny. Dívám se, jak brácha

nadhazuje. Nikoho neotravuju.

Moc takových chvil jsem si však neužil.

Někdy mi četl pohádky na dobrou noc, které byly lepší než má-

miny; máma četla o perníkáři a o třech malých prasátkách a takové

normální věci, zatímco Dennis o Modrovousovi a Jacku Rozparovači.

Vytvořil pro mě také vlastní verzi pohádky O kozlovi Mrzutovi, v níž

pod mostem nakonec zvítězí troll. A jak už jsem říkal, naučil mě

cribbage a taky míchat karty. Nebylo toho moc, ale jupí, v tomhle

světě musí brát člověk zavděk i maličkostmi, nemám pravdu?

Jak jsem rostl, má láska k Dennisovi byla vystřídána téměř po-

svátnou úctou, asi takovou, jakou chovají křesťané k Bohu. A když

umřel, byl jsem mírně otřesen a mírně smutný. V takovém stavu se

museli nacházet křesťané, když časopis Time otiskl zprávu, že Bůh je

mrtev. Řekl bych to takhle: Byl jsem z Dennyho smrti stejně smutný,

jako když jsem se doslechl v rádiu, že umřel Dan Blocker. Vídal jsem

je oba přibližně stejně často; jenže Denny už neměl žádné reprízy.

Pohřbívali ho v uzavřené rakvi přikryté americkou vlajkou (vlaj-

ku z rakve sundali, než ji spustili do hrobu, a složili ji – vlajku, ne ra-

kev – do tvaru dvourohého klobouku a předali mámě). Rodiče byli

úplně rozložení. Ani čtyři měsíce jim nestačily, aby se dali dohroma-

dy, a já jsem nevěděl, jestli se vůbec někdy dohromady dají. Pan

Sklíčený s paní Sklíčenou. Dennyho pokoj, který byl hned vedle mé-

ho, byl udržován v původním stavu. Na stěnách stále visely klubové

vlajky mužstev Břečťanové ligy, za rámem zrcadla, před nímž stával

celou věčnost a vyčesával vlasy podle vzoru Elvise, byly stále foto-

grafie dívek, s kterými chodil. Na jeho psacím stole zůstaly haldy ča-

sopisů True a Sports Illustrated a data na jejich obálkách se propada-

la do minulosti, jak běžel čas. Takovou věc člověk vidí jen v dojá-

kách. Jenže mě to nedojímalo, pro mě to bylo děsné. Do Dennisova

pokoje jsem nechodil, když jsem nemusel, protože mi připadalo, že

bude za dveřmi nebo pod postelí nebo ve skříni. Nejvíc mě strašila

skříň, takže když mě matka poslala pro Dannyho album s pohledni-

cemi nebo pro jeho krabici od bot s fotografiemi, které si chtěla pro-

hlédnout, představoval jsem si, že se dveře zvolna otevírají a já sto-

Strana 204 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

jím před nimi zmrazený hrůzou. Představoval jsem si ho zsinalého a

zakrváceného v temnotě, s promáčknutým spánkem, prošedlý koláč

krve a mozku zasychající na jeho košili. Představoval jsem si, jak ke

mně vztahuje ruce, krvavé ruce se zkroucenými prsty, a skřehotá:

Měls to být ty, Gordone. Měls to být ty.

7

Stud City. Napsal Gordon Lachance. Původně otištěno v Green-

spun Quarterly, 45. číslo, podzim 1970. Povoleno autorem.

Březen

Chico stojí u okna se zkříženýma rukama, lokty se dotýká lišty,

která odděluje horní tabulky od dolních. Stojí tam nahý, vyhlíží ven,

jeho dech mlží sklo. Náraz průvanu do břicha. Spodní pravá tabulka

chybí. Nahrazena kouskem lepenky.

„Chico.“

Neotočí se. Ona znovu nepromluví. Ve skle vidí její obraz. Sedí

v jeho posteli, ložní prádlo se zjevně vysmívá gravitaci. Rozmazané

oční stíny vytvářejí pod očima hluboké propadliny.

Chico sklouzne zrakem za její obraz, ven za dům. Prší. Skvrny

sněhu se rozplývají a obnažují zemi. Vidí mrtvou loňskou trávu, plas-

tikovou hračku – Billyho hračku – omšelé hrabičky. Dodge bratra

Johnnyho stojí na špalkách, odstrojené disky trčí jako pahýly. Pama-

tuje časy, kdy na voze s Johnnym dělali, poslouchali superhity nové i

staré ze stanice WLAM z Lewistonu. Starý Johnnyho tranzistorák

vyhrával, Johnny několikrát přinesl pivo. Ta půjde rychle nahoru,

Chico, říká Johnny. Bude jí patřit všechno kolem týhle silnice od Ga-

tes Falls po Castle Rock. Počkej, až ji dáme ten hearstovskej švih!“

Ale to bylo tehdy, a tohle je teď.

Za Johnnyho dodgem byla dálnice. Číslo 14, vede do Portlandu

přes New Hampshire na jih, na sever pak do Kanady, pokud v Tho-

mastonu zahnete doleva na dálnici U.S. 1.

„Stud City,“ říká Chico do skla. Kouří cigaretu.

„Cože?“

Strana 205 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

„Nic, děvče.“

„Chico?“ Její hlas zní rozpačitě. Bude muset vyměnit prostěra-

dlo, než se vrátí otec. Krvácela.

„Co je?“

„Miluju tě, Chico.“

„To je dobře.“

Špinavej březen, myslí si Chico. Jak stará kurva. Špinavá klátivá

stará březnová kurva s povislejma ceckama a deštěm v ksichtě.

„Tenhle pokoj bejval Johnnyho,“ říká zničehonic.

„Koho?“

„Mýho bráchy.“

„Aha. Kde je?“

„Na vojně,“ říká Chico, ale Johnny není na vojně. Minulé léto

pracoval na dálnici v Oxford Plains. Nějaký řidič ztratil kontrolu nad

jízdou, sjel ze silnice k místu, kde Johnny měnil gumy svého traileru

Chevrolet. Pár chlápků na něj volalo, ale Johnny je nezaslechl. Jeden

z nich byl Johnnyho bratr Chico.

„Není ti zima?“ zeptala se.

„Ne. Vlastně na nohy. Trochu.“

A náhle si pomyslí: Můj ty bože. Johnnymu se nestalo nic, co by

se nemohlo stát tobě. Dřív nebo pozdějc. Vidí to před sebou. Smýka-

jící se Ford Mustang, hrbolky bratrovy páteře oddělené stíny v pro-

hlubních na jeho bílém tričku. Byl sražen k zemi, když zdvihal jednu

ze zadních pneumatik svého chevroletu. To už bylo vidět kusy gumy

odlétající od kol splašeného mustanga. Utržený tlumič vyrýval rýhu.

Napálil to do Johnnyho, ještě než se stačil postavit. Pak vyšlehl žlutý

plamen.

Taky to mohlo jít pomalu, myslí si Chico a vzpomíná na svého

dědečka. Špitál smrdí. Hezké sestřičky nosí bažanty. Poslední sla-

boučký výdech. Existuje nějaká snadná cesta ke smrti?

Chvěje se a přemítá o Bohu. Dotýká se malého stříbrného medai-

lónku se svatým Kryštofem, který má na řetízku na krku. Není kato-

lík a určitě není Mexičan. Ve skutečnosti se jmenuje Edward May a

přátelé mu říkají Chico, protože má černé vlasy a mastí si je brilanti-

nou a nosí vysoké špičaté boty na vysokém podpatku. Není katolík,

ale nosí tenhle medailónek. Možná že by mustang Johnnyho minul,

Strana 206 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

kdyby ho nosil taky. Člověk nikdy neví.

Kouří a civí z okna, za ním se zvedá z postele dívka a rychle jde

k němu. Cupitá a snad se bojí, aby se neotočil a nepodíval na ni. Po-

kládá horkou ruku na jeho záda. Její prsy se ho dotýkají z boku. Její

břicho se dotýká jeho hýždě.

„Je chladno.“

„Tak už to tu chodí.“

„Miluješ mě, Chico?“

„Jasně,“ říká nepřítomně, ale pak zvážní. „Bylas třešnička.“

„Co to … “

„Byla‘s panna.“

Ruka se sune výš. Jedním prstem mu hladí kůži na týlu. „Říkala

jsem ti to, ne?“

„Bylo to těžké? Bolelo to?“

Směje se. „Ne. Ale byla jsem vyděšená.“

Dívají se na déšť. Kolem projíždí nový oldsmobile a rozstřikuje

vodu.

„Stud City,“ říká Chico.

„Cože?“

„Ten chlápek. Jede do Stud City. Ve svým novým fáru.“

Líbá místo, jehož se něžně dotýkal její prst. Chico se jí letmo do-

tkne, jako by byla motýl.

„Co se děje?“

Otočí se k ní. Ona sklouzne očima k jeho penisu a rychle je od-

vrátí.

Zvedne ruce, aby se zakryla, ale pak si vzpomene, že v kině nic

takového neviděla, a tak je zase spustí podél boků. Má černé vlasy a

umně bílou pokožku barvy smetany. Její prsa jsou pevná, břicho

možná trochu měkké. Člověk by málem zapomněl, myslí si Chico, že

tohle není film.

„Jane?“

„Ano?“

Cítil, že je připraven. Ne uprostřed příprav, ale skutečně připra-

ven.

„Je to v pohodě,“ řekl. „Jsme kamarádi.“ Záměrně ji pozoruje a

snaží se nevynechat jediné místečko na jejím těle. Když se jí znovu

Strana 207 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

podívá do tváře, je uzardělá. „Vadí ti, že si tě tak prohlížím?“

„Já … ne. Ne, Chico.“

Ucouvne, zavře oči, sedne si na postel a zakloní se. Nohy má ro-

zevřené. Vidí na ní všechno. Větší svaly i malé svaly na vnitřních

stranách jejích stehen … nekontrolovaně se chvějí, a to ho najednou

vzruší víc než vzepjaté kužely jejích prsů nebo něžná růžová perla je-

jí kundičky.

Déšť buší do střechy, do okna, do prosáklé lepenkové záplaty,

která zakrývá prázdnou dolní tabulku. Pokládá si ruku na prsa a chví-

li vypadá jako Říman, který se chystá pronést řeč. Ruka je studená.

Spustí ji dolů.

„Otevři oči. Říkal jsem ti, že jsme kamarádi.“

Poslušně je otvírá. Dívá se na něj. Její oči teď vypadají fialové.

Dešťová voda stékající po okenním skle jí dělá vlnovky na obličeji,

krku, prsou. Jak se natáhla na postel, její břicho zpevnělo. V tu chvíli

je dokonalá.

„Ach,“ vzdychne. „Ach, Chico, je to všechno tak zvláštní.“

Celá se zachvěla. Bezděčně sevřela prsty u nohou. Vidí její cho-

didla. Jsou růžová. „Chico, Chico.“

Přikročí k ní. Celý se chvěje a oči má rozšířené. Dívka něco říká,

jedno slovo, ale on nerozumí. Teď není čas na vyptávání. Na chvilku

si k ní přiklekne a úporně se soustřeďuje pohledem na podlahu. Do-

týká se jejích nohou nad koleny. Měří si svůj vnitřní čas. Jeho běh je

fantasticky klidný. Chico protahuje nehybnost.

Jediným zvukem je kovové tikání budíku na nočním stolku. Stojí

na kovových nožkách na kupě komiksových časopisů. Její dech se

chvějivě zrychluje. Svaly se příjemně uvolňují, jak se, do ní noří. Za-

čínají. Tentokrát je to lepší. Venku déšť nadále rozpouští sníh.

O půl hodiny později ji Chico budí z lehké dřímoty: „Musíme se-

bou hodit,“ říká. „Táta s Virgínií tu budou každou chvíli.“

Dívka se dívá na hodinky a sedá si. Tentokrát se nesnaží zakrý-

vat. Její chování, řeč jejího těla, to všechno se změnilo. Ne že by do-

spěla (i když ona sama si zřejmě myslela, že ano) nebo se naučila ně-

co složitějšího, než si zavázat tkaničku, ale její chování se změnilo.

Chico kývne a ona se na něj váhavě usměje. Chico si sáhne na noční

stolek pro cigarety. Když si dívka natahuje kalhotky, vzpomene si

Strana 208 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

Chico na jeden verš ze starého hitu: Hraj si, dokud nezmizím, přede-

jdeš tím kolizím. „Spoutej mého klokana“ od Rolfa Harrise. Chico se

usměje. Tuhle písničku zpívával Johnny. Končila: Jeho kůži vydělali,

na stodolu pověsili.

Dívka si zapne podprsenku a obléká blůzku. „Proč se usmíváš,

Chico?“

„Jen tak,“ odpovídá.

„Zapneš mi zip?“

Jde k ní, stále nahý, a zapíná jí zip. Líbá ji na tvář. „Můžeš jít do

koupelny a nalíčit se, jestli chceš,“ říká jí. „Ale nebuď tam dlouho,

jo?“

Dívka vznosně odchází. Chico kouří a pozoruje ji. Je vysoká,

vyšší než on, a musí trochu sklonit hlavu, když prochází dveřmi kou-

pelny. Chico nalézá své slipy pod postelí. Dá je do pytle se špinavým

prádlem, který visí na vnitřní straně skříňových dveří, a bere si z prá-

delníku čisté. Navléká si je, a když jde zpátky k posteli, klouže po

loužičce dešťové vody, která sem pronikla vlhkou lepenkou, a málem

padá.

„Sakra,“ zašeptá vztekle.

Rozhlédne se po pokoji, který býval Johnnyho, dokud Johnny

neumřel ( Proč jsem jí jen říkal, že je na vojně, proboha? diví se …

trochu znepokojeně.). Dřevotřískové stěny jsou tak tenké, že slyší ot-

ce s Virgínií, když přicházejí v noci domů. Stěny nedoléhají až těsně

ke stropu. Úhly v místnosti jsou poněkud vychýlené, takže dveře mu-

síte zapřít, když je chcete nechat otevřené. Když jste je nezapřeli,

kradmo se zavřely, hned jak jste se k ním otočili zády. Na stěně na-

proti dveřím je filmový plakát. Bezstarostná jízda – dva muži jeli hle-

dat Ameriku a nikde ji nemohli najít. Místnost byla živější, když ji

obýval Johnny. Chico neví jak a proč; jen že je to tak. Ví také něco

jiného. Ví, že mu pokoj někdy v noci nahání hrůzu. Někdy si myslí,

že se otevřou skříňové dveře a uvnitř bude stát Johnny, zuhelnatělý,

zkroucený, začernalý, žluté umělé zuby čouhající z vosku, který se

částečně roztavil a zase ztuhl, a Johnny zašeptá: Zmiz z mýho pokoje,

Chico. A jestli šáhneš na mýho dodge, zabiju tě. Jasný?

Jasný brácho, myslí si Chico.

Chvíli zůstane stát a dívá se na zmuchlané prostěradlo se stopami

Strana 209 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

dívčí krve, pak jedním rychlým pohybem rozhazuje přikrývky. Tady.

Právě tady. Jak se ti to líbí, Virgínie? Co to s tebou dělá? Obléká si

kalhoty, obouvá kanady, hledá svetr.

Nasucho se češe před zrcadlem, když dívka vychází z koupelny.

Vypadá skvěle. Její příliš měkké břicho se ztrácí pod svetříkem. Po-

dívá se na postel, udělá, co je zapotřebí, a najednou je postel ustlaná.

„Dobrý,“ říká Chico.

Dívka se trochu sebevědomě zasměje a zastrčí si pramen vlasů za

ucho. Její gesto je dojemné a vyvolává vzpomínky.

„Půjdeme,“ říká Chico.

Jdou chodbou přes obývací pokoj. Jane se zastaví před barevnou

fotografií na televizi. Je na ní otec s Virgínií, středoškolák Johnny,

školák Chico a malý Billy – Johnny má Billyho v náručí. Všichni ma-

jí strnulé, kamenné úsměvy … kromě Virgínie, která má svůj ospalý,

nečitelný výraz. Fotili se asi měsíc po tom, co se otec s tou čubkou

oženil.

„To je tvůj otec s matkou?“

„To je můj otec,“ říká Chico. „Virgínie je macecha. Pojď.“

„Je pořád tak hezká?“ ptá se Jane, bere si kabát a podává Chicovi

jeho koženou bundu.

„Stařík si to určitě myslí,“ říká Chico.

Vycházejí přes dřevěný přístavek. Je to vlhké místo, kde je věčně

průvan. Vítr sem proniká škvírami v prkenných stěnách. Je tu hroma-

da ojetých pneumatik. Johnnyho staré kolo, které Chico v deseti le-

tech podědil a okamžitě rozbil, hromada detektivních časopisů, vrat-

né láhve od pepsi-coly, umaštěný obrovitý blok motoru, bedna od

pomerančů plná laciných brožovaných knížek, stará reprodukce s ko-

něm na uprášené trávě.

Chico jí pomáhá najít cestu ven. Déšť padá s deprimující zarputi-

lostí. Chicův starý sedan stojí v kaluži na příjezdové cestě. Vypadá

sklíčeně. Johnnyho dodge vypadá líp, i když je na špalkách a místo

předního skla má kus igelitu. Chicův buick je bezvýrazný a kvete rzí.

Na předním sedadle je místo potahu armádní deka. Na stínítku u spo-

lujezdce je připíchnutá velká placka s nápisem CHCI TO KAŽDY

DEN. Na zadním sedadle se válí zrezivělý rozebraný startér. Jestli

někdy přestane pršet, myslí si Chico, vyčistí ho a snad i namontuje do

Strana 210 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

dodge. Nebo taky ne.

V buicku to zatuchle páchne a startér se dlouho protáčí, než vůz

chytne.

„Není to v baterii?“ zeptá se dívka.

„Myslím, že to dělá ten zatracenej déšť.“ Vycouvá na silnici, za-

pne stěrače a na chvíli zastaví, aby se podíval na dům. Má naprosto

nechutnou vodovatou barvu. Dřevěný přístavek z něho trčí zchátrale

a ledabyle, pokryt dehtovým papírem a omšelými šindeli. Rádio se

vřeštivě rozehraje a Chico je okamžitě vypíná. Za lebeční kostí začí-

ná pociťovat nedělní odpolední bolení hlavy. Jedou kolem budovy

Farmářského sdružení a kolem sídla dobrovolných hasičů a kolem

Brownieho obchodu. Thunderbird Sally Morrisonové je zaparkován u

Brownieho vypulírované pumpy, a Chico jí kývne na pozdrav, když

zabočuje na starou lewistonskou silnici.

„Kdo to byl?“

„Sally Morrisonová.“

„Hezká ženská.“ Zní to chladně.

Chico dostává chuť na cigaretu. „Byla dvakrát vdaná a dvakrát se

rozvedla. Teď dělá pumpařku., V týhle zasraný díře se nedá věřit ani

polovičce toho, co o ní říkají.“

„Vypadá mladě.“

„Je mladá.“

„Měl jsi s ní … “

Sklouzne rukou na její nohu’ a usměje se. „Ne,“ říká. „Snad brá-

cha, ale já ne. Přesto se mi Sally líbí. Dostává svý alimenty a má svůj

velkej bílej vůz a kašle na to, co o ní lidi říkají.“

Začíná se mu zdát, že jedou nějak dlouho. Vpravo je vidět břid-

ličnatý a temný Androscoggin. Led už z něj zmizel. Jane ztichla a

zamyslela se. Jediný zvuk vydávají pravidelně cvakající stěrače.

Když vůz projíždí údolími, je přízemní mlha, která čeká na večer,

aby se roztáhla po celé River Road.

Přijedou do Auburnu a Chico zahýbá zkratkou na Minot Avenue.

Čtyři postranní uličky jsou skoro opuštěné a všechny předměstské

domy vypadají stejně. Vidí malého chlapce ve žluté pláštěnce, jak jde

po chodníku a svědomitě šlape do všech louží.

„No tak, hochu,“ říká Chico měkce.

Strana 211 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

„Cože?“ ptá se Jane.

„Nic, děvče: Jdi spát.“

Dívka se trochu pochybovačně zasměje.

Chico zahýbá na Keston Street a pak na příjezdovou cestu jedno-

ho z těch bezvýrazných domů. Nevypíná zapalování.

„Pojď na koláče,“ říká dívka.

Zavrtí hlavou. „Musím zpátky.“

„Já vím,“ obejme ho a políbí. „Díky za nejkrásnější chvilky, kte-

ré jsem zatím zažila.“

Náhle se usměje. Obličej má rozzářený. Je to téměř magické.

„Ahoj v pondělí, holčičko Jane. Pořád kamarádi, ne?“

„To víš, že jo,“ říká a znovu ho líbá … ale když jí sáhne přes sve-

třík na ňadro, odtáhne se. „Nedělej to, mohl by to vidět táta.“

Pustí ji a už se tolik neusmívá. Dívka rychle vystupuje z vozu a

běží deštěm k zadnímu vchodu. Vzápětí mizí. Chico na chvíli vypíná

motor, zapaluje si cigaretu a pak couvá z příjezdové cesty. Startér se

točí celou věčnost, než se mu podaří uvést motor do chodu. Domů je

daleko.

Když se tam konečně dostane, na příjezdové cestě stojí otcova

dodávka. Staví vůz vedle ní a vypíná motor. Chvíli tiše sedí a poslou-

chá déšť. Připadá si jako v ocelovém bubnu. V domě se Billy dívá na

televizi. Hrají Carl Stormer and His Country Buckaroos. Když Chico

vchází, Billy vzrušeně vyskakuje. „Eddie, hej, Eddie, víš, co říkal

strejda Pete? Říkal, že s dalšíma kumpánama potopili ve válce skop-

čáckou ponorku. Vezmeš mě příští sobotu do kina?“

„Nevím,“ říká Chico a šklebí se. „Možná když mi budeš každej

den před večeří líbat boty.“ Zatahá Billyho za vlasy. Billy povykuje,

směje se a kope ho do holení.

„Přestaňte s tím,“ říká Sam May, který přišel do pokoje. „Nechte

toho, vy dva. Víte, jak se máma tváří na takový bengál.“ Popustil si

kravatu a rozepnul si horní knoflík u košile. Na talíři má tři párky.

Jsou sevřeny v bílém chlebu a Sam May na ně dává hořčici. „Kdes

byl, Eddie?“

„U Jane.“

Z koupelny se ozve spláchnutí. Virgínie. Chicovi proběhne hla-

vou, jestli tam Jane nenechala nějaké vlasy v umyvadle, nebo rtěnku

Strana 212 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

nebo sponku do vlasů.

„Měl bys s námi jít na návštěvu k strýci Péťovi a tetě Ann,“ říká

otec. Párek v něm mizí na tři kousnutí. „Začínáš se odcizovat, Eddie.

To se mi nelíbí. Aspoň pokud ti poskytujem přístřeší a živíme tě.“

„Skutečný přístřeší,“ říká Chico. „A ta strava.“

Sam rychle vzhlédne. Nejdřív je dotčen, pak se rozzlobí. Když

mluví, je vidět, že má zuby zapatlané od francouzské hořčice. Chico

má neurčité nutkání ke zvracení. „Jsi drzý. Jsi zatraceně drzý. Tak

velký zas nejsi, smrkáči.“

Chico pokrčí rameny, na televizním stolku u otcova křesla si od-

krojí z bochníku krajíček chleba a pomaže si ho kečupem. „Za tři mě-

síce budu stejně pryč.“

„O čem to sakra mluvíš?“

„Spravím si Johnnyho auto a pojedu se do Kalifornie poohlídnout

po nějaký práci.“

„No jo, dobře.“ Otec je vysoký, ale Chicovi připadá, že se po

svatbě s Virgínií tak nějak scvrkl, a pak se znovu scvrkl, když zemřel

Johnny. Chico slyší, jak říká Jane: Snad brácha, ale já ne. A vzápětí:

Předejdeš tím kolizím. „To auto nedojede ani do Castle Rock, natož

pak do Kalifornie.“

„Myslíš? Jen se za mnou zapráší.“

Otec se na něj chvíli dívá, pak po něm hází párek, který zrovna

drží v ruce. Zasáhne Chica do prsou. Hořčice se mu rozprskne po

svetru a potřísní i křeslo.

„Řekni to ještě jednou a já ti přerazím rypák, blbečku.“

Chico sbírá párek a prohlíží si ho. Laciný červený párek, poma-

zaný francouzskou hořčicí. Žlutá jako sluníčko. Hází ho po otci. Sam

vstává, obličej barvy dobře vypálené cihly. Žíla uprostřed jeho čela

pulsuje. Jeho stehno naráží do televizního stolku a ten se zvrhává.

Billy stojí v kuchyňských dveřích a pozoruje je. Drží talíř s párky a

fazolemi, talíř se naklání a šťáva z fazolí stéká na podlahu. Jeho oči

jsou rozšířené, ústa se mu chvějí. V televizi vypalují Carl Stormer

and His Country Buckaroos „Long Black Veil“ v krkolomném rytmu.

„Člověk je vychovává nejlíp, jak umí, a oni na něj plivnou,“ říká

otec tupě. „To je život.“ Naslepo hmatá po opěradle křesla a zvedá se

i s nedojedeným párkem. Drží ho v pěsti jako ochablý pyj. Zcela ne-

Strana 213 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

pochopitelně ho dojídá … v té chvíli si Chico všimne, že otec pláče.

„Tak to chodí, plivnou na tebe.“

„Tak proč sis ji sakra musel brát?“ vybuchne Chico. A pak už se

chystá dokončit: Kdyby sis ji nebral, mohl být Johnny ještě naživu.

„To sakra není tvoje věc!“ řve Sam May skrz slzy. „To je moje

věc!“

„Fakt?“ řve Chico. „To myslíš vážně? Jenže já s ní musím žít!

My s Billym s ní musíme žít! A koukat se na to, jak tě sráží! A to ješ-

tě nevíš … “

„Co?“ říká otec a jeho hlas je náhle hluboký a výhružný. Kousek

párku mu zůstal v sevřené pěsti a ční z ní jak krvavý úlomek kosti.

„Co nevím?“

„Víš kulový hovno,“ říká zděšen tím, co mu málem vyklouzlo.

„Okamžitě přestaň,“ říká otec. „Nebo z tebe vyrazím duši, Chico.“

Takhle mu říká, jen když je na něj doopravdy rozzlobený.

Chico se obrací a vidí Virgínii stát na druhé straně pokoje a peč-

livě si upravovat sukni. Dívá se na něj velkýma klidnýma hnědýma

očima. Jsou nádherné, ten zbytek už není tak pěkný, tak životný, ale

ty oči ji podrží ještě léta, myslí si Chico a cítí, jak se mu vrací zvrá-

cená nenávist. Jeho kůži vydělali, na stodolu pověsili.

„Utáhla tě přes postel a ty nemáš morál s tím něco udělat.“

Všechen ten křik už je na Billyho moc. Zakvílí hrůzou, pouští ta-

líř s párky a fazolemi a zakrývá si obličej rukama. Šťáva z fazolí mu

pocáká sváteční boty a rozstříkne se po koberci.

Sam udělá krok dopředu, ale zastavuje se, když Chico udělá roz-

hodné, vyzývavé gesto, jako by chtěl říct: No tak pojď, konečně se k

tomu dostanem, ale že ti trvalo. Stojí tu jako sochy, dokud nepromlu-

ví Virgínie. Má hluboký hlas, klidný jako její oči.

„Měl jsi ve svém pokoji holku, Ede? Víš, co si o tom s tatínkem

myslíme.“ A hned dodává: „Nechala tam kapesník.“

Civí na ni; divoce neschopen vyjádřit, co cítí; že je křivá, že ne-

omylně střílí zezadu, že stojí za člověkem a řeže mu achillovky.

Ty víš, že bys mě mohl dostat, kdybys chtěl, říkají její klidné hně-

dé oči. Já vím, že ty víš, co se tu dělo, než umřel. Ale to je to jiné, čím

bys mě mohl dostat, že, Chico? A to jen v případě, že by ti to otec

uvěřil. A kdyby ti to uvěřil, zabilo by ho to.

Strana 214 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

Otec činí taktický výpad. Působí jak medvěd. „Ty jsi šoustal v

mým baráku, ty parchante?“

„Dávej si prosím tě pozor na pusu, Same,“ říká Virgínie pokojně.

„Tak proto jsi nechtěl jít s námi? Abys tady moh šou … abys tady

moh … “

„Jen to řekni!“ vzlyká, Chico. „Nenech se od ní buzerovat! Řekni

to! Řekni, co si myslíš!“

„Vypadni,“ říká mdle. „A nevracej se, dokud nebudeš ochoten

omluvit se matce a mě.“

„Neopovažuj se!“ řve Chico. „Neopovažuj se říkat tý svini moje

matka! Zabiju tě!“

„Nech toho, Eddie!“ vykřikne Billy. Slova jsou tlumená, cezená

skrz prsty, jimiž si stále zakrývá obličej. „Přestaň řvát na tatínka!

Nech toho, prosím!“

Virgínie se nehýbá ze dveří. Klidné oči nespouští z Chica.

Sam udělá klopýtavý krok zpět a narazí na své křeslo. Těžce do-

sedá a pokládá hlavu na chlupaté předloktí. „Nemůžu se na tebe ani

podívat, když z tebe lezou taková slova, Eddie. Je mi z tebe úplně

nanic.“

„To z ní ti je nanic. Proč si to nepřiznáš?“

Otec neodpovídá. Stále se na Chica nedívá. Nervózně sáhne na

televizní stolek pro další párek. Šmátrá po hořčici. Billy stále pláče.

Carl Stormer and His Country Buckaroos zpívají jednu z těch šofér-

ských písní. „Má kára je stará, není však líná,“ sděluje Carl divákům

na západě státu Maine.

„Ten kluk neví, co říká, Same,“ ozve se Virgínie mírně. „Je v ne-

bezpečném věku: Dospívání je svízelné.“

Utáhla ho. To je konec, no tak dobrá.

Obrací se a míří ke dveřím, které vedou do přístavku a pak ven.

Když je otevírá, ohlédne se na Virgínii, která na něj pokojně pohléd-

ne, když vysloví její jméno.

„Co je, Ede?“

„Na prostěradle je krev.“ Odmlčí se. „Přeřízl jsem ji.“

Zdá se mu, že se jí v očích cosi pohnulo, ale zřejmě je to jen jeho

zbožné přání. „Jdi teď pryč, Ede, prosím. Děsíš Billyho.“

Odchází. Buick nechce nastartovat. Už je málem odhodlán jít

Strana 215 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

deštěm pěšky, když motor konečně chytne. Zapaluje si cigaretu a

couvá na čtrnáctku. Vytáčí motor a ten začíná škubat a rachotit. Kon-

trolka dynama na něj dvakrát zlověstně zamrká a motor se rozštěká.

Chico je však na cestě a plazivě se rozjíždí silnicí směrem ke Gates

Falls.

Vrhne poslední pohled na Johnnyho dodge.

Johnny dostal práci v gateské textilce, ale jen na noční směnu.

Noční mu nevadily, říkal Chicovi, a plat byl lepší než v Plains, ale

otec dělal denní, takže Johnnyho noční ve fabrice znamenaly, že s ní

byl přes den doma sám nebo s Chicem ve vedlejší místnosti … a stěny

byly tenké. Nemůžu s tím přestat a ona mě nenechá, říkal Johnny. Jo,

já vím, co by to s ním udělalo. Jenže ona je … Ona toho prostě nene-

chá a já toho tím pádem taky nemůžu nechat … pořád je u mě, víš, co

myslím, viděls ji, a Billy tomu ještě nemůže rozumět, ale tys ji viděl …

Jo. Já ji viděl. A tak si Johnny našel práci v Plains a otci řekl, že

si tu může levně odkoupit náhradní díly na dodge. A tak se taky stalo,

že Johnny měnil gumu, když se ten mustang dostal do smyku a při-

klouzal k němu s utrženým tlumičem, který jiskřil o zem, a tak mace-

cha zabila jeho bratra, takže si hraj, dokud nezmizím, a já teď mizím

do Stud City v tomhle zasraným buicku, Chico si vzpomíná na pach

gumy a Johnnyho obratle pod jasně bílým tričkem, vzpomíná si, jak

se Johnny napůl zvedá z dřepu od práce, když to do něj napálí

mustang a přiráží ho na chevrolet a ozve se dutý třesk, jak chevrolet

spadl z heverů, pak vyšlehl jasně žlutý plamen, bylo silně cítit benzín

Chico dupe oběma nohama na brzdu a se zavrzáním uvádí vůz do

chvějivého klidu na mokré krajnici. Prudce se naklání přes vedlejší

sedadlo, rozráží dvířka u spolujezdce a do sněhu a bláta zvrací žlutou

tekutinu. Pohled na zvratky mu znovu zvedne žaludek a vrátivší se

představa mu naposled obrátí už prázdné útroby. Motor už to skoro

vzdává, ale Chico včas zachraňuje situaci. Kontrolka dynama vzpur-

ně bliká, když túruje motor. Napřimuje se na sedadle a nechává do-

znít záchvěvy svého těla. Kolem se mihne nějaký vůz, nový ford, bí-

lý, a rozstříkává obrovské cákance špinavé vody a sněhové břečky.

„Stud City,“ říká Chico. „Jede do Stud City ve svým novým fá-

ru.“

Strana 216 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

Na rtech, v krku a ve všech dutinách cítí zvratky. Na cigaretu

nemá chuť. Danny Carter ho na to nechá vyspat. Zítra bude dost času

na další rozhodnutí. Rozjíždí se zpátky na čtrnáctku.

8

To je romantika, co?

Ve světě už vyšly dvě tři lepší povídky, já vím – jedna nebo dvě

stovky tisíc lepších povídek, to spíš. Na každé stránce toho výtvoru

by mi měli vytisknout Z TVORBY SPISOVATELSKÉHO ZAČÁ-

TEČNÍKA … protože přesně to jsem byl, aspoň do jisté míry. Dnes

mi to připadá jak bolestně nepůvodní, tak bolestně začátečnické;

Hemingwayův styl (včetně toho, že je celá věc z nějakého důvodu

psána v přítomném čase – jak příšerně módní), Faulknerovo téma.

Může být něco vážnějšího? Literárnějšího?

Ani aspirace té povídky nemohou zakrýt skutečnost, že je to

krajně sexuální příběh od krajně nezkušeného mladého muže (v době,

kdy jsem psal „Stud City“, jsem byl v posteli se dvěma dívkami, z

nichž jednu jsem celou zmáčel předčasnou ejakulací – ne jako Chico

v předchozím příběhu). Můj přístup k ženám v té povídce jde až na

hranici nepřátelství k samému zošklivení – dvě ženy ve „Stud City“

jsou flundry a třetí je prázdná nádoba, která říká věci jako „Miluju tě,

Chico“ a „Pojď na koláče“. Na druhé straně stojí Chico, mužný děl-

nický hrdina s cigaretou v ústech, který jako by vystoupil z drážek

desky Bruce Springsteena – ačkoliv Springsteena tehdy znali jen v

podobných kruzích, které četly univerzitní literární časopis s mou

povídkou (vyšla mezi básní nazvanou „Mé představy“ a esejem s te-

matikou návštěv na koleji, vysázeným výhradně malými písmeny). Je

to práce mladíka, která je každým coulem tak vratká jako jeho osobní

životní zkušenost.

A stejně to byla první moje povídka, kterou jsem cítil jako svou,

první, která byla opravdu celistvá, po pěti letech pokusů. Byla první,

která byla schopná sama stát, když se jí odebraly podpěry. Nehezká,

ale živoucí. I teď musím potlačovat úsměv nad její předstíranou tvr-

dostí a jejími aspiracemi. Vidím v ní skutečnou tvář Gordona La-

Strana 217 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

chance, která se skrývá za tištěnými řádky, vidím Gordona Lachance

mladšího, než je ten, který žije a píše nyní, rozhodně většího idealis-

tu, než je úspěšný autor románů, který se více stará o smlouvy než o

kritiky, ale ne zas tak mladého, jako byl ten, který se toho dne vydal s

přáteli podívat se na tělo mrtvého chlapce jménem Ray Brower; ten,

který byl na poloviční cestě za ztrátou iluzí.

Ne, není to moc dobrý příběh – jeho autor příliš naslouchal jiným

hlasům než svému vnitřnímu. Ale bylo to poprvé, kdy se mi podařilo

popsat známé prostředí a vyjádřit své pocity ve vymyšleném příběhu,

rozjařovalo mě, že vidím nově věci, které mě po léta trápily, a dokážu

mít nad svým psaním kontrolu. Trvalo léta, než se mi vybavila ta dět-

ská představa Dennyho ve skříni svého strašidelného pokoje; byl

bych vážně věřil, že jsem na to zapomněl. A přece je to ve „Stud Ci-

ty“, jen mírně pozměněném … ale kontrolovaném.

Odolal jsem pokušení udělat větší změny, přepsat to, oživit – a že

to pokušení bylo silné, protože teď mi povídka připadá rozpačitá.

Jsou v ní však stále věci, které se mi líbí, věci, které by mohly utrpět

zásahem onoho pozdějšího Lachance, začínajícího zvolna šedivět.

Třeba ten obraz odstíněných obratlů na Johnnyho bílém tričku nebo

odraz po okně stékajícího deště na Janině těle, to jsou věci daleko

lepší, než měly právo být.

Byla to také první povídka, kterou jsem nikdy neukázal matce ani

otci. Bylo v ní příliš mnoho Dennyho. Příliš mnoho Castle Rock. A

především příliš mnoho roku 1960. Vždycky poznáte pravdu, protože

když se jí,dotknete sebe nebo někoho jiného, vždycky se objeví krev.

9

Můj pokoj byl v patře, a už teď v něm muselo být přes třicet. Od-

poledne to určitě přeleze čtyřicítku, i když budou všechna okna-

otevřená. Byl jsem ze srdce rád, že jsem tam té noci nemusel spát.

Myšlenka na naši výpravu mě znovu celého vzrušila. Sroloval jsem si

dvě deky a svázal je svým starým opaskem. Posbíral jsem všechny

své peníze, bylo to šedesát osm centů. Byl jsem připraven na cestu.

Sešel jsem dolů zadním schodištěm, abych se vyhnul setkání s

Strana 218 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

otcem před domem, ale nemusel jsem si dělat starosti; byl ještě na

zahradě s hadicí a vyráběl nesmyslné duhy a pozoroval je. Šel jsem

po Summer Street a zkrátil jsem si cestu přes prázdnou parcelu na

Carbine – na tom pozemku jsou dneska kanceláře místního plátku

Signál. Mířil jsem tedy na Carbine a k bunkru, když k chodníku při-

razilo auto a vystoupil Chris. V jedné ruce měl svou starou skautskou

torničku a v druhé dvě srolované deky svázané prádelní šňůrou.

„Díky, pane,“ řekl, a když auto odjelo, popoběhl, aby se ke mně

mohl připojit. Kolem krku měl skautský chlebník, který zamýšlel nést

na boku, ale nakonec plandal na jeho zadku. Oči mu zářily.

„Gordie! Chceš něco vidět?“

„Jasně že jo. A co?“

„Nejdřív zapadneme tamhle.“ Ukázal na úzkou uličku mezi jí-

delnou Blue Point a dragstorem.

„Tak co je to, Chrisi?“

„Pojď, povídám.“

Rozběhl se uličkou a po krátkém prodlení (jen tak dlouho mi tr-

valo, abych přesvědčil své lepší já) jsem ho následoval.

Obě budovy stály spíše mírně nakřivo než souběžně, a tak se

ulička vzadu zužovala. Přebrodili jsme se návějí starých vyhozených

novin a překročili hrozivé blyštivé hromádky rozbitých lahví od piva

a sodovky. Chris zapadl za jídelnu a odložil si deky. Stálo tam v řadě

asi osm nebo devět popelnic, které vydávaly neuvěřitelně odporný

puch.

„Uf, Chrisi, nech mě vydechnout!“

„Nastav ruku,“ řekl Chris ledabyle.

„Ne, vážně, vždyť vyplivnu p … “

Náhle mě opustila řeč a já zapomněl na smrduté popelnice. Chris

rozepjal svou torničku, otevřel ji a sáhl dovnitř. Vyndal obrovskou

pistoli s dřevěnou rukojetí.

„Chceš se stát Osamělým jezdcem nebo Cisco Kidem?“ zašklebil

se Chris.

„Probohaživýho! Kdes to vzal?“

„Pučil jsem si to od fotra z šuplíku. Je to pětačtyřicítka.“

„Jo, to vidím,“ řekl jsem, i když to mohla být klidně osmatřicítka

nebo jiná, podle toho, jak jsem se v tom vyznal – i přes horlivou četbu

Strana 219 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

Johna D. MacDonalda a Eda McBaina jsem zatím viděl zblízka jedi-

nou pistoli, a to u pochůzkáře Bannermana … a to ještě ve futrále, i

když všichni kluci škemrali, aby ji vyndal. „Ty vole, fotr tě zabije, až

to zjistí. Říkal jsi přece, že má ošklivou štreku.“

Jeho oči se nepřestaly smát. „No právě, vole. Nezjistí nic. Válí se

s dalšíma kořalama někde v Harrisonu. Daj si šest nebo osm lahví ví-

na a tejden se neukážou. Zasraný vejpitkové.“ Ohrnul ret. Byl jediný

z naší party, který se nikdy nenapil, ani aby se vytahoval. Říkal, že

nechce, aby z něj vyrostl takovej vožungr jako jeho táta. Jednou mi

soukromě svěřil – to bylo když se DeSpainova dvojčata vytasila s kar-

tónem piva, který ukradla svému otci, a všichni Chrise provokovali,

protože si nechtěl dát ani lok – že se děsí pití. Říkal, že jeho táta už se

do smrti od flašky neutrhne, jeho starší brácha byl jak dělo, když zná-

silnil tu holku, a Bulva s Esem Merillem a Charliem Hoganem a Bil-

lym Tessiem taky vždycky chlastají jak o závod. Ptal se mě, jakou by

měl šanci, kdyby si jednou lokl. Možná vám připadá směšné, že se

dvanáctiletý kluk strachuje, aby se z něj nestal notorický alkoholik,

ale Chrisovi to tak rozhodně nepřipadalo. Ani v nejmenším. Dlouho o

té možnosti uvažoval. Měl proč.

„Máš do toho náboje?“

„Devět – víc jich v tý krabici nebylo. Bude si myslet, že je vystří-

lel sám, když v opilosti pálil po plechovkách.“

„Je nabitá?“

„Ne! Kdo si proboha myslíš, že jsem?“

Konečně jsem si pistoli od něj vzal. Líbilo se mi, jak mi zatěžuje

ruku. Viděl jsem se jako Steve Carella z 87. revíru, který jde po

chlápkovi s přezdívkou „Hluchý“ nebo možná kryje Meyera Meyera

nebo Klinga, kteří se vlamují do špinavého doupěte šíleného narko-

mana. Zamířil jsem na bednu smradlavou popelnici a zmáčkl kohou-

tek. PRÁSK!

Pistole mi poskočila v ruce. Vyšlehl z ní plamen. Měl jsem pocit,

že mám zlomené zápěstí. Srdce mi poskočilo do krku a rozechvěle se

tam přikrčilo. Na vlnitém kovovém plášti popelnice se objevila velká

díra. Bylo to dílo zlého černokněžníka.

„Ježíšmarjá!“ zařval jsem.

Chris divoce kuckal – buď se skvěle bavil, nebo byl hystericky

Strana 220 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

vystrašený, to bylo těžko uhádnout. „Tys to dokázal! Tys to dokázal!

Gordie to dokázal! “ vyřvával Chris. „Hej, Gordon Lachance drží v

šachu Castle Rock!“

„Drž hubu! Mizíme!“ vykřikl jsem a popadl ho za košili.

Jak jsme utíkali, rozletěly se dveře jídelny a v nich stála Francine

Tupperová ve své bílé číšnické uniformě. „Kdo to udělal? Kdo tam

prásknul tu rozbušku?“

Utíkali jsme jako šílenci kolem dragstoru a železářství a krámu s

nápisem Emporium Galorium, kde prodávali starožitnosti a kýče a

šestákové romány. Přelezli jsme plot, zadřeli si plno třísek a konečně

jsme se ocitli na Curran Street. V běhu jsem hodil pětačtyřicítku

Chrisovi, který byl bez sebe smíchy, ale chytil ji a nějak se mu poda-

řilo nacpat ji do torny a zapnout jednu přezku. Když jsme zahnuli

zpátky na Carbine Street, zvolnili jsme tempo, abychom nevypadali

podezřele, že se tak honíme v tom vedru. Chris se pořád řehtal.

„Ty vole, měl ses při tom vidět. To si neumíš představit, bylo to

fakt skvělý. Jedinečnej zážitek.“ Potřásl hlavou, plácl se do nohy a

zavyl.

„Tys věděl, že byla nabitá, že jo? Ty všiváku. A já budu mít prů-

ser. Tupperka mě viděla.“

„Ale hovno, myslela si, že je to petarda. Kromě toho si ta stará

hudrmanice nedohlídne ani na špičku nosu. Myslí si, že brejle by

uškodily jejímu nááádhernýmu ksichtu.“ Plácl se do zadku a znovu se

rozesmál.

„Je mi to fuk, Chrisi, ale tohle byl blbej fór. Vážně.“

„Ale jdi, Gordie.“ Položil mi ruku na rameno. „Já fakt nevěděl,

že je nabitá, čígro. Přísahám na jméno svý mámy, že jsem ji takhle

vyndal fotrovi z šuplíku. Vždycky vyndává náboje. Musel bejt zkou-

řenej jak pes, když ji tam naposled ukládal.“

„Tys ji vážně nenabil?“

„Ne, pane.“

„Přísaháš na jméno svý matky, i kdyby se měla dostat do pekla,

kdybys lhal?“

„Přísahám.“ Pokřižoval se a odplivl si. V obličeji měl bezelstný a

kajícný výraz zpěváčka z kůru. Ale když jsme přišli na prázdnou par-

celu, kde byl náš bunkr, a uviděli jsme Verna a Teddyho, jak sedí na

Strana 221 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

srolovaných dekách a čekají na nás, rozesmál se znovu. Vyprávěl jim

celou historku, až byli všichni mrtví smíchy. Teddy se ho zeptal, nač

si myslí, že budou potřebovat pistoli.

„Jen tak,“ řekl Chris. „Třeba kdybysme potkali medvěda nebo

podobně. Kromě toho v lese v noci straší.“

To každý uznal. Chris byl největší a nejtvrdší kluk z naší party a

s podobnými argumenty měl vždycky úspěch. Oproti tomu Teddyho

bychom rozcupovali, kdyby jen naznačil, že se bojí ve tmě.

„Postavil jsi na zahradě stan?“ zeptal se Teddy Verna.

„Jo. A dal jsem do něj dvě rozsvícený baterky, aby to po setmění

vypadalo, že jsme tam.“

„Pašák!“ poplácal jsem Verna po zádech. Kvůli němu, to bylo

logické. Ušklíbl se a zčervenal.

„Tak jdem,“ řekl Teddy. „Jdem na to, už je skoro dvanáct.“

Chris vstal a my jsme se shlukli kolem něho.

„Vezmeme to přes Beemanovo pole a za těmi sklady nábytku

Sonny‘s Texaco,“ řekl. „Po kolejích se dostaneme až ke skládce a

pak jen přejdeme železniční most do Harlow.“

„Jak je to daleko?“ zeptal se Teddy.

Chris pokrčil rameny. „Harlow je veliký. Půjdeme nejmíň dvacet

mil. Co ty na to, Gordie?“

„Jo. Mohlo by to být dokonce třicet.“

„I kdyby to bylo třicet, musíme tam zítra odpoledne být, když ni-

kdo nebude zdržovat.“

„Takoví tu nejsou,“ řekl Teddy.

Na vteřinu jsme se na sebe podívali.

„Tak jdeme, chlapi,“ řekl Chris a přehodil si tornu přes rameno.

Vyrazili jsme za ním

10

Když jsme přešli Beemanovo pole a vydrápali se na štěrkovitý

násep trati GS&WM, sundali jsme si všichni košile a uvázali je ko-

lem pasu. Potili jsme se jak koně: Na náspu jsme se zahleděli tam,

kam nás měly vést koleje.

Strana 222 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

Na tu chvíli do smrti nezapomenu. Já jediný jsem měl hodinky –

levné timexky. Jejich ručičky ukazovaly přesně poledne a slunce di-

voce pálilo na naši vyprahlou, ničím nestíněnou kolejovou cestu. Cí-

tili jsme, jak se nám zavrtává do lebek a vysouší naše mozky.

Za námi zůstal Castle Rock, rozprostřený na dlouhém úbočí kop-

ce známého jako Castle View. Město bylo obklopeno stinným zele-

ným parkem. Dál po řece Castle River bylo vidět komíny přádelen,

které do nebe chrlily dým u do řeky odpad. Sklady nábytku jsme měli

po levé ruce. A před námi jen koleje, jasné a třpytivé ve slunečním

světle. Vedly podél řeky, kterou jsme měli nalevo. Po pravici byla

krajina plná přerostlých keřů (ten den tam měl být motocyklový zá-

vod – každou neděli ve dvě tam bývaly terénní závody). Na obzoru se

tyčila stará opuštěná vodárenská věž, zchátralá a jaksi děsivá.

Stáli jsme tam těch pár poledních vteřin a pak netrpělivě promlu-

vil Chris: „No tak, jdem na to.“

Šli jsme štěrkem vedle kolejí a každým krokem jsme zdvihali

malé obláčky zčernalého prachu. Brzy jsme ho měli plné ponožky a

tenisky. Vern si začal prozpěvovat, ale brzy toho nechal, takže si na-

še uši mohly odpočinout. Jen Teddy s Chrisem měli polní láhve, na

které jsme všichni pořádali divoké nájezdy.

„Doplníme je u pumpy na skládce,“ řekl jsem. „Táta mi říkal, že

je tam dobrá studně. Je skoro šedesát metrů hluboká.“

„Oukej,“ řekl Chris jako správný tvrdý velitel čety. „Tam si taky

dáchnem.“

„A co jídlo?“ zeptal se zničehonic Teddy. „Vsadím se, že na jídlo

nikdo nepomyslel. Aspoň já ne.“

Chris zastavil. „A kurva. Já taky ne. A ty, Gordie?“

Zavrtěl jsem hlavou v údivu, jak jsem mohl být takhle pitomý.

„Vern?“

„Hovno,“ řekl Vern. „Sorry.“

„Tak se kouknem, kolik máme peněz,“ řekl jsem. Odvázal jsem

si košili, rozhodil ji na škváře a položil na ni svých šedesát osm cen-

tů. Mince se ve slunci horečnatě třpytily. Chris měl potrhaný dolar a

dva centy. Teddy měl dva čtvrtdolary a dva pěticenty. Vern měl ce-

lých sedm centů.

„Dva dolary sedmatřicet centů,“ řekl jsem. „To není špatné. Na

Strana 223 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

konci té cesty, co vede ke skládce, je obchod. Někdo tam bude muset

zaskočit a přinést nějaké hamburgery a toniky, zatímco ostatní budou

odpočívat.“

„A kdo?“ zeptal se Vern.

„Budeme losovat, až dorazíme na skládku. Jdeme.“

Dal jsem si všechny peníze do kapsy u kalhot a zrovna jsem si

uvazoval košili, když Chris zařval: „Vlak!“

Položil jsem ruku na jednu kolej, jestli ho ucítím, ačkoliv ho už

bylo slyšet.

„Paragáni, vpřed!“ zahulákal Vern a jedním šíleným klaunským

skokem doplachtil do poloviny náspu. Vern byl cvok a hrál si na pa-

ragány všude tam, kde byl měkký terén – na hromadě štěrku, na sto-

hu, na náspu. Za ním skočil Chris. Vlak už opravdu burácel, jel zřej-

mě z naší strany řeky do Lewistonu. Teddy se místo skoku natočil do

směru, odkud přijížděl vlak. Jeho silné brýle odrážely slunce. Dlouhé

vlasy ve zpocených pramínkách mu neúpravně splývaly přes obočí.

„Nech toho, Teddy,“ řekl jsem.

„Ne, sakra, já mu uskočím.“ Podíval se na mě a jeho brýlemi

zvětšené oči byly posedlé vzrušením. „Uskakování vlaku, chápeš? Co

je proti tomu tanec mezi náklaďákama?“

„Jseš šílenec. Chceš se nechat zabít?“

„Jak na pláži v Normandii!“ ječel Teddy a dlouhým krokem

vstoupil na kolejiště. Lehce balancoval na jednom pražci.

Na vteřinu jsem ztuhl, neschopen uvěřit blbosti tak nebetyčné.

Pak jsem ho popadl a vzpírajícího se a protestujícího odtáhl na násep

a shodil dolů. Skočil jsem za ním a Teddy mě stačil zasáhnout do bři-

cha, ještě když jsem letěl. Vyrazil mi dech, ale stihl jsem ho kolenem

napálit do hrudní kosti a srazit ho na lopatky, než mohl začít lézt na-

horu. Rozplácl jsem se na zem a snažil se popadnout dech. Teddy mi

nasadil kravatu. Váleli jsme se až k úpatí náspu a při tom jsme se

mlátili a škrábali. Chris s Vernem nás pozorovali v nevěřícném údi-

vu.

„Ty parchante zasranej,“ řval na mě Teddy. „Ty hajzle. Nelehej

si na mě! Zabiju tě, ty sráči!“

Už se mi podařilo popadnout dech a postavit se na nohy. Couval

jsem před ním a otevřenými dlaněmi jsem odrážel jeho údery. Byl

Strana 224 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

jsem napůl vyděšený a napůl jsem se musel smát. S Teddym si neby-

lo radno zahrávat, když se dostal do jedné ze svých nebezpečných ná-

lad. V tomhle stavu byl schopen rozdat si to i s velkým klukem, a

kdyby mu ten kluk zlomil obě ruce, byl by aspoň kousal.

„Teddy, můžeš si uskakovat čemu chceš, až uvidíme to, za čím

jsme se vydali, ale … “

– prudký úder do ramene, jak mě zasáhla jedna z divoce se zmíta-

jících pěstí –

„ … nesmí nás při tom nikdo vidět, ty … “

– prudký úder do tváře, a už to vypadalo na opravdovou rvačku,

kdyby nás Chris s Vernem –

„Zasranej potrate!“

– neroztrhli. Nad námi burácel vlak hřměním naftového motoru a

těžkým klapotem kol nákladních vagónů. Pár kamínků se skutálelo

po náspu a konflikt byl zažehnán – aspoň do chvíle, kdy jsme se moh-

li znovu slyšet.

Byl to krátký vlak, a když kolem přefrčel i služební vagón, Ted-

dy řekl: „Já ho zabiju. Nebo mu aspoň pořádně rozbiju držku.“ Snažil

se vytrhnout Chrisovi, ale Chris ho jen pevněji sevřel.

„Buď hodnej, Teddy,“ řekl Chris tiše a pak to opakoval tak dlou-

ho, dokud se Teddy nepřestal zmítat a nestál tam jak beránek. Brýle

měl nakřivo a šňůra od naslouchátek, která vedla k baterii v kapse u

džín, mu zplihle visela na prsou. Když už z Teddyho strany nehrozilo

žádné nebezpečí, Chris se obrátil ke mně a řekl: „Proč ses s ním sakra

pral, Gordone?“

„Chtěl uskakovat vlaku. Strojvůdce ho mohl vidět a hlásit to.

Mohli za náma poslat poldu.“

„Byl celej posranej,“ řekl Teddy, ale nezdálo se, že by se ještě

zlobil. Bouře se přehnala.

„Gordie to myslel dobře,“ řekl Vern. „Dejte si mír.“

„Tak mír, chlapi,“ souhlasil Chris.

„Tak jo,“ řekl jsem a napřáhl ruku dlaní vzhůru. „Mír, Teddy?“

„Bejval bych uskočil,“ řekl Teddy. „Je ti to jasný, Gordie?“

„No jo,“ řekl jsem, ačkoliv se mi to takhle moc nelíbilo. „Jasný.“

„Tak teda mír.“

„Potvrď to,“ nakázal mu Chris a pustil ho.

Strana 225 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

Teddy mě plácl do dlaně, až to zabolelo, a pak nastavil svou.

Plácl jsem ho taky.

„Vole,“ řekl Teddy.

„Vole,“ řekl jsem já.

„Tak jdem, kluci,“ řekl Vern. „Jdeme, ne?“

„Jděte, kam chcete, ale sem se nevracejte,“ řekl Chris kazatelsky

a Vern se otočil, jako by ho chtěl praštit.

11

Ke skládce jsme dorazili kolem půl druhé. Vern se vrhl první z

náspu s výkřikem „Paragáni, vpřed!“. K úpatí jsme se dostali velkými

skoky. Přehoupli jsme se přes stružku s nechutnou vodou mdle vy-

mokvávající z trativodu ve škvárovém náspu. Za tímto malým baži-

natým úsekem byl písčitý, harampádím posetý okraj skládky.

Skládka byla obehnána téměř dvoumetrovým ochranným plotem.

Každých pár metrů byla opršelá cedule s nápisem:

MĚSTSKÁ SKLÁDKA

OTEVŘENO 16-20 h

PONDĚLÍ ZAVŘENO

PŘÍSNÝ ZÁKAZ VSTUPU

Vylezli jsme na plot, přehoupli se na druhou stranu a seskočili.

Teddy s Vernem nás vedli ke studni, z níž se voda čerpala starobylou

pumpou při vynaložení značného úsilí. Vedle pumpy stála velká ple-

chovka s vodou a považovalo se za velký hřích nenechat ji doplněnou

pro dalšího příchozího. Železná rukojeť svírala s pumpou úhel vyvo-

lávající představu jednokřídlého ptáka, který se snaží vzlétnout. Kdy-

si byla zelená, ale barva byla téměř smazána tisíci rukou, které tu od

roku 1940 pumpovaly.

Skládka je jednou z mých nejsilnějších vzpomínek na Castle

Rock. Kdykoliv si na ni vzpomenu, musím myslet na surrealistické

malíře – na ty, kteří malovali obrázky ciferníků odevzdaně zaklíně-

ných v rozsochách stromů nebo viktoriánských obývacích pokojů

Strana 226 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

uprostřed Sahary nebo parních strojů vystupujících z krbů. V mých

dětských očích na skládku nepatřilo nic z toho, co tu skutečně bylo.

Přišli jsme zezadu. Zepředu se sem jezdilo širokou prašnou silni-

cí, která ústila v půlkruhovitý, buldozery zarovnaný prostor špinavé

zeminy, který končil srázem do dosud nezavezeného údolí. Pumpa (u

níž teď stáli Teddy s Vernem a škorpili se, kdo začne) byla na konci

tohoto rozlehlého údolí, které bylo téměř třicet metrů hluboké a pose-

té všemi opotřebovanými, vyprázdněnými nebo prostě jen nefungují-

cími americkými krámy. Bylo toho tady tolik, až oči přecházely. Ne-

bo to snad byl rozum, který se nedokázal rozhodnout, kam oči na-

směrovat? Náhle však oči spočinuly, nebo byly spočinuty, na něčem

nepatřičném, třeba na oněch odevzdaných cifernících či obývacím

pokoji v pustině. Mosazná kostra postele, která se opile klátila v slu-

nečním svitu. Dětská panenka zírající v úžasu mezi své nohy, jako by

rodila vycpávku. Převržený studebaker s oblou chromovou maskou

třpytící se ve slunci jako zbraň Bucka Rogerse. Jedna z oněch obrov-

ských lahví na vodu, které mají ve správních budovách, letním slun-

cem proměněná v planoucí safír. Žilo tu taky hodně zvířat, i když po-

někud odlišných od těch, která člověk vidí v přírodopisných filmech

Walta Disneye nebo v zoologických zahradách, kde si je klidně mů-

žete pohladit. Macaté krysy, buclatí a nemotorní svišťové, odchovaní

na takové stravě jako tlející hamburgery nebo červivá zelenina, v tisí-

cihlavých hejnech poletující mořští rackové, působící mezi ostatními

racky jako uvážliví, zahloubaní duchovní, příležitostně bylo vidět i

vypasenou vránu. Sem chodili jíst také městští toulaví psi, když ne-

našli žádnou popelnici, která by se dala převrhnout, ani žádného srn-

ce, který by se dal uštvat. Byli to bědní, špatně naladění tvorové, vět-

šinou voříšci s vystouplými žebry a zahořklými výrazy, kteří se prali

o kus zkaženého boloňského salámu nebo o drůbeží vnitřnosti tlející

na slunci.

Tihle psi však nikdy nezaútočili na Mila Pressmana, správce

skládky, protože Milo nikdy nevyšel bez svého Choppera. Chopper

byl – přinejmenším od doby, kdy pes Joea Cambera Cujo před dvaceti

lety zašel na vzteklinu – nejobávanější a nejméně vídaný pes v Castle

Rock. Byl to nejpodlejší čokl v okruhu čtyřiceti mil (tak jsme to

aspoň slyšeli), který měl v sobě zuřivosti, že by dokázal zastavit bijící

Strana 227 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

orloj. O jeho podlosti se mezi dětmi vyprávěly legendy. Někdo říkal,

že je napůl německý ovčák, jiný zase, že má víc z boxera, a jeden

kluk z Castle View, Harry Horr, prohlašoval, že je to dobrman, kte-

rému chirurgicky odstranili hlasivky, takže ho při útoku není slyšet.

Někteří kluci tvrdili, že je to šílený irský vlkodav, kterého Milo

Pressman krmí speciální směsí Gainesova žrádla pro psy a kuřecí kr-

ve. Tihle kluci také tvrdili, že Milo se neodváží vzít Choppera ven,

dokud mu nenasadí kapuci jako cvičenému sokolovi.

Bylo obecně známo, že Pressman vycvičil Choppera nejen k

pouhému trhání, ale trhání určitých částí lidského těla. Nešťastné dí-

tě, které by ilegálně přelezlo plot skládky, by mohlo taky zaslech-

nout, jak Milo Pressman křičí: „Choppere! Trhej! Ruku!“ A Chopper

by chramstnul po ruce, držel a rval kůži a šlachy, drtil kosti svými

slintajícími čelistmi, dokud by mu Milo neřekl, aby toho nechal. Po-

vídalo se, že Chopper dokáže vykousnout oko, ukousnout ucho, cho-

didlo nebo celou nohu … a že druhý narušitel, který byl Milem přisti-

žen, zaslechl strašlivý povel: „Choppere! Trhej! Koule!“ – ten kluk

pak do smrti mluvil Fistulí. Milo sám byl k vidění častěji. Byl to

obyčejný, nepříliš bystrý chlápek, který si vylepšoval plat městského

zřízence tím, že spravoval věci, které lidé vyhodili, a prodával je po

městě.

Toho dne nebylo po Milovi nebo Chopperovi ani vidu.

Chris a já jsme pozorovali Verna, jak zalévá pumpu, zatímco

Teddy zběsile cloumal rukojetí. Nakonec byl odměněn proudem čisté

vody. V tu ránu měli oba hlavy pod pumpou, aniž Teddy ustal v ho-

rečné práci.

„Teddy je blázen,“ řekl jsem s porozuměním.

„To jo,“ řekl Chris věcně. „Nedožije se ani dvojnásobnýho věku,

co má teď, to se vsadím. To že mu fotr spálil ty uši. V tom to všechno

je. Je to blázen a tancuje mezi náklaďákama. Přitom vidí hovno, brej-

le nebrejle.“

„Pamatuješ tenkrát na tom stromě?“

„Jo.“

Před rokem lezli Teddy s Chrisem na borovici za naším domem.

Už byli skoro nahoře, když Chris řekl, že dál to nejde, protože horní

větve jsou shnilé. Teddy nasadil ten svůj šílený, zarputilý výraz a ře-

Strana 228 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

kl, že na to sere, že je celej zapatlanej smůlou a že toho nenechá, do-

kud nebude nahoře. Chris mu to nedokázal vymluvit. Takže Teddy

lezl dál a skutečně to dokázal – vážil nějakých sedmatřicet kilo. Stál

tam, svíral špičku borovice usmolenou rukou a vyřvával, že je král

světa nebo nějakou podobnou pitomost, když se najednou ozvalo ne-

příjemné zapraskání shnilé větve, na které stál, a už se poroučel. Pak

se stalo něco, co člověka utvrdí v tom, že Bůh existuje. Chris po něm

reflexivně chňapl a chytil ho za vlasy. A ačkoliv mu zápěstí opuchlo

tak, že měl pravou ruku nejmíň čtrnáct dní nepoužitelnou, držel Chris

řvoucího a klejícího Teddyho, dokud se mu nepodařilo postavit se na

zdravou, dostatečně silnou větev, která ho unesla. Nebýt Chrisova

pohotového zákroku, byl by Teddy v pádu narážel na větve dobrých

pětatřicet metrů k úpatí stromu. Když slezli dolů, Chris byl bledý a

neměl daleko ke zvracení z prožitého strachu. A Teddy se s ním chtěl

prát, protože ho tahal za vlasy. Taky by se byli poprali, kdybych to

tenkrát neurovnal.

„Občas se mi o tom zdá,“ řekl Chris a podíval se na mě podivně

bezbrannýma očima. „Až na to, že v tom snu ho nikdy nechytím, dr-

žím jen pár vlasů a Teddy řve a padá dolů. Divný, co?“

„Divný,“ souhlasil jsem a naše oči se na chvilku střetly a vzá-

jemně si odečítaly opravdovost přátelství. Pak jsme se znovu podívali

na Teddyho s Vernem, kteří na sebe cákali vodu, křičeli, smáli se a

častovali nadávkami.

„Jenže tys ho chytil,“ řekl jsem. „Chris Chambers se nikdy nemi-

ne cíle, mám pravdu?“

„Ani když dámy padají ze židlí,“ řekl. Zamrkal na mě, palcem a

ukazováčkem udělal kolečko a čistě skrz ně plivl.

„Vyliž mi prdel, Chambersi,“ řekl jsem.

„Ty mi jí drbej.“ Oba jsme se zašklebili.

Vern ječel: „Pojďte si nabrat vodu, dokud teče!“

„Kdo tam bude dřív,“ řekl Chris.

„V tomhle vedru? Ty ses zvencnul.“

„No tak,“ řekl. „Já to odstartuju.“

„Tak jo.“

„Teď!“

Naše tenisky tepaly tvrdou, vyprahlou zemi. Letěli jsme v před-

Strana 229 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

klonu se zaťatými pěstmi, naše odžínované nohy kmitaly v šíleném

tempu. Byl to nelítostný závod a Vern na Chrisově straně a Teddy na

mojí vztyčili své prostředníky při doběhu současně. V tom nehyb-

ném, kouřovém pachu onoho místa jsme se se smíchem zhroutili a

Chris hodil Vernovi svou polní láhev. Když byla plná, došli jsme si s

Chrisem k pumpě a Chris nejdřív zapumpoval mně a potom já jemu.

Strašlivě studená voda nás v okamžiku zbavila špíny i horka a poslala

naše temena o čtyři měsíce dopředu, do ledna.

Znovu jsem doplnil plechovku a všichni jsme se odebrali do stínu

jediného stromu, který na skládce rostl. Byl to zakrslý jasan a stál ně-

jakých patnáct metrů od chatrče Mila Pressmana, která byla pobitá

dehtovým papírem. Strom byl mírně skloněn k západu, jako by chtěl

zvednout své kořeny po způsobu staré dámy zdvihající sukně a odpo-

roučet se ze skládky.

„Paráda,“ smál se Chris a odhodil si z čela zcuchané vlasy.

„Kurva drát,“ přikývl jsem se smíchem.

„Je to fakt dobrý,“ řekl Vern prostě, a nemyslel jen to, že jsme na

skládce, nebo že jsme oblafli rodiče, nebo že půjdeme po kolejích do

Harlow; samozřejmě myslel na tyhle věci, ale teď mi připadá, že v

tom bylo něco víc a že jsme to všichni věděli. Bylo tam všechno. Vě-

děli jsme přesně, kdo jsme a kam jdeme. Bylo to nádherné.

Chvíli jsme seděli pod stromem a tlachali jako vždycky – kdo má

nejlepší baseballový tým (samozřejmě Yankees s Mantlem a Mari-

sem), jaké je nejlepší auto (Thunderbird model 1955, jen podle Ted-

dyho to byla Corvette model 1958), kdo je nejostřejší hoch v Castle

Rock mimo naši partu (všichni jsme se shodli, že je to Jamie Gallant,

který poslal slečnu Ewingovou do prdele a pak se s rukama v kapsách

vyklátil ze třídy, zatímco na něj řvala), nejlepší televizní program

(buď Nedotknutelní, nebo Peter Gunn – jak Robert Stack jako Eliot

Ness, tak Craig Stevens jako Gunn byli skvělí), a podobné plky.

Byl to Teddy, kdo si jako první všiml, že stín jasanu se prodlužu-

je, a kdo se mě zeptal, kolik je hodin. Podíval jsem se na hodinky a s

překvapením jsem zjistil, že je čtvrt na tři.

„Tak, pánové,“ řekl Vern, „někdo musí skáknout pro žrádlo.

Skládka ve čtyři otvírá. Nerad bych se tu ještě nacházel, až vstoupí na

scénu Milo s Chopperem.“

Strana 230 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

I Teddy souhlasil. Nebál se Mila, kterému bylo nejmíň čtyřicet a

měl panděro, ale každý kluk v Castle Rock měl sevřenou prdel, když

padla zmínka o Chopperovi.

„Tak jo,“ řekl jsem. „Jde lichej?“

„Lichej jseš ty, Gordie,“ zasmál se Chris.

„Jako tvoje máma,“ řekl jsem a rozdal jim mince. „Házíme.“

Čtyři mince se zablyštěly ve slunci. Čtyři ruce je chytily ve

vzduchu. Zaznělo čtvero plácnutí do umouněných zápěstí. Odhalili

jsme mince. Dvě panny a dva orli. Házeli jsme znovu a tentokrát

jsme měli všichni orly.

„Kurva, to je průser,“ řekl Vern. Nedozvěděli, jsme se nic nové-

ho. Čtyři panny znamenaly mimořádné štěstí. Čtyři orlové byl průser,

protože to znamenalo strašnou smůlu.

„Ser na to,“ řekl Chris. „Nic to neznamená. Jedem znovu.“

„Ne, pánové,“ řekl Vern vážně. „Je to špatný. Pamatujete si na

Clinta Brackena a ty kluky, co se rozmázli na Sirois Hill v Durhamu?

Billy mi říkal, že losovali o pivo, než sedli do auta, a padlo jim to

samý. A prásk, jsou tuhý. Nelíbí se mi to, fakt.“

„Tomu blbcovi přece nemůžeš věřit,“ řekl Teddy netrpělivě. „To

jsou dětský povídačky, Verne. Tak budeš házet nebo ne?“

Vern házel, ale se zjevným odporem. Tentokrát měl on, Chris a

Teddy orly. Já zůstal lichý. Najednou jsem se začal bát. Bylo to, jako

by nějaký stín zaclonil mé vnitřní slunce. Oni tři měli pořád tu ne-

šťastnou kombinaci, jako by na ně osud ukázal podruhé. Vzpomněl

jsem si na Chrisova slova: „Držím jen pár vlasů a Teddy řve a padá

dolů. Divný, co?“

Tři orlové, jedna panna.

Pak se Teddy rozesmál svým šíleným, kuckavým smíchem a

ukázal na mě. Nepříjemný pocit zmizel.

„Slyšel jsem, že takhle se smějou jen teplouši,“ řekl jsem a poslal

ho do háje.

„Hýýý – ííí – ííí, Gordie,“ řehtal se Teddy. „Mazej pro žrádlo,

zmrde.“

Nijak mi to nevadilo, že půjdu. Byl jsem odpočatý a nevadilo mi

zajít do obchodu.

„Neříkej mi přezdívkou svý mámy,“ řekl jsem Teddymu.

Strana 231 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

„Hýýý – ííí – ííí, ty jseš ale vocas, Lachanci.“

„No tak, Gordie,“ řekl Chris. „Počkáme na tebe u trati.“

„Beze mě radši nechoďte, volové,“ řekl jsem.

Vern se zasmál. „Jít bez tebe by bylo jako chlastat Slitz místo

Budweiseru, Gordie.“

„Drž hubu.“

Společně mi zazpívali: „Hubu držet nebudu, to si radši zahudu.

Když se kouknu na tebe, tak se nejspíš pobleju.“

„A tvá máma přijde a všechno to slíže,“ řekl jsem, zdvihl se a

udělal na ně pár výmluvných posunků. Nikdy později jsem neměl ta-

kové kamarády, jako tenkrát ve dvanácti. Panebože, vy snad ano?

12

Každý to vidí jinak, říká se, a je to fakt. Když vám řeknu léto,

vybaví se vám vaše vlastní asociace, které budou naprosto odlišné od

mých. To je fakt. Já si pod pojmem léto vždycky vybavím, jak se ro-

zebíhám do klusu po cestě k obchodu Florida Market, v kapse mi

cinkají drobné, teplota hodně přes třicet, nohy v keckách. To slovo

vyvolává představu kolejí na trati GS&WM, které se v dálce sbíhají a

které jsou sluncem tak rozpálené doběla, že když zavřete oči, stále je

ve tmě vidíte, jen jsou modré místo bílé. To léto obsáhlo víc než náš

výlet přes řeku za tělem Raye Browera, i když tahle vzpomínka je

nejsilnější. Slyším také The Fleetwoods zpívat „Come Softly to Me“

a Robina Luka „Susie Darlin“ a Little Anthonyho, jak vyváří „I Ran

All the Way Home“. Byly to všechny hity toho léta šedesátého roku?

Ano a ne. Spíš ano. Za oněch dlouhých purpurových večerů, kdy se

rock and roll ze stanice WLAM mísil s nočními baseballovými repor-

tážemi ze stanice WCOU, přestal existovat čas. Myslím, že to bylo v

roce 1960 a že to léto pokračovalo další léta, magicky zahalené do

pavučiny zvuků: příjemný cvrkot cikád, kulometná palba karty, drn-

čící o dráty kola některého z kluků, který spěchal domů na pozdní

večeři, obvykle studený nářez s chlazeným čajem; nevýrazný texaský

hlas Buddyho Knoxe zpívající „Pojď se mnou na mejdan a já tě tam

pomiluju“ a hlas baseballového komentátora, který se mísí s písní a

Strana 232 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

vůní posečené trávy: „Současný stav je tři odpaly, dva přeběhy. Whi-

tey Ford se předklání … vybíhá z mety … už je na další … zvažuje si-

tuaci … zůstává … a už je to tady! Williams boduje! Polibek na roz-

loučenou! RED SOX VEDOU TŘI KU JEDNÉ!“

Hrál ještě Ted Williams v šedesátém za Red Sox? Jasně, vsadím

se, oč chcete. Pamatuju si to naprosto přesně. V posledních několika

letech pro mě baseball nabyl na důležitosti, asi od chvíle, kdy jsem se

musel vypořádat s tím, že hráči baseballu jsou lidé z masa a kostí

zrovna jako já. Tohle jsem poznal, když se Roz Campanella převrátil

v autě a noviny vyřvávaly z prvních stran zprávy o jeho neštěstí: je

nadosmrti vyřízený, zbytek života stráví na pojízdném křesle. Všech-

no se mi znovu vybavilo, i s tím pocitem doteku smrti, když jsem si

před dvěma lety zapnul rádio a uslyšel jsem, že Thurman Munson

zemřel, když přistával se svým letadlem.

Chodili jsme do kina Gem, které už je dávno zbouráno; dávali

vědeckofantastické filmy jako Gog s Richardem Eganem a westerny

s Audiem Murphym (Teddy viděl každý film s Audiem Murphym

nejmíň třikrát; věřil, že Murphy je skoro bůh) a válečné filmy s

Johnem Waynem. Hrály se hry a jídla se hltala, kosily se trávníky a

chodilo se na různá místa, hrála se čára a lidé vás plácali po zádech.

A já tu teď sedím a snažím se skrz klávesnici svého psacího stroje

IBM nahlédnout do onoho roku, vybavit si dobré i zlé z toho zelené-

ho a hnědého léta. Skoro cítím toho hubeného, věčně odřeného kluka

ve svém stárnoucím těle, skoro slyším zvuky onoho léta. Ale apoteó-

zou paměti a času je Gordon Lachance utíkající po silnici k obchodu

Florida Market s drobnými v kapse a potem stékajícím po zádech.

Kupoval jsem půldruhého kila mletého na hamburgery a nějaké

hamburgerové žemle, čtyři láhve koly a k nim dvoucentový otvírák.

Majitel obchodu George Dusset připravil hamburgery a pak se naklo-

nil přes pokladnu, jednu obrovskou ruku položil na pult vedle velké

láhve s uvařenými vejci, párátko v ústech, obrovské pivní břicho

nadouvající bílé tričko jako dobrý vítr plachtu. Takhle tam stál, když

jsem nakupoval, a pozoroval mě, jestli se nesnažím něco ukrást.

Promluvil až při vážení masa.

„Já tě znám, jsi bráška Dennyho Lachance. Nebo se mejlím?“ Pá-

rátko putovalo z jednoho koutku do druhého, jako by bylo na kulič-

Strana 233 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

kových ložiskách.

Sáhl za pokladnu po tlakové láhvi se slazenou sodovkou s vanil-

kovou příchutí a protřepal ji.

„Ano, pane. Ale Denny … “

„Ano, já vím. To je smutné, chlapče. Bible praví: ‚Od poloviny

života spějeme k smrti.‘ Znáš? Jo. Já jsem ztratil bráchu v Koreji.

Vypadáš přesně jako Denny, řekl ti to někdo? Jo. Neuvěřitelná podo-

ba.“

„Ano, pane. Několikrát,“ řekl jsem otráveně.

„Pamatuju ten rok, kdy hrál národní ligu. Záložníka. Jo. Jestli

uměl běhat? Panebože! Jenže ty jseš asi moc mladej, aby sis to pama-

toval.“ Díval se přes mou hlavu, skrz výlohu do třeskutého vedra, ja-

ko by měl nádherné vidění mého bratra.

„Pamatuju si to … Pane Dussete?“

„Copak, chlapče?“ Jeho oči byly stále zamžené vzpomínkou; pá-

rátko se neznatelně chvělo mezi rty.

„Zapomněl jste si palec na váze.“

„Cože?“ Užasle se podíval na svůj palec, který pevně spočíval na

bílém emailu. Kdybych od něj neustoupil, když začal mluvit o Den-

nisovi, měl bych výhled zakrytý hromadou mletého masa. „No jo, vi-

díš. Jo. Myslím, že jsem se nechal drobet unýst vzpomínkama na

tvýho bráchu. Bůh s ním.“ George Dusset se pokřižoval. Když stáhl

prst z váhy, ručička poskočila o patnáct deka zpátky. Přihodil na

hromadu kousek masa a zabalil ji do bílého řeznického papíru.

„Tak jo,“ řekl přes párátko. „Tak to sčítnem. Půldruhýho kila

mletýho, to je dolar čtyřicet čtyři. Hamburgerový žemle, to je sedma-

dvacet centíků. Čtyři koly za čtyřicet. Otvírák dva centíky. To máme

… “ Sčítal na pytlíku, do kterého se chystal nákup dát. „Dva dolary

dvacet devět.“

„Třináct,“ řekl jsem.

Zvolna ke mně zdvihl oči a zamračil se. „Cože?“

„Dva dolary třináct. Blbě jste to sečet.“

„Ty kluku … “

„Je to blbě sečtený,“ řekl jsem. „Nejdřív jste položil palec na

váhu a pak jste mě chtěl vzít na prachách, pane Dussete. Původně

jsem vám chtěl dát nějaký dýško, ale nic z toho asi nebude.“ Na tácek

Strana 234 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

s reklamou Schlitzova piva jsem před něj vysázel dva dolary třináct

centů.

Podíval se na peníze a pak na mě. Mračil se tak, že rýhy na jeho

obličeji vypadaly jako praskliny. „Co si o sobě myslíš, kluku?“ řekl

hlubokým, výhružně důvěrným tónem. „Že jsi sežral všechnu moud-

rost?“

„Ne, pane,“ řekl jsem. „Ale nenechám se od vás okrádat. Co by

na to řekla vaše matka, že okrádáte malé děti?“

Naházel rychle můj nákup do papírového pytle, až láhve cinkaly.

Hrubě mi pytel hodil a bylo mu jedno, Jestli ho upustím a koly se

rozbijí. Jeho snědá tvář bylá teď brunátná a tupá. Stále se mračil.

„Oukej, chlapče. Máš, cos chtěl. A teď se koukej rychle vypařit z

mýho krámu. Jestli tě tu ještě jednou uvidím, vyhodím tě ven. Jo. Ty

malej vychcanej spratku.“

„Sem já už nepřijdu,“ řekl jsem už na cestě ke dveřím. Venku

podle jakéhosi stanoveného řádu ospale bzučelo žhavé odpoledne.

Znělo zeleně a hnědě a bylo plné tichého světla. „Ani nikdo z mejch

kámošů. Mám jich kolem padesáti.“

„Tvůj brácha takhle vychcanej nebyl!“ řval George Dusset.

„Vyliž mi prdel,“ zaječel jsem a rozběhl jsem se po silnici, jako

by šlo o život. Slyšel jsem, jak s třísknutím otevřel dveře a v uších mi

zazněl jeho býčí řev: „Jestli se tu ještě ukážeš, udělám ti z držky fa-

šírku, ty grázlíku.“

Utíkal jsem až za první vršek. Byl jsem trochu vylekaný, ale pod

vousy jsem se smál. Srdce mi divoce poskakovalo. Zvolnil jsem do

rychlé chůze a každou chvíli jsem se ohlížel přes rameno, jestli za

mnou nejede autem.

Nejel. U brány na skládku jsem byl ve chvilce. Strčil jsem si py-

tel za košili, vyšplhal na bránu a spustil se na druhé straně dolů. Byl

jsem asi v polovině skládky, když jsem uviděl buick s kulatými

okénky, model 1956. Byl zaparkován za chatrčí. Jestli mě Milo zpo-

zoroval, ocitl jsem se v pěkné kaši. Přestože po něm ani po zlověst-

ném Chopperovi nebylo zatím ani památky, zadní plot skládky se

zdál nedozírně vzdálený. Říkal jsem si, že jsem měl skládku obejít,

ale byl jsem už příliš daleko na to, abych se vracel. Kdyby mě Milo

přistihl, jak lezu přes plot, asi by bylo doma dusno, až bych se vrátil,

Strana 235 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

ale to mě zdaleka neděsilo tolik, jako kdyby Milo dal Chopperovi je-

den ze svých povelů.

Hlavou se mi honily děsivé představy. Šel jsem dál a snažil se

chovat nenuceně, jako bych sem patřil i s tím papírovým pytlem, kte-

rý mi koukal z košile, a mířil jsem k plotu, který stál mezi skládkou a

železniční tratí.

Už jsem byl necelých dvacet metrů od plotu a začínal jsem si

myslet, že nakonec všechno hladce prošlo, když jsem uslyšel Milův

křik: „Hej! Hej ty tam! Kluku! Zmiz od toho plotu. Koukej vypad-

nout!“

Bylo by bývalo chytré souhlasit s ním a obejít to, ale já už byl tak

zpitomělý, že místo konání chytrých věcí Jsem se s divokým rykem

rozběhl k plotu. Kecky vířily prach. Z jednoho keře na druhé straně

plotu vylezli Vern, Teddy s Chris a s obavami sledovali dění.

„Pojď zpátky!“ řval Milo. „Okamžitě se vrať, nebo na tebe pošlu

psa, sakra!“

Nezdálo se mi, že by v jeho hlase zaznívala zrovna rozvážnost

nebo smířlivost, takže jsem jen zrychlil běh. Mával jsem rukama a

hnědý pytel s potravinami mi narážel na holou kůži.

Teddy se začal řehtat tím svým idiotským vítězoslavným smí-

chem – hýýý – iíí – ííí – znělo to, jako když šílenec hraje na nějaký rá-

kosový nástroj.

„Zdrhej, Gordie! Zdrhej!“ vykřikl Vern.

A Milo ječel: „Trhej, Choppere! Vem si ho!“

Přehodil jsem pytel přes plot a Vern odstrčil Teddyho, aby ho

mohl chytit. Za sebou jsem slyšel přibíhajícího Choppera. Země se

třásla. Z jedné rozšířené nozdry mu šlehal oheň, z druhé trčel ledový

rampouch. Ze slintajících čelistí mu odkapávala síra. Jedním skokem

jsem byl v polovině plotu. Na vrcholek jsem to dokázal za míň než tři

vteřiny. Pak jsem se prostě pustil. Nepřemýšlel jsem o tom, nepodíval

Jsem se dolů, abych viděl, kam dopadnu. Dopadl jsem těsně vedle

Teddyho, který se válel po zemi v šíleném záchvatu smíchu. Brýle

mu spadly a z očí mu tryskaly slzy. Minul jsem ho jen o pár centimet-

rů a dopadl na hromádku štěrku s jílem. V témže okamžiku narazil

Chopper do plotu za mnou a vydal ze sebe bolestivé zavytí, v němž

byla příměs zklamání. Chytil jsem se za odřené koleno a otočil se.

Strana 236 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

Poprvé jsem spatřil slavného Choppera – a dostal jsem svou první

lekci o tom, jak propastný rozdíl je mezi mýtem a skutečností.

Místo obrovského pekelného psa s rudýma, divokýma očima a

zuby čnícími z jeho mordy jako kly tu přede mnou stál vořech střední

velikosti a naprosto obyčejného černobílého zbarvení. Bezvýsledně

štěkal, skákal a stavěl se na zadní; předníma se opíral o plot.

Teddy se předváděl. V ruce držel brýle a vydražďoval Choppera

k ještě větší zuřivosti.

„Polib mi prdel, Choppíku!“ vyzval ho Teddy a plivl na něj. „Po-

lib mi prdel! A taky vyliž!“

Vrážel zadkem do plotu a Chopper dělal, co mohl, aby vyhověl

jeho výzvám. Jeho snažení bylo zatím odměněno jednou slušnou rá-

nou do čumáku. Začal zběsile štěkat a z tlamy mu odkapávala pěna.

Teddy dál vrážel zadkem do plotu a Chopper neustával ve svých neú-

spěšných výpadech. Jen si znovu otloukal čumák, který mu už krvá-

cel. Teddy ho neustále pobízel, něžně ho oslovuje Choppíku. Chris s

Vernem po přestálých záchvatech smíchu zesláble leželi na náspu a

už jen chroptěli.

To už se blížil Milo Pressman, oblečený do propocených monté-

rek. Na hlavě měl baseballovou čepici s nápisem New York Giants.

Jeho ústa byla hněvivě stažená.

„Co je, co je? Okamžitě toho nech!“ zařval Milo.

„Kousni si, Choppíku,“ ječel Teddy a vrážel do plotu hned naho-

ře, hned dole, jako potrhlý Prušák, který drezíruje své mužstvo. „No

tak, vem si mě! Trhej!“

Chopper šílel. To myslím doslova. Běhal ve velkém kruhu, ňafal,

štěkal a pěnil a jeho zadní nohy zdvihaly mračna prachu. Oběhl asi

třikrát, zřejmě sbíral odvahu, a pak udělal prudký výpad proti plotu.

Musel běžet padesátkou, když to napálil do plotu. Pysky měl ohrnuté

a uši plápolaly za ním. Plot se rozezněl hlubokým melodickým tó-

nem, jako by ho Chopper nejen promáčkl, ale přímo vypjal. Znělo to

jak citem – jimmmm. Z Chopperovy tlamy se ozvalo přidušené zavytí

a oči se mu obrátily v sloup. Předvedl úžasné salto vzad a s těžkým

žuchnutím přistál na zádech. Vůkol se zvedl oblak prachu. Na chvíli

zůstal ležet, pak se obrátil. Jazyk mu visel z huby.

Milo byl vzteky bez sebe. Dočista zfialověl. I pod nakrátko ostří-

Strana 237 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

haným ježkem mu prosvítal purpur. Srdce mi ještě bušilo po zdařilém

úniku. Jak jsem tak seděl v prachu v džínách, z nichž mi vykukovala

kolena, napadlo mě, že Milo vypadá jako lidská mutace Choppera.

„Já tě znám!“ běsnil Milo. „Ty jseš Teddy Duchamp! Znám vás

všechny. Já ti zmaluju prdel, jestli budeš dráždit mýho psa!“

„Jen to zkus!“ řval Teddy. „Uvidíme, jestli přelezeš plot a chytíš

mě, tlustoprde!“

„Cože? Jaks mi to řekl?“

„Tlustoprde!“ křičel Teddy šťastně. „Špekoune! Sračko májová!

Pojď! No tak!“ Vyskakoval, pěsti zaťaté, pot stékající po vlasech. „Já

toho tvýho blbýho čokla naučím trhat lidi! Tak pojď! Chci tě vidět!“

„Ty vychytralej žebráckej parchante bláznivýho fotra! Už vidím

tvou mámu, jak si povídá se soudcem o tom, cos proved mýmu pso-

vi!“

„Jaks mi to řekl?“ zeptal se Teddy chraplavě. V té chvíli přestal

poskakovat. Rozšířené oči nabyly skelného výrazu a jeho kůže dosta-

la barvu olova.

Milo použil mnoha nadávek, a přesto dokázal zpětně najít tu pra-

vou. Najít to správné tlačítko a nejen je stisknout, ale tvrdě do něj bu-

šit.

„Tvůj fotr byl bláznivej,“ řekl s úšklebkem. „Obecní blázen, nic

jinýho nebyl. Bláznivější než záchodová krysa. Šílenej magor. Šíle-

nější než dlouhovocasá kočka v pokoji plným houpacích křesel. Blá-

zen. Vůbec se nedivím, že se tu takhle producíruješ, když jsi měl za

fotra takovýho … “

„Tvoje máma kouří vocasy mrtvejm krysám!“ vykřikl Teddy. „A

jestli ještě jednou řekneš o mým tátovi, že byl blázen, zabiju tě, ty ču-

ráku!“

„Blázen,“ řekl Milo roztomile. Našel to správné tlačítko. „Máš

fotra blázna, magora, kterej si na půdě schovává hračky, ty grázle.“

Vern s Chrisem už ve zdraví vyvázli z šíleného záchvatu smíchu

a zřejmě si začali uvědomovat vážnost situace, a dokonce se snažili

Teddyho odvolat, ale když Teddy řekl Milovi, že jeho máma kouří

vocasy mrtvejm krysám, popadlo je to znovu. Váleli se po náspu z

boku na bok, kopali nohama a drželi se za břicha. „Nechte toho,“

úpěl Chris z posledních sil, „já už nemůžu, nemůžu, já se z toho po-

Strana 238 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

seru, přisámbůh!“

Chopper za Milem omámeně opisoval velikou osmu. Vypadal ja-

ko poražený borec deset vteřin poté, co soudce ukončil zápas vyhlá-

šením technického k.o. Teddy s Milem mezitím pokračovali v debatě

o Teddyho otci. Stáli těsně u sebe, odděleni plotem, na jehož zdolání

byl Milo příliš starý a příliš tlustý.

„Už o mým tátovi ani necekneš! Můj táta se vylodil v Normandii,

ty zasranej všiváku.“

„To jo, ale kde je teď, ty vošklivej čtyřvokej sráči? V Togusu,

ne? Je v Togusu, protože se zvencnul!“

„Tak jo,“ řekl Teddy. „Tím jsi skončil. Teď tě zabiju.“ Vrhl se na

plot a začal šplhat nahoru.

„Jen to pojď zkusit, ty odpornej malej parchante.“ Milo s úškleb-

kem odstoupil a vyčkával.

„Ne!“ vykřikl jsem. Vyskočil jsem, popadl Teddyho za volnější

džíny a stáhl ho z plotu. Oba jsme se zapotáceli a upadli. Teddy byl

nahoře. Chytl mě za přirození, až jsem vyjekl. Neznám větší bolest,

než když člověku někdo zmáčkne kulky. Ale držel jsem Teddyho ko-

lem pasu.

„Pusť mě na něj!“ vzlykal Teddy a kroutil mi ruce. „Pusť mě na

něj, Gordie! Nikdo se nebude povyšovat nad mýho tátu. Tak mě na

něj sakra púúúsť!“

„Na to on čeká!“ řval jsem mu do ucha. „Chce tě dostat přes plot,

seřezat tě jako psa a pak tě odvíst k policajtům!“

„Cože?“ zvedl Teddy hlavu a natočil ji ke mně. V obličeji měl

zmatený výraz.

„Ty se do toho neser, chytráku;“ řekl Milo a pokročil znovu k

plotu. Ruce měl zaťaté v pěsti. Vypadaly jako šunky. „Jen ho nech,

ať se popere.“

„To jistě,“ řekl jsem. „Vážíte o dva metráky víc.“

„Tebe já znám taky,“ řekl Milo hrozivě. „Jmenuješ se Lachance.“

Ukázal na Verna s Chrisem, kteří se teprve sbírali ze země a těžce

oddychovali po přestálých záchvatech smíchu. „A támhlety pacholci

jsou Chris Chambers a jeden z těch Tessiovejch blbců. Zavolám

všem vašim fotrům, kromě toho blázna v Togusu. Pošlou vás všecky

do polepšovny. Kriminálníci!“ Vyčerpaně zůstal stát a těžce oddy-

Strana 239 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

choval. Obrovské pihovaté ruce měl vytrčené, jako by si chtěl s ně-

kým plácat do dlaní, v zúžených očích se mu zračilo očekávání, že se

snad rozbrečíme nebo omluvíme nebo mu vydáme Teddyho, aby

mohl nakrmit Choppera.

Chris spojil palec s ukazováčkem do kroužku a plivl skrz něj.

Vern si něco broukal a díval se do nebe.

Teddy řekl: „Pojď, Gordie. Jdem pryč od toho zasrana, než se z

něj pobleju.“

„Jen počkej, ty to schytáš, ty zkurvenej nevycválanej parchante.

Počkej, až tě odvedu k policajtům.“

„Všichni jsme slyšeli, co jste říkal o jeho otci,“ řekl jsem mu.

„Všichni jsme svědci. A taky jste na mě poštval psa. To je protipráv-

ní.“

Milo trochu znejistěl. „Vlámal ses sem.“

„Leda hovno. Skládka je veřejnej majetek.“

„Přelezl jsi plot.“

„Samozřejmě, když jste na mě poštval svýho psa,“ řekl jsem.

Doufal jsem, že Milovi to nedojde. Musel jsem přece přelézt plot i

dovnitř. „Co jste si myslel, že udělám? Že zůstanu stát a nechám se

rozcupovat na kusy? Jdeme, pánové. Zvedejte se. Tady to smrdí.“

„Polepšovnu,“ sliboval Milo chraplavě, „polepšovnu na takový

chytráky.“

„Už se nemůžu dočkat, až řeknu poldům, jak jste nadával váleč-

nýmu veteránovi do zasranejch bláznů,“ zavolal Chris přes rameno,

když jsme odcházeli. „Co vy jste dělal ve válce, pane Pressmane?“

„Do toho vám nic není!“ křičel Milo. „Poranili jste mýho psa!“

„Hoď to na papír a pošli to velebníčkovi,“ zabručel Vern. Pak

jsme začali šplhat na násep.

„Vraťte se!“ řval Milo, ale jeho hlas byl ochablý a zdálo se, že

ztrácí zájem.

Teddy na něj ještě udělal sprosté gesto a pak už jsme se vydali na

cestu. Nahoře na náspu jsem se Ještě ohlédl. Milo stál za plotem, ve-

liký chlap v baseballové čepici se psem u nohy. Prsty měl zaháknuté

v okách plotu, jak na nás řval, a já jsem k němu pocítil náhlou lítost.

Vypadal jako ten největší třeťák na světě, omylem zamčený na hřišti

a volající, aby ho někdo přišel pustit ven. Ještě chvíli hulákal a pak to

Strana 240 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

buď vzdal, nebo už jsme byli z doslechu. Toho dne už jsme o Milovi

Pressmanovi ani Chopperovi neslyšeli.

13

V počestném duchu, do kterého jsme se tak trochu nutili, jsme

vedli debatu o tom, jak jsme tomu prašivci Milovi ukázali, že nejsme

nějaká banda poserů. Vyprávěl jsem, jak mě ten chlapík ve Florida

Market chtěl vzít na hůl. Poté jsme upadli v zádumčivé mlčení,

v němž jsme si všechno nechávali znovu projít hlavou.

Co se týče mě, byl jsem přesvědčen, že na těch čtyřech orlech

něco bylo. Věci se nemohly vyvinout hůř. Snad by bylo lepší jít po-

řád dál a ušetřit své rodiče bolestného vědomí, že jeden jejich syn je

na hřbitově v Castle Rock a druhý v polepšovně v South Windhamu.

Vůbec jsem nepochyboval o tom, že Milo navštíví policajty, jakmile

se mu v té jeho baňaté lebce rozsvítí a on si uvědomí, že v době inci-

dentu byla skládka zavřená. Až k tomu dojde, bude mu jasné, že jsem

na skládce neměl co dělat, ať už je veřejná nebo ne. Nejspíš taky bylo

úplně v pořádku, že na mě poštval toho pitomého čokla. A i když

Chopper nebyl navzdory své pověsti pekelný pes, jistě by mi pěkně

potrhal džiny na zadku, kdybych byl nevyhrál ten závod k plotu. Ta

záležitost vrhala na celý ten den temný stín. A ještě jedna chmurná

myšlenka se mi líhla v hlavě – že to nakonec žádná velká legrace ne-

byla a že jsme si svou smůlu vykoledovali. Třeba nás varoval Bůh,

abychom se vrátili domů. Vždyť k čemu jsme se chystali? Jít se po-

dívat na nějakého kluka, kterého přejel nákladní vlak.

Jenže už jsme byli na cestě a nikdo z nás neměl v úmyslu se vra-

cet.

Už jsme byli skoro u železničního mostu, po němž jezdily vlaky

přes řeku, když se Teddy rozbrečel. Bylo to, jako když nějaká obrov-

ská vnitřní příbojová vlna protrhne pečlivě vystavěné duchovní hráze.

Pláč byl vážně náhlý a divoký. Vzlyky jím otřásaly jako údery a Ted-

dy se složil a stočil do klubíčka. Pustil si břicho a přikryl si rukama

spečené chuchvalce masa, které bývaly ušima. Pláč se vracel v usi-

lovných, zběsilých vlnách.

Strana 241 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

Nikdo z nás nevěděl, co dělat. Nebyl to takový pláč, jako když

někdo dostane baseballovým míčkem nebo se při ragby praští do hla-

vy nebo spadne z kola. Teddy žádné zranění neutrpěl. Kousek jsme

poodešli a pozorovali jsme ho s rukama v kapsách.

„No tak, člověče … “ řekl Vern tiše. Podívali jsme se na něj s

Chrisem plni očekávání. Začal dobře. Jenže nevěděl, jak dál. Teddy

se v pokleku předklonil nad koleje a položil si ruku přes oči. Vypa-

dal, jako když se modlí k Alláhovi – „Salám, salám, balón,“ jak říká

Bulva. Až na to, že tohle nebyla legrace.

Nakonec k němu přistoupil Chris, když intenzita pláče začala

opadat. Byl to nejtvrdší kluk z naší party (možná dokonce tvrdší než

Jamie Gallant, myslel jsem si soukromě), ale byl to také kluk, který

uměl nejlíp uklidňovat. Měl na to systém. Viděl jsem ho přisednout

na obrubník k malému dítěti s odřeným kolenem, které navíc vůbec

neznal, a dát se s ním do řeči. Plkal o Shrineově cirkusu, který přijede

do města nebo o psovi Huckleberrym v televizi, dokud dítě nezapo-

mnělo, že má nějakou bolístku. Chris to uměl. Byl dostatečně tvrdý,

aby to uměl.

„Poslouchej, Teddy, co ti záleží na tom, jak ten starej tlustej

prďola mluvil o tvým tátovi? No? Ne, vážně. To přece nic nezname-

ná, nebo jo? Nějaký kecy starýho tlustýho prďoly? Ne? Ne? Nebo

jo?“

Teddy divoce zavrtěl hlavou. Nic to neznamená. Ale když za jas-

ného dne uslyšel něco, co už si musel znovu a znovu prohánět myslí

vleže v posteli, když měsíc nahlíží do místnosti jednou postranní

okenní tabulkou, něco, co musel ve své pomalé a pošramocené mysli

přemílat tak dlouho, až se mu to zdálo svaté, až se dobral smyslu, a

náhle se mu to všechno zhroutilo poznáním, že téměř všichni ostatní

považují jeho otce za blázna, otřáslo to jím. Ale nic to nemění. Nic.

„Vylodil se přece v Normandii, ne?“ řekl Chris. Vzal jednu Ted-

dyho zpocenou, umouněnou ruku a pohladil mu ji.

Plačící Teddy horlivě pokýval hlavou. Teklo mu z nosu.

„A ty myslíš, že ten tlustoprd byl v Normandii?“

Teddy divoce zavrtěl hlavou. „Ne. Ne. Né.“

„A myslíš, že tě zná?“

„Ne. Ne, a-a-ale … “

Strana 242 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

„Nebo tvýho fotra. Je to snad jeho kumpán?“

„NE!“ Hněv, zděšení. Myšlenka. Teddyho hruď se zvedla a vy-

dala další vzlyky. Odhrnul si vlasy z uší a já jsem viděl okrouhlý

hnědý knoflík naslouchátka v jeho pravém uchu. Tvar naslouchátka

byl smysluplnější než tvar jeho ucha, jestli mi rozumíte.

Chris řekl tiše: „Řeči se říkají.“

Teddy přikývl, ale oči měl stále sklopené.

„A ať už to bylo mezi tebou a tvým tátou jak chtělo, žádný řeči

na tom nic nezměněj.“

Teddy nerozhodně zavrtěl hlavou. Nebyl si jistý, jestli je to prav-

da. Někdo pojmenoval jeho bolest a pojmenoval ji otřesně jednodu-

chými slovy. To se bude

(blázen)

muset promyslet

(Togus, zatracený osmý oddělení)

později. Do hloubky. Za dlouhých bezesných nocí.

Chris jím zatřásl. „On se na tebe jen tak vytahoval, vole,“ řekl

konejšivě, že to znělo skoro jako ukolébavka. „Snažil se tě dostat

přes ten zasranej plot, víš o tom? Jen se nenervuj. Uvolni se. On o

tvým tátovi neví vůbec nic. Neví nic, kromě pár keců od těch ožralů

od Něžnýho tygra. Je to sračkař, vole. Rozumíš, Teddy? Co? Rozu-

míš?“

Teddy už jen popotahoval. Rozmazal si špínu kolem očí a posadil

se.

„Už je to dobrý,“ řekl a vlastní hlas ho zřejmě přesvědčil. „Jo, už

jsem dobrej.“ Postavil se a nasadil si brýle. Připadalo mi, jako by si

nahý obličej oblékl. Slabě se usmál a holým předloktím si utřel nos.

„Uřvanej usmrkánek, co?“

„Ale ne,“ řekl Vern, celý nesvůj. „Kdyby někdo urážel mýho fot-

ra … “

„Tak bys ho musel zabít,“ vyhrkl Teddy téměř arogantně. „Roz-

sekat ho na kousky, ne Chrisi?“

„Jasně,“ řekl Chris laskavě a plácl Teddyho po zádech.

„A podle tebe, Gordie?“

„Naprosto jasně,“ řekl jsem. V duchu jsem se divil, jak může

Teddy mít takovou starost o svého otce, který ho málem zabil, zatím-

Strana 243 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

co mně byl můj otec víceméně lhostejný, ačkoliv co si pamatuju na

mě nevztáhl ruku od mých tří let, kdy jsem zpod dřezu vytáhl odbar-

vovač a začal ho jíst.

Ušli jsme dalších asi dvě stě metrů po kolejích a Teddy tiše řekl:

„Jestli jsem vám zkazil náladu, tak mě to mrzí. Myslím, že u toho

plotu to byla pěkná blbost.“

„Já si nejsem jistej, jestli jsem vůbec nějakou náladu měl,“ řekl

náhle Vern.

Chris se na něj podíval. „Chceš se snad vrátit?“

„Ale ne.“ Vernův obličej dostal zádumčivý výraz. „Chci jen říct,

že jít se koukat na mrtvýho kluka – no, snad to může bejt zábava.

Myslím, že se vám to bude třeba líbit. Myslím … “ Rozčileně na nás

pohlédl. „Já myslím, že bych mohl mít kapku strach, jestli mi rozu-

míte.“

Nikdo nic neříkal a Vern překotně pokračoval:

„Někdy mám divoký sny. Jako … jestli si pamatujete, jak Danny

Naughton přinesl hromadu těch starých knížek, těch s těma upírama a

podřezanejma lidma a tak. Pánové, já jsem se budil ze snů o různejch

oběšencích v pustejch domech. Tváře měli celý zelený a tak podobně,

znáte to, a měl jsem pocit, že je něco pod postelí, a jestli dám ruku

přes pelest, tak mě to chňapne … “

Všichni jsme začali přikyvovat. Věděli jsme, o co jde. Byl bych

se tehdy smál, kdybyste mi řekli, že za nějakých pár let prodám své

dětské sny a noční můry za milión dolarů.

„A to jsem se doma neodvážil nic říct, protože ten můj blbej brá-

cha … vždyť znáte Billyho … by to roztroubil … “ Beznadějně pokr-

čil rameny. „A tak se bojím kouknout na toho kluka, protože jestli,

rozumíte, jestli vypadá blbě … “

Polkl jsem a podíval se na Chrise. Zasmušile zíral na Verna a na-

značoval mu, aby to dokončil.

„Jestli opravdu vypadá blbě,“ shrnul to Vern, „bude se mi o něm

zdát a bude mě probouzet a budu si myslet, že je pod mou postelí

rozsekanej nacimprcampr v louži krve, jako by se vyloup z nějakýho

televizního hororu, jak jsou vidět jen oči a vlasy, ale je v tom nějakej

skrytej pohyb, chápete, nějak se to hejbe a každou chvíli to člověka

může popadnout … “

Strana 244 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

„Do prdele,“ řekl Teddy stísněně. „To je pohádka na dobrou

noc!“

„Já si nemůžu pomoct,“ řekl Vern, jako by se chtěl bránit. „Jenže

mám pocit, že se na něj musíme jít kouknout, i kdybysme pak měli

mít těžký sny. Chápete? Jako bysme museli. Ale … asi to nebude

žádná sranda.“

„To ne,“ řekl Chris tiše. „To asi ne.“

Vern řekl prosebně: „Neřeknete to jinejm klukům, že ne. Já ne-

myslím to o těch strašidelnejch snech, ty má každej, ale to o tom po-

citu, že je něco pod postelí. Na to už jsem asi dost starej.“

Všichni jsme slíbili, že to neřekneme, a znovu se rozhostilo po-

nuré ticho. Bylo teprve tři čtvrtě na tři, ale nám to připadalo, že je

později. Bylo příliš horko a příliš mnoho se toho přihodilo. A to jsme

ještě nebyli ani v Harlow. Museli jsme se trochu vzchopit a přidat do

kroku, jestli jsme chtěli před setměním urazit pár mil.

Došli jsme k výhybkám a návěstidlu na vysokém rezavém sloupu

a všichni jsme se zastavili a pokoušeli se zasáhnout rameno návěsti-

dla, ale nikomu se to nepodařilo. Kolem půl čtvrté jsme došli k řece a

železničnímu mostu, který se přes ni klenul.

14

Řeka byla tehdy v šedesátém roce kolem sta metrů široká, byl

jsem se tam podívat později a zjistil jsem, že se lety zúžila. S tou ře-

kou pořád nějak čarují, snaží se ji využít pro fabriky a už na ní nase-

kali takových jezů, že je docela slušně krotká. Tehdy však na celé ře-

ce byly jen tři jezy, a to křižovala celý New Hamspshire a polovinu

Maine. Byl to nespoutaný tok, který se každé třetí jaro rozvodnil a

zaplavil silnici 136 buď v Harlow, nebo v Denvers Junction nebo na

obou místech současně.

V onom nejsušším létě, jaké stát Maine pamatoval od dob hospo-

dářské krize, byla řeka deště široká. Ze strany od Castle Rock, kde

jsme stáli, vypadal hustý les na harlowské straně jako z jiného světa.

V horečnatém odpoledním oparu byly borovice a jedle modravé. Ko-

leje vedly patnáct metrů nad hladinou, podepřené konstrukcí z deh-

Strana 245 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

tem natřených dřevěných pilotů a křížených trámců. Řeka byla tak

mělká, že při pohledu dolů jste viděli cementové patky, které byly

ukotveny tři metry do dna, aby udržely konstrukci železničního mos-

tu.

Most sám působil dost chatrně – koleje byly položeny na dlouhé,

úzké plošině vybudované z trámků deset na patnáct centimetrů. Mezi

jednotlivými trámky byly deseticentimetrové mezery, jimiž jste viděli

řeku pod sebou. Trámky přečnívaly asi pětačtyřicet centimetrů přes

koleje, takže když jel vlak, bylo kam uhnout, aby člověka nerozdrtil

… ale proud vzduchu od rychle jedoucího vlaku by vás určitě smetl z

mostu do mělké řeky s kamenitým dnem, kde byste nalezli jistou

smrt.

Když jsme se dívali na most, všichni jsme cítili svírání v břiše ze

strachu, před tou cestou. Strach se však mísil se vzrušením z možnos-

ti prokázat ďábelskou odvahu, takovou, jíž by se člověk mohl

chvástat ještě pár týdnů po návratu domů … pokud by se vrátil. Do

Teddyho očí se začalo vkrádat ono podivné světlo a mě napadlo, že

nevidí železniční most s kolejemi, po nichž jezdí vlaky společnosti

GS&WM, ale dlouhou písčitou pláž, na mělčině ve zpěněných vlnách

tisíc invazních člunů, deset tisíc vyloďujících se uniformovaných

mužů, jejich bagančata vířící písek pláže. Roztahují klubka ostnatého

drátu! Vrhají granáty na nepřátelská opevnění! Dobývají kulometná

hnízda!

Stáli jsme vedle kolejí v místě, kde se škvárový násep svažoval k

říčnímu břehu a začínal most. Při pohledu dolů bylo vidět místo, kde

se svah nořil do vody. Rostlo tam pár zakrslých jedlí s obnaženými

kořeny, které si hledaly cestu skalními puklinami; zdálo se, že si pro-

hlížejí svůj bědný odraz v tekoucí vodě. Nad stromky byly řídce po-

házené, houževnatě vyhlížející keře mezi šedými plotnami skal, které

vrůstaly do škvárového náspu.

V tomto místě byla řeka poměrně čistá – v Castle Rock míjela

pouze maineskou textilku. Nebyly tu však žádné ryby, přestože bylo

vidět na dno – museli byste jít takových deset mil proti proudu smě-

rem k New Hampshire, abyste v Castle River zahlédli rybu. Tady

žádné nebyly a u vyčnívajících balvanů se tvořily chuchvalce špinavé

pěny – měla barvu zašlé slonoviny. Ani její pach nebyl zvlášť příjem-

Strana 246 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

ný; smrděla jak prádelní koš plný plesnivých ručníků. Nad hladinou

poletovaly vážky a nerušeně kladly svá vajíčka. Nebyl tu žádný

pstruh, který by je snědl. Nebyly tu dokonce ani žádné odolnější ry-

by.

„Ty vole,“ řekl Chris tiše.

„Jdeme,“ řekl Teddy tím svým úsečným, arogantním tónem.

„Jdeme na to.“ A vykročil po pražcích mezi zářícími kolejemi.

„Hele,“ řekl Vern stísněně, „ví někdo z vás, kdy má jet další

vlak?“

Všichni jsme zrozpačitěli.

„Je tu ještě ten most na silnici 136 … “ řekl jsem.

„Na ten se vyserte!“ křikl Teddy: „To by znamenalo pět mil po

proudu po týhle straně a pak zas pět mil zpátky po druhý … to bysme

šli do tmy! Když přejdeme tenhle můstek, budem tam za deset mi-

nut!“

„Ale jestli pojede vlak, už nebude kam pokračovat,“ řekl Vern.

Na Teddyho se nepodíval: Upíral oči na rychle plynoucí, nevýrazný

tok.

„Žádnej nepojede,“ rozhorlil se Teddy. Spustil se dolů a rukama

se držel jednoho pražce. Nebyl ještě příliš daleko, takže se jeho tenis-

ky bezmála dotýkaly země. Když si ale člověk představil, že by něco

podobného měl udělat uprostřed řeky s patnácti metry pod sebou a

vlakem, který mu mohl do vlasů a za krk nasypat pár žhavých jisker,

nad sebou … Tohle pomyšlení mi nedělalo dvakrát dobře.

„Vidíte, je to sranda,“ řekl Teddy. Seskočil,dolů, oprášil si ruce a

vyšplhal po náspu zpátky k nám.

„A to mi chceš nakukat, že tam budeš viset, dokud nepřejede dvě

stě vagónů?“ zeptal se Chris. „Že se tam nějak udržíš pět nebo deset

minut?“

„Bojíš se?“ křičel Teddy.

„Ne, jen se tě ptám, co budeš dělat,“ ušklíbl se Chris. „Jen klid,

vole.“

„Tak jdi okolo, jestli chceš!“ hýkal Teddy. „Mně je to fuk! Já na

tebe počkám! Zatím si schrupnu!“

„Jeden vlak už projel,“ řekl jsem váhavě. „A Harlow projíždí tak

jeden dva vlaky denně. Koukněte na tohle.“ Nakopl Jsem teniskou

Strana 247 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

plevel, který rostl na kolejišti. Na trati mezi Castle Rock a Lewisto-

nem žádný plevel nerostl.

„Vidíte?“ triumfoval Teddy.

„Ale pořád je tu ta možnost,“ dodal jsem.

„To jo, řekl Chris. V očích mu jiskřilo, když se na mě podíval.

„Tak jdi, když jsi tak odvážnej, Lachanci.“

„Odvážný jdou napřed.“

„Oukej,“ řekl Chris. Podíval se při tom ještě na Teddyho a Ver-

na. „Jsou tu nějaký poserové?“

„Ne!“ vykřikl Teddy.

Vern si odkašlal, zamručel, znovu si odkašlal a velice tiše řekl:

„Ne.“ Nuceně se pousmál.

„Oukej,“ řekl Chris … ale všichni jsme na chvíli zaváhali, dokon-

ce i Teddy, který ustaraně přehlédl koleje. Klekl jsem si a pevně se-

vřel jednu kolejnici bez ohledu na to, že mě pálila do dlaně. Kolejni-

ce byla němá.

„Oukej,“ řekl jsem a v tu chvíli mi v žaludku skočil nějaký chlá-

pek o tyči. Zapíchl mi ji až někam do koulí a usadil se rozkročmo na

mém srdci. Na most jsme vykročili po jednom. Chris šel první, za

ním Teddy, pak Vern a nakonec já, protože jsem řekl, že odvážní

jdou první. Šli jsme po pražcích a museli jsme se dívat pod nohy, ať

už jsme se báli výšek nebo ne. Chybný krok mohl znamenat pád na

rozkrok, a to ještě nejspíš se zlomeným kotníkem.

Země pod námi se svažovala a každý další krok pečetil naše roz-

hodnutí … a přesvědčoval nás o jeho sebevražedné pitomosti. Na

chvíli jsem se zastavil a odvrátil oči od skal, jimiž si voda hluboko

pode mnou prodírala cestu. Chris s Teddym už byli daleko vpředu,

skoro za prostředkem, a Vern pomalu klopýtal za nimi s pohledem

upřeným pod nohy. Vypadal jako stará dáma, která se skloněnou hla-

vou a nahrbenými zády zkouší chodit na chůdách. Ohlédl jsem se

přes rameno. Už jsem byl příliš daleko. Už jsem musel jít dál, a nejen

proto, že mohl přijet vlak. Kdybych se vrátil, byl bych nadosmrti po-

sera.

A tak jsem šel. Když jsem se podíval na nekonečné koleje a na

ubíhající vodu, zamotala se mi hlava a ztratil jsem orientaci. Kdyko-

liv jsem našlápl, něco mi říkalo, že se propadnu, i když jsem viděl, že

Strana 248 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

ne.

Začal jsem ostře vnímat všechny své vnitřní zvuky i zvuky z oko-

lí, bylo to jako šílený orchestr, který ladí nástroje. Pravidelné údery

mého srdce, bušení krve v uších, jako když se hraje na buben štětka-

mi, skřípání šlach připomínající prudce napínané struny laděných

houslí, nekonečné šumění řeky, vášnivé bzučení kobylky přecházející

v ostrý cvrkot, monofonní zpěv cikád a někde v dáli štěkot psa. Snad

Choppera. Plesnivý pach řeky mě dráždil v nose. Dlouhé stehenní

svaly se mi chvěly. Neustále jsem myslel na to, oč bezpečnější (a

zřejmě i rychlejší) by bylo, kdybych si klekl a šel po čtyřech. Ale ne-

udělal Jsem to – nikdo z nás to neudělal. Jestli jsme si vzali nějaké

poučení ze sobotních odpoledních filmových představení, pak to urči-

tě bylo heslo Plazí se jen ztroskotanci. Bylo to jedno z ústředních

hesel Evangelia po hollywoodsku. Správní chlapíci chodí hrdě vzpří-

meni, i když jim šlachy skřípou jak přepínané houslové struny, v ži-

lách hučí adrenalin a dlouhé stehenní svaly se z nějakého důvodu

chvějí. Tak to prostě je.

Musel jsem se zastavit uprostřed mostu a na chvíli se podívat na

oblohu. Pocit závrati se deště prohloubil. Viděl jsem přeludné pražce,

které se vznášely přímo před mým nosem. Pak zmizely a já se začal

cítit dobře. Podíval psem se před sebe a viděl jsem, že jsem skoro do-

honil Verna, který se loudal čím dál víc. Chris a Teddy byli skoro na

konci mostu.

Ačkoliv jsem od té doby napsal sedm knih o lidech, kteří doká-

žou číst myšlenky a předvídat budoucnost, tehdy jsem měl první a je-

diný podobný záchvěv. Zcela jistě patřil do této oblasti, jak jinak si to

vysvětlit? Dřepl jsem si a sevřel do dlaně jednu kolejnici. Chvěla se

tak silně, jako bych svíral klubko smrtících kovových hadů.

Už jste slyšeli to úsloví „Jeho útroby se proměnily ve vodu“? Já

vím, co znamená – vím to přesně. Je to zřejmě nejtrefnější metafora,

kterou jsem kdy slyšel. Už jsem od té doby zažil strach, ošklivý

strach, ale nikdy takový, jaký mě zachvátil v té chvíli, kdy jsem držel

tu rozpálenou kolejnici. Zazdálo se mi, že veškeré mé ústrojí pod

úrovní hrdla ochablo a bezvládně leželo v jakési vnitřní mdlobě. Po

vnitřní straně stehna stékal tenký čůrek moči. Ústa se mi otevřela.

Neměl jsem s tím co do činění, otevřela se sama. Čelist mi poklesla

Strana 249 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

jako padací dveře, u nichž se náhle uvolnily panty. Jazyk se mi přile-

pil na patro a ztěžoval mi dýchání. Svalstvo ztuhlo. To bylo nejhorší.

Útroby zemdlely, ale svaly byly ztuhlé hrůzou a já se nemohl po-

hnout. Byla to jen chvíle, ale podle vnitřního času uplynula věčnost.

Pak se všechny smysly vzchopily, jako by byly nabuzeny elek-

trickým výbojem z mozku, který přepnul napětí ze sta deseti na dvě

stě dvacet voltů. Uslyšel jsem letadlo putující někde poblíž oblohou a

zatoužil jsem být na jeho palubě, jen si tak sedět u okénka a usrkávat

kolu a nečinně shlížet na zářící linku nějaké neznámé řeky. Vnímal

jsem každou třísku, každou rýhu pražce, na němž jsem dřepěl. A

koutkem oka jsem viděl šíleně blyštivou kolejnici, již svírala má

dlaň. Její chvění prostupovalo tak hluboce mou rukou, že když jsem

ji odtáhl, neustalo. Konečky nervů na sebe opětovně narážely a chvě-

ly se, jako se chvěje ruka nebo noha při probouzení ze spánku. Cítil

jsem chuť svých slin, náhle elektrizovaných a trpkých, sražených na

dásních. Nejhorší na tom snad bylo, že jsem dosud neslyšel vlak a

nemohl vědět, z které strany přijíždí a jak je daleko. Byl neviditelný.

Prozrazovala ho pouze chvějící se kolejnice, jediné znamení bezpro-

středně hrozícího nebezpečí. Před očima se mi odvíjela představa

Raye Browera, strašlivě zhmožděného a odhozeného někam do pří-

kopu jako potrhaný balík prádla. Mohli jsme ho následovat, aspoň

Vern a já, nebo přinejmenším já. Poslali jsme si pozvánku na vlastní

pohřeb.

Ta poslední myšlenka prolomila mé ochrnutí a já se prudce po-

stavil. Náhodnému pozorovateli jsem mohl připadat jak čertík z kra-

bičky, ale mně připadalo, že se pohybuji pod vodou, že místo půldru-

ha metru vzduchu překonávám nesmírně pomalu a strašlivě malátně

sto padesát metrů zdráhavě se otevírající vody.

Konečně jsem však rozrazil hladinu:

„Vlak!!!“ vykřikl jsem.

Strnulost mě dočista opustila a já se rozběhl. Vern se nervózně

ohlédl. Překvapení v jeho tváři bylo komicky přemrštěné a vepsané

tak výrazně jako první velká písmena ve slabikáři. Viděl, jak jsem se

těžkopádně a klopýtavě rozběhl, jak tančím z jednoho pražce na dru-

hý, a poznal, že to myslím vážně. Dal se také do běhu.

Daleko před sebou jsem viděl Chrise, jak sestupuje z kolejiště na

Strana 250 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

pevnou půdu. Projela mnou náhlá nenávist, zelená, šťavnatá a hořká

jako míza z farního listu. Byl v bezpečí. Ten všivák byl v bezpečí.

Sledoval jsem, jak si kleká a sahá na kolejnici. Levou nohou jsem

málem šlápl vedle. Oči jsem měl přehřáté jako kuličková ložiska ně-

jakého zastaralého stroje. Zamával jsem rukama, získal rovnováhu a

běžel dál. Už jsem byl těsně za Vernem. Byli jsme za polovinou. Za-

slechl jsem vlak. Přijížděl zezadu od Castle Rock. Vydával temně

dunivý zvuk, který postupně sílil do hřmění naftového motoru, a také

vyšší, zlověstnější zvuk velkých kol, která se těžce valí po kolejích.

„Do prrrdele!“ vykřikl Vern.

„Zdrhej, posero!“ zaječel jsem a plácl ho do zad. „Nemůžu! Sle-

těl bych!“

„Rychlejc!“

„Do prrrdele!“

Ale běžel rychleji, paťhavý strašák s nahými opálenými zády, lí-

mec košile plápolající pod zadkem. Viděl jsem malé kapky potu, kte-

ré mu vyrážely na loupajících se lopatkách. Viděl jsem i ty jemnější

na zátylku. Jeho svaly se napínaly a uvolňovaly, napínaly a uvolňo-

valy, napínaly a uvolňovaly. Jednotlivé obratle vystupovaly v hrbol-

cích z páteře a každý vrhal svůj půlměsíčný stín – viděl jsem, jak jsou

si výše položené hrbolky bližší. Oba jsme stále nesli naše stočené po-

krývky. Vernovy kroky duněly po pražcích. Jeden málem minul.

Trochu klopýtl a vytrčil ruce. Musel jsem ho znovu plácnout, aby bě-

žel dál.

„Gordie, já nemůůůžu, do prrrdele!!!“

„Rychlejc, kurva!“ zařval jsem. Líbilo se mi to? Snad – nějakým

podivným, sebezničujícím způsobem. Podobný pocit jsem od té doby

poznal jen v naprosté opilosti. Hnal jsem Verna Tessia jako obchod-

ník s dobytkem nějakou zvláště dobrou krávu na trh. Třeba se i jemu

líbil jeho vlastní strach, řval jako ta kráva, remcal a potil se a hrudní

koš se mu zdvihal a klesal jako měch zfetovaného kováře; nemotorně

hledal oporu pro nohy a potácel se dopředu.

Vlak už se nechával pořádně slyšet a řev jeho motoru se prohlu-

boval v burácivé dunění. Když míjel semafor, do něhož jsme se tre-

fovali kamínky, zahoukal. Konečně jsem potkal svého Kerbera, ať už

se mi to líbilo nebo ne. Čekal jsem jen, až se mi most začne třást pod

Strana 251 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

nohama. Až začne, bude vlak za námi.

„Rychlejc, Verne! Zdrhéééj!“

„Kúúúrva, Gordie, kúúúrva, Gordie, kúúúrva do prrrdele!“

Elektrická píšťala nákladního vlaku roztříštila jedním hvizdem

vzduch na tisíc kousků. Rozbila také veškeré představy získané z fil-

mů nebo komiksů a dala nám zažít pocit, který prožívali hrdinové i

zbabělci ve chvílích, kdy na ně sahala smrt.

Húúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúúú! Húúúúúúúúúúúúúúúúúúúúú-

úúúúú!

To už byl Chris vpravo pod námi a Teddy stál za ním. Jeho brýle

odrážely paprsky pozdního slunce. Oba vyslovovali jediné slovo a to

slovo bylo Skočte! ale vlak z toho slova vysál všechnu krev a pone-

chal je pouze ve tvaru jejich úst. Most se chvěl tíží supícího vlaku.

Skočili jsme.

Vern se rozplácl jak široký tak dlouhý v prachu a škváře a já při-

stál hned vedle něho, málem na něm. Ten vlak jsem nikdy neviděl,

ani nevím, jestli nás strojvůdce zpozoroval – když jsem se o tom po

několika letech zmínil Chrisovi, řekl na to: „Takhle přece nehoukaj

jen tak pro srandu králíkům, Gordie.“ Jenže on tak mohl houkat, jen

tak pro nic za nic. Aspoň myslím. Jenže tehdy takové drobnosti ne-

hrály roli. Přikryl jsem si dlaněmi uši a zaryl obličej do prachu, když

vlak projížděl kolem a kov narážel na kov a my byli bičováni nárazy

roztínaného vzduchu. Necítil jsem nutkání zahlédnout ho. Byl to

dlouhý vlak, ale já jsem ani jednou nezdvihl hlavu. Než úplně přejel,

ucítil jsem na svých zádech ruku a věděl jsem, že je Chrisova.

Když vlak přejel – když jsem si byl jistý, že přejel – zdvihl jsem

hlavu jako voják vylézající ze zákopu po celodenním dělostřeleckém

ostřelování. Chvějící se Vern zůstával ležet v prachu. Chris seděl se

zkříženýma nohama mezi námi, jednu ruku na Vernově zpoceném

zátylku, druhou na mém.

Když se konečně Vern posadil, stále se klepal a bezděčně si oli-

zoval rty.

„Co kdybysme vychrupli ty koly? Dá si někdo kromě mě?“ řekl

Chris.

Všichni jsem si pomysleli, že jednu sneseme.

Strana 252 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

15

Asi čtvrt míle odsud na harlowské straně zajížděly vlaky do lesů.

Na mlat vyschlá půda přecházela v bažiny. Bylo tam plno komárů

velkých bezmála jak bojové letouny, ale byl tam chládek … božský

chládek.

Usadili jsme se do stínu, abychom si vypili své koly. Vern a já

jsme si přehodili košile přes ramena, abychom se chránili před hmy-

zem, ale Chris s Teddym zůstali do pasu nazí. Vypadali klidně a sou-

středěně jako dva Eskymáci v iglú. Neseděli jsme ani pět minut, když

si Vern musel odskočit do křoví. Po návratu musel čelit četným žertí-

kům.

„To tě tak vyděsil ten vlak, Verne?“

„Ne,“ řekl Vern. „Chtělo se mi už na mostě, už tam jsem měl

namále, víte?“

„Verrrne?“ zapěli Chris s Teddym.

„Nechte toho, volové, fakt jsem musel.“

„Pak ti snad nebude vádu, když si prohlídneme tvý trenýrky,

ne?“ řekl Teddy a Vern se zasmál, když konečně pochopil, že si z něj

dělají legraci.

„Jděte se vysrat, volové.“

Chris se obrátil na mě. „Tebe ten vlak vyděsil, Gordie?“

„Ne,“ řekl jsem a upil koly.

„Moc ne, vole,“ plácl mě do ruky.

„Vůbec ne, fakt.“

„Ne? Tys neměl strach?“ zahleděl se na mě Teddy.

„Ne. Byl jsem dočista tuhej.“

To je rozbilo. Dokonce i Verna. Řehtali jsme se jako blázni. Pak

jsme si jen tak lehli, nechali vtipkování a jen jsme tiše upíjeli kolu.

Cítil jsem po těle teplo, únavu a naprostý klid. Všechny orgány pra-

covaly normálně. Byl jsem naživu a byl jsem tomu rád. Všechno mi

připadalo vroucně přátelské, a ačkoliv jsem to nemohl vyslovit na-

hlas, nevadilo mi to – snad jsem ten pocit chtěl mít jen sám pro sebe.

Myslím, že jsem toho dne začal trochu chápat, co vnuká mužům

ďábelskou odvahu. Před několika lety jsem zaplatil dvacet dolarů,

Strana 253 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

abych viděl, jak se Evel Kneivel pokouší přeskočit kaňon Hadí řeky.

Manželka z toho byla zděšená. Říkala, že kdybych se narodil jako

Říman, určitě bych vysedával v Koloseu, pojídal hrozny a díval se,

jak lvi cupují křesťany. Mýlila se, i když bylo obtížné vysvětlit proč

(ve skutečnosti si asi myslela, že si z ní utahuju). Nevyhodil jsem

těch dvacet dolarů, abych viděl na obrazovce průmyslové televize

umírat člověka, ačkoliv jsem si byl téměř jistý, že k tomu dojde. Šel

jsem tam pro ten stín, který se vždycky skrývá kdesi za vašima oči-

ma, pro tu tmu na okraji města, jak o ní zpívá v jedné své písni Bruce

Springsteen a již chce každý někdy rozbít svou odvahou, ač má křeh-

ké tělo bytosti nazývané nějakým božím žertéřem člověk. Nikoliv te-

dy navzdory oné křehkosti, ale pro ni.

„Hej, řekni nám tu historku,“ vybídl mě Chris náhle a posadil se.

„Jakou historku?“ zeptal jsem se, ačkoliv jsem věděl.

Nikdy jsem se necítil moc dobře, když se hovor stočil na mé po-

vídky, ačkoliv všem se zřejmě líbily – chtěli, abych je vyprávěl, chtěli

dokonce, abych je psal … bylo to zvláštní, úžasné předurčení – jako

když si někdo odmala přeje stát se inspektorem kanalizací nebo me-

chanikem Velkých cen. První, kdo zjistil, že se chci stát spisovate-

lem, byl Richie Jenner, který s námi kamarádil, dokud se v devětapa-

desátém neodstěhoval s rodiči do Nebrasky. Byli jsme tehdy nahoře v

mém pokoji a jen tak jsme lelkovali, když v mé skříni v lepenkové

krabici pod nějakými komiksy objevil haldu popsaných stránek. Co

je to? ptá se Richie. Nic, říkám a zkouším mu je sebrat. Richie se ne-

dal … a já musím přiznat, že jsem se ani moc nesnažil mu je vzít.

Chtěl jsem, aby si je přečetl, a zároveň jsem to nechtěl. Zaplavil mě

smíšený pocit pýchy a plachosti, který se ve mně nikdy příliš nezmě-

nil, když mě někdo prosil, jestli smí nahlédnout. Samotné psaní pro-

bíhá v samotě, jako masturbace – i když, měl jsem jednoho přítele,

který psával povídky ve výkladních skříních knihkupectví a obchod-

ních domů, jenže to je člověk, který má téměř nepříčetnou odvahu,

člověk, jehož byste chtěli mít nablízku, kdyby vás náhodou postihl

infarkt ve městě, kde nikoho neznáte. Pro mě je psaní něco jako sex a

také u toho dlouho nevydržím – je to stále ona adolescentní samohana

za zamčenými dveřmi koupelny.

Richie seděl na mé posteli skoro celé odpoledne a pročítal se

Strana 254 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

mým dílem značně ovlivněným týmiž komiksy, které Vernovi půso-

bily noční můry. Když skončil, podíval se na mě Richie takovým po-

divným, novým pohledem, který mi navodil velice zvláštní pocit – ja-

ko by byl nucen přehodnotit celou mou osobnost. Řekl mi: Jseš doce-

la dobrej. Proč to neukážeš Chrisovi? A já řekl ne, chci to mít jako ta-

jemství a Richie řekl: Proč? Dyť to není blbý. Nejsi žádnej teplouš,

dyť to není poezie.

Přesto jsem ho přinutil ke slibu, že o mých povídkách nikomu

neřekne, ale on to samozřejmě vyžvanil, a tak se stalo, že se většině

ně z nich zalíbilo číst si v mých povídkách, které většinou pojednáva-

ly o tom, jak byl někdo upálen zaživa nebo jak nějaký zločinec vstal

z mrtvých a zmasakroval porotu, která ho odsoudila všemi hlasy, ne-

bo o maniakovi, který zešílel a rozsekal spoustu lidí na telecí kotlety,

než se na scéně objevil hrdina, Curt Cannon, a „rozstřílel toho nelid-

ského ječícího šílence na kousky, střelu po střele, ze své kouřící au-

tomatické pětačtyřicítky“.

V mých povídkách byly vždycky střely. Nikdy kulky.

Pro zpestření jsem psal také povídky z Le Dia. Le Dio bylo měs-

to ve Francii, které se ve dvaačtyřicátém snaží nelítostné komando

amerických pěšáků dobýt na Němcích (psal jsem to dva roky před

tím, než jsem se dozvěděl, že Spojenci se vylodili ve Francii až ve

čtyřiačtyřicátém). Chtěli je získat zpět, probíjeli si cestu od ulice k

ulici, přes asi čtyřicet povídek, které jsem napsal od devíti do čtrnácti

let. Teddy z těch povídek úplně šílel. Mám takový dojem, že poslední

tucet jsem psal jen pro něj – tehdy už jsem měl plné zuby Le Dia i

věčného Mon Dieu a Cherchez le Boche! a Feremez le porte! V Le

Diu francouzští křupani neustále sykali na hochy v uniformách Fere-

mez le porte! Ale Teddy se zažraně hrbil nad stránkami s rozšířený-

ma očima, zpoceným čelem a kroutícím se obličejem. Byly chvíle,

kdy jsem málem slyšel vzduchem chlazené browningy a svištící

osmaosmdesátky v jeho lebce. Způsob, jímž si vynucoval další po-

kračování povídek z Le Dia, byl příjemný i děsivý.

Dnes mám psaní jako práci a radost se z něj trochu vytratila.

Onen pocit masturbačního potěšení byl vystřídán chladnou klinickou

představou umělé inseminace: řídil jsem se pokyny a pravidly zakot-

venými v mé nakladatelské smlouvě. Ačkoliv mě zřejmě nikdo nebu-

Strana 255 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

de nazývat Thomasem Wolfem mé generace, zřídkakdy se cítím jako

podvodník: celou dobu do toho dávám všechno, co ve mně je. Kdy-

bych pro to dělal míň, znamenalo by to něco jako stát se teploušem –

aspoň v naší tehdejší klukovské terminologii. Na psaní mě děsí, jak

často mě dnes bolí. Tehdy jsem byl kolikrát znechucen, jak mi to dělá

dobře. Dnes se často zahledím na tenhle psací stroj a přemýšlím, kdy

mi dojdou příhodná slova. Nechci, aby se to stalo. Myslím, že to do-

kážu.

„Jakou povídku?“ zeptal se Vern stísněně. „Není to žádnej horor,

že ne, Gordie? Myslím, že na horor nemám zrovna chuť. Nejsem na

to naladěnej.“

„Žádnej horor,“ řekl Chris. „Je to fakt sranda. Trochu drsný, ale

srandovní. No tak, Gordie. Per to do nás.“

„Je to z Le Dia?“ zeptal se Teddy.

„Ne, není to z Le Dia, ty blázne,“ řekl Chris a něžně ho praštil.

„Je to o soutěži jedlíků.“

„Jenže já to ještě nenapsal,“ řekl jsem.

„Tak to vyprávěj.“

„Vy to chcete slyšet?“

„Jasně, šéfe,“ řekl Teddy.

„Je to o takovým vymyšleným městě. Nazval jsem ho Gretna.

Gretna ve státě Maine.“

„Gretna?“ zasmál se Vern. „Co je to za jméno? Takový město v

Maine neexistuje.“

„Drž hubu, pitomče,“ řekl Chris. „Přece ti řekl, že je vymyšlený,

ne?“

„To jo, ale Gretna zní pěkně blbě … “

„Spousta skutečnejch měst má blbý jména. Co takhle Alfred v

Maine? Nebo Saco v Maine. Nebo Jerusalem‘s Lot? Nebo zasranej

Castle Rock? Většina názvů měst je pitomejch. Jen ti to nepřijde, pro-

tože je užíváš. Nemám pravdu, Gordie?“

„Jasně,“ řekl jsem, ale pomyslel jsem si, že Vern má pravdu.

Gretna bylo pěkně pitomé jméno města. Prostě jsem nepřišel na jiné.

„Každopádně tam jednou do roka slavili výročí založení města, stejně

jako v Castle Rock … “

„Jo, tyhle oslavy jsou pěkná hovadina,“ řekl Vern vážně. „Jednou

Strana 256 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

jsem zamkl celou rodinu do toho pojízdnýho vězení, co tam s tím

jezděj, dokonce i toho zasrana Billyho. Bylo to jen na půl hodiny a

stálo mě to celý kapesný, ale stálo za to vědět, kde ten parchant je …

„Zavřeš už hubu a necháš ho vyprávět?“ zařval Teddy.

Vern zamrkal. „Jasně. Jo. Dobrý.“

„Pokračuj, Gordie,“ řekl Chris.

„Není to vážně moc … “

„My taky od takovýho chcípáka, jako jseš ty, nic moc nečeká-

me,“ řekl Teddy, „ale stejně povídej.“

Odkašlal jsem si. „Takže. Jsou ty oslavy a poslední den se ode-

hrávají tři velké události. Válení sudů pro malé děti a závody v pyt-

lích pro ty větší a pak je tu ta soutěž jedlíků v pojídání koláčů. A

hlavní hrdina téhle povídky je tlusťoch Dave Hogan, kterého nemá

nikdo rád.“

„Jako brácha Charlieho Hogana, jestli někdy nějakýho měl,“ řekl

Vern, ale po Chrisově přátelském štulci se stáhl.

„Tenhle kluk je tak v našem věku, ale je tlustý. Váží skoro deva-

desát a pořád ho někdo bije a odstrkuje. A všichni kluci mu říkají

Čuňas místo Davie, a kde jen můžou, něco mu provedou.“

Vážně přikývli, jako by dávali najevo jistou sympatii k Čuňasovi,

ačkoliv kdyby se podobný zjev někdy vyskytl v Castle Rock, všichni

bychom se po něm pěkně povozili.

„No a on se rozhodne, že se pomstí, protože už toho má dost. Zú-

častní se jen té soutěže jedlíků, ale je to hlavní událost oslav a všichni

se na to těší. Hlavní cena je pět doláčů … “

„A tak to vyhraje a dá jim všem na prdel!“ řekl Teddy. „Ty vo-

le!“

„Ne, je to ještě lepší,“ řekl Chris. „Držte huby a poslouchejte.“

„Čuňas si myslí, co je to pět dolarů? Jestli si někdo za čtrnáct dní

vůbec ještě na něco vzpomene, pak jen na to, že to prase Hoganovic

všechny přežralo, takže jdeme k němu a trochu ho propleskneme.

Taky mu můžem říkat Žralok místo Čuňas.“

Všichni pokývali na souhlas, že ten Davie Hogan byl liška podši-

tá. Má vlastní povídka mě začala těšit.

„Jenže všichni očekávají, že se do soutěže přihlásí. Dokonce i je-

Strana 257 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

ho máma a táta. Těch pět dolarů už do něj prakticky vrazili.“

„Bodejť ne,“ řekl Chris.

„Čuňas o tom přemýšlí a celou tu záležitost nenávidí, protože

svou tloušťku nepovažuje za svou chybu. To způsobily nějaké podiv-

né žlázy nebo co, a … “

„Jako moje sestřenice,“ řekl Vern vzrušeně. „Fakticky! Váží sko-

ro půldruhýho metráku. Snad je to štítná žláza nebo něco takovýho.

Já teda o její štítný žláze nic nevím, ale vypadá jak hlídkovej balón,

nekecám, jak vypasenej krocan, co se žere na Den díkůvzdání, a ona

jednou … “

„Budeš už držet hubu, Verne?“ vykřikl Chris vztekle. „To bylo

naposled, přisámbůh!“ Dopil svou kolu, vzal zelenou láhev tvaru pře-

sýpacích hodin za hrdlo a zamával jí nad Vernovou hlavou.

„Tak jo, promiňte. Povídej dál, Gordie. Je to fantastický.“

Usmál jsem se. Vernovi vstupy mi vůbec nevadily, ale přirozeně

jsem to nemohl říct Chrisovi: byl teď samozvaným průvodcem po

chrámu umění.

„A tak si to týden před soutěží srovná všechno v hlavě. Ve škole

za ním stále přicházejí kluci a říkají: Tak co, Čuňas, kolik koláčů se-

žereš? Sežereš deset? Dvacet? Nebo osmdesát? A Čuňas povídá: Jak

to můžu vědět. Dyť ani nevím, jaký budou. A ta soutěž mě nijak

zvlášť nezajímá, protože tam bude ten loňskej vítěz, jak se ten chlap

jmenuje, Bill Traynor, myslím. Tenhle Traynor vůbec není tlustej. Je

to vlastně takovej houžvička. Ale koláče žere, jen to hvízdá, minulej

rok jich sežral šest za pět minut.“

„Celejch koláčů?“ zeptal se Teddy nevěřícně.

„Přesně tak. A Čuňas je vůbec nejmladším jedlíkem, co se kdy

soutěže zúčastnil.“

„Do toho, Čuňas,“ zakřičel Teddy vzrušeně. „Zblajzni ty zasraný

koláče!“

„Řekni jim o těch druhejch jedlíkách,“ vybídl mě Chris.

„Oukej. Kromě Čuňase Hogana a Billa Traynora tam byl Calvin

Spier, nejtlustší chlápek ve městě – klenotník … “

„Gretenský klenotnictví,“ zahihňal se Vern. Chris mu věnoval

výhružný pohled.

„Pak je tam ten chlápek, co dělá diskžokeje v Lewistonské roz-

Strana 258 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

hlasové stanici, ten není přímo tlustý, ale takový podsaditý. A po-

slední je Hubert Gretna Třetí, který dělá ředitele Čuňasovy školy.“

„To on bude žrát proti svýmu říďovi?“ zeptal se Teddy.

Chris si objal kolena a pobaveně se zakolébal dozadu a zpět. „To

je maso, co? Povídej, Gordie!“

Už jsem je měl. Všichni se nakláněli dopředu. Pocítil jsem opoj-

nou chuť moci. Odhodil jsem svou láhev od koly do lesa a trochu se

zavrtěl, abych si udělal pohodlí. Vzpomínám si, že jsem znovu usly-

šel cikády, někde v lese, teď už z větší dálky. Jednotvárně a nekoneč-

ně vyzpěvovaly své dýý-dýý-dýý-dýý …

„A tak dostane ten nápad,“ řekl jsem. „Nejpomstychtivější nápad,

jaký kdy kluk dostal. Nadchází jeho velký večer – zakončení oslav

založení města. Soutěž jedlíků je na programu před ohňostrojem.

Hlavní třída Gretny byla pro silniční provoz uzavřena, takže se tam

lidé můžou volně procházet. Přímo na ní je vybudováno velké jeviště.

Je ověnčené vlajkoslávou a před ním stojí dav lidí. Je tam fotograf z

místních novin, který pořídí snímek vítěze s obličejem zamazaným

od borůvek, protože už vyšlo najevo, že letos to bude soutěž v pojí-

dání borůvkových koláčů. To jsem vám taky málem zapomněl říct,

oni při tom musí mít ruce svázané za zády. A to už přicházejí na je-

viště …“

16

Z povídky Pomsta Čuňase Hogana od Gordona Lachance. Pů-

vodně publikováno v časopisu Cavalier v březnu 1975. Povoleno au-

torem.

Po jednom vystoupili na jeviště a postavili se za

velikou tabuli prostřenou lněným ubrusem. Na okraji je-

viště byl stůl plný koláčů. Nad jevištěm se táhly šňůry

se stowattovými žárovkami, na něž jemně naráželi noční

motýli a můry a obkružovali je svatozářemi. Nade vším

se v záři reflektorů skvěl nápis VELKÁ GRETENSKÁ SOUTĚŽ

JEDLÍKŮ 1960. Po obou stranách transparentu byly kose

zavěšeny reproduktory, zapůjčené Chuckem Dayem z Velké-

Strana 259 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

ho Dayova obchodu domácími potřebami. Bill Travis, ví-

těz minulého ročníku, byl Chuckův bratranec.

Jak jednotliví účastníci soutěže vstupovali na je-

viště s rukama svázanýma za zády a rozhalenou košilí,

jako Sydney Carton na cestě ke gilotině, starosta Char-

bonneau je postupně představoval přes Chuckův mikrofon

a uvazoval jim velké bílé bryndáky. Calvin Spier, na-

vzdory svému břichu velikostí dvacetigalonového sudu

považovaný spolu s mladým Hoganem (nadějným, ale příliš

nezkušeným jedlíkem známým spíše pod přezdívkou Čuňas)

za outsidera, sklidil jen chabý potlesk.

Po Spierovi byl představen Bob Cormier. Pracoval ja-

ko diskžokej, který uváděl oblíbený odpolední program

na stanici WLAM, vysílaný z Lewistonu. Znatelně větší

potlesk byl provázen výkřiky mladých dívek z publika.

Děvčátka si myslela, že je rozkošný. Za Cormierem

vstoupil John Wiggins, ředitel gretenské základní ško-

ly. Byl povzbuzován jásotem starší části publika a roz-

ptýleným pískotem vzpurných žáků. Wiggins se stačil zá-

roveň zářivě usmát a přísně zamračit na obecenstvo.

Jako dalšího představil starosta Charbonneau Čuňase.

„Nový účastník každoroční Velké gretenské soutěže

jedlíků, do něhož v budoucnu vkládáme velké naděje …

mladý pán David Hogan!“ Zatímco mu starosta uvazoval

bryndák, Čuňas sklízel ovace. Když potlesk ochaboval,

ozvalo se zezadu sborové skandování: „Nan – dej – jim –

to – Ču – ňa – si!“

Ozval se tlumený smích, dusot prchajících nohou,

mihlo se pár neidentifikovatelných stínů, bylo slyšet

nervózní smích, na několika tvářích se objevil odsuzu-

jící výraz (nejviditelněji na tváři Hizzonera Charbon-

neaua, představitele nejvyšší autority). Zdálo se, že

Čuňase to všechno vůbec nezajímá. Na masitých rtech se

mu usídlil úsměv, který se zařízl do tučných tváří. Ne-

přestal se usmívat, ani když mu podmračený starosta

uvazoval kolem krku bryndák a říkal mu, aby si těch pi-

tomců v obecenstvu nevšímal. (Jako by starosta vzdáleně

tušil, co už Čuňas od těch pitomců vytrpěl a ještě bude

muset vytrpět za to, že se valí životem jako německý

tank typu Tiger.) Starostův dech byl horký a páchl pi-

vem.

Poslední jedlík, který vystoupil na vyšňořené jeviš-

Strana 260 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

tě, vzbudil nejhalasnější a nejvytrvalejší potlesk; byl

to legendární Bill Travis, bezmála dvoumetrový nenasyt-

ný čahoun. Pracoval jako mechanik u benzínové pumpy po-

blíž železniční stanice Amoco a byl to sympaťák k po-

hledání.

Po městě se všeobecně vědělo, že v Gretenské soutěži

jedlíků jde o víc než o pouhých pět dolarů, přinejmen-

ším Billu Travisovi šlo o víc. Především lidé po soutě-

ži přijížděli k pumpě poblahopřát Billovi k vítězství,

a při té příležitosti si doplnili nádrže. A dva opravá-

renské boxy byly po soutěži ještě dobrý měsíc plně vy-

tížené. Lidé si nechávali vyměňovat tlumiče nebo proma-

závat ložiska, sedávali na divadelních židlích podél

zdi (bývalý vlastník Jerry Maling je získal v sedmapa-

desátém roce při bourání starého divadla), popíjeli ko-

lu a džus z automatu a tlachali s Billem o soutěži, za-

tímco on vyměňoval svíčky nebo se plazil pod zeměděl-

skou dodávkou a hledal díry ve výfuku. Bill byl vždy

naladěn k rozhovoru, a proto byl v Gretně tak oblíbený.

Ve městě panovaly jisté dohady, zda Jerry Maling vy-

plácí Billovi za zvýšený obrat paušální prémie nebo zda

mu je každoročně zvyšuje. Ať už tomu bylo jakkoliv, ne-

mohlo být pochyb, že Travis si vede mnohem lépe než

mnozí maloměstští mechanikové. Měl hezký patrový dům na

Sabbatus Road označovaný jistými jízlivými lidmi jako

„dům postavený z koláčů“. To bylo nejspíš přehnané,

protože Bill si dokázal přilepšit i jinak. To nás vede

k dalšímu vysvětlení skutečnosti, že Travis nehrál jen

o pět dolarů.

Soutěž jedlíků byla v Gretně velkou sázkařskou udá-

lostí. Většina lidí se sem přicházela zřejmě jen za-

smát, ale poměrně slušná menšina si přišla také vsadit.

Sázkaři pozorně sledovali jedlíky a diskutovali o nich,

stejně jako prodavači dostihových informací sledují pl-

nokrevníky. Oťukávali přátele jedlíků, jejich příbuzné

i pouhé známé. Pátrali po sebemenším detailu týkajícím

se jedlíkových zvyklostí. Četné dohady padaly kolem le-

tošního druhu koláče – jablečný byl považován za těžký,

meruňkový za lehký (ačkoliv jedlík se po třech čtyřech

meruňkových koláčích musel den dva vyvarovat rychlejší

chůze). Úředně stanoveným koláčem toho roku byl borův-

kový, považovaný co do obtížnosti za šťastný střed.

Strana 261 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

Sázkaři se pochopitelně u jednotlivých soutěžících

zvláště zajímali o míru snubitelnosti borůvkových pokr-

mů s žaludky jedlíků. Jak se tváří na borůvkový nákyp?

Dává přednost borůvkovému džemu před jahodovou zavaře-

ninou? Jí své ranní ovesné vločky s borůvkami, nebo si

spíše pochutnává na banánech se šlehačkou?

Byly zkoumány i další oblasti. Je to rychlý jedlík,

který postupně zpomaluje, nebo pomalý jedlík, který do-

káže přidat, když jde do tuhého, nebo vytrvalec neměn-

ného tempa? Kolik párků dokáže spořádat během jedné hry

baseballového utkání na hřišti St. Dom? Je to především

pivař? A pokud ano, kolik jich dokáže urazit za jeden

večer? Říhá? Věřilo se, že takový jedlík má větší vý-

drž. Veškeré informace byly prověřeny a utříděny, kursy

stanoveny, sázky uzavřeny. Nemám ponětí, kolik peněz

mohlo být ve hře, ale kdybyste mi podrželi pistoli na

spánku a donutili mě hádat, řekl bych něco kolem tisíce

dolarů – vypadá to jako pěkně ubohá částka, ale před

patnácti lety to byla na malém městě hezká sumička.

A protože soutěž byla poctivá a časový limit deseti

minut přesně dodržován, nikdo nic nenamítal, když si

jedlík vsadil sám na sebe, což Bill Travis činil každým

rokem. Když stál oné letní noci šedesátého roku na pó-

diu a s úsměvem kynul svým fanouškům, lidé si šuškali,

že na sebe tentokrát vsadil balík a že nejlepší poměr

jeho kursovní sázky bude pět ku jedné. Pokud nesázíte,

řeknu vám to jinak: musel by vsadit dvě stě padesát do-

larů, aby s rizikem vyhrál padesát. To nebyl zrovna

příznivý poměr, ale takovou cenu musel Bill platit za

své úspěchy. A když tam tak stál a těšil se potleskem a

lehce se usmíval, žádné starosti si nejspíš nepřipouš-

těl.

„A máme tu obhájce titulu,“ vytruboval starosta

Charbonneau, „gretenského šampióna Billa Travise!“

„Těbůh Bille!“

„Kolik jich do sebe dneska nalámeš, Bille?“

„Zmákneš jich deset, chlapče?“

„Vsadil jsem na tebe dvojku, Bille. Nenech mě na ho-

ličkách, hochu.“

„Schovej mi jeden koláč, Trave!“

Bill patřičně skromně kynul a usmíval se. Pak dovo-

lil starostovi, aby mu kolem krku uvázal bryndák, usa-

Strana 262 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

dil se na pravý konec tabule poblíž místa, kde bude bě-

hem soutěže stát starosta Charbonneau. Zprava doleva

seděli jedlíci v tomto pořadí: Bill Travis, David

„Čuňas“ Hogan, Bob Cormier, ředitel John Wiggins a Cal-

vin Spier.

Starosta Charbonneau představil Sylvii Dodgeovou,

která patřila k soutěži snad víc než Bill Travis. Byla

předsedkyní Gretenského ženského pomocného sboru snad

od časů občanské války a byla to právě ona, kdo každo-

ročně dozíral na pečení koláčů, přísně podrobujíc každý

kousek náročné kontrole, která zahrnovala i obřadné vá-

žení na řeznických vahách pana Bancicheka na náměstí

Svobody, jež připouštělo rozdíl vah v rozmezí pouhé un-

ce.

Sylvia obdařovala publikum královskými úsměvy a její

modré vlasy se třpytily v horkém světle žárovek. Pro-

nesla krátký projev o tom, jak je ráda, že se město

rozhodlo oslavovat své houževnaté průkopnické předky,

kteří vybudovali slávu této země, neboť tato země byla

veliká, a to nejen na místní úrovni, kde starosta pove-

de zdejší republikány k listopadovým volbám a k získání

křesel v městském parlamentu, ale také na celonárodní

úrovni, kde Nixonův a Lodgeův tým převezme pochodeň

svobody od našeho velikého a milovaného generála a

pozdvihne ji do výše, aby …

Calvinovi Spierovi hlasitě zakručelo v břiše. Ozval

se potlesk a Sylvia Dodgeová, která moc dobře věděla,

že Calvin je demokrat a katolík (samostatně se tato

přesvědčení dala prominout, ale v kombinaci nikdy),

současně zčervenala, usmála se a rozzuřila. Odkašlala

si a zakončila projev vášnivým nabádáním všech chlapců

a děvčat v publiku, aby vždy hrdě a vysoko nesli červe-

nou, bílou a modrou, aby tyto národní barvy nosili v

ruce i v srdci a aby si pamatovali, že kouření je ošk-

livý zlozvyk, který nutí ke kašli. Chlapci a dívky v

publiku, kteří měli v následujících osmi letech nosit

na klopách mírové symboly a místo camelek kouřit mari-

huanu, rozpačitě přešlapovali a čekali, až se začne ně-

co dít.

„Nekecejte a žerte!“ zvolal někdo v zadních řadách a

vyvolal salvu potlesku, tentokrát o poznání vřelejšího.

Starosta Charbonneau podal Sylvii stopky a stříbrnou

Strana 263 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

policejní píšťalku, jíž měla ukončit desetiminutovou

soutěž jedlíků. Poté měl starosta Charbonneau přistou-

pit k vítězi a zdvihnout mu ruku.

„Jste připraveni??“ Hizzonerův hlas zazněl triumfál-

ně z Dayových reproduktorů na celou hlavní třídu.

Všech pět jedlíků oznámilo, že je připraveno.

„Tak tedy PŘIPRAVENI??“ vyzvídal dále Hizzoner.

Jedlíci zabručeli, že jsou opravdu připraveni. Na

druhém konci ulice odpálil nějaký chlapec žabky.

Starosta Charbonneau zvedl buclatou ruku a spustil

ji. „TEĎ!“

Pět hlav se ponořilo do pěti talířů s koláči. Vydalo to zvuk, jako

když pět velkých chodidel šlápne do bláta. Příjemným večerním

vzduchem pronikly mlaskavé zvuky, aby byly vzápětí přehlušeny vý-

křiky sázkařů i dalších lidí z davu, kteří začínali povzbuzovat své ob-

líbence. A ještě než byly spořádány první koláče, mnozí si všimli, že

se zřejmě začíná rodit velké překvapení.

Čuňas Hogan, jehož kurs zněl vhledem k jeho mládí a

nezkušenosti jedna ku sedmi, jedl jako posedlý. Jeho

čelisti hbitě zpracovaly vrchní kůrku (pravidla soutěže

vyžadovala sníst pouze vrchní kůrku, nikoliv spodní), a

když zmizela, ozval se z jeho rtů mocný srkavý zvuk,

který připomínal rozbíhající se vysavač. Poté celá jeho

hlava zmizela v talíři s koláčem. Po patnácti vteřinách

ji zvedl na znamení, že je hotov. Jeho tváře i čelo by-

ly potřísněny borůvkovou šťávou, takže vypadal jako

protagonista minstrelské skupiny. Měl za sebou první

koláč, dříve než se legendární Bill Travis dostal k po-

lovině svého.

Když starosta prozkoumal Čuňasův talíř a uznal jej

za dostatečně vymetený, ozval se překvapený potlesk.

Rychle položil před jedlíka druhý koláč. Čuňas zhltal

koláč soutěžní velikosti v pouhých dvaačtyřiceti vteři-

nách. Byl to rekord soutěže.

Do druhého se pustil ještě zuřivěji. Prudce vrážel

hlavu do koláče a máčel ji v měkké borůvkové náplni.

Bill Travis mu věnoval ustaraný pohled, když žádal o

svůj druhý koláč. Jak řekl později přátelům, od sedma-

padesátého roku měl poprvé dojem, že skutečně soutěží.

Tehdy George Gamache zhltal tři koláče za čtyři minuty,

pak však odpadl. Bill musel přemýšlet, jak se vyjádřil,

Strana 264 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

jestli má proti sobě kluka nebo démona. Vzpomněl si na

peníze, které do toho vložil, a zdvojnásobil své úsilí.

Jestliže je však Travis zdvojnásobil, Čuňas je

ztrojnásobil. Z jeho druhého koláče odletovaly borůvky

a třísnily ubrus, který začal připomínat obraz Jacksona

Pollocka. Měl borůvky ve vlasech, borůvky na bryndáku,

borůvky na čele, jako by v agonickém soustředění ty bo-

růvky potil.

„Hotovo!“ vykřikl a zvedl hlavu od svého druhého ta-

líře, ještě než se Bill Trams vypořádal s kůrkou.

„Radši přibrzdi, chlapče,“ zamumlal Hizzoner, který

měl vsazeno deset dolarů na Billa Travise. „Musíš se

trochu krotit, jestli chceš vydržet.“

Čuňas jako by neslyšel. S šílenou vervou se zahryz-

nul do třetího koláče a jeho čelisti se hýbaly rychlos-

tí blesku. A pak …

Teď však musím na chvíli odbočit, abych vám řekl o

prázdné láhvi v lékárničce u Čuňasů. Ta láhev byla ješ-

tě nedávno do tří čtvrtin naplněna světle žlutým rici-

novým olejem, patrně nejnechutnější kapalinou, kterou

Bůh ve své nekonečné moudrosti lidstvu věnoval. Čuňas

láhev vyprázdnil do poslední kapky a pak ještě olízl

hrdlo. Ústa se mu kroutila, žaludek nepříjemně obracel,

ale jeho mysl byla naplněna myšlenkou na sladkou po-

mstu.

A jak tak rychle pracoval na svém třetím koláči

(Calvin Spier, podle předpokladů beznadějně poslední,

ještě nedojedl ani první), Čuňas se začal úmyslně mučit

strašlivými představami. Neměl před sebou koláč, ale

kravinec. Jedl obrovský chuchvalec slizkých špinavých

želvích vnitřností. Jedl kusy svištích střev politých

borůvkovou šťávou. Odpornou borůvkovou šťávou.

Dojedl třetí koláč a řekl si o čtvrtý, teď už o celý

jeden kus před legendárním Billem Travisem. Vrtkavý dav

v předtuše nového nečekaného šampióna ho začal bujaře

povzbuzovat.

Jenže Čuňas neměl v úmyslu zvítězit. Nebyl schopen

pokračovat v nasazeném tempu, i kdyby byl v sázce život

jeho matky. Krom toho by pro něho výhra znamenala pro-

hru. Jeho Modrou stuhou byla pomsta. Jeho žaludek sté-

nal z ricinového oleje, jícen se mu v nevolnosti otví-

ral a zavíral. Dojedl čtvrtý koláč a řekl si o pátý,

Strana 265 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

poslední koláč. Zanořoval do kůrky a šňupl si borůvek.

Další borůvky mu padly na bryndák. Obsah jeho žaludku

jako by náhle ztěžkl. Rozžvýkal nechutné listové těsto

a polkl. Nasál borůvky.

To už nadešel čas jeho pomsty. Jeho žaludek, přecpa-

ný za hranici snesitelnosti, se vzbouřil. Jako by ho

sevřela silná ruka v kluzké gumové rukavici. Čuňasovi

se otevřel jícen.

Čuňas zdvihl hlavu.

Vycenil na Billa Travise modré zuby.

Proud zvratků mu zahřměl v krku, jako by šestitunový

peterbilt vystřelil do tunelu. Z úst mu vyrazil mocný

modrožlutý proud. Zasáhl Billa Travise, který ze sebe

stačil jen vydat jednu nesmyslnou slabiku – „Gúúúg!“

nebo tak nějak to znělo. Ženy v obecenstvu vykřikly.

Calvin Spier, který sledoval nečekanou událost v němém

úžasu, se konverzačně naklonil přes stůl, jako by chtěl

vysvětlit ohromenému obecenstvu, co se děje, a vrhl na

hlavu Marguerite Charbonneauové, starostovy manželky. S

výkřikem couvla a zcela marně si prohrábla vlasy, které

byly potřísněny směsí borůvek, pečených fazolí a čás-

tečně strávených párků (posledně jmenované dvě složky

byly pozůstatkem Spierovy večeře). Obrátila se ke své

dobré přítelkyni Marii Lavinové a pozvracela ji semišo-

vý kabátek.

Následující dění mělo neuvěřitelně rychlý spád:

Bill Travis mocně a jakoby pod přetlakem vrhl na

první dvě řady diváků, na ohromené tváři výraz, který

říkal Panebože, nemůžu uvěřit tomu, že to dělám já.

Chuck Day, který obdržel značnou část Billova pře-

kvapivého dárku, na sebe zvrátil kukuřičné vdolky, pak

se na ně užasle podíval a bylo mu jasné, že tohle z

dyftýnu nedostane.

John Wiggins, ředitel základní školy, otevřel svá

modrá ústa a řekl káravě: „No tohle je tedy … “ a ja-

ko člověk, který je si vědom své dobré výchovy a posta-

vení, se vyzvracel na svůj talíř.

Hizzoner Charbonneau, který náhle zjistil; že před-

sedá spíše shromáždění nemocničního personálu postiže-

ného žaludeční nevolností než soutěži jedlíků, otevřel

ústa, aby celou tu záležitost odvolal, a pozvracel mik-

rofon.

Strana 266 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

„Ježíši, zachraň nás,“ zaúpěla Sylvu Dodgeová a její

znásilněná večeře – smažené škebličky, zelný salát, ku-

kuřice s máslem a cukrem (celé dva klasy) a řádná porce

čokoládového koláče od Muriel Harringtonové – vyběhla

nouzovým východem a s vlhkým plácnutím přistála na zá-

dech starostova obleku od Roberta Halle.

Čuňas Hogan, který cítil absolutní vyvrcholení svého

mladého života, se zářivě usmíval na obecenstvo. Zvrat-

ky byly všude. Lidé se potáceli v opileckých kruzích,

drželi se za hrdla a vydávali slabé bučivé zvuky. Něčí

pekinéz běžel kolem jeviště s šíleným ňafáním. Muž v

džínách a hedvábné košili westernového stylu na něj vr-

hl a málem ho utopil. Paní Brockwayová, manželka meto-

distického duchovního, vydala táhlé, hluboké říhnutí,

jež bylo následováno gejzírem degenerovaného rostbífu,

bramborové kaše a jablečného koláče. Koláč vypadal, že

mohl být dobrý, než sestoupil dolů. Jeny Maling, který

se přišel podívat na svého hýčkaného mechanika, jak

opětovně odchází ověnčen vavříny, se rozhodl, že z toho

proklatého místa kvapem zmizí. Uběhl asi patnáct metrů

a zakopl o červené dětské autíčko. Zjistil, že upadl do

louže teplé žluči. Jerry si nezvracel do klína a pozdě-

ji vykládal lidem, že jen díky prozřetelnosti měl na

sobě montérky. A slečna Normanová, která na gretenské

střední škole vyučovala základům latiny a angličtině,

si nazvracela do kabelky.

Čuňas Hogan to všechno pozoroval, ve velké klidné

tváři široký úsměv, žaludek jako v bavlnce, hýčkaný

balzámem naprosté a úplné spokojenosti. Povstal, vzal z

chvějící se starostovy ruky mírně lepkavý mikrofon, a

řekl …

17

„ ‚Prohlašuji tuto soutěž za nerozhodnou.‘ Pak položí mikrofon,

přejde jeviště a odebere se rovnou domů. Tam už čeká jeho matka,

která nesehnala hlídání pro Čuňasovu malou dvouletou sestřičku.

Jakmile Čuňas vstoupí do dveří, celý poblitý a pocintaný koláčem,

bryndák pořád kolem krku, matka se ho ptá: „Tak co, Davie, vyhrál

Strana 267 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

jsi?“ Ale on neřekne jediné slovo. Jen vyjde nahoru do svého pokoje,

zamkne za sebou a lehne si na postel.“

Dopil jsem zbyteček Chrisovy koly a prázdnou láhev odhodil do

lesa.

„To je skvělý, a co se stalo pak?“ zeptal se Teddy dychtivě.

„Nevím.“

„Jak to myslíš, že nevíš?“ dotíral Teddy.

„Myslím to tak, že je konec. Když nevíš, co bude dál, tak je to

konec.“

„Cóóó?“ vykřikl Vern. Na tváři se mu usídlil překvapený a pode-

zíravý výraz, jako by ho právě oškubali v bingu na Topsharn Fair.

„Co je to za kecy? Jak to končí?“

„Musíš použít svou fantazii,“ řekl Chris trpělivě.

„To teda ne,“ rozčiloval se Vern. „To on musí použít svou fanta-

zii. On si tu zkurvenou historku vymyslel!“

„No tak, co se stalo s tím klukem?“ trval na svém Teddy. „Řekni

nám to, Gordie.“

„Mám dojem, že tam byl jeho fotr, a když přišel domů, ztřískal

Čuňase jak psa.“

„To jo,“ řekl Chris. „Vsadím se, že přesně tak to bylo.“

„A taky,“ pokračoval jsem, „mu kluci dál říkali Čuňas. Až na to,

že pár mu jich taky začalo říkat Poblijón.“

„To Je blbej konec,“ řekl Teddy smutně.

„Proto jsem ho nechtěl říct.“

„Mohls to vymyslet tak, že svýho fotra vodbouch a zdrhl a dal se

v Texasu ke kovbojům,“ řekl Teddy. „Co tomu říkáš?“

Vyměnili jsme si s Chrisem pohledy. Chris pokrčil jedním rame-

nem v jasně srozumitelném gestu.

„Mohlo to tak bejt,“ řekl jsem. .

„Nemáš nějakou novou povídku z Le Dia, Gordie?“

„Teď zrovna ne. Třeba o nějaký podumám.“ Nechtěl jsem Ted-

dyho podráždit, ale zároveň mě nijak zvlášť nebavilo vymýšlet, co se

děje v Le Diu. „Škoda že se ti tahle tolik nelíbila.“

„To ne, byla dobrá,“ řekl Teddy. „Až na ten konec byla dobrá.

Všechno to blití bylo naprosto skvělý.“

„Jo, to bylo skvělý, fakt dokonalý,“ souhlasil Vern. „Ale s tím

Strana 268 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

koncem má Teddy pravdu. To byl tak trochu podfuk.“

„No jo,“ povzdychl jsem si.

Chris vstal. „Měli bysme zas kousek popojít,“ řekl. Byl stále bílý

den, žhoucí obloha ocelově modrá, ale naše stíny už se začaly pro-

dlužovat. Pamatuji, jak mě v dětství zářijové dny vždycky překvapo-

valy svým náhlým koncem, jako by mi srdce našeptávalo, že je stále

červenec, kdy je světlo málem do půl desáté. „Kolik je hodin, Gor-

die?“

Podíval jsem se na hodinky a s údivem jsem zjistil, že je pět pryč.

„Tak jdem,“ řekl Teddy. „Ale musíme se utábořit, než bude tma,

abysme stačili nasbírat dřevo a tak. A taky začínám dostávat hlad.“

„V půl sedmý,“ slíbil Chris. „Bude vám to tak vyhovovat, chla-

pi?“

Vyhovovalo. Vyrazili jsme na cestu po škvárovém náspu vedle

kolejí. Brzy byla řeka tak daleko za námi, že už jsme ji ani neslyšeli.

Komáři bzučeli a já jsem plácl jednoho na svém krku. Vern a Teddy

šli napřed a domlouvali si nějaký složitý obchod s komiksy. Chris šel

vedle mě. Ruce měl v kapsách a košile mu pleskala o kolena a stehna

jako zástěra.

„Mám nějaký winstonky,“ řekl. „Vyfouk jsem je fotrovi. Pro

každýho jednu. Dáme si po večeři.“

„Fakt? To je skvělý.“

„To cigáro šmakuje nejlíp,“ řekl Chris. „Po večeři.“

„To jo.“

Chvíli jsme šli mlčky.

„Je to fakt báječná povídka,“ řekl zničehonic Chris. „Oni jsou

trochu blbí na to, aby jí rozuměli.“

„Ale ne, tak dobrá zas není.“

„To říkáš vždycky. Nechtěj mi nakecat něco, čemu sám nevěříš.

Napíšeš to? Tu povídku?“

„Snad. Ale ne hned. Nemůžu je psát, hned jak je dovyprávím.

Chvíli to trvá.“

„Co říkal Vern? Že ten konec je podfuk?“

„Jo?“

Chris se zasmál. „Život je podfuk, víš o tom? Podívej se třeba na

nás.“

Strana 269 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

„Ale ne, vždyť si užíváme.“

„Jasně,“ řekl Chris. „Žijem si, ty vole.“

Oba jsme se zasmáli.

„Jdou z tebe jak bublinky ze sodovky,“ řekl Chris po chvíli.

„Co ze mě jde?“ Ale myslel jsem si, že vím, co má na mysli.

„Ty povídky. To mě fakt zajímá. Je to jako bys vyprávěl milión

povídek a furt měl nějaký v zásobě. Jednou z tebe bude velkej spiso-

vatel, Gordie.“

„Myslím, že ne.“

„Ale jo, bude. Možná jednou napíšeš dokonce i o nás, až budeš

mít nouzi o náměty.“

„To už bych musel mít velkou nouzi,“ popíchl jsem ho.

Nastalo další ticho. Pak se Chris náhle zeptal: „Těšíš se do ško-

ly?“

Pokrčil jsem rameny. Kdo se kdy těšil? Člověk byl trochu vzru-

šený z toho, že se tam zas vrátí a uvidí kamarády; byl zvědavý na no-

vé učitele – jestli to budou zelenáči z fakulty, které lze snadno rozcu-

povat, nebo staří harcovníci, kteří tam učili od nepaměti. Paradoxně

se mohl těšit i na přeplněné hučící třídy, neboť jak se letní prázdniny

nachylovaly k svému konci, byl už někdy natolik otrávený, že do-

konce věřil v možnost nějakého vzdělání. Prázdninová nuda se však

nedala srovnávat s nudou školní, která na nás padla koncem druhého

školního týdne, takže začátkem třetího týdne se do našich myslí zača-

ly vkrádat myšlenky, zda trefit Stinkyho Fiska gumou do hlavy, za-

tímco učitel vypisuje na tabuli základní druhy zboží exportovaného

do Jižní Ameriky, nebo kolik hlasitých zavrzání vydá lakovaný po-

vrch lavice třený mokrou rukou, nebo kdo se nejhřmotněji ubzdí v

šatně při převlékání na tělocvik, neb kdo nepozorovaně plácne co

nejvíc holek přes zadek během polední přestávky. To už je vyšší uče-

ní, kamarádi.

„Nižší střední,“ řekl Chris. „Víš o tom, Gordie, že se příští rok v

červnu rozejdem?“

„O čem to mluvíš? Proč bysme se měli rozejít?“

„To už nebude jako teď na základce, proto. Ty se budeš připra-

vovat na další vzdělání a já, Teddy a Vern budem hrát kuličky s

ostatními blbcema, vyrábět popelníky a ptačí budky. A Vern bude

Strana 270 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

možná v pomocný třídě. Ty se potkáš se spoustou novejch kluků,

chytrejch kluků. Takhle to chodí, Gordie. Takhle nám to nalajnovali.“

„To jako myslíš, že se potkám se spoustou poseroutků,“ řekl

jsem.

Vzal mě za předloktí. „To ne, to neříkej. Ani na to takhle nemys-

li. Oni budou chápat tvý povídky, ne jako Vern a Teddy.“

„Vyser se na povídky. Nebudu se kamarádit se spoustou pose-

routků, to ne, pane.“

„Jestli ne, tak jseš vůl.“

„Jakej vůl, když chci zůstat se svejma kámošema?“

Zamyšleně se na mě podíval, jako by se rozhodoval, jestli mi má

něco říct nebo ne. Šli jsme pomalu, Vern s Teddym už byli skoro půl

míle napřed. Nízké slunce prosvítalo korunami stromů v rozptýle-

ných uprášených paprscích, které po všem rozsévaly zlato, ale bylo to

bezcenné, kočičí zlato, jestli mi rozumíte. Koleje se před námi táhly v

jakémsi soumračném oparu, který začal padat, a skoro se zdálo, že se

chvějí. Byly poházené mžitkami světla, jako by do nich nějaký poma-

tený boháč převlečený za dělníka zapustil na každých padesáti met-

rech diamanty. Bylo stále horko. Těla se nám leskla potem.

„To je přece blbost, když tě kámoši táhnou dolů,“ řekl Chris ko-

nečně. „Já vím, jak to máš s rodičema. Serou na tebe. Starali se jen a

jen o tvýho velkýho bráchu. Jako můj fotr, když měl Frank ten průser

v Portsmouthu. Začal nás ostatní řezat hlava nehlava. Tvůj fotr tě ne-

řeže, ale to je možná ještě horší. Jseš pro něj vzduch. Můžeš mu říct,

že půjdeš na učňák, a víš, co udělá? Obran stránku novin a řekne:

„Ano, to je skvělé, Gordie, jdi se zeptat matky, co bude k večeři.“ A

nezkoušej mi napovídat něco jinyho. Já tvýho fotra viděl.“

Nezkoušel jsem mu nic napovídat. Je úděsné poznat, že někdo

druhý ví, jak to s vámi je, i když je to kamarád.

„Jsi ještě dítě, Gordie … “

„Díky, tatínku.“

„To bych si sakra přál, bejt tvůj táta!“ rozehřál se. „To bys mi s

nějakým učňákem nesměl přijít na oči! Je to, jako by ti pámbu něco

nadělil, všecky ty povídky, který si dokážeš vymejšlet, a řekl: „Tak

tady pro tebe něco máme, hochu. Vypořádej se s tím, jak chceš.“ Jen-

že každý dítě se na to vysere, dokud na něj nikdo nedohlíží, a když

Strana 271 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

jsou tví rodiče takoví idioti, že na tebe nedohlídnou, tak bych měl asi

já.“

Vypadal, jako když ode mě očekává ránu. Vyjadřoval to výraz

jeho obličeje, který byl v tom zelenozlatém pozdně odpoledním svět-

le podbarvený smutkem. Porušil hlavní zásadu tehdejších dětí. Člo-

věk mohl říct cokoliv o jiném klukovi, mohl mu nadávat, jak chtěl,

ale nikdy nesměl říct křivé slovo o jeho mámě a tátovi. To bylo na-

prosto samozřejmé, stejně jako bylo samozřejmé, že když si v pátek

pozvete na večeři kamaráda z katolické rodiny, nejdřív se ujistíte, že

nemáte maso. Když někdo urazil vašeho otce a matku, museli jste ho

zbít.

„Ty tvoje povídky, Gordie, ty jsou dobrý především pro tebe sa-

motnýho. Jestli s náma chodíš jen proto, že nechceš rozbít partu, je to

jako by sis do svýho týmu obsadil samý béčka. Půjdeš do toho samý-

ho zasranýho učňáku a povlečeš se s pěšákama. Budeš s nima po ško-

le a půjdeš dolů. A za chvíli se začneš starat jen o to, abys měl nějaký

fáro, kam by sis nasadil buchtu a odvezl si ji někam do lesa nebo do

hospody. Pak ji zbouchneš a strávíš zbytek života ve fabrice nebo v

nějakým obchodě s botama v Auburnu, nebo, dokonce budeš škubat

kuřata v hillcrestský drůbežárně. A ten příběh o tý soutěži jedlíků zů-

stane nenapsanej. Nenapíšeš už nic. Bude z tebe jen další z těch chyt-

ráků se sračkama místo mozku.“

Chrisovi Chambersovi bylo dvanáct, když mi tohle všechno říkal.

Měl však při tom obličej zvrásněný něčím starším, nejstarším, bezvě-

kým. Mluvil nezvučně, bezbarvě, ale to, co říkal, ve mně vzbuzovalo

hrůzu. Bylo to, jako by si už prožil celý život, ten život, v němž vám

říkají, že máte jít kupředu a roztočit kolo štěstí, a ono se tak krásně

točí a chlápek šlape na pedál a pak se zastaví na dvou nulách a to je

číslo vašeho baráku a všichni prohrajou. Nechají vás odejít a pak

spustí umělý déšť, jo, to je legrace, tenhle vtip by ocenil i Vern Tes-

sio.

Chris mě vzal za ruku a stiskl mi ji tak silně, až se mi v ní udělaly

důlky, hluboké až na kost. Jeho oči byly zastřené, mrtvé – tak mrtvé,

jako by právě vypadl z rakve.

„Já vím, co si lidi v tomhle městě myslej o mý rodině. Vím, co si

myslej o mně a co ode mě čekaj. Nikdo se ani nenamáhal se mě ze-

Strana 272 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

ptat, jestli jsem tenkrát ukrad ty prachy na mlíko. Měl jsem prostě tři

dny volno.“

„Vzals je?“ zeptal jsem se. Ještě jsem to nikdy nezkusil, a kdy-

byste mi řekli, že to jednou udělám, považoval bych vás za blázny.

Vylítlo to ze mě, ani jsem nevěděl jak.

„Jo,“ řekl. „Jo, vzal jsem je.“ Na chvíli zmlkl a podíval se dopře-

du na Teddyho a Verna. „Tys věděl, že jsem je vzal, Teddy to věděl,

každej to věděl. I Vern to snad věděl.“

Začal jsem to popírat, ale pak jsem ztichl. Měl pravdu. I když

jsem otci a matce vysvětloval, že člověk je snad považován za nevin-

ného až do chvíle, kdy mu prokážou vinu, věděl jsem to.

„Pak jsem toho možná litoval a zkoušel ty prachy vrátit,“ řekl

Chris.

Civěl jsem na něho s otevřenýma očima. „Tys je zkoušel vrátit?“

„Řekl jsem možná. Jen možná. Možná že jsem je donesl starý

Simonsový a všechno jí řekl, a možná, že tam ty prachy už byly, ale

já měl pak stejně tři dny prázdniny. A možná že za tejden přišla stará

Simonska do školy ve zbrusu nový sukni.“

Zíral jsem na Chrise, oněmělý hrůzou. Usmíval se na mě, ale byl

to nucený, příšerný úsměv, který se mu nepromítl v očích.

„Jen možná,“ řekl, ale já si na tu novou sukni vzpomněl – byla to

nařasená kašmírová sukně. Učitelka v ní vypadala mladší, tak nějak

hezčí.

„Chrisi, kolik to bylo peněz?“

„Skoro sedm vdolků.“

„Panebože,“ zašeptal jsem.

„Třeba jsem ty prachy vzal a pak mi je stará Simonsová ukradla.

Ber to tak, že jsem ti vyprávěl příběh. Já, Chris Chambers. Mladší

brácha Franka Chamberse a Bulvy Chamberse. Myslíš, že by tomu

někdo uvěřil?“

„Nikdy,“ zašeptal jsem. „Panebože.“

Usmál se tím svým mrazivým, strašným úsměvem. „A myslíš, že

by to zkusila, kdyby ty prachy ukrad někdo z těch nadutců z View?“

„Ne,“ řekl jsem.

„Jó, kdyby to byl někdo z nich, Simonska by řekla: „Dobrá, dob-

rá, protentokrát na to zapomeneme, ale plácneme tě pořádně přes ru-

Strana 273 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

ku, a kdybys to zkusil znovu, plácneme tě přes obě.“ Ale já … třeba

tu sukni měla už dávno vyhlídnutou. Každopádně zavětřila příležitost

a chytla se jí. Byl jsem blbec, že jsem ty prachy vracel. Ale nikdy

jsem si nepomyslel … nikdy bych neřek, že učitelka … ale koho to

vůbec zajímá? Proč o tom vůbec mluvím?“

Rozčileně si přejel oči rukou a já jsem si všiml, že skoro brečí.

„Chrisi,“ řekl jsem, „proč nejdeš studovat? Jseš dost chytrej.“

„Tohle rozhodujou ve sborovně. Na těch jejich chytrejch sedán-

kách. Učitelé seděj v tom svým kreténským kroužku a říkaj jen: „Jo,

jo, správně, správně.“ A staraj se jen o to, jak ses choval na základce

a jak se ve městě koukaj na tvou rodinu. A rozhodujou jen podle to-

ho, jestli bys náhodou nenakazil ty elitní mazánky. Ale možná že se

zkusím vypracovat. Nevím, jestli to dokážu, ale zkusit to můžu. Pro-

tože se chci dostat z Castle Rock a na vejšku a už nikdy nevidět fotra

a žádnýho z mejch bráchů. Chci jít někam, kde mě nikdo nezná a kde

proti mně předem nikdo nebude nic mít. Jenže nevím, jestli to zmák-

nu.“

„Proč ne?“

„Kvůli lidem. Lidi tě stáhnou dolů.“

„Který?“, zeptal jsem se a pomyslel jsem si, že myslí učitele, ne-

bo takové zrůdy jako slečna Simonsová, která chtěla novou sukni,

nebo svého bratra Bulvu, který se dal do party s Esem a Billym a

Charliem a jinými, nebo své rodiče.

Ale on řekl: „To kamarádi tě táhnou dolů, Gordie. Ty to nevíš?“

Ukázal na Verna s Teddym, kteří stáli a čekali, až je doženeme. Ně-

čemu se smáli, Vern se až prohýbal. „To dělaj kamarádi. Jako když

se topěj a držej ti nohy. Nemůžeš je zachránit. Můžeš se jen utopit s

nima.“

„Polezte, vy zasraný slimejšové!“ křičel Vern, který se nepřestá-

val smát.

„Už jdem!“ zavolal Chris, a než jsem stačil něco říct, dal se do

běhu. Rozběhl jsem se také, ale byl u nich dřív, než jsem ho mohl

dohonit.

Strana 274 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

18

Ušli jsme ještě míli a pak jsme se rozhodli utábořit se na noc. By-

lo ještě vidět, ale nikdo už neměl náladu jít dál. Byli jsme utahaní z té

scény na skládce a z toho strachu na železničním mostě, ale bylo v

tom ještě něco jiného. Byli jsme teď v harlowských lesích. Někde

před námi byl mrtvý kluk, nejspíš znetvořený a posetý mouchami. A

teď už i červy. Nikomu se teď k němu nechtělo, když padala noc.

Někde jsem četl – myslím že v povídce Algernona Blackwooda – že

duch bloudí kolem těla, dokud není řádně křesťansky pohřbeno, a já

se v žádném případě nechtěl v noci vzbudit tváří v tvář odhmotněné-

mu duchu Raye Browera, který sténá, drmolí a vznáší se mezi po-

temnělými šumícími borovicemi. Měli jsme za to, že mezi ním a ná-

mi je přinejmenším deset mil, a ačkoliv nikdo z nás čtyř na takové

věci jako na duchy nevěřil, deset mil vypadalo jako bezpečná vzdále-

nost i pro případ, že by byla pravda to, co každý považoval za ne-

smysl.

Vern, Chris a Teddy nasbírali dříví a rozdělali na škvárovém

podkladu skromný ohýnek. Chris vyhloubil kolem ohně mělkou rýhu

– dřevo bylo suché jako troud a on nechtěl nic riskovat. Zatímco se

obírali ohněm, naostřil jsem několik prutů a udělal průkopnické špí-

zy, jak tomu říkal můj bratr Denny – kuličky mletého ochuceného

masa jsem napíchal na konce zelených prutů. Ti tři se hašteřili a smá-

li svému zálesáckému umění (které bylo takřka nulové; v Castle

Rock byl sice skautský oddíl, ale kluci z našeho okruhu jej považova-

li za organizaci pro mazánky), přeli se o to, jestli je lepší opékat nad

ohněm nebo nad uhlíky (což byla akademická debata, protože při na-

šem hladu jsme nebyli ochotni čekat, až oheň vyhoří), jestli je k pod-

pálení ohně vhodný suchý mech a co by dělali, kdyby jim došly sir-

ky. Teddy prohlašoval, že by oheň zažehl třením dvou dřívek. Chris

mu řekl, že na to je moc blbej. Naštěstí to nemuseli zkoušet – Vernovi

se podařilo vznítit suchý mech a chrastí druhou zápalkou. Bylo na-

prosté bezvětří, takže ohni nehrozilo žádné nebezpečí. Střídali jsme

se v živení plamínků, dokud se nerozhořely silné větve ze soušky

přinesené z lesa. Když plameny trochu ochably, zapíchal jsem pruty s

průkopnickými špíny pevně do země v takovém úhlu, aby jejich kon-

Strana 275 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

ce dosáhly nad oheň. Seděli jsme kolem a pozorovali, Jak se špízy

začínají matně lesknout, jak z nich odkapává tuk a jak nakonec hněd-

nou. Naše žaludky vedly kulinární konverzaci.

Nedokázali jsme vyčkat, až se maso propeče. Každý jsme vzali

svůj špíz, sevřeli jej do rozříznuté žemle a vytáhli z něj horký prut.

Maso bylo navrch spálené, uvnitř syrové a chutnalo báječně. Zhltali

jsme je a otřeli si rukama mastná ústa. Chris otevřel svůj ruksak a

vyndal z něj krabičku od leukoplasti. Otevřel ji a rozdal nám vykle-

pané winstonky. Zapálili jsme si hořícími větvičkami z ohně, zakloni-

li se a světácky pozorovali, jak se cigaretový dým rozplývá v hebkém

soumraku. Nikdo z nás nešlukoval, protože bychom se mohli rozkaš-

lat, a to by znamenalo den dva nejapných žertíků od ostatních. I tak

bylo příjemné jen potahovat a vyfukovat a plivat do ohně, kde to

vždycky zasyčelo (toho léta jsem se naučil, jak načapat kuřáckého

začátečníka: každý nadměrně plive). Cítili jsme se skvěle. Dokouřili

jsme winstonky až k filtrům a ty pak odhodili do ohně.

„Není nad pokouřeníčko po jídle,“ řekl Teddy.

„Jedničková záležitost,“ přisvědčil Vern.

V zeleném přítmí spustili cvrčkové. Průsekem trati jsem se podí-

val na oblohu. Modř se měnila v purpur. Ta předzvěst setmění mě

naplnila poklidným smutkem, pocitem příjemné osamělosti a odvahy,

která odvahou nebyla.

Udusali jsme si rovné místo v podrostu poblíž náspu a rozhodili

pokrývky. Pak jsme asi hodinu přihazovali do ohně a vedli řeč. Byl to

ten druh hovoru, který člověk zapomene, jakmile je mu patnáct a ob-

jeví holky. Bavili jsme se o tom, kdo v Castle Rock jezdí nejrychleji

v autě, o tom, že Boston snad letos nebude poslední, o právě pomi-

nuvším létě. Teddy nám vyprávěl, jak byl na Whiteově pláži v Brun-

swicku a při potápění z voru ho nějaký kluk kopl do hlavy, že se má-

lem utopil. Poměrně dlouho jsme probírali relativní přednosti našich

bývalých učitelů. Shodli jsme se na tom, že pan Brooks je největší

poseroutka na škole – když mu člověk odmlouval, jen si tak trochu

zakřičel. Na druhé straně tu byla paní Coteová, zvaná Codyová – byla

to nejpodlejší svině, jakou kdy Bůh stvořil. Vern slyšel, že před dvě-

ma lety praštila jednoho kluka tak, že málem oslepl. Díval jsem se na

Chrise a přemítal, jestli řekne něco o slečně Simonsové, ale on vůbec

Strana 276 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

nepromluvil, ani neviděl, že ho pozoruju. Díval se na Verna a lehce

přikyvoval jeho historce.

Nemluvili jsme o Rayi Browerovi, když se snesla tma, ale já

jsem na něho myslel. Je něco hrůzného a fascinujícího na tom, jak se

tma vkrádá do lesů. Přichází nemírněna světly automobilů, pouliční-

mi světly či světly lidských příbytků. Přichází nekonejšena a neohla-

šována mateřskými hlasy, které volají děti domů. Když je člověk

zvyklý na město, stmívání v lesích mu připadá spíše jako přírodní ka-

tastrofa než přirozený jev; přichází tak náhle, jako jaro v Castle Rock.

Když jsem v těch chvílích myslel na tělo Raye Browera, nepocítil

jsem náhlou úzkost či strach, neviděl jsem zelenou nesrozumitelně

drmolící vílu, která v irských a skotských pohádkách věstí smrt a kte-

rá by nás přinutila k návratu, abychom nerušili její klid, ale postihl

mě náhlý a nečekaný záchvěv lítosti, tak osamělé a bezbranné v té

tmě, že přesahovala hranice tohoto světa. Jeho tělo mohlo být klidně

něčím ožíráno. Nebyla tu jeho matka, aby tomu zabránila, ani jeho

otec, ani Ježíš Kristus ve společnosti všech svatých. Ray Brower byl

mrtvý a osamělý, odhozený z kolejí do příkopu. Bylo mi jasné, že

pokud na to nepřestanu myslet, rozbrečím se.

A tak jsem vyprávěl příběh z Le Dia, který jsem si pohotově vy-

myslel. Končil jako většina mých příběhů z Le Dia – umírající ame-

rický pěšák v záchvatech kašle povídá svému seržantovi o lásce k

vlasti a k děvčeti, které zanechal doma. Seržantova tvář byla bledá a

chápající, ale já při tom vyprávění neviděl před sebou bledou a utrá-

penou tvář někoho z Castle Rock nebo White River Junction, ale tvář

někoho mnohem mladšího, už mrtvého, se zavřenýma očima, ztrha-

nými rysy a čůrkem krve stékajícím z levého koutku úst k hraně

spodní čelisti. A v pozadí, namísto zničených obchodů a chrámů vy-

myšleného Le Dia, jsem viděl jen temný les a štěrkový železniční ná-

sep vzpínající se k hvězdnaté obloze jako prehistorická pohřební mo-

hyla.

19

Probudil jsem se uprostřed noci v údivu nad tím, proč je v mém

Strana 277 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

pokoji taková zima a kdo nechal otevřená okna. Asi Denny. Zdálo se

mi, jak se mnou byl na klouzačce v Harrisonově parku, ale tam jsme

byli už před čtyřmi lety.

Tohle nebyl můj pokoj, tohle bylo jiné místo. Někdo mě svíral v

mocném medvědím objetí, někdo jiný se ke mně tiskl zezadu, třetí

nezřetelná postava ležela poblíž v poloze skrčence a zdvihala hlavu,

jako by naslouchala.

„Co se sakra děje?“ zeptal jsem se zmateně.

V odpověď se mi ozvalo táhlé zaúpění. To vypadalo na Verna.

Vzpamatoval jsem se a uvědomil si, kde jsem … Ale proč jsem

vzhůru uprostřed noci? Nebo jsem jen chvilku zdříml? Ne, to zřejmě

ne, protože srpek měsíce se vznášel uprostřed inkoustově temné ob-

lohy.

„Zachraňte mě před tím!“ drmolil Vern. „Přísahám, že budu hod-

nej, neprovedu nic špatnýho. Na záchodě budu zvedat prkýnko, budu

… budu … “ S úžasem jsem si uvědomil, že naslouchám motlitbě – lé-

pe řečeno její úpravě v podání Verna Tessia.

V úděsu jsem se prudce posadil. „Chrisi?“

„Zavři hubu, Verne,“ řekl Chris v poloze naslouchajícího skrčen-

ce. „To nic není.“

„Ale je,“ řekl Teddy nezřetelně. „Něco to je.“

„Ale co?“ zeptal jsem se. Byl jsem stále ospalý a dezorientovaný,

nezakotvený v čase a prostoru. Děsilo mě, že jsem zaspal něco důle-

žitého a že je příliš pozdě, abych se mohl pořádně bránit.

Jako odpověď na mou otázku se z lesů slabě ozval táhlý, dutý

skřek, jaký byste čekali od ženy, umírající v agónii příšerným stra-

chem.

„Ježíšku můj,“ zakňoural Vern vysokým slzavým hlasem. Znovu

mě sevřel v objetí, které mě vzbudilo. Jen stěží jsem mohl dýchat a

dostal jsem ještě větší strach. Usilovně jsem se vymanil, ale on se po

mně sápal jako štěně, které nemá kam jít.

„To je ten Browerovic kluk,“ zašeptal chraplavě Teddy. „Jeho

duch obchází lesama.“

„Panebože!“ vykřikl Vern, zděšený tím pomyšlením. „Slibuju, že

už nebudu krást prasácký knížky! Slibuju, že už psovi nedám ani jed-

nu mrkev ze svý svačiny! Slibuju … “ Zmítal sebou v úsilí uplatit

Strana 278 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

Boha nějakým slibem, ale strachy nemohl vymyslet žádný dobrý sku-

tek. „Už nebudu kouřit cigára bez filtru!“ vykřikl v náhlé inspiraci.

„Nebudu křivě přísahat! A do kasičky v kostele už nebudu házet nic

jinýho než peníze! Nebudu … “

„Drž hubu, Verne,“ řekl Chris, ale pod jeho obvyklým autorita-

tivním tónem zazněl strach. Byl bych rád věděl, jestli má na rukou,

zádech a břiše husí kůži jako já a jestli se mu taky ježí chloupky na

temeni.

Vern pokračoval šeptem ve svých reformních slibech, jen aby ho

Bůh nechal přežít aspoň tuhle noc.

„To je nějaká holka, ne?“ zeptal jsem se Chrise.

„Ne, to bych neřekl. Myslím, že je to divoká kočka. Fotr říkal, že

při mrouskání řvou jako když je na nože bere. Je to, jako když řve

ženská, ne?“

„To jó,“ řekl jsem. Hlas mi selhával a slova mi padala z úst jako

kostky ledu.

„Jenže žádná ženská nedokáže řvát takhle hlasitě,“ řekl Chris … a

pak bezradně dodal: „Že ne, Gordie?“

„Je to jeho duch,“ zašeptal znovu Teddy. Jeho brýle slabě odrá-

žely snový měsíční svit. „Jdu se na to kouknout.“

Zřejmě to nemyslel vážně, ale nechtěli jsme riskovat. Jakmile se

začal zvedat, strhli jsme ho s Chrisem zpátky. Možná jsme byli tro-

chu suroví, ale naše svaly se strachem proměnily v ocel.

„Nechte mě vstát, vy blbci!“ syčel zmítající se Teddy. „Když ří-

kám, že se jdu kouknout, tak se taky jdu kouknout. Chci to vidět!

Chci vidět ducha! Chci vidět, jestli … “

Nocí se znovu ozval divoký, naříkavý výkřik, který rozřízl

vzduch jako nůž s kalenou čepelí a přimrazil naše ruce k Teddyho tě-

lu – kdyby byl vlajka, vypadali bychom jako obraz námořníků přebí-

rajících pod správu ostrov Iwo Jima. Výkřik se s šílenou lehkostí špl-

hal z oktávy do oktávy, až dosáhl křehce mrazivého vrcholu. Chvíli

na něm setrval a pak se zřítil dolů a odezněl v neuvěřitelném basu,

který připomínal bzukot nějaké obrovité včely. Následoval zvuk, kte-

rý zněl jako šílený smích … a pak se znovu rozhostilo ticho.

„Ježíšku na křížku,“ zašeptal Teddy a už se ani nezmínil o tom,

že se půjde podívat do lesa, co vydává ten příšerný zvuk. Přimkli

Strana 279 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

jsme se k sobě a já začal přemýšlet o tom, že odsud uteču. Pochybu-

ju, že jsem byl sám. Kdybychom stanovali u Verna na zahradě – a na-

ši rodiče si mysleli, že tam jsme – nejspíš bychom vzali do zaječích.

Jenže do Castle Rock bylo daleko a při pomyšlení a útěk ve tmě přes

železniční most mi tuhla krev v žilách. Útěk opačným směrem blíže k

mrtvole Raye Browera byl stejně nemyslitelný. Zůstali jsme přimra-

zeni na místě. Jestli ten les měl nějakého obyvatele – můj otec mluvil

o nějakém hejkalovi – a jestli nás ten tvor chtěl dostat, klidně nás do-

stat mohl.

Chris navrhl držet hlídky a všichni jsme s tím souhlasili. Hodili

jsme si o pořadí. Vern začínal a já byl poslední. Vern si sedl se zkří-

ženýma nohama k dohasínajícímu ohni, zatímco my jsme se znovu

uložili. Přimkli jsme se k sobě jako ovce. Byl jsem si jist, že spánek

nepřichází v úvahu, ale usnul jsem – lehkým neklidným spánkem, je-

hož nevědomím jsem klouzal jako ponorka s vystrčeným periskopem.

Sny mého polospánku byly prostoupeny divokými výkřiky, které

mohly být skutečné, ale zrovna tak je mohla vydávat má fantazie. Vi-

děl jsem – nebo jsem si myslel, že vidím – něco bílého a beztvarého,

jak se krade lesem jako groteskní nemocniční prostěradlo.

Konečně psem upadl do skutečného spánku. Zdálo se mi, že se s

Chrisem koupeme na White‘s Beach, ve štěrkovém lomu v Brun-

swicku, který se změnil v nepatrné jezírko, do jehož vod plácali la-

mači. Bylo to tam, kde ten kluk kopl Teddyho do hlavy a ten se má-

lem utopil.

V mém snu jsme se poflakovali a líně plavali v horkém červen-

covém slunci. Zpoza nás, z voru, se ozývaly výkřiky a výbuchy smí-

chu, jak se děti šplhaly na vor a skákaly z něj nebo byly sráženy. Sly-

šel jsem, jak do sebe narážejí sudy od petroleje, které tvořily základ

voru, a vydávají zvuk ne nepodobný kostelním zvonům, slavnostní a

vážný. Na štěrkopískové pláži ležela na dekách lesklá těla, děti s

kyblíčky dřepěly u vody nebo si šťastně kydaly lopatičkami bahno do

vlasů. Mladíci se shlukovali do rozesmátých skupinek a pozorovali

dívky, nekonečně promenující sem tam ve dvojících nebo trojicích,

nikdy samotné, tajná místa svých těl skryta v Jantzenových jednodíl-

ných plavkách. Opatrně našlapující lidé proudili ke stánku s občer-

stvením a nosili si odtud brambůrky, párky a nanuky.

Strana 280 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

Podél nás proplula paní Coteová na gumovém nafukovacím le-

hátku. Ležela na zádech, oblečena ve svou typickou uniformu, v níž

absolvovala celý školní rok – šedé dvoudílné šaty, místo blůzky tlustý

svetr, květinu přišpendlenou na jednom téměř neexistujícím ňadru,

nohy vězící v tlustých punčochách barvy karamel. Její černé staro-

módní střevíce na vysokém podpatku brázdily vodu a vytvářely malá

véčka. Měla modrý přeliv jako moje matka, vlasy naondulované do

pevných kudrn tvaru hodinářských pér, které vydávaly nemocniční

puch. Její brýle se ve slunci nesnesitelně blýskaly.

„Dávejte si pozor, chlapci,“ říkala. „Dávejte si pozor, nebo vás

zbiju, až oslepnete. To můžu udělat, tuto pravomoc mi udělila školní

rada. A nyní, prosím ‚Opravu zdi‘, pane Chambersi, no prosím. Ale

zpaměti.“

„Zkoušel jsem ty peníze vrátit,“ řekl Chris. „A Simonsová řekla,

že tedy dobře, a pak je ukradla! Slyšíte mě? Ukradla je. A co s tím

teda uděláte? Dáte jí ránu, až oslepne?“

„Oprava zdi, pane Chambersi, tak mluvte. Ale zpaměti.“

Chris po mně vrhl pohled, jako by chtěl říct, „Neříkal jsem ti, že

to takhle dopadne?“ a začal šlapat vodu. „Do zdi se dostane nějakej

cizorodej prvek, a utvoří tam takovej zmrzlej chuchvalec hlíny … “ A

pak se mu potopila hlava a hovořící ústa se naplnila vodou.

Vzápětí se vynořil a zakřičel: „Pomoz mi, Gordie! Pomoz mi!“

Pak byl znovu stažen pod hladinu. Když jsem se podíval do prů-

zračné vody, viděl jsem dvě odulé nahé mrtvoly, které ho držely za

kotníky. Byli to Vern a Teddy. Jejich oči byly prázdné jako oči řec-

kých soch. Jejich malé prepubescentní penisy splihle visely z nafouk-

lých břich jako albínské chaluhy. Chrisova hlava znovu rozrazila hla-

dinu. Ochable ke mně vztáhl jednu ruku a vydal zoufalý zženštilý

výkřik, který se stále zesiloval a nesl se horkým prosluněným letním

vzduchem. Podíval jsem se zoufale na pláž, ale nikdo nás neslyšel.

Opálený plavčík se půvabně rozvaloval v sedačce na vrcholku bíle

natřené dřevěné věže ve tvaru kříže a dál se usmíval na dívku v čer-

vených plavkách. Chrisův výkřik odezněl v bublavé kloktání, jak ho

mrtvoly znovu táhly pod hladinu. Viděl jsem jeho zvlněné, znetvoře-

né oči, jak se ke mně obracejí v prosebné agónii; viděl jsem jeho bílé

ruce, které se jak cípy hvězdice snažily držet prosluněné hladiny.

Strana 281 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

Místo toho, abych se potopil a snažil se ho zachránit, šíleně jsem se

plácal ke břehu, nebo aspoň tam, kde bych dosáhl. Než jsem se tam

dostal – než jsem se tam vůbec přiblížil, ucítil jsem, jak mi nějaká ru-

ka jemně, ale neúprosně svírá stehno a začíná tahat. Z prsou se mi

dral výkřik, ale než jsem ho ze sebe vydal, probudil jsem se ze sna do

drsné skutečnosti. Teddy mě tahal za nohu, abych se probudil. Měl

jsem hlídku.

Stále ještě napůl spící jsem se ho tupě zeptal: „Jseš živej, Ted-

dy?“

„Ne. Jsem mrtvej a ty jseš negr,“ řekl podrážděně. Zbytky snu

zmizely. Sedl jsem si k ohni a Teddy se uložil.

20

Zbytek noci trávili ostatní hlubokým spánkem. Já jsem střídavě

dřímal a budil se a znovu dřímal. Noc zdaleka nebyla tichá; slyšel

jsem vítězné vřeštivé zaskřehotání sovy uchvacující kořist, slabý křik

nějakého malého zvířete, které nejspíš mělo být sežráno; nějaké větší

zvíře, divoce se pohybující podrostem. Na pozadí toho všeho koncer-

tovali cvrčci. Žádné výkřiky se už neozvaly. Dřímal jsem a budil se,

budil se a dřímal. Myslím, že kdybych byl přistižen při takové leda-

bylé hlídce v Le Diu, byl bych nejspíš postaven před polní soud a za-

střelen.

Z poslední dřímoty jsem se probral trochu trvaleji a uvědomil

jsem si, že se něco změnilo. Trvalo mi chvíli, než jsem na to přišel:

ačkoliv měsíc už zmizel, viděl jsem ruce spočívající na mých dží-

nách. Hodinky ukazovaly tři čtvrti na pět. Začínalo svítat.

Se slyšitelným zapraskáním v páteři jsem vstal, poodešel pár

kroků od směstnaných těl mých kamarádů a vymočil se do keřů ruje.

Začal jsem setřásat noční strachy; úplně psem cítil, jak odpadají. Byl

to báječný pocit.

Vyškrábal jsem se na trať a sedl si na jednu kolejnici. Jen tak

jsem nohama hrnul štěrk a vůbec jsem nepospíchal vzbudit ostatní. V

té chvíli se mi nový den zdál příliš krásný, než abych se o něj dělil.

Ráno přišlo rychle. Cvrčkové začali utichat a stíny pod stromy a

Strana 282 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

keři se začaly vytrácet jako kaluže po přeháňce. Vzduch postrádal ja-

koukoliv chuť, a tím věstil poslední horký den ve vyznačené řadě

horkých dnů. Ptáci, kteří se stejně jako my nejspíš celou noc krčili

někde strachem, začali sebevědomě švitořit. Na zbytku soušky, kte-

rou jsme přitáhli z lesa, se usadil střízlík, načechral si peří a odlétl.

Nevím, jak dlouho jsem seděl na té kolejnici a pozoroval purpur

vytrácející se bezelstně z oblohy, do níž se včera večer vkradl. Roz-

hodně dost dlouho na to, aby mě rozbolela zadnice. Už jsem chtěl

vstát, když jsem na kolejišti, necelých deset metrů vpravo od svého

stanoviště, uviděl srnu.

Srdce mi poskočilo tak vysoko, že kdybych si dal ruku do úst,

mohl jsem se ho dotknout. Žaludek a genitálie prostoupilo horečnaté

vzrušení. Ani jsem se nepohnul. Nešlo by to, i kdybych chtěl. Její oči

nebyly hnědé, ale matově černé, jako samet, na němž spočívají kleno-

ty. Ouška měla potažena odřeným semišem. Klidně mě pozorovala.

Mírně skloněná hlava jí dodávala zvědavého výrazu. Viděla chlapce s

vlasy poznamenanými četnými nočními vzpourami a přeleženinami,

v džínách s ohrnutými manžetami a khaki košili se záplatovanými

lokty a frajersky ohrnutým límcem. Byl jsem obdarován pohledem na

její bezelstnou neopatrnost.

Dívali jsme se na sebe dlouho … aspoň myslím, že to bylo dlou-

ho. Pak se obrátila a odešla na druhou stranu trati, vrtíc bezstarostně

bílým ocáskem. Objevila trávu a začala se pást. Neohlédla se na mě a

ani nemusela; zůstal jsem jako přimrazený.

Pak se pode mnou začala chvět kolena a vzápětí nato srna zvedla

hlavu a natočila ji směrem ke Castle Rock. Stála tam a něžně větřila

svým rozpůleným černým čenichem. Pak třemi mocnými skoky zmi-

zela mezi stromy. Ozvalo se prasknutí jediné suché větvičky, připo-

mínající startérův výstřel.

Hypnotizovaně jsem hleděl na místo, kam zmizela, dokud

vzduch neproťalo naléhavé zahoukání nákladního vlaku. Sklouzl

jsem dolů po náspu ke svým spícím druhům.

Pomalý a hlučný průjezd vlaku je vzbudil do zívání a škubání.

Dali jsme se do zmateného, nervózního hovoru o „Případu křičícího

ducha“, jak to nazval Chris, ale nebylo to tak zlé. Za denního světla

se to jevilo spíš bláznivě než zajímavě. Celá ta záležitost nás přivádě-

Strana 283 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

la do rozpaků a bylo nejlépe na ni zapomenout.

Už už jsem jim chtěl povědět o setkání se srnou, ale nakonec

jsem si to nechal pro sebe. Od té doby až do dneška jsem o tom nikdy

nemluvil ani nepsal. Ta příhoda napsáním hodně ztrácí, ale pro mě

znamenala nejlepší část onoho výletu, jeho nejčistší část, k níž jsem

se od té doby vždycky bezděčně vracel, když mi bylo nejhůř – první-

ho dne ve vietnamském buší, kdy jeden chlapík přišel k nám na pase-

ku a rukou si držel nos, a když ji dal pryč, žádný nos tam neměl, pro-

tože mu ho ustřelili; nebo onoho dne, kdy nám doktor řekl, že náš

nejmladší syn je zřejmě hydrocefalický (naštěstí se ukázalo, že má

jen abnormálně velkou hlavu); nebo v oné šílené době, kdy má matka

zvolna umírala. Tehdy jsem si vždycky vzpomněl na to ráno, na od-

řený semiš jejích oušek, na bílý záblesk jejího ocásku. Jenže nejdůle-

žitější věci se nejhůře vyjadřují, protože slova umenšují jejich sku-

tečný význam. Je těžké zaujmout cizí lidi výklady o světlých strán-

kách svého života.

21

Koleje se stáčely na jihozápad a vedly nízkým jedlovím s hustým

podrostem. Posnídali jsme trochu ostružin, ale lesní plody člověka

nikdy nenasytí; žaludek je na půl hodiny přijme a pak začne znovu

kručet. Vrátili jsme se na trať – bylo kolem osmé – a vydali se na po-

chod. Měli jsme temně červená ústa a těla poškrábaná ostružinovým

trním. Vern si s mrzutostí v hlase přál pár smažených vajíček se sla-

ninou.

Byl to poslední a zřejmě nejhorší den veder. Jitřní obláčky se

rozplynuly a obloha měla světle ocelovou barvu. Když jste se na ni

podívali, bylo vám ještě větší horko. Pot nám stékal po prsou i po zá-

dech a zanechával po sobě v nahromaděné špíně stružky. Komáři a

mouchy vířili kolem našich hlav a vráželi do nás v útočných forma-

cích. Vědomí daleké cesty nebylo nijak povzbuzující. Cíl cesty nás

však přitahoval a nutil nás i v tom horku udržovat svižné tempo.

Všichni jsme toužili vidět tělo toho chlapce – nedokážu to vyjádřit

jednodušeji a poctivěji. Ať už ta touha byla bezelstná nebo nám měla

Strana 284 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

pomoci od těžkých zmatených snů, byla silná. Myslím, že jsme do-

spěli k přesvědčení, že si ten pohled zasloužíme.

Bylo kolem půl desáté, když Teddy s Chrisem uviděli před námi

vodu. Zavolali na mě a na Verna. Rozběhli jsme se k nim. Chris se

radostně smál. „Koukněte se tamhle! To udělali bobři,“ ukazoval.

Bylo to nepochybně bobří dílo. Pod náspem vedla velká propusť,

jejíž pravý konec bobři přehradili jedním ze svých dokonalých vod-

ních děl – klacky a větve byly stmeleny listím, větvičkami a blátem.

Bobři jsou zatraceně pilné potvory. Za hrází se vytvořila nádrž čiré

vody, která se zářivě zrcadlila ve slunci. Na několika místech vyční-

vala z vody bobří obydlí, která vypadala jako dřevěná iglú. Na vzdá-

lenějším konci přitékal do nádrže potůček, obklopený stromy doběla

ohryzanými, místy až do metrové výše.

„Tohle ajznboňáci zlikvidujou,“ řekl Chris.

„Proč?“ zeptal se Vern.

„Přece tady nemůžou mít rybník,“ řekl Chris. „Vždyť by jim po-

demlel jejich dokonalou trať. Proto tam vybudovali tu propusť. Po-

střílej pár bobrů a tím vystrašej ostatní. Pak jim to zbouraj a bude z

toho zase velká bažina jako na začátku.“

„To je ale velká škoda,“ prohlásil Teddy.

„Kdo by se staral o bobry. Ajznboňáci určitě ne.“

„Myslíš, že je to tak hluboký, aby se v tom dalo plavat?“ zeptal

se Vern a toužebně se zahleděl na vodu.

„To se musí vyzkoušet,“ řekl Teddy.

„Kdo jde první?“ zeptal jsem se.

„Já!“ vykřikl Chris. Rozběhl se ke břehu, shodil tenisky a strhl si

košili od pasu. Jedním palcem si naráz svlékl kalhoty i trenýrky. Za-

balancoval nejprve na jedné a vzápětí na druhé noze, když si sundá-

val ponožky. A pak sebou plácl do vody. Vynořil se a pohazoval hla-

vou, aby dostal mokré vlasy z očí. „Je to skvělý,“ zavolal.

„Jak je tam hluboko?“ křičel na něj Teddy. Nikdy se nenaučil

plavat.

Chris se postavil a voda mu byla po prsa. Zahlédl jsem něco čer-

nošedého na jeho rameni. Pomyslel Jsem si, že je to kousek bláta, a

pustil jsem to z hlavy. Kdybych se byl podíval trochu pozorněji, mohl

jsem si do budoucna ušetřit spoustu nepříjemných snů. „Pojďte do

Strana 285 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

vody, poserové!“

Otočil se a neuměle odplaval těžkopádnými tempy, otočil se a

plaval zpátky. Mezitím jsme se všichni svlékli. Skočil jsem do vody

za Vernem.

Jetí dotyk byl nádherný – čistý a chladivý. Plaval jsem ke Chriso-

vi a vychutnával na těle hedvábné laskání vody. Postavil jsem se a

vzájemně jsme se na sebe zakřenili.

„Tý vole!“ řekli jsme současně.

„Kurva štelunk,“ stříkl mi vodu do obličeje a odplaval.

Cákali jsme se v rybníčku asi půl hodiny, než jsme zjistili, že je

plný pijavic. Skákali jsme, plavali pod vodou a vzájemně se potápěli.

To jsme ještě nic nevěděli. Pak Vern doplaval na mělčinu, potopil se

a udělal stojku. Když se jeho nohy vynořily z vody a utvořily rozkolí-

sané, ale triumfální V, viděl jsem, že je má poseté čenošedými hrud-

kami, stejnými, jakou jsem viděl na Chrisově rameni. Byly to velké

pijavky.

Chris otevřel ústa a já jsem ucítil, jak mi tuhne krev v žilách.

Teddy vykřikl a zbledl. Všichni tři jsme se začali plácat co nejrychle-

ji ke břehu. Teď už o těchhle pijavicích vím víc než tehdy, ale ani vě-

domí, že jsou téměř neškodné, nemůže zmírnit tu téměř šílenou hrů-

zu, kterou z nich mám od onoho dne, kdy jsme se koupali v bobřím

rybníčku. Mají ve svých slinách místní anestetikum a antikoagulans,

takže člověk necítí, když se k němu přisávají. Pokud je nezpozoruje-

te, sají tak dlouho, pokud jejich zduřelá hnusná těla v nasycení neod-

padnou nebo pokud skutečně neprasknou.

Vylezli jsme na břeh a Teddy dostal hysterický záchvat, když se

na sebe podíval. Řval a trhal si pijavky z nahého těla.

Vern se vynořil z vody a zmateně se na nás podíval. „Co se sakra

děje … ?“

„Pijavky!“ vykřikl Teddy, odtrhl si dvě z rozklepaných stehen a

odhodil je co nejdál od sebe. „Zasraný zkurvený pijavice!“ Poslední

slovo zaječel.

„Panebožepanebožepanebože!“ zaúpěl Vern. Přeplaval rybníček

a vypotácel se ven.

Bylo mi stále zima; zapomněl jsem, že je horko. Říkal jsem si, že

nesmím propadnout panice. Nesmím křičet. Nesmím být posera. Po-

Strana 286 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

sbíral jsem jich asi šest na rukách a pár dalších na prsou.

Chris se ke mně natočil zády. „Gordie? Mám tam ještě nějaký?

Sundej mi je, prosím tě, jestli tam jsou.“ Bylo jich tam pět nebo šest.

Vypadaly jako legrační černé knoflíky. Odtrhal jsem z něj jejich

měkká těla.

Pak jsem si očistil nohy a Chris se pustil do mých zad. Začalo mi

být trochu líp, ale vtom jsem se podíval dolů a uviděl jsem na svých

genitáliích jejich pradědečka, který byl nacucán do čtyřnásobné veli-

kosti. Jeho černošedá kůže rudla. Přestával jsem se kontrolovat. Ani

ne tak navenek, aspoň nijak výrazně, ale uvnitř jsem propadl zmatku.

Snažil jsem se srazit to lesklé a lepkavé tělo hřbetem ruky. Drže-

lo to. Zkusil jsem to znovu. Nebyl jsem schopen normálně na to sáh-

nout. Obrátil jsem se ke Chrisovi a zkusil promluvit, ale nešlo to. Jen

jsem na to ukázal. Jeho už tak popelavé tváře zbělely.

„Já to nemůžu sundat,“ řekly mé němé rty: „Ty … nemoh bys … “

Ale on ucouvl, zavrtěl hlavou a ústa se mu roztřásla. „Nemůžu,

Gordie,“ řekl. Nemohl od toho odtrhnout oči. „Promiň, ale nemůžu.

Nejde to. Ne.“ Odvrátil se a pak se zlomil v pase přes jednu paži jako

sklepník v nějaké operetě a vyzvracel se do jalovcových keřů.

Musíš se držet, říkal jsem si a díval se na pijavici, která na mě vi-

sela jako podivný přívěsek. Stále viditelně sála. Musíš se vzpamato-

vat a dostat ji. Drž se. Je to poslední. Po. Sled. Ni. Hmátl jsem po ní a

zkusil ji odtrhnout, ale ona mi praskla mezi prsty. Má vlastní krev se

mi teple rozlila po dlani a zápěstí. Začal jsem plakat.

Došel jsem ke svým svrškům a oblékl se. Byl bych rád přestal

brečet, ale nedokázal jsem spustit stavidla. Pak jsem se začal třást a

bylo to ještě horší. Přiběhl ke mně nahý Vern.

„Už jsou pryč, Gordie? Už je tam nemám? Nemám je tam?“

Jeho oči na mně visely a připomínaly oči koně z dětského kolo-

toče.

Přikývl jsem, že jsou pryč, a brečel dál. Vypadalo to, že si na

brečení chci postavit kariéru. Navlékl jsem si košili a zapnul všechny

knoflíky až ke krku. Natáhl jsem si ponožky a nazul tenisky. Slzy

pomaloučku ustávaly. Vydal jsem ještě pár vzlyků a pak to přešlo.

Chris popošel ke mně a utíral si pusu hrstí jilmových listů.

Němýma rozšířenýma očima se mi omlouval.

Strana 287 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

Když jsme se všichni oblékli, zůstali jsme stát a chvíli jsme se na

sebe dívali. Pak jsme se začali drápat na násep. Ještě jednou jsem se

ohlédl na puklou pijavici, která ležela na zdupané trávě, kde jsme

tančili a řvali a strhávali je ze sebe. Byla splasklá, ale stále vypadala

zlověstně.

Za čtrnáct let jsem vydal první román a poprvé se podíval do

New Yorku. „Uděláme si třídenní oslavu,“ řekl mi můj vydavatel do

telefonu. „To budou ti jaloví pisálkové koukat.“ Byly to však tři na-

prosto jalové dny.

Chtěl jsem vidět to, co každý návštěvník New Yorku – nějaké

představení v Radio City Music Hall, město z vrcholku Empire State

Building (čert vem World Trade Center; pro mě byl stále nejvyšší ten

mrakodrap, na který ve třiatřicátém vylezl King Kong), noční Times

Square. Keith, můj vydavatel, vypadal víc než potěšeně, že mi město

může ukázat. Posledním naším turistickým počinem byla vyjížďka

lodí na Staten Island. Když jsem se nakláněl přes zábradlí, náhodou

jsem se podíval do vody a uviděl spoustu použitých prezervativů,

vznášejících se na mírných vlnách. V té chvíli se mi vrátila vzpomín-

ka – nebo jsem se opravdu vrátil v čase. Každopádně jsem se na vte-

řinu ocitl v minulosti. Zastavil jsem se uprostřed náspu a ohlédl se na

puklou pijavici: mrtvou a splasklou … ale stále zlověstnou.

Keith si musel všimnout výrazu mé tváře, protože řekl: „To není

moc pěkný pohled, co?“

Jen jsem zavrtěl hlavou a chtěl jsem mu říct, aby se neomlouval,

že člověk nemusí podniknout zrovna tuhle vyjížďku, aby viděl použi-

té prezervativy, chtěl jsem mu říct: Člověk píše, aby porozuměl mi-

nulosti a nějak se připravil na smrt; proto jsou všechna slovesa v mi-

nulém čase, Keithi, ty dobrý člověče, dokonce i ta, která prodávají

milióny knih. Jediné dvě umělecké formy jsou víra a příběh.

Té noci jsem byl pěkně opilý, jak si asi dokážete představit.

Řekl jsem mu jen: „Myslel jsem na něco jiného, to je všechno.“

Nejdůležitější věci se nejhůře vyjadřují.

Strana 288 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

22

Šli jsme dál po kolejích – ani nevím, jak daleko – a začínal jsem si

myslet: Dobrá, určitě se s tím vypořádám, stejně už je to pryč, bylo to

jen pár pijavek, no a co; na to jsem myslel, ještě když se mi začaly

dělat kruhy před očima. Pak jsem se složil.

Musel jsem dopadnout dost tvrdě, ale mně to připadalo, že jsem

se položil do teplých a nadýchaných peřin. Někdo mě obrátil. Dotyky

rukou jsem sotva vnímal a připadaly mi nepodstatné. Jejich tváře by-

ly jako balóny, které na mě shlížejí z obrovské výšky. Takhle nějak

musí sražený borec vnímat tvář rozhodčího, který ho po úderu odpo-

čítává. Slova ke mně doléhala ve zvukových vlnách – objevovala se a

mizela.

„ … ho?“

„ … bejt celej … “

„ … myslíš slunce … “

„Gordie, jseš … “

Pak jsem musel něco říct, něco nesmyslného, protože teprve po-

tom začali vypadat opravdu ustaraně.

„Radši bysme s ním měli jít zpátky,“ řekl Teddy a mně se zase

zamžilo před očima.

Když jsem přišel k sobě, připadalo mi, že mi nic není. Chris dře-

pěl vedle mě a říkal: „Slyšíš mě, Gordie? Jsi tady, člověče?“

„Jo,“ řekl jsem a posadil se. Před očima se mi rozprskly černé

skvrny, ale hned zmizely. Počkal jsem, jestli se nevrátí, a pak jsem

vstal.

„Tys mě ale vyděsil, Gordie,“ řekl Chris. „Nechceš napít vody?“

„Jo.“

Podal mi poloprázdnou polní láhev a já polkl tři teplé doušky.

„Proč jsi omdlel, Gordie?“ zeptal se zvědavě Vern.

„Udělal jsem tu blbost, že jsem se podíval na tvůj ksicht,“ řekl

jsem.

„Hýýý-ííí-íií!“ kuckal Teddy. „To je vůl, ten Gordie. Ty pitom-

če!“

„Je ti fakt dobře?“ dotíral Vern.

„Jo. Jasně. Byla to jen … slabá chvilka. Vzpomněl jsem si na ty

Strana 289 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

pijavky.“

Vážně přikývli. Odpočinuli jsme si ve stínu a vydali se na cestu,

já s Vernem po jedné straně trati, Chris s Teddym po druhé. Mysleli

jsme si, že už musíme být blízko.

23

Nebyli jsme tak blízko, jak jsme si mysleli, a kdyby nás napadlo

podívat se do automapy, byli bychom viděli, jak si stojíme. Věděli

jsme, že mrtvola Raye Browera leží někde poblíž harlowské okresky.

Je to slepá silnice, která končí na břehu Royal River. Přes ni vede

další železniční most společnosti GS&WM. Představovali jsme si to

tak, že když se dostaneme k řece, ocitneme se v místech, kde Billy s

Charliem nechali své vozy toho dne, kdy objevili chlapcovo tělo. A

protože obě řeky – Royal River a Castle River – byly od sebe asi deset

mil vzdálené, mysleli jsme, že už je to jen kousek. Jenže deset mil to

bylo vzdušnou čarou, a koleje mezi oběma řekami nevedly přímo, ale

tvořily mírný oblouk, jímž se trať vyhýbala kopcovitému území.

Kdybychom se byli podívali do mapy, mohli jsme ten oblouk jasně

vidět a uvědomit si, že to nebude deset, ale šestnáct mil.

Chris začal něco tušit, když už bylo poledne a řeka stále nebyla v

dohledu. Zastavili jsme se, Chris vylezl na vysokou borovici a roz-

hlédl se kolem. Když slezl dolů, podal nám stručnou zprávu: „K řece

dorazíme nejdříve kolem čtvrté, když sebou pořádně hodíme.“

„Do prdele!“ vykřikl Teddy. „Tak co teda budem dělat?“

Podívali jsme se na své unavené, zpocené obličeje. Byli jsme

hladoví a bez nálady. Velké dobrodružství se změnilo v bezbřehou

dřinu – špinavou a někdy děsivou. Teď už nás mohli postrádat i do-

ma, a pokud na nás ještě Milo Pressman nezavolal policajty, mohl na

nás upozornit ten strojvůdce, jehož vlak nás míjel na mostě. Zpátky

do Castle Rock jsme chtěli jet stopem, ale ve čtyři odpoledne chybějí

do tmy pouhé tři hodiny, a po setmění čtyři kluky na zapadlé silničce

nikdo nevezme.

Snažil jsem se vyvolat si představu srny pasoucí se na zelené

ranní travičce, ale i ta vypadala jako zaprášená vycpaná trofej nad kr-

Strana 290 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

bovou římsou v nějaké lovecké chajdě, s očima nastříkanýma lakem,

který jim má dát onu živoucí jiskru.

Konečně Chris řekl: „Je to pořád blíž dopředu. Jdeme.“

Otočil se a v uprášených teniskách, s hlavou skloněnou, se vydal

na cestu. Kratičký stín se mu pletl pod nohama. Po chvíli jsme se za

ním vydali husím pochodem.

24

V letech, která uplynula od té doby do psaní těchto vzpomínek,

jsem na ty dva zářijové dny myslel pozoruhodně málo, alespoň vě-

domě. Představy vyvolávané těmi vzpomínkami jsou nepříjemné jako

pohled na mrtvoly, které při dělostřelbě po týdnu vyplavou na hladi-

nu. Z toho důvodu jsem nikdy nepátral po tom, proč jsme se vydali

po kolejích. Jinak řečeno, někdy jsem se zamýšlel nad naším rozhod-

nutím, ale nikdy nad jeho uskutečněním.

Teď už vím, že jsme mohli zvolit jednodušší cestu. Věřím tomu,

že i kdyby tehdy s tím nápadem někdo přišel, byli bychom jej zamítli

– cesta po kolejích se nám zdála hezčí, senzačnější, jak jsme tenkrát

říkali. Pokud bychom však ten nápad byli přijali, nepřihodilo by se

mnohé z toho, co se později přihodilo. Snad mohli být Chris, Teddy a

Vern ještě naživu. Ne, nezahynuli v lesích nebo na kolejích: v tomto

příběhu nezemře nikdo kromě pijavic a Raye Browera, ale pokud

máme být přesní, ten byl mrtvý už před tím, než příběh vůbec začal.

Je však pravda, že z nás čtyř, kteří jsme házeli mincemi, abychom ur-

čili, kdo půjde do Florida Market pro zásoby, zůstal ve skutečnosti

naživu jen ten, který tam šel. Starý čtyřiatřicetiletý námořník, a ty,

Vážený čtenáři, v roli Svatebního hosta (nepodíváš se teď na fotogra-

fii na obálce, zda tě mé oko ještě drží v dobách příběhu?). A pokud

teď z mé strany cítíš jistou uštěpačnost, máš pravdu, ale já mám

zřejmě důvod. Ve věku, kdy každý z nás čtyř by byl považován za

příliš mladého a nezralého, aby mohl být prezidentem, jsou tři z nás

mrtvi. A pokud malé události nacházejí časem odezvu ve větších,

mohli jsme zvolit jednoduchou cestu a stopovat do Harlow, a oni

mohli být ještě naživu.

Strana 291 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

Mohli jsme stopovat po silnici číslo sedm až k shilohskému kos-

telu, který ležel na křižovatce dálnice a harlowské okresky (aspoň do

roku 1967, kdy lehl popelem poté, co tam nějaký tulák odhodil dout-

nající nedopalek). Při troše štěstí jsme se mohli dostat k tělu za sou-

mraku předešlého dne.

Jenže tenhle plán bychom nebyli přijali. Nebyl by zamítnut pád-

nými argumenty a znamenitými rétorickými výkony, ale mručením,

podmračenými pohledy a zdviženými prostředníky. Verbální projevy

by byly neseny v duchu břitkých a bystrých replik typu „Kurva, to

ne“, „Kravina“, či spolehlivého bonmotu „Porodila tvoje máma vů-

bec nějaký živý děti?“

Nevyslovena – snad proto, že byla příliš elementární – zůstala

myšlenka, že se jedná o Velkou věc. To nebylo jako házet žabky ne-

bo dívat se na holky dírou po suku na dámském záchodě v parku.

Tohle bylo srovnatelné s první souloží nebo narukováním nebo první

legální koupí láhve alkoholu, při níž člověk ledabyle vejde do obcho-

du, jestli to chápete, vybere si láhev dobré skotské, ukáže prodavači

povolávací rozkaz nebo řidičský průkaz, a pak úsměvně vyjde s hně-

dým sáčkem v ruce, když se byl právě stal členem klubu s více právy

a výsadami, než měl třeba v nějakém bunkru s plechovou střechou na

stromě.

Všechny životně důležité události mají svůj vznešený rituál, ob-

řad míjení, magickou chodbu; v níž se odehrávají rozhodující změny.

Nákup kondomů. Setkání s ministrem. Pozdvihnutí ruky k přísaze.

Nebo cesta po kolejích, při níž se setkáte se svým vrstevníkem, stejně

jako jsem se na polovině cesty na Pine Street potkal s Chrisem, který

mířil k mému domu, nebo Teddy se mnou na Gates Street, když jsem

mířil k jeho domu. Tak to asi muselo být, neboť obřad míjení se ode-

hrává v oné magické chodbě, z níž se vždycky snažíme nalézt a po-

nechat si ještě další chodbičku – to, co necháváme za sebou, když

vstupujeme do manželství, nebo to, co si odnášíme do hrobu. Naší

chodbou byly dvě kolejnice, mezi nimiž jsme kráčeli ve společné na-

ději vstříc čemukoliv podobně významnému. Za takovým setkáním

se patrně nejezdí stopem. Snad jsme si mysleli, že i ty neočekávané

těžkosti patří k věci. Události provázející naši cestu ji proměnily v

něco, co jsme celou dobu tušili – ve vážnou záležitost.

Strana 292 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

Když jsme však šli onou nucenou oklikou, nevěděli jsme, že ke

stejnému cíli – tělu Raye Browera – míří také Billy Tessio, Charlie

Hogan, Jack Mudgett, Norman „Chlupáč“ Bracowicz, Vince Desjar-

dins, Chrisův starší bratr Bulva a Eso Merill. Podivným řízením osu-

du se Ray Brower stal slavným a naše tajemství veřejným. Ve chvíli,

kdy jsme vyráželi na poslední úsek naší pouti, se ostří hoši z druhé

party vtěsnávali do Esovy pomlácené a prorezavělé fordky a do Vin-

cova růžového studebakeru.

Billy a Charlie dokázali udržet své velké tajemství jen asi

šestatřicet hodin. Pak to Charlie při kulečníku vyslepičil Esovi a Billy

při pytlačení z mostu Jacku Mudgettovi. Eso i Jack slavnostně přísa-

hali na čest svých matek, že zachovají tajemství, a tak už to kolem

poledního věděla celá parta. Z toho se dá usoudit, co si ti všiváci

mysleli o svých matkách.

Všichni se sešli v kulečníkové hale a Chlupáč Bracowicz vyvinul

teorii (kterou už jsi jednou slyšel, Vážený čtenáři), podle níž se

všichni měli stát hrdiny – nehledě na okamžitou rozhlasovou a tele-

vizní popularitu – „objevením“ těla. Stačí jen naložit do kufrů spoustu

rybářských šňůr, pokračoval Chlupáč, a až objeví mrtvolu, jejich his-

torka bude stoprocentně důvěryhodná. Chtěli jsme jen vytáhnout pár

štiček z Royal River, seržante. Hehehe. A koukněte, co jsme našli.

Hranice okresu přejížděli ve chvíli, kdy jsme se blížili k tělu.

25

Mraky se na obloze začaly kupit kolem druhé hodiny, ale zpočát-

ku je nikdo z nás nebral vážně. Nepršelo od začátku července, tak

proč by mělo začít zrovna teď? Kupily se jižně od nás a stále jich při-

bývalo, hromové hlavy na mocných podstavcích barvy purpuru, su-

noucí se směrem k nám. Zkoumavě jsem je pozoroval a odhadoval,

jestli už prší dvacet nebo padesát mil od nás. Žádný dešťový závoj

jsem však neviděl, zatím se jen kupily.

Vernovi se udělal na patě puchýř, a tak jsme se zastavili k odpo-

činku než si vycpe patu levé tenisky mechem odloupnutým ze starého

dubu.

Strana 293 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

„Bude pršet, Gordie?“ zeptal se Teddy.

„Asi jo.“

„Skvěle,“ povzdychl si. „Skvělej konec skvělýho dne.“

Mrkl ně mě a já se zasmál.

Znovu jsme se vydali na cestu, teď už trochu pomaleji s ohledem

na Vernovu bolavou nohu. Mezi druhou a třetí se začalo stmívat a

nám bylo jasné, že se blíží déšť. Bylo stále stejné horko, snad ještě

vlhčí, ale bylo nám to jasné. A ptákům taky. Náhle se objevili odni-

kud a míhali se po obloze, štěbetali a překřikovali se. Denní, světlo se

měnilo z ubíjejícího jasu do perlového odstínu. Naše stíny, které se

už zase začínaly prodlužovat, se zamžily a ztratily kontury. Slunce se

začínalo nořit do houstnoucích mračných shluků a jižní obloha dosta-

la měděný odstín. Pozorovali jsme přibližující se bouřkové mraky,

ohromeni jejich velikostí a němou hrozbou, která z nich vyzařovala.

Každou chvíli se zdálo, že se v některém z nich mocně zablýskalo,

když se jeho purpurová barva změnila v světlou šeď. Náhle jsem uvi-

děl, jak se ze spodního okraje nejbližšího mraku spustil skutečný kli-

katý blesk. Byl tak jasný, že mi na sítnici zanechal svou modře vyte-

tovanou podobu. Následovalo dlouhé burácivé zahřmění. Trochu

jsme si zanadávali, že nás chytí déšť, ale to jen aby se neřeklo – při-

rozeně jsme se těšili na studenou, osvěžující vodu … bez pijavic.

Něco po půl čtvrté jsme lesním průsekem zahlédli dešťovou clo-

nu.

„To je vono!“ zvolal Chris slavnostně. „Královskej deštíček!“

Chytili jsme druhý dech a přidali jsme do kroku. Bouřka už byla

blízko. Vzduch se začal čeřit a zdálo se, že se v několika vteřinách

ochladilo o deset stupňů. Podíval jsem se pod nohy a zjistil jsem, že

můj stín úplně zmizel.

Šli jsme znovu ve dvojicích po stranách trati. Vyschlá ústa se mi

chvěla nepříjemným napětím. Slunce znovu vplulo do hradby mračen

a tentokrát už se nevynořilo. Jejich okraje zezlataly, přesně jako na

obrázku ze Starého zákona, a pak už vínově zbarvené těžké břicho

bouřkového mraku pohltilo veškeré sluneční stopy. Den potemněl –

mraky rychle požíraly zbytky modři. Cítili jsme řeku tak výrazně, ja-

ko bychom byli koně. Mohla to však také být vůně deště, která se va-

rovně šířila vzduchem. Nad námi bylo moře uzavřené v tenkém váč-

Strana 294 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

ku, který se mohl co chvíli protrhnout a způsobit potopu.

Zkoušel jsem se stále dívat do podrostu, ale mé oči byly přitaho-

vány tou rozháranou oblohou; v jejich temnějících barvách jste mohli

vyčíst libovolný rozsudek: vodu, oheň, vítr, kroupy. Stále naléhavější

studený vítr syčel v korunách jedlí. Náhle sjel z oblohy přímo nad

námi klikatý blesk. Vykřikl jsem a zakryl jsem si dlaněmi oči. To si

Bůh pořizoval snímek malého kluka s košilí uvázanou kolem pasu, se

ztvrdlými pubertálními bradavkami a umouněným obličejem. Nece-

lých padesát metrů od nás se ozval tříštivý zvuk padajícího velkého

stromu. Před následným zaburácením hromu jsem se přikrčil. Přál

jsem si být doma a na bezpečném místě číst nějakou pěknou knížku

… třeba ve sklepě, kde jsme skladovali brambory.

„Ježíšmarjá!“ vykřikl Vern vysokým hláskem. „Ježíšikriste,

koukněte se na to!“

Podíval jsem se směrem, kam Vern ukazoval, a uviděl jsem mod-

robílý kulový blesk, který se s praskotem a syčením valil po levé ko-

lejnici. Minul nás a my jsme se za ním otočili v němém úžasu, poprvé

si uvědomujíce, že takové jevy existují. Pár metrů za námi se ozvalo

prasknutí a blesk náhle zmizel. Zůstala po něm vtíravá vůně ozónu.

„Co já tu vlastně dělám?“ mumlal Teddy.

„To Je nádhera,“ vykřikl šťastně Chris a podíval se nahoru. „To-

mu se nechce ani věřit.“

Já jsem však sdílel Teddyho pocity. Když jsem se podíval na ob-

lohu, jímala mě ohromující závrať. Měl jsem spíš pocit, že se dívám

do nějaké záhadné mramorové rokle. Před dalším bleskem jsme sklo-

nili hlavy. Ozónová vůně byla ostřejší a vtíravější. Úder hromu ná-

sledoval okamžitě.

Ještě mi odezníval v uších, když Vern začal vítězně křičet:

„Támhle! Támhle je! Přímo tam! Vidím ho!“

Verna v tu chvíli vidím před sebou, kdykoliv se mi zachce – stačí

jen na chvíli si sednout a zavřít oči. Stojí tam na levé kolejnici jako

objevitel na přídi svého korábu, jednou rukou si zaclání oči před

bleskem, který se právě spustil, druhou ukazuje.

Doběhli jsme k němu a podívali se tím směrem. Pomyslel jsem

si, že Vern prostě blouzní. Pijavice, horko, a teď ta bouřka … má

zřejmě vidiny. Ale nebylo tomu tak, ačkoliv jsem si ve zlomku vteři-

Strana 295 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

ny stačil přát, aby vidiny skutečně měl. V tom zlomku vteřiny jsem

pochopil, že žádnou mrtvolu vidět nechci, i kdyby to byl přejetý

svišť.

V místě, na kterém jsme stáli, odplavily jarní deště kus náspu,

takže tu vznikla více než metrová štěrková prohlubeň. Železniční

údržbářské čety na svých žlutých dieselových drezínách se k ní buď

ještě nedostaly, nebo mohla vzniknout nedávno, takže ji ještě nikdo

neobjevil. Na dně výmolu byla mokřinatá odumřelá tráva, která pří-

šerně páchla. Z divokého ostružiní trčela bledá ruka.

Dýchal někdo z nás? Já ne.

Vítr zesílil. Vanul v ostrých nárazech ze všech stran. Poskakoval

a vířil, plácal nás po zpocených tělech a vnikal do otevřených pórů.

Stěží jsem si to uvědomoval. Myslím, že část mé mysli očekávala

Teddyho povel Paragáni vpřed! , a kdyby ho byl vydal, asi bych zeší-

lel. Bylo by bývalo lepší uvidět celé tělo najednou, ale místo toho tu

byla ta ochable vytrčená ruka, strašlivě bílá, s rozevřenými splihlými

prsty jako ruka utopence. Prozradila nám úplně všechno. Ospravedl-

nila každý hrob na této zemi. Vidina té ruky se mi vracela, kdykoliv

jsem slyšel o nějakém zvěrstvu. A tam někde, spojeno s tou rukou,

leželo tělo Raye Browera.

Blesk se zachvěl a udeřil. Stejně jako ostatní byl provázen za-

hřměním, jako by nad našimi hlavami začal automobilový závod.

„Týýýýý … “ řekl Chris a nemínil tím nic – byla to jen bezobsaž-

ná nezpěvná slabika, jen povzdech, který mu náhodně rozechvěl hla-

sivky.

Vern si nutkavě olízl rty, jako by právě ochutnal nějakou nezná-

mou lahůdku, devětadvacátou příchuť Howarda Johnsona, tibetskou

zapékanou klobásu, mezihvězdné hlemýždě, něco tak zvláštního, že

ho to zároveň vzrušovalo i odpuzovalo.

Teddy jen stál a zíral. Vítr mu nejdřív odvál mastné slepené vlasy

z uší a pak mu je zas připlácl. Jeho obličej byl bezvýrazný. Mohl

bych vám říct, že se z něj dalo něco vyčíst, a snad i dalo, někde hlu-

boko v pozadí, ale ne v ten okamžik.

Po ruce pobíhali sem a tam černí mravenci.

Po obou stranách kolejí se z lesa ozval šepot, jako by si stromy

právě všimly naší přítomnosti a komentovaly ji. Začínalo pršet. Ob-

Strana 296 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

rovité kapky mi zabubnovaly na hlavu a ruce. Dopadly na násep, kte-

rý na chvíli potemněl – když však žíznivá země vsákla namoklý

prach, barva se mu vrátila.

Velké kapky padaly asi pět vteřin a pak ustaly. Podíval jsem se

na Chrise. Zamrkal na mě.

Pak se náhle rozpršelo, jako by v nebi otevřeli kohoutky všech

sprch. Šepot se změnil v hašteření. Jako bychom byli plísněni za svůj

objev. Bylo to strašidelné. O animismu nám ve škole vyprávěli až

později … a i pak jsem si všiml, že nikdo kromě totálních zabedněnců

nevěřil tomu, že lidské vlastnosti jsou přírodě pouze přisuzovány.

Chris seskočil do výmolu. Vlasy už měl nasáklé a přilepené k

hlavě. Já jsem ho následoval. V těsném závěsu za námi seskočili

Vern s Teddym, ale byl jsem to já a Chris, kteří se jako první přiblíži-

li k tělu Raye Browera. Ležel obličejem dolů. Chris se mi podíval do

očí. Měl vážný výraz dospělého. Lehce jsem přikývl, jako kdyby byl

na mě nahlas promluvil.

Myslím, že v poslední chvíli zkoušel vlaku uhnout, a proto teď

ležel tady, relativně nedotčený, místo na kolejích, kde by dopadl

mnohem hůř. Ležel hlavou k trati, ruce vystřené přes hlavu jako sko-

kan do voda přichystaný na můstku. Dopadl do téhleté bažinaté pro-

lákliny, která se měnila v malý močál. Měl tmavé nazrzlé vlasy. Vlh-

kost vzduchu je na konečcích mírně zkroutila. Byly zakrvácené, ale

nijak moc. Mravenci byli vidět víc. Měl na sobě jednobarevné temně

zelené tričko a modré džíny. Byl bosý. Kousek od něj byly zachycené

v ostružiní sešlapané tenisky. Chvilku jsem byl zmaten – proč je tady

a jeho boty tam? Pak jsem si to uvědomil a bylo to jako rána pod pás.

Moje žena, děti i přátelé si myslí, že musí být báječné mít mou před-

stavivost; kromě toho, že mi vydělá peníze, umožňuje mi pustit si ná-

hradní film, když se ocitnu v hloupé situaci. Většinou mají pravdu.

Ale občas se to obrátí a pak mě má představivost hryže naostřenými

kanibalskými zuby. Vidím předčasně věci, na které ještě nejsem při-

praven, věci, které mě udržují v bdělosti až do svítání. I tehdy mi by-

lo náhle všechno naprosto jasné. Byl vyražen z tenisek. Vlak ho z

nich vyrazil, stejně jako vyrazil život z jeho těla.

Pronásledovalo mě to pak celou cestu domů. Ten kluk byl mrtvý.

Nebylo mu špatně, nespal. Ten kluk už se neměl nikdy ráno vzbudit,

Strana 297 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

nikdy neměl dostat běhavku z přemíry snědených jablek, popálit se

škumpou, vymazat gumu na konci své tužky během obtížné matema-

tické prověrky. Ten kluk byl mrtvý, dočista mrtvý. Ten kluk už ne-

měl jít s kamarády s jutovým pytlem přes rameno sbírat vratné láhve,

které odhalilo jarní tání. Ten kluk už se nikdy neměl probudit ve dvě

ráno prvního listopadu, běžet do koupelny a zvrátit tam záplavu lev-

ného halloweenového cukroví, ten kluk už nikdy neměl ve třídě zata-

hat za cop jedinou holku. Neměl už od nikoho dostat ránu ani ji ni-

komu uštědřit. Ten kluk už neměl smět, chtít, moci. Byl záporným

pólem baterie. Rozbitou pojistkou. Košem u katedry, který je cítit od-

řezky z ořezávátek a pomerančovými slupkami od svačiny. Byl jako

lovecká chata za městem s vytlučenými okny, jako cedule se záka-

zem vstupu, jako podkroví plné netopýrů a sklep plný krys. Ten kluk

byl mrtvý, pane, paní, mladý pane, slečno. Mohl bych pokračovat ce-

lý den, a stejně by se mi nepodařilo překlenout vzdálenost mezi jeho

bosýma nohama a špinavýma teniskama v ostružiní. Byl to necelý

metr, byly to miliardy světelných let. Ten kluk byl oddělen od svých

tenisek bez jakékoliv naděje na sloučení. Byl mrtvý.

Otočili jsme ho na záda, vstříc padajícímu dešti, bleskům a úpor-

nému hřmění.

V obličeji a na krku měl plno mravenců a drobného hmyzu.

Rychle vybíhali zpod trička a stejně rychle tam zabíhali. Oči měl ote-

vřené, ale strašlivě rozběhnuté. Jedno bylo obrácené vzhůru, takže

jsme viděli jen malý srpek duhovky, druhé se dívalo přímo do zuřící

bouře. Na horním rtu a na bradě měl zaschlé krvavé skvrny – zřejmě z

krvácejícího nosu – a levou stranu obličeje měl odřenou a posetou

modřinami. Pomyslel jsem si, že ještě nevypadá tak zle. Jednou jsem

viděl otevřenými dveřmi Dennisova pokoje, jak se vrátil zřízený, s

daleko horšími modřinami a se zakrváceným nosem, a přesto si dal

při večeři naložit dvakrát.

Teddy s Vernem stáli za námi, a kdyby nás Ray Brower mohl

aspoň tím jedním okem vidět, museli jsme mu připadat jako nosiči

rakve v nějakém filmovém hororu.

Z jeho úst vylezl nějaký brouk, přeběhl mu přes tvář a zmizel v

kopřivách.

„Viděli jste to?“ špitl Teddy podivným, vysokým hláskem.

Strana 298 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

„Vsadím se, že je plnej brouků. Vsadím se, že jeho mozek je … “

„Drž hubu, Teddy,“ řekl Chris, a Teddy ho s úlevou poslechl. Na

obloze se zamodral blesk a rozsvítil chlapcovo normální oko. Málem

by se dalo věřit, že se raduje ze svého objevení, dokonce svými vrs-

tevníky. Jeho tělo se vzdulo a my jsme ucítili slabý plynný zápach

Otočil jsem se a myslel jsem, že budu zvracet, ale můj žaludek

byl suchý, tvrdý, pevný. Z náhlého popudu jsem si vrazil dva prsty do

krku, abych se přinutil zvracet; potřeboval jsem to dostat ze sebe a

zbavit se toho, ale žaludek mi jen trochu poskočil.

Běsnící liják podporovaný hřměním úplně přehlušil zvuk aut,

která přijížděla po harlowské okresce. Byla vzdálena jen pár kroků od

téhle bažinaté houštiny. Nebylo ani slyšet, jak se prodírali od slepého

konce silnice, kde zaparkovali vozy.

Poprvé jsme se o nich dověděli, když k nám hlukem bouřky pro-

nikl hlas Esa Merrilla: „Jak, o tom kurva víte?“

Polekaně jsme vyskočili a Vern vykřikl – jak přiznal později, na

chvíli si myslel, že promluvil mrtvý chlapec.

V místě, kde začínaly stromy zakrývající výhled na silnici, stáli

spolu Eso Merrill a Bulva Chambers, poněkud rozplizlí za šedou clo-

nou deště. Měli na sobě červené silonové bundy, jaké nosí středoško-

láci a jaké si můžete jako řádní studenti koupit nebo jaké dávají

zdarma univerzitním sportovcům. Ježky měli připlácnuté k lebkám a

po tvářích jim stékala voda s brilantinou Jako umělé slzy.

„A kurva,“ řekl Bulva. „To je můj malej bráška.“

Chris civěl na Bulvu s otevřenou pusou. Košili měl stále uváza-

nou kolem hubeného pasu. Ruksak, zbarvený deštěm do tmavé zele-

ni, mu visel na nahých zádech.

„Vypadni, Richi,“ řekl třaslavým hlasem. „My jsme ho našli. My

na něj máme právo.“

„Seru na tvý právo. Ohlásíme to my.“

„To teda ne,“ řekl jsem. Najednou jsem na ně dostal vztek, že se

tu objevili na poslední chvíli. Kdybychom trochu přemýšleli, mohl

jsem si uvědomit, že se něco takového může stát … ale tenkrát se mi

zdálo, že ho ti starší kluci nemůžou ukradnout – nemůžou ukradnout

něco, co chtěli získat nějakým vyšším právem, jako by ta jejich cesta

byla správná a jediná. Přijeli v autech – a to mě zřejmě rozčilovalo

Strana 299 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

nejvíc. Přijeli v autech. „Jsme čtyři, Bulvo. Jen to zkus.“

„To víš, že si zkusím, jen se neboj,“ řekl Bulva a stromy za ním a

za Esem se rozhýbaly. Vystoupili z nich Charlie Hogan a Vernův

brácha Billy. Kleli a otírali si vodu z očí. Cítil jsem, jak se uvnitř

chvěju. Ten pocit ještě zesílil, když za Charliem a Billym vystoupili

Jack Mudgett, Chlupáč Bracowicz a Vince Desjardins.

„Tak už jsme tu všichni,“ zašklebil se Eso. „Takže vy teď … “

„Verne!“ zařval Billy Tessio strašlivým, obviňujícím hlasem, v

němž zazněla výhružka. Zaťal pěsti. „Ty hajzle zasranej! Tys byl pod

verandou! Ty chcípáku!“

Vern sebou trhl.

Charlie Hogan se rozzuřil málem lyricky: „Ty malej šmíráckej

kundolize! Já tě naporcuju na deset malejch!“

„Fakt? Tak dělej!“ zavřeštěl zničehonic Teddy. Jeho oči blýskaly

za mokrými skly brýlí. „Tak pojď, rozdáme si to! No tak! Jdem na to,

velikáne!“

Billy a Charlie nepotřebovali dvakrát pobízet. Vykročili současně

a Vern sebou znovu trhl – nepochybně si vybavil všechny minulé i

nadcházející výprasky. Trhl sebou … ale zůstal stát. Byl tu se svými

kamarády a hodně jsme toho spolu prodělali a nepřijeli jsme žádnými

auty.

Ale Eso zadržel Billyho a Charlieho jen tím, že se dotkl jejich

ramen.

„Teď poslouchejte, chlapci,“ řekl Eso. Mluvil trpělivě, jako by-

chom nestáli v běsnící bouřce. „Nás je víc. Jsme větší. Dáme vám

šanci, abyste se vypařili. Je mi u prdele, kam. Prostě vyčichněte.“

Chrisův brácha se zařehtal a Chlupáč poplácal Esa po zádech v

ocenění jeho dobrého vtipu. Eso byl nepochybně král téhle kriminál-

nické bandy.

„Protože my si ho vezmeme,“ usmál se Eso mírně a člověk si ho

dokáže představit se stejným úsměvem, jak přeráží tágo o hlavu něja-

kého nevychovaného hajzlíka, který udělal tu strašlivou chybu a na-

hnul se přes okraj stolu, zrovna když se Eso chystal ke šťouchu.

„Když zmizíte, tak je náš. Když tu zůstanete, dostanete přes držku a

je taky náš. Kromě toho,“ dodal ve snaze přikrášlit jejich banditismus

trochou spravedlnosti, „Charlie s Billym ho našli, takže na něj mají

Strana 300 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

právo.“

„Vždyť byli dočista posraný!“ křičel Teddy. „Vern nám o tom

vyprávěl! Byli posraný až za ušima!“ Zkroutil obličej do vyděšeného,

ukňouraného výrazu a napodobil Charlieho Hogana: „Kéž bysme si

to auto nikdy nevypučili! Kéž bysme nikdy neslezli z tý harlowský

silnice! Ach, Billíčku, co budeme dělat? Ach, Billíčku, to jsem si na-

sral do bot! Ach, Billíčku … “

„No a je to,“ řekl Charlie a znovu vykročil kupředu. Obličej měl

stažený hněvem. „Ty parchante, ať se jmenuješ jak chceš, budeš si

muset najít rypák, až se příště budeš chtít vysmrkat.“

Mimoděk jsem se podíval na Raye Browera. Svým jedním okem

zdola vzhlížel tiše do deště, a přece byl nad tím vším. Bouřka stále

zuřila, ale liják už ustával.

„Co ty na to, Gordie?“ oslovil mě Eso. Jemně držel Charlieho za

paži jako dokonalý psovod, který drží na vodítku zdivočelé zvíře.

„Musíš mít aspoň něco ze svýho bráchy. Řekni jim, ať se na to vyse-

rou. Teď nechám Charlieho, ať trochu propleskne toho čtyřvokýho

parchanta a pak si půjdem každej po svým, co říkáš?“

Dennyho mi neměl připomínat. Původně jsem si chtěl s Esem

popovídat a přesvědčit ho o tom, co sám moc dobře věděl, že totiž od

chvíle, kdy se Billy s Charliem vzdali svých práv, a Vern je slyšel,

přešla veškerá práva na nás. Chtěl jsem mu říct, jak mě s Vernem div

nepřejel vlak, když jsme přecházeli železniční most přes Castle Ri-

ver. O Milovi Pressmanovi a jeho neohroženém – i když pitomém –

Chopperovi Pověstném. A taky o pijavicích. Myslím, že jsem mu

vážně chtěl říct, No tak, Eso, spravedlnost je jen jedna, a ty to víš.

Ale on do toho musel zatáhnout Dennyho, a tak z mých úst namísto

poklidné argumentace vyšla smrtelná výhružka: „Vyliž mi prdel, ty

méněcennej kriple.“

Eso překvapením otevřel pusu. Jeho rty vykroužily dokonalé O.

Ten výraz byl tak zženštilý, že za jiných okolností by vyvolal ne-

spoutaný smích. Všichni ostatní – na obou stranách močálu – na mě

civěli v němém úžasu.

Pak Teddy škodolibě vykřikl: „Teď jsi mu to nandal, Gordie! Ty

vole! To bylo přesný!“

Ochromeně jsem stál a nemohl jsem tomu uvěřit. Bylo to, jako

Strana 301 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

když nějaký pomatený kandrdas na záskoku odříkal něco zcela mimo

roli. To, co jsem mu řekl, bylo téměř tak zlé, jako bych urazil jeho

matku. Koutkem oka jsem viděl, jak si Chris sundává ruksak a horeč-

natě v něm hledá, ale v tu chvíli mi to nedošlo.

„Tak jo,“ řekl Eso tiše. „Nešetřete nikoho kromě Lachance. To-

mu já osobně zpřerážím obě pazoury.“

Úplně jsem ztuhl. Nepomočil jsem se jako na tom železničním

mostě, ale to jen proto, že jsem neměl co močit. On to myslel doo-

pravdy; od té doby jsem změnil náhled na spoustu věcí, ale ne na

tuhle situaci. Když Eso řekl, že mi zlomí obě ruce, myslel to smrtelně

vážně.

Vykročili k nám slábnoucím deštěm. Jackie Mudgett vyndal z

kapsy vyhazovací nůž a stiskl péro. Do odpoledního pološera vysko-

čila šedá šestipalcová ocel. Vern a Teddy, kteří mi stáli každý po jed-

nom boku, zaujali bojové postoje. Teddy nedočkavý, Vern obranný a

zoufalý.

Naši protivníci postupovali v řadě. Jejich nohy mlaskaly v močá-

lu, který bouře rozvodnila ve velkou blátivou louži. Tělo Raye

Browera nám leželo u nohou jako přeplněný sud. Připravil jsem se ke

rvačce. V tu chvíli Chris vypálil z pistole, kterou ukradl svému otci.

PRÁSK!

Bože, to byl nádherný zvuk! Charlie Hogan poskočil. Eso

Merrill, který ze mě do té chvíle nespouštěl oči, sebou trhl a podíval

se na Chrise. Znovu zkroutil rty do O. Bulva byl naprosto ohromený.

„Hej, Chrisi, to je fotrova,“ řekl. „Ty dostaneš přes držku.“

„To není nic proti tomu, co dostaneš ty,“ řekl Chris. Obličej měl

strašlivě bílý. Živé byly jen jeho oči, z nichž šlehaly plameny. „Gor-

die měl pravdu. Jste jen banda méněcennejch kriplů. Charlie s Billym

se vzdali svejch práv a vy všichni to víte. Kdyby to neudělali, tak

jsme se sem neplahočili. Uměli to akorát někde vyslepičit a pak ne-

chali Esa, aby za ně myslel.“ Teď už začal křičet. „Ale vy ho nedo-

stanete, slyšíte mě?“

„Teď poslouchej ty,“ řekl Eso. „Měl by sis tu hračku odložit, než

si ustřelíš hnátu. Ty bys nezastřelil ani sviště.“ Znovu vykročil

kupředu a přitom se usmíval tím svým mírným úsměvem. „Jseš je-

nom takovej připosranej chcípáckej pochcanej záprtek a já ti tu zkur-

Strana 302 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

venou pistoli nacpu do chřtánu.“

„Eso, jestli nezůstaneš stát a nebudeš držet hubu, tak to do tebe

naperu. Přísahám.“

„Tak tě zavřou do vězenííí,“ zazpíval Eso bez váhání. Stále se

usmíval. Ostatní ho vyděšeně sledovali … stejně jako jsme já, Teddy

a Vern sledovali Chrise. Eso Merrill byl největší grázl široko daleko

a já jsem nevěřil, že by ho Chris dokázal přesvědčit. Co z toho plynu-

lo? Eso si nemyslel, že by po něm dvanáctiletý kluk skutečně střelil.

Myslel jsem si, že je vedle; Chris by ho byl odpráskl, než by mu sta-

čil vzít pistoli. V těch pár okamžicích jsem si uvědomil, že se schylu-

je k velkému maléru, největšímu, jaký jsem zažil. Možná k vraždě. A

to všechno kvůli sporu, kdo má právo na mrtvé tělo.

Chris řekl tiše, s lítostí v hlase: „Tak kam to chceš, Eso? Do ruky

nebo do nohy? Já se nějak nemůžu rozhodnout. Vyber si sám.“

A Eso se zastavil.

27

Obličej se mu propadl a já v něm uviděl hrůzu. Byla způsobena

spíš tónem Chrisova hlasu než obsahem jeho slov, nelíčenou lítostí,

že se ještě zhoršuje už tak dost mizerná situace. Jestli to byla jenom

finta, byla nejlepší, jakou jsem kdy viděl. Ostatní už byli zcela pře-

svědčeni; tvářili se, jako by někdo přikládal zápalku k rozbušce s

krátkou zápalnou šňůrou.

Eso se pomalu vzpamatovával. Svaly v obličeji znovu zpevněly,

rty se přimkly k sobě a pohled se upřel na Chrise, jako by od něho

vzešel nějaký seriózní obchodní návrh – že se sloučí s Esovou společ-

ností, nebo mu opatří mimořádný úvěr, nebo mu ustřelí koule. Eso

měl teď ve tváři vyčkávavý, téměř zvědavý výraz, který přesvědčivě

vypovídal o tom, že strach buď zmizel, nebo byl pod kontrolou. Zno-

vu si spočítal pravděpodobnost, že nebude zastřelen, a usoudil, že si-

tuace mu není příliš nakloněna. Byl však stále nebezpečný – možná

víc než před tím. Od té doby jsem se nesetkal s tak otevřenou hrou na

ostří nože. Nikdo z nich neblafoval a oba chtěli vydělat.

„Tak dobře,“ řekl Eso tiše. „Jenže já vím, jak tohle pro tebe do-

Strana 303 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

padne, ty hajzle.“

„Víš hovno,“ řekl Chris.

„Ty pazgřivče!“ vykřikl Bulva. „Za tohle skončíš na oprátce.“

„Vyliž mi prdel,“ odpověděl mu Chris.

Bulva se s neartikulovaným zuřivým výkřikem rozběhl k nám a

Chris vystřelil do vody asi tři metry před něj. Voda se rozstříkla a

Bulva s klením zabrzdil.

„Takže co teď?“ zeptal se Eso.

„Teď si vlezete do svejch aut a pošviháte do Castle Rock. Pak

jste mi ukradený. Ale v žádným případě ho nedostanete.“ Lehce,

téměř uctivě se dotkl Raye Browera špičkou promáčené tenisky.

„Rozumíte mi?“

„Ale tebe dostaneme,“ řekl Eso. Znovu se začal usmívat. „To ne-

víš?“

„Možná jo. A možná taky ne.“

„To si piš, že tě dostanem,“ řekl Eso s úsměvem. „A dáme ti

pěkně pokouřit. Není mi jasný, jak můžeš bejt tak blbej. Pošlem tě do

špitálu celýho rozlámanýho. Fakt.“

„Proč nejdeš domů a nerozdáš si to se svou mámou? Slyšel jsem,

že to má od tebe zvlášť ráda.“

Esův úsměv ztuhl. „Za tohle tě zabiju. Nikdo nebude urážet mou

mámu.“

„Taky jsem slyšel, že šuká za prachy,“ informoval ho Chris. Eso

příšerně zbledl. „A taky že kouří péra za deseťáky,“ dodal Chris.

„Ještě jsem slyšel … “

Bouřka najednou chytla druhý dech. Déšť se změnil v kroupy.

Stromy ožily a místo šepotu se teď z lesa ozývalo plačtivé bubnová-

ní, které vydávaly velké kroupy odrážející se od kmenů. Na záda mi

bolestně dopadaly kusy ledu, jakoby vrhány nějakou zlovolnou silou.

Horší bylo, že utočily i na nekrytý obličej Raye Browera a vydávaly

strašlivé pleskání, které nám ho znovu připomnělo v jeho příšerné a

nekonečné trpělivosti.

První kapituloval Vern. Zakvílel a mohutnými skoky prchal po

náspu. Teddy vydržel jen o chvíli déle a pak se s rukama přes hlavu

pustil za Vernem. Na druhé straně vycouval pod stromy Vince De-

sjardins následovaný Chlupáčem Bracowiczem. Ostatní však setrvali

Strana 304 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

a Eso se začal znovu usmívat.

„Zůstaň tu se mnou, Gordie,“ řekl Chris tichým třaslavým hla-

sem. „Zůstaň tu se mnou, kamaráde.“

„Jsem tu.“

„No tak pokračuj,“ vybídl Chris Esa a nějakým zázrakem se mu

podařilo zbavit se třasu v hlase. Znělo to, jako když nabádá hloupé

dítě.

„My tě dostanem,“ řekl Eso. „Nikdy ti to nezapomeneme. Tohle

je velká chvíle, chlapče.“

„Výborně, pokračuj. Dneska mě nedostaneš.“

„My si na tebe počkáme, Chambersi. My … “

„Vypadni!“ zařval Chris a namířil na něho revolver. Eso ustoupil.

Chvíli se ještě díval na Chrise, pak pokýval hlavou a otočil se

„Jdeme,“ řekl ostatním. Ještě jednou se na nás ohlédl. „Určitě se uvi-

díme.“

Zmizeli ve stromoví mezi močálem a silnicí. Stáli jsme v napros-

té tichosti. Při ledové masáži nám zrudla kůže. Kroupy pokryly

všechno kolem nás jako letní sníh. Stáli jsme a naslouchali a přes ší-

lené bubnování krup na kmeny stromů jsme zachytili zvuk dvou star-

tujících motorů.

„Zůstaň tady,“ řekl mi Chris a vydal se přes močál.

„Chrisi!“ zavolal jsem vyděšeně.

„Musím tam jít. Zůstaň tady.“

Byl pryč nekonečně dlouho. Byl jsem přesvědčen, že Eso nebo

Bulva se někde schovali a chytli ho. Stál jsem tam osamělý, jen ve

společnosti Raye Browera, a čekal jsem, až se někdo, kdokoli vrátí.

Za chvíli se vrátil Chris.

„Dokázali jsme to,“ řekl. „Jsou v prdeli.“

„Určitě?“

„Jasně. Obě auta. Uchopil revolver oběma rukama, zdvihl je nad

hlavu a potřásl jimi ve vítězném gestu. Pak je spustil a usmál se na

mě. Myslím, že to byl nejsmutnější a nejvyděšenější úsměv, jaký

jsem kdy viděl. „Tys jim to ale nandal. Co to do tebe vjelo, Gordie?“

„Nevím. Ale nebylo to nejhorší, co?“ Třásl jsem se po celém těle.

Na krátkou chvíli jsme se na sebe přátelsky zadívali a pak jsme v

rozpacích sklopili oči. Zachvěl jsem se strachem. Zašplouchání, způ-

Strana 305 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

sobené Chrisovým přešlápnutím, mi prozradilo, že to viděl taky. Oči

Raye Browera se široce rozevřely. Bylo vidět jen vyboulená bělma

bez duhovek, připomínající oči řeckých soch. Trvalo nám jen chvíli,

než jsme pochopili, co se stalo, ale to nijak nezmenšilo naši hrůzu. V

jeho očích seděly okrouhlé bílé kroupy, které teď tály a voda mu sté-

kala po tvářích, jako by plakal nad svou groteskní pozicí – on byl tou

lacinou cenou vybojovanou mezi dvěma partami hloupých venkov-

ských kluků. I šaty měl poseté kroupami. Vypadalo to, že tu leží v bí-

lém rubáši.

„Ty, Gordie,“ řekl Chris roztřeseně. „Povídám, to pro něj muselo

bejt pěkně nechutný divadýlko.“

„Mně se nezdá, že by věděl … “

„Třeba to byl jeho duch, co jsme slyšeli. Třeba věděl, že se to

stane. Hrozný divadýlko, fakt.“

Za námi zapraskaly větve. Otočil jsem se; byl jsem přesvědčený,

že nám vpadli do zad. Chris jen zdvihl oči a pak se znovu pozorně

zadíval na tělo. Byli to Vern s Teddym. Džíny měli dočerna nasáklé

vodou a přilepené k nohám. Tvářili se jako psi, kteří vypili vejce.

„Tak co uděláme, pánové?“ zeptal se Chris a já pocítil podivný

chlad. Snad mluvil ke mně, snad … ale nespouštěl oči z mrtvého těla.

„Vezmeme ho s sebou, ne?“ řekl Teddy zmateně. „Budem hrdi-

nové, ne?“ Podíval se z Chrise na mě a pak znovu na Chrise.

Chris vzhlédl, jako by byl probuzen ze sna. Se zkřivenými ústy

přešel rychle k Teddymu, položil mu ruce na prsa a prudce ho odstr-

čil. Teddy zakopl, zamával rukama a s tupým mlasknutím se posadil

do bahna. Mžoural na Chrise jako vypukaná ondatra. Vern se na

Chrise udiveně podíval, jako by z něj cítil šílenství. Možná nebyl da-

leko od pravdy.

„Budeš držet hubu,“ řekl Chris Teddymu. „Paragáni, vpřed do

mý prdele. Ty všívej zasranej zbabělče.“

„Vždyť padaly kroupy,“ vykřikl Teddy hněvivě a zahanbeně. „To

nebylo kvůli těm klukům, Chrisi! Já se bojím bouřky! Do prdele! Já

si nemůžu pomoct!“ Teddy seděl v bahně a vzlykal.

„A co ty?“ obrátil se,Chris na Verna. „Ty se taky bojíš bouřky?“

Vern tupě zavrtěl hlavou, užaslý Chrisovým hněvem. „Ty vole,

já myslel, že zdrháme všichni.“

Strana 306 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

„Tos nám asi musel číst myšlenky, protože jsi zdrhal první.“

Vern dvakrát němě polkl.

Chris se na něj podrážděně a divoce podíval. Pak se obrátil na

mě. „Uděláme mu nosítka, Gordie.“

„Když myslíš, Chrisi.“

„Jasně! Jako ve Skautu.“ Hlas mu vystoupal do podivné řezavos-

ti.. „Jak v tom zasraným Skautu. Větve a košile. Jak podle příručky.

Co říkáš, Gordie?“

„Tak jo, jestli chceš. Ale jestli ty parchanti … “

„Seru na ně!“ zařval Chris. „Všichni jste poserové. Zmizte, kri-

plové!“

„Chrisi, mohli by zavolat policajty. Aby si pro nás přišli.“

„Je náš a my ho odsud odnesem!“

„Ty parchanti si vymyslej cokoliv, aby nás dostali do průseru,“

řekl jsem mu. Znělo to slabě, hloupě, horečnatě. „Vymyslej si coko-

liv a pak se v tom budou vzájemně utvrzovat. Víš přece, jak lidi do-

stávaj jiný lidi do maléru lhaním. Zrovna jako s těma prachama za

mlí … “

„To je mi fuk!“ zařval a rozběhl se proti mě se zaťatými pěstmi.

Jednou nohou však zakopl o hrudník Raye Browera, až se tělo roze-

chvělo. Natáhl se do bláta. Čekal jsem, že vstane a dá mi pěstí, ale on

ležel, kde padl, hlavou k trati, ruce vystřené přes hlavu jako skokan

do vody, přichystaný na můstku, v naprosto stejné pozici, v jaké jsme

našli Raye Browera. Podíval jsem se rozrušeně na Chrisovy nohy,

abych se ujistil, jestli má ještě tenisky. Pak začal brečet a křičet, jeho

tělo se zmítalo v bahnité vodě a rozstřikovalo ji. Chris svíral a rozví-

ral pěsti a otáčel hlavou ze strany na stranu. Teddy s Vernem ho

vzrušeně pozorovali, protože nikdo nikdy neviděl Chrise Chamberse

brečet. Po chvíli jsem došel k náspu,, vylezl na něj a usadil se na jed-

né kolejnici. Teddy s Vernem mě následovali. A tak jsme tam beze

slova seděli v dešti a vypadali jsme jako ty tři ctnostné opice, co se

prodávají v laciných krámech, které vždycky vypadají, že jsou na po-

kraji úpadku.

Strana 307 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

28

Asi za dvacet minut vylezl Chris na násep a sedl si vedle nás.

Mraky se začaly trhat. Mezerami pronikaly dolů sluneční paprsky.

Keře za těch pětačtyřicet minut potemněly o tři odstíny. Chris byl za-

blácený od hlavy k patě. Vlasy mu trčely v bahnem slepených špi-

cích. Čisté měl jen kruhy kolem očí.

„Máš pravdu, Gordie,“ řekla „Nikdo nemá poslední právo. Sou-

hlasíte s tím všichni, ne?“

Přikývl jsem. Uplynulo pět minut a nikdo nic neříkal. Něco mě

napadlo – pro případ, že by přece jen zavolali policajty. Slezl jsem z

náspu až k místu, kde stál předtím Chris. Klekl jsem si a prsty začal

pročesávat trávu pod vodou.

„Co děláš?“ zeptal se Teddy, který přišel až ke mně.

„Myslím, že je to víc nalevo,“ ukázal Chris.

Podíval jsem se tam a v minutě jsem našel obě prázdné nábojni-

ce. Zablýskaly se ve slunci. Dal jsem je Chrisovi. Přikývl a nacpal si

je do kapsy u džín.

„Teď už můžem jít,“ řekl Chris.

„Počkejte!“ zaječel Teddy hystericky. „Chci ho vzít s sebou!“

„Poslouchej, blbečku,“ řekl Chris, „když ho vezmem s sebou,

můžem taky všichni skončit v polepšovně. Je to, jak říká Gordie. Ty

parchanti si na nás můžou vymyslet, co budou chtít. Co když řeknou,

že jsme ho zabili, co? Jak by se ti to líbilo?“

„Bylo by mi to fuk,“ řekl Teddy vzpurně. Pak se po nás v ab-

surdní naději podíval. „Kromě toho nám můžou napařit nejvejš pár

měsíců, jako mladistvejm. Je nám dvanáct, a tak nás nemůžou šoup-

nout do Shawshanku.“

Chris řekl tiše: „Nevezmou tě do armády, jestli budeš mít zá-

znam, Teddy.“

Bylo mi jasné, že je to průhledná lež – ale nějak nebyla vhodná

doba, abych to komentoval. Teddy se dlouze zadíval na Chrise a rty

se mu chvěly. Konečně ze sebe vypravil: „A nekecáš?“

„Zeptej se Gordieho.“

Teddy se na mě v naději obrátil.

„Má pravdu,“ řekl jsem a cítil jsem se jako největší špinavec.

Strana 308 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

„Fakt, Teddy. První, co prověřujou u dobrovolníků, je jejich trestní

rejstřík.“

„A kurva!“

„Měli bysme se rychle vrátit k železničnímu mostu,“ řekl Chris.

Tam sejdeme z trati a dorazíme do Castle Rock z jinýho směru. Když

se nás lidi budou ptát, kde jsme byli, tak řeknem, že jsme šli stanovat

na Brickyard Hill a zabloudili jsme.“

„Milo Pressman to ví nejlíp,“ řekl jsem. „A ten všivák prodavač-

skej ve Florida Market taky.“

„Řeknem, že nás Milo vystrašil, a tak jsme se pak rozhodli jít na

Brickyard.“

Přikývl jsem. To by mohlo vyjít. Jestli si to ovšem Vern s Ted-

dym budou pamatovat.

„A co když se potkaj naši rodiče?“ zeptal se Vern.

„Ty si s tím klidně dělej hlavu,“ řekl Chris. „Můj fotr bude ještě

zkoulovanej.“

„Tak teda jdem,“ řekl Vern a zahleděl se do stromoví, které nás

dělilo od harlowské okresky. Vypadal, jako když vyhlíží policajty se

psy, kteří by se odtud měli každou chvíli vynořit. „Pojďte, dokud je

čas.“

Už jsme byli na nohou, připraveni k odchodu. Ptáci zpívali jako

pominutí, radovali se z deště a sluníčka a žížal a nejspíš z celého svě-

ta. Všichni jsme se jako na povel ohlédli na Raye Browera.

Znovu osaměl. Měl teď rozpřažené ruce, jak jsme ho obrátili, a

vypadal, že vítá slunce. Při zběžném pohledu se jevil mnohem přiro-

zeněji, než mrtvola naaranžovaná zřízencem ve výstavní síni pohřeb-

ního ústavu. Pak jste si všimli modřin, sražené krve na bradě a pod

nosem, a taky toho, jak se mrtvola začínala nadýmat. Viděli jste slun-

cem probuzené modré masařky, které obletovaly tělo a lhostejně bzu-

čely. Vzpomněli jste si na ten plynný puch, odporný a zatuchlý jako v

nevětrané místnosti. Byl to náš vrstevník, byl mrtvý a já jsem zaplašil

myšlenku, že by na tom mohlo být cokoliv přirozeného; v hrůze jsem

ji od sebe odvrhl.

„Oukej,“ řekl Chris a myslel tím, abychom si pospíšili, ale nešlo

mu to vyslovit. „Pomalu poběžíme.“

Dali jsme se do mírného klusu stejnou cestou, jako jsme přišli.

Strana 309 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

Nevím, jak ostatní, ale já jsem byl příliš zaměstnán svými myšlen-

kami, než abych mohl mluvit. Trápily mě některé věci kolem mrtvoly

Raye Browera. Trápily mě tehdy a trápí mě i dnes.

Ošklivá modřina na straně obličeje, odřeniny na temeni, zakrvá-

cený nos. To bylo všechno – alespoň všechno, co bylo vidět. Lidé se

vracejí domů z hospodských rvaček v mnohem horším stavu a ještě

pokračují v pití. Ten vlak ho určitě srazil, proč by jinak byl vyzutý z

tenisek? A jak to, že ho strojvůdce neviděl? Mohlo se stát, že ho vlak

jen odmrštil, ale neusmrtil? Myslel jsem, že za určitých okolností se

to stát mohlo. Zasadil mu vlak těžký boční úder, když se mu snažil

uhnout z cesty? Srazil ho tak, že udělal salto nazad a dopadl do toho

výmolu? Neležel tam a nechvěl se celé hodiny zimou, nejen ztracený,

ale naprosto dezorientovaný a odříznutý od světa? Možná umřel stra-

chy. Takhle mi jednou umřel v ruce ptáček s pochroumanými ocas-

ními pery. Jeho tělíčko se lehce chvělo, otevíral a zavíral zobáček a

díval se na mě temnýma, jasnýma očima. Pak chvění ustalo, zobáček

zůstal pootevřený a černé oči se zamžily a pohasly. Stejně to mohlo

být s Rayem Browerem. Třeba zemřel jen proto, že byl příliš vyděše-

ný, než aby mohl žít.

Ale bylo tu deště něco jiného, co mě trápilo snad nejvíc. Původně

šel na borůvky. Myslím, že si pamatuju novinové zmínky o hrnku,

který si nesl. Když jsme se vrátili, zašel jsem do knihovny, abych

znovu nahlédl a ujistil se o tom; a měl jsem pravdu. Šel na borůvky a

měl s sebou bandasku nebo hrnek nebo něco podobného. Ale my

jsme nic nenašli. Našli jsme jeho a našli jsme jeho tenisky. Musel to

odhodit někde mezi Chamberlainem a malým močálem, v němž ze-

mřel. Možná to zpočátku pevně svíral, jako by ho to spojovalo s do-

movem a s bezpečím. Ale jak začal dostávat strach a vtíral se mu po-

cit naprosté osamocenosti, jak ho začala zachvacovat opravdová

hrůza, zřejmě to odhodil do lesa na jedné nebo druhé straně trati, aniž

si příliš uvědomoval, co dělá.

Přemýšlel jsem o tom, že se tam vrátím a podívám se po tom. Pů-

sobí to na vás morbidně? Přemýšlel jsem o tom, že si ve své nové do-

dávce Ford dojedu na konec harlowské okresky, a odtud se vydám

jasným letním ránem, jen já sám – ženu a děti nechám v jiném světě,

kde se dá rozsvítit, když se setmí. Představoval jsem si, jak to pro-

Strana 310 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

běhne. Vytáhnu z vozu ruksak, odložím si ho na zadní nárazník svého

vozu; vyrobeného na zakázku, pečlivě si svléknu košili a uvážu si ji

kolem pasu. Natřu si prsa a ramena repelentem a pak projdu lesem k

tomu bažinatému místu, kde jsme ho našli. Zežloutla tráva, na níž le-

želo jeho tělo? Přirozeně ne, nebude tam po něm ani památky, ale vy

o tom přemýšlíte a zjistíte, jak tenké dělítko je mezi vaší oficiální po-

dobou spisovatele v manšestrovém saku s koženými záplatami na

loktech a ztřeštěnými gorgonskými mýty vašeho .dětství. Pak vy-

šplhám na násep, teď už zarostlý plevelem, a půjdu pomalu podél

zrezivělých kolejí a shnilých pražců směrem k Chamberlainu.

Hloupá představa. Výprava za dvacet let starou bandaskou na bo-

růvky, která je nejspíš hluboko zapadlá v lesích nebo zahrnutá buldo-

zerem při úpravě půlakrové parcely pro železničářský domek nebo

zarostlá plevelem a trním tak, že je neviditelná. Ale já cítím, že tam

stále leží, někde poblíž zrušené trati společnosti GS&WM, a mé

nutkání vypravit se tam chvílemi hraničí s posedlostí. Přichází to na

mě obvykle časně ráno, když se žena sprchuje a děti se dívají na

Batmana na osmatřicátém bostonském kanálu, a já se zase cítím jako

prepubertální Gordon Lachance, který rázuje po trati a rozjímá a ob-

čas se plazí po břiše jako had. Ten chlapec jsem tuším já. A ta myš-

lenka, která následuje, mě zamrazí jako ledová voda: Kterého chlap-

ce myslíš?

Upíjím z šálku čaje a pozoruji sluneční paprsky, které sem kose

pronikají kuchyňskými okny, z jednoho konce domu slyším televizi a

z druhého šum sprchy, cítím za očima tep, což znamená, že den před-

tím jsem vypil o jedno pivo víc, než jsem měl, a jsem si jist, ze bych

to našel. Ze rzi na mě blýskne kov nasvícený jasným letním sluncem.

Slezu dolů z náspu, odhrnu trávu, která pevně obrostla držadlo a pak

… co? Nic, jen ji vytrhnu času. Budu ji převracet v rukách, udiven tím

pocitem, že poslední, kdo se té věci dotýkal, už je léta v hrobě. Ne-

bude uvnitř vzkaz? Pomozte, zabloudil jsem. Samozřejmě nebude –

chlapci nechodí na borůvky s papírem a tužkou – ale co když? Před-

stavuji si, že hrůza, kterou pocítím, bude temná jak zatmělé slunce.

Ale je to jen myšlenka na to, jak držím oběma rukama tu bandasku

jako symbol svého bytí a jeho nebytí, důkaz, že skutečně vím, který

chlapec to byl – který z nás pěti. Držím ji a každý rok si čtu v její rzi a

Strana 311 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

matnějícím lesku. Cítím ji, snažím se jí porozumět, snažím se vyčíst

slunce, jež na ni svítilo, i déšť, který ji smáčel, i sníh, který ji zakrý-

val. Snažím se přemýšlet, kde jsem byl, když se to všechno dálo, co

jsem dělal, koho jsem miloval, jak jsem vycházel s penězi. Držím ji,

čtu v ní, cítím ji … a hledám v ní svou tvář. Dokážete tomu porozu-

mět?

29

Do Castle Rock jsme se dostali krátce po páté hodině ranní, v ne-

děli před Svátkem práce. Šli jsme celou noc. Nikdo si nestěžoval, ač-

koliv jsme všichni měli puchýře a byli jsme strašlivě hladoví. Hlava

mi třeštila šílenou bolestí a mé ztýrané nohy hořely únavou. Dvakrát

jsme museli slézt z náspu, abychom se vyhnuli projíždějícím náklad-

ním vlakům. Jeden z nich jel naším směrem, ale příliš rychle na to,

aby se dalo naskočit. Začínalo svítat, když jsme se dostali k železnič-

nímu mostu přes Castle river. Chris ho změřil pohledem, pak se po-

díval na řeku a nakonec na nás.

„Seru na to. Jdu přes most. Jestli mě přejede vlak, aspoň se nebu-

du muset koukat na blbej ksicht Esa Merrilla.“

Všichni jsme šli přes most, i když přesnější by bylo říct, že jsme

se plahočili. Žádný vlak nejel. Když jsme se dostali ke skládce, pře-

lezli jsme plot (po Milovi a Chopperovi nebylo ani památky – bylo

časně a bylo nedělní ráno) a šli přímo k pumpě. Vern ji zalil, a pak

jsme jen střídavě nastavovali hlavy ledovému proudu vody. Cákali

jsme na sebe a pili vodu, dokud jsme mohli. Potom jsme si znovu

museli natáhnout košile, protože ráno bylo chladné. Došli jsme – do-

belhali jsme se – do města a na chvíli jsme se zastavili na chodníku

před prázdnou parcelou. Dívali jsme se na náš bunkr, abychom se

nemuseli dívat na sebe.

„No,“ řekl Teddy konečně, „tak se uvidíme ve středu ve škole.

Myslím, že do tý doby budu spát.“

„Já taky,“ řekl Vern. „Jsem moc unavenej na to, abych se někde

ukazoval.“

Chris nemelodicky hvízdl skrz zuby a neřekl nic.

Strana 312 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

„Hele,“ řekl Teddy rozpačitě, „všechno dobrý, jo?“

„Jasně,“ řekl Chris a jeho zasmušilý, unavený obličej se roztáhl

do krásného širokého úsměvu. „Dokázali jsme to, ne? Dostali jsme

toho parchanta.“

„Jo,“ řekl Vern. „Jseš jednička. Billy teď dostane mě.“

„No a co?“ řekl Chris. „Mě zase zrajtuje Richie a Gordieho Eso a

někdo další si vezme na starost Teddyho. Ale dokázali jsme to.“

„To je fakt,“ řekl Vern, ale nevypadal nijak šťastně.

Chris se podíval na mě. „Dokázali jsme to, ne?“ zeptal se tiše.

„Stálo to za to, co?“

„To bych písk,“ přisvědčil jsem.

„Vždyť je to fuk,“ řekl Teddy, jako by dával najevo, že ztrácí zá-

jem. „Mluvíte o tom, jako by vás zpovídali novináři. Klidně mě zprd-

něte, volové. Já to teď ohnu domů a mrknu se, jestli mě máma nedala

na seznam deseti nejhledanějších osob.“

Všichni jsme se zasmáli, Teddy se překvapeně podíval, jako by

nevěděl, co dál, my jsme mu podali ruce a on se s Vernem odporou-

čel k domovu. Měl jsem odejít taky … ale na vteřinku jsem zaváhal.

„Půjdu s tebou,“ nabídl Chris.

„Jasně, tak jo.“

Asi jeden blok jsme přešli beze slova. Město bylo za úsvitu děsi-

vě tiché a já jsem měl pocit, že ze mě padá únava. My jsme byli

vzhůru a celý svět spal a já jsem málem čekal, že zahnu za roh a vy-

jukne tam na mě moje srnka, která bude stát na konci Carbine Street,

kde koleje GS&WM procházely dvorem továrny.

Konečně Chris promluvil. „Oni to vyžvaněj,“ řekl.

„Jasně že to vyžvaněj. Ale ne dneska ani zítra, jestli tě trápí tohle.

Myslím, že to bude trvat dost dlouho, možná léta.“

Překvapeně se na mě podíval.

„Oni se bojej, Chrisi. Zvlášť Teddy, protože má vítr, že ho ne-

vezmou na vojnu. Ale Vern je taky podělanej. Budou kvůli tomu

špatně spát a ještě tenhle podzim to budou mít párkrát na jazyku, ale

nemyslím, že by to vyslepičili. A pak … víš co? Myslím, že to zní ší-

leně, ale … Já myslím, že už skoro zapomněli, co se stalo.“

Pomalu pokýval hlavou. „Takhle jsem o tom neuvažoval. Ty vi-

díš do lidí, Gordie.“

Strana 313 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

„Chtěl bych do nich vidět.“

„Vidíš do nich.“

Přešli jsme mlčky další blok.

„Já se z tohohle města nikdy nevybabrám,“ vzdychl Chris.

„Až přijedeš z koleje na prázdniny, najdeš mě s Vernem a s Ted-

dym po ranní šichtě sedět v hospodě u Sukeyho. Když budeš chtít.

Až na to, že ty asi chtít nebudeš.“ Falešně se zasmál.

„Sebe vynech,“ řekl jsem a snažil jsem se být tvrdší, než jsem se

cítil. Myslel jsem na tu chvíli v lesích, kdy Chris říkal: Možná že jsem

je donesl starý Simonsový a všechno jí řekl, a možná že tam ty prachy

už byly, ale já měl pak stejně tři dni prázdniny. A možná že za tejden

přišla stará Simonska do školy ve zbrusu nový sukni … Ten pohled.

Ten jeho pohled.

„Žádný vynechávání, tatínku,“ řekl Chris.

Poškrábal jsem si v gestu palec ukazováčkem. „Tohle jsou nej-

menší housle na světě, který hrajou „Mý srdce pro tebe chčije pur-

pur.“

„Ale byl náš,“ řekl Chris a jeho oči byly v ranním světle temné.

Došli jsme na roh ulice, kde jsem bydlel, a zastavili jsme se. Bylo

čtvrt na sedm. Když jsme se podívali ulicí za sebe směrem k centru,

viděli jsme poštovní vůz, který rozvážel nedělní telegramy, jak zasta-

vuje před papírnictvím Teddyho strýce. Muž v modrých džínách a

tričku vyhodil nějaké balíky. Dopadly na chodník a my jsme uviděli

barevné obálky, na nichž byli Dick Tracy a Blondie. Pak vůz odjel a

řidič pokračoval v doručování zásilek z okolního světa do dalších

městeček v řadě – Otisfield, Norway-South Paris, Waterford, Stone-

ham. Chtěl jsem Chrisovi ještě něco říct, ale nevěděl jsem jak.

„Tak se rozloučíme, ne?“ řekl Chris unaveně.

„Chrisi … “

„Ahoj.“

Podal jsem mu ruku. „Tak zatím.“

Usmál se tím svým milým, širokým úsměvem. „Za čím, vole?“

Odcházel a ještě se usmíval. Šel lehce a elegantně, jako by ho nic

nebolelo, jako by neměl puchýře, jako by nebyl pokousaný od komá-

rů, blech a much. Jako by ho vůbec nezajímal svět, jako by se ubíral

k nějakému fantastickému místu a ne k domku o třech místnostech

Strana 314 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

(chatrč by bylo výstižnější pojmenování) bez kanalizace a s rozbitými

okny s igelitem místo skel, kde na něj hned na dvorku číhal jeho brá-

cha. I kdybych přesně věděl, co mám říct, asi bych to stejně neřekl.

Řeč ničí lásku – a to se spisovateli špatně říká – ale myslím, že je to

pravda. Pokud mluvíte na srnu, abyste jí řekli, že jí nechcete ublížit,

slova odplynou jediným mávnutím jejího ocásku. Slovo dokáže na-

páchat škodu. Láska není to, co vám vnucují špatní básníci jako Mc-

Kuen. Láska má zuby, které dokážou pořádně kousnout, a zranění po

nich se nikdy nehojí. A nezahojí je žádné slovo ani žádná kombinace

slov. To nic, to byl jen vtip, je to naopak. Když zranění zaschnou,

slova umírají s nimi. Mně můžete věřit. Já jsem si na slovech vybu-

doval celý život a vím, že je to tak.

30

Zadní dveře byly zamčené, a tak jsem zpod rohožky vylovil ná-

hradní klíč a odemkl si. Kuchyně byla prázdná, tichá, neskutečně čis-

tá. Když jsem rozsvítil, uslyšel jsem šumění zářivek umístěných nad

dřezem. Léta už se nestalo, že bych byl vzhůru před matkou; vlastně

si vůbec nepamatuju, kdy se to naposled stalo.

Svlékl jsem si košili a dal p do koše na špinavé prádlo za prač-

kou. Pod umyvadlem jsem si vzal čistý hadr a otřel jsem si jím obli-

čej, krk, podpaží, břicho. Pak jsem si rozepnul kalhoty a drhl jsem si

rozkrok, zvláště varlata, až do bolestivosti. Připadalo mi, že se ne-

můžu dočistit, ačkoliv podlitina způsobená pijavicí už mizela.

Dodnes mám na tom místě malou jizvičku ve tvaru půlměsíčku. Má

žena se mě na ni jednou ptala a já jí zalhal, než jsem si vůbec uvědo-

mil, co povídám.

Když jsem skončil s otíráním, hadr jsem vyhodil, protože byl pří-

šerně špinavý. Vyndal jsem tucet vajec a polovinu z nich hodil na pá-

nev. Když byly tak napůl usmažené, přidal jsem drcený ananas a tro-

chu mléka. Zrovna jsem usedal k jídlu, když do kuchyně přišla mat-

ka. Šedé vlasy měla vzadu svázané do uzlíku. Měla na sobě obnošený

růžový župan a kouřila camelku.

„Gordone, kde jsi byl?“

Strana 315 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

„Stanovat,“ řekl jsem a pustil jsem se, do jídla. „Začali jsme u

Verna na zahradě, ale pak jsme se přemístili na Brickyard Hill. Ver-

nova máma říkala, že ti zavolá. Nevolala?“

„Možná mluvila s otcem,“ řekla a sklouzla pohledem na dřez.

Vypadala jako růžový duch. Světlo zářivek k ní nebylo příliš laskavé;

její kůže v něm vypadala téměř žlutá. Povzdychla si – byl to skoro

vzlyk. „Dennis mi chybí nejvíc takhle po ránu,“ řekla. „Vždycky se

podívám do jeho pokoje a vždycky ho najdu prázdný, Gordone.

Vždycky.“

„Jo, to je blbý,“ řekl jsem.

„Vždycky spal při otevřeném okně a deku měl … Gordone? Říkal

jsi něco?“

„Nic důležitého, mami.“

„ … a deku měl nataženou až k bradě,“ dokončila vzpomínku.

Pak se postavila ke mně zády a prostě koukala z okna. Dal jsem se

znovu do jídla. Celý jsem se chvěl.

31

Náš příběh zůstal utajen.

Tím nemyslím, že by se tělo Raye Browera nikdy nenašlo. Ale

ani jedna zúčastněná parta nezískala slávu. Eso se nakonec rozhodl,

že nejbezpečnější bude anonymní telefonát, jímž se oznámí místo ná-

lezu. Nikdo z našich rodičů se však nikdy nedověděl, co jsme prožili

o tom víkendu před Svátkem práce.

Chrisův táta ještě chlastal, jak správně předpověděl Chris. Jeho

matka odjela do Lewistonu za sestrou jako vždycky, když měl pan

Chambers štreku. Odjela a nechala mladší děti na starost Bulvovi.

Bulva plnil své povinnosti tak, že se odebral za Esem a ostatními

kriminálníky a nechal devítiletého Sheldona, pětiletého Emeryho a

dvouletou Deboru na pospas osudu.

Teddyho matka měla druhý večer starost, a tak zavolala Vernově

matce. Vernova matka, kterou ani nenapadlo se na nás přijít podívat,

řekla, že jsme pořád ve Vernově stanu. Věděla to, protože tam minu-

lou noc viděla světlo. Teddyho matka se zděsila, jestli tam snad pro-

Strana 316 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

bůh nekouříme, a Vernova matka jí sdělila, že to vypadalo spíš na ba-

terku a kromě toho si je jistá, že žádný z Vernových ani Billyho ka-

marádů nekouří.

Můj otec mi položil pár neurčitých otázek a vypadal mírně zne-

pokojen mými mlhavými odpověďmi. Řekl, že si spolu musíme ně-

kdy vyjít na ryby, a tím to skončilo. Kdyby se naši rodiče do týdne

nebo dvou setkali, všechno by vyšlo nalevo … ale oni se nesetkali.

Ani Milo Pressman nikdy nepromluvil. Myslím, že si to dvakrát

rozmyslel, protože by jeho slovo stálo proti našemu, a on už viděl,

jak přísaháme, že na mě poštval Choppera.

A tak náš příběh zůstal utajen – ale ještě neskončil.

32

Jednoho dne koncem měsíce, když jsem šel ze školy, přirazila k

chodníku přede mnou černá fordka. Nebylo pochyb, co je to za vůz.

Gangstersky bílé boky a nablýskané poklice, vysoko posazené chro-

mované nárazníky, knoflík houkačky z netříštivého skla se zapuště-

nou růží vprostřed volantu. Na zadní kapotě namalovaný ďábel a jed-

nooký chlap a mezi nimi gotickým písmem vyveden nápis OSTRÝ

HOCH.

Dveře se rozlétly a z vozu vystoupili Eso Merrill a Chlupáč Bra-

cowicz.

„Méněcennej kripl, pokud se nemejlím?“ řekl Eso a nasadil ten

svůj mírný úsměv. „Moje máma to má ode mě zvlášť ráda, není-liž

pravda?“

„Mytě teď trochu potejráme, chlapče,“ řekl Chlupáč.

Odhodil jsem tašku a dal se do běhu. Div jsem nevyplivl plíce, a

stejně mě chytili, než jsem stačil doběhnout na konec bloku. Eso mi

podrazil nohy a já jsem se natáhl na chodník. Narazil jsem hlavou na

beton a neviděl jsem jen hvězdičky; viděl jsem celá souhvězdí, celou

mlhovinu. Když mě postavili na nohy, brečel jsem – ani ne tak kvůli

odřeným loktům a kolenům nebo ze strachu, ale nezměrným, bez-

mocným vztekem. Chris měl pravdu. Ten kluk byl náš.

Zakroutil jsem se, otočil jsem se a málem jsem se jim vyprostil.

Strana 317 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

Pak mi Chlupáč vrazil koleno do rozkroku. Ta bolest byla ohromují-

cí, neuvěřitelná, nepopsatelná – umožnila mi poznat rejstřík bolestí v

celé panoramatické šíři. Začal jsem křičet. V křiku jsem viděl svou

nevětší šanci.

Eso mi uštědřil dvě solidní, překvapivé rány do obličeje. Ta první

mi zavřela levé oko – poprvé jsem se jím znovu podíval na svět až za

čtyři dny. Ta druhá mi přerazila nos. Vydalo to zvuk, jako když

chroupáte lupínky. Pak vyšla na verandu svého domu stará paní

Chalmersová s hůlkou v jedné artritidou pokroucené ruce a s cigare-

tou v koutku úst. Zakřičela na ně: „Hej, vy tam, hoši! Nechte toho.

Policie! Policiéééé!“

„Ať už tě nevidím, sráči,“ řekl Eso s úsměvem a oba trochu po-

odstoupili. Posadil jsem se a předklonil, chytil jsem se za rozkrok a

měl jsem pocit, že se pozvracím a umřu. Pořád jsem brečel. Ale když

šel Chlupáč kolem mě, pohled na jeho nohy v obepnutých džínách a

motoristických holínkách mě znovu rozzuřil. Chytil jsem jeho nohu a

přes džíny ho kousl do stehna. Vložil jsem do toho veškerou sílu.

Chlupáč začal vykřikovat. Taky začal poskakovat po jedné noze a

zcela nepochopitelně mi nadávat do nečestných rváčů. Díval jsem se,

jak poskakuje dokolečka, a v tu chvíli mi Eso dupl na levou ruku a

zlomil mi ukazováček a prostředníček. Slyšel jsem, jak se lámou.

Tentokrát to neznělo jako chřupání lupínků. Tentokrát to znělo jako

lámání preclíků. Nato Eso s Chlupáčem odešli ke své fordce; Eso se

bezstarostně klátil s rukama v zadních kapsách džín, Chlupáč poska-

koval po jedné noze a přes rameno na mě chrlil nadávky. Svíjel jsem

se na chodníku a brečel jsem. Tetička Evvie Chalmersová se vydala

ke mně a zlostně mávala hůlkou. Zeptala se mě, jestli nepotřebuju

doktora. Posadil jsem se a skoro se mi podařilo přestat brečet. Řekl

jsem jí, že nepotřebuju.

„Leda hovno,“ zařvala – tetička Evvie byla hluchá a řvala. „Já

jsem viděla, kam tě ten grázl nakopl. Chlapče, chlapče, kulky ti nate-

čou jak Masonovy zavařovačky.“

Vzala mě k sobě domů, dala mi mokrý hadr na nos, který začal

vypadat jako tykev, a nalila mi velký šálek kávy s nějakou léčivou

příchutí, která měla opravdu utišující účinky. Neustále na mě řvala,

že zavolá doktora, a já jí to vymlouval. Nakonec to vzdala a já jsem

Strana 318 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

odešel domů. Šel jsem velice pomalu. Mezi nohama jsem ještě neměl

Masonovy zavařovačky, ale byl jsem na dobré cestě.

Matka s otcem se na mě podívali a ten pohled je zjevně rozrušil.

Překvapilo mě, že si vůbec něčeho všimli, abych řekl pravdu. Kdo

byli ti kluci? Dokázal bych je identifikovat mezi jinými? To se ptal

otec, který nevynechal jediný televizní seriál. Řekl jsem, že bych je

asi nedokázal identifikovat. Řekl jsem, že jsem unavený. Ve skuteč-

nosti jsem byl zřejmě v šoku – a taky nemálo omámený kávou tetičky

Evvie, v které muselo být nejmíň šedesát procent kvalitního koňaku.

Řekl jsem, že ti kluci byli asi odjinud, nebo z horního konce – čímž

každý rozuměl Lewiston-Auburn.

Rodiče mě v dodávce odvezli k doktoru Clarksonovi, který

dodnes žije, ačkoliv už tenkrát byl tak starý, že si mohl tykat s Pánem

bohem. Ošetřil mi nos a prsty a dal matce recept na sedativa. Pak je

pod nějakou záminkou vyvedl z ordinace a šouravě se vrátil ke mně,

s hlavou nachýlenou dopředu jako Boris Karloff, který přistupuje k

Igorovi.

„Kdo ti to udělal, Gordone?“

„Já nevím, pane dok … “

„Lžeš.“

„Ne pane. Uf.“

Jeho nažloutlé tváře se zabarvily. „Proč kryješ takové syčáky?

Ty myslíš, že si tě za to budou vážit? Budou se ti smát a nazývat tě

pitomcem! „Ale,“ řeknou, „to je ten pitomec, kterého jsme včera

zmlátili. Ha ha, ho ho. He he he!“

„Fakt jsem je neznal.“

Díval jsem se na jeho ruce, které se chvěly touhou vytřást ze mě

pravdu, ale to zřejmě nemohl udělat. A tak mě poslal za rodiči, potřá-

sl bílou hlavou a bručel něco o mladých kriminálnících. Nepochybně

o tom ještě téhož večera při doutníku a sklínce sherry vyprávěl svému

kamarádu Pánubohu.

Bylo mi jedno, jestli si mě Eso a Chlupáč a celá ta jejich banda

bude vážit, nebo jestli si budou myslet, že jsem pitomeček, nebo jestli

si na mě vůbec nevzpomenou. Ale musel jsem myslet na Chrise. Jeho

bratr Bulva mu nadvakrát přerazil ruku a jeho obličej upravil podle

předlohy kanadského východu slunce. Zlomeninu lokte mu museli

Strana 319 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

sešroubovat. Paní McGinnová z dolního konce ulice viděla Chrise,

jak se potácí s bezvládnou paží, krvácí z obou uší a čte si nějaký ko-

miks. Dopravila ho na stanici první pomoci, kde Chris sdělil dokto-

rovi, že ve tmě spadl ze schodů do sklepa.

„Tak dobře,“ řekl doktor, který byl Chrisem stejně znechucen ja-

ko doktor Clarkson mnou, a odešel telefonovat na policii. Chris se

mezitím vyplížil do haly. Ruku měl na pásce, která mu měla fixovat

kosti. Vhodil do telefonního automatu minci a vyžádal si na centrále

stanici paní McGinnové na účet volaného – později mi řekl, že to byl

jeho první ÚV hovor v životě a že měl strašný strach, že nebude při-

jat, ale paní McGinnová ho vzala.

„Chrisi, jsi v pořádku?“ zeptala se.

„Ano, děkuju,“ řekl Chris.

„Mrzí mě, že jsem tam s tebou nemohla počkat, Chrisi, ale měla

jsem koláč v … “

„To nevadí, paní McGinnová,“ řekl Chris. „Nevidíte na zahradě

před domem buicka?“ Buickem jezdila Chrisova matka. Byl deset let

starý, a když se motor přehřál, smrděl, jako když se pečou kukuřičné

vdolky.

„Je tam,“ řekla obezřetně. S Chambersovými je lepší si moc ne-

začínat. Je to bílá lůza, irští přistěhovalci.

„Nezastavila byste se u mámy a neřekla jí, aby sešla do sklepa a

vyšroubovala žárovku?“

„Chrisi, vážně, ten koláč … “

„Řekněte jí,“ řekl Chris neúprosně, „ať to udělá okamžitě. Leda-

že by chtěla, aby zavřeli mýho bráchu.“

Telefon se dlouze odmlčel a pak paní McGinnová souhlasila. Na

nic se neptala a Chris jí nelhal. Strážník Bannerman opravdu k

Chambersům přijel, ale Richie Chambers do vězení nešel.

Vern a Teddy dostali také svůj díl, ale nedopadli tak zle jako

Chris nebo já. Billy už na Verna číhal, když se vracel domů. Pustil se

do něj polínkem a Vern po čtyřech pěti zdařilých úderech upadl do

bezvědomí. Byl jenom omráčený, ale Billy se vyděsil, že ho mohl

zabít, a nechal toho. Na Teddyho si počkali tři, když se vracel odpo-

ledne z bunkru domů. Zbili ho a rozbili mu brýle. Pral se s nimi, ale

oni ho nechali být, když viděli jeho slepecké tápání.

Strana 320 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

Sešli jsme se ve škole a vypadali jsme jako trosky bojové jednot-

ky z korejské války. Nikdo přesně nevěděl, co se nám stalo, ale

všichni tušili, že jsme měli vážnou rozepři s velkými kluky, a chovali

se k nám jako k mužům. Kolovalo několik verzí, ale všechny byly

naprosto vedle.

Když nám sundali sádrové obvazy a naše zranění se zahojila,

Vern s Teddym prostě zmizeli. Našli si partu vrstevníků, kterým

mohli poroučet. Byli to většinou smrkáči – prašiví ošuntělí mrňaví

páťáci – ale Teddy s Vernem je pořád tahali do bunkru, komandovali

je a naparovali se jako nacističtí generálové.

Chris a já jsme docházeli do bunkru stále řidčeji, až jim nakonec

bunkr zůstal úplně. Pamatuju si, že jsem tam jednou přišel na jaře je-

denašedesátého roku a zjistil jsem, že to tam příšerně páchne. Víckrát

už jsem tam nešel, pokud si vzpomínám. Teddy a Vern byli čím dál

tím víc jen obličeje, které člověk vídal na chodbách nebo v poškolác-

ké třídě. Kývli jsme na sebe a řekli si ahoj. To bylo všechno. To se

stává. Přátelé vstupují do našich životů a odcházejí z nich jako sběra-

či nádobí v restauraci, všimli jste si toho? Ale když si vzpomenu na

ten sen, jak mě mrtvoly neúprosně stahují za nohy pod vodu, je asi

dobře, že k tomu došlo. Někteří lidé se utopí. Není to spravedlivé, ale

je to tak. Někteří lidé se prostě utopí.

33

Vern Tessio zemřel při požáru, který zachvátil lewistonský čin-

žák v roce 1966 – v Brooklynu nebo v Bronxu se podobným činžá-

kům říká tuším dumy. Hasiči říkali, že oheň vypukl kolem druhé v

noci, a ráno z celé budovy zbyl jen popel ve sklepní jámě. Odehrával

se tam velký mejdan, kterého se Vern zúčastnil. Někdo usnul v jedné

z ložnic s hořící cigaretou. Možná to byl sám Vern, který snil o svém

hrnci s mincemi. Podle zubů identifikovali jeho a čtyři další zemřelé.

Teddy skončil při nechutné automobilové nehodě. Bylo to mys-

lím v jedenasedmdesátém nebo na začátku dvaasedmdesátého roku.

Když jsem vyrůstal, platilo takové pořekadlo: Když v tom zůstaneš

sám, jsi hrdina. Jak vezmeš někoho s sebou, jsi vůl. Teddy, který od

Strana 321 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

chvíle, kdy začal brát rozum, netoužil po ničem jiném než po službě

v armádě, byl odmítnut letectvem a u obvodní komise dostat klasifi-

kaci 4-F. Každému, kdo viděl jeho brýle a naslouchátka, bylo jasné,

že to tak dopadne – jen Teddymu ne. V prvním ročníku střední školy

byl na tři dny vyloučen ze školy, protože nazval výchovného poradce

prolhanou sviní. Teddy k němu docházel téměř každý den a pídil se

po novinkách ve vojenské literatuře, až mu nakonec poradce řekl, že

by snad měl radši přemýšlet o jiné budoucnosti. A v tom okamžiku se

Teddy neudržel.

Asi rok byl trestán pro opakované absence a pozdní příchody a

musel chodit na doučovací kursy … ale nakonec absolvoval. Měl sta-

řičkého chevroleta Bel Air a potloukal se v místech, kde se už před

ním potloukali Eso a Chlupáč a ostatní; v kulečníkové hale, v tančír-

ně, Sujceyho hospodě, která už je dneska zavřená, a U něžného tygra,

která zavřená není. Nakonec dostal práci v městském podniku služeb

a spravoval silnice.

Ta nehoda se stala v Harlow. Teddyho Bel Air byl plný jeho ka-

marádů (dva z nich byli z té party, jíž v šedesátém s Vernem šéfova-

li). Projížděli se, pokuřovali marjánku a popíjeli vodku. Porazili

sloup a chevrolet se šestkrát otočil. Jen jedna dívka z toho vyvázla re-

lativně živá. Ležela půl roku na oddělení, kterému nemocniční perso-

nál Ústřední Maineské nemocnice říká BP – beznadějné případy, až ji

nějaká soucitná duše odpojila od dýchacího přístroje. Teddy Du-

champ dostal posmrtně titul „Největší vůl roku“.

Chris se v druhém ročníku střední školy zapsal do přípravných

kursů na univerzitní studium. Oba jsme věděli, že kdyby ještě čekal,

mohlo být pozdě; už by učivo nikdy nedohonil. Všichni mu to měli

za zlé: rodiče, kteří si mysleli, že se chce nad ně vyvyšovat, přátelé,

kteří ho odepsali pro zženštilost, výchovný poradce, který začal po-

chybovat o své odborné způsobilosti, i většina učitelů, kteří nesouhla-

sili s tím, že se ve třídě bez varování ocitl chuligán v kožené bundě a

vysokých botách. Pohled na ty boty a bundu s mnoha zipy jim nešel

dohromady s tak vznešenými předměty jako algebra, latina a geolo-

gie; takové oblečení se snad hodilo na nestudijní obory. Chris seděl

mezi dobře oblečenými, veselými chlapci a dívkami ze středostavov-

ských rodin z Castle View a Brickyard Hill jako nějaký mlčenlivý,

Strana 322 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

vyvržený Grendel, který se na ně může každou chvíli obrátit, vydat

příšerný skřek a pak je schlamstnout – i s jejich mokasíny, bílými lí-

mečky a kašmírovými košilemi a vůbec se vším všudy.

Za ten rok to několikrát málem vzdal. Zvláště ho pronásledoval

jeho otec, který ho neustále obviňoval, že se na něj vytahuje, že chce

jít na univerzitu, aby ho finančně zruinoval. Jednou mu rozbil o hlavu

láhev od rýnského, takže Chris skončil znovu na stanici první pomo-

ci, kde ho sešili čtyřmi stehy. Jeho staří přátelé, z nichž většina v

současnosti bručí, ho vypískávali na ulici. Výchovný poradce se s

ním handrkoval, ať navštěvuje aspoň nějaké nestudijní kursy, aby

úplně nepropadl. A nejhorší na tom všem bylo, že celých sedm let na

školu kašlal, a to se mu teď vracelo i s úroky.

Učili jsme se spolu skoro každý večer, někdy až šest hodin v jed-

nom kuse. Tahle sezení mě vždycky vyčerpala a jednou jsem se do-

konce vyděsil. Vyděsila mě jeho zuřivost nad strašlivě zanedbaným

vzděláním. Než byl vůbec schopen porozumět základům algebry,

musel se doučovat zlomky, při nichž v páté třídě s Vernem a s Ted-

dym hráli kapesní kulečník. Než byl vůbec schopen porozumět větě

Pater noster qui est in caelis, muselo se mu vysvětlit, co je podstatné

jméno, předložka, předmět. Uvnitř jeho Anglické gramatiky bylo

pečlivě napsáno „Zasraný přechodníky“. Jeho nápady při slohových

kompozicích byly dobré a promyšlené, ale gramatika byla příšerná a

interpunkce zcela nahodilá. Úplně opotřeboval knihu Warrinerovy

gramatiky a koupil si v portlandském knihkupectví novou – byla to

první kniha s tvrdými deskami, kterou vlastnil, a stala se pro něj ja-

kousi biblí.

Ale po prvním ročníku už ho brali. Nikdo z nás nevystudoval s

nejvyšším oceněním, ale já jsem skončil sedmý a Chris devatenáctý.

Oba jsme byli přijati na Maineskou univerzitu, ale já jsem byl na

Oronské koleji, zatímco Chris na Portlandské. Práva, věřili byste to-

mu? Ještě víc latiny.

Už na střední škole jsme chodili s děvčaty, ale žádná nás nikdy

neroztrhla. Vypadá to, jako bychom byli přihřátí? To by se bylo dalo

říct o většině našich starých kamarádů včetně Verna a Teddyho. Ale

byla to jen otázka přežití. Přilnuli jsme k sobě v hluboké vodě. Chri-

sovy pohnutky jsem snad vysvětlil; ty moje byly neurčitější. Nejvíc

Strana 323 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

jsem mu zřejmě pomohl v jeho touze dostat se z Castle Rock a ze stí-

nu fabriky – v tom jsem ho nemohl nechat plavat samotného. Kdyby

se utopil, myslím že by vzal s sebou i kus mě.

Koncem jednasedmdesátého roku si šel Chris koupit svačinu do

Drůbežích lahůdek v Portlandu. Před ním se dva muži začali hádat,

kdo z nich je na řadě. Jeden z nich vytáhl nůž. Chris, který nejlíp z

nás uměl usmiřovat, vstoupil mezi ně a skončil s propíchnutým hr-

dlem. Ten chlap, co ho zabil, si odseděl trest ve čtyřech různých věz-

nicích a před týdnem ho pustili ze Státní věznice Shawshank. Chris

byl na místě mrtvý.

Četl jsem o tom v novinách – Chris končil druhý ročník univer-

zitních studií. A já, já už jsem byl půldruhého roku ženatý a učil jsem

na střední škole angličtinu. Má žena byla těhotná a já se pokoušel

psát knihu. Když jsem si přečetl novinový článek s titulkem STU-

DENT OSUDOVĚ PROBODNUTÝ V PORTLANDSKÉ RE-

STAURACI, řekl jsem ženě, že si jdu někam vypít mléčný koktejl.

Odjel jsem za město, zaparkoval a brečel jsem pro něj. Brečel jsem

asi půl hodiny. Nemohl jsem to udělat před ženou, jakkoli ji mám

rád. Bylo by to zženštilé.

34

A já?

Jsem spisovatel, jak už jsem řekl. Spousta kritiků si myslí, že

píšu brak. Mnohdy si myslím, že mají pravdu … ale stále mě vzrušuje

vyplňovat kolonku Zaměstnání na formulářích u lékaře nebo v bance

slovem Spisovatel. Můj příběh vyznívá jako absurdní pohádka.

Kniha se prodala a byl podle ní natočen film, který měl dobré re-

cenze a dokonce i kasovní úspěch. To už mi bylo šestadvacet. Podle

druhé knihy byl také natočen film, stejně jako podle třetí. Mezitím si

žena zvykla na to, že jsem doma. Máme spolu tři děti. Všechny mi

připadají skvělé a většinou se cítím šťastný.

Ale jak už jsem řekl, psaní není taková legrace, jako bývala. Čas-

to tu zvoní telefon. Někdy mě ošklivě bolí hlava a pak si musím jít

lehnout do nějaké temnější místnosti, dokud mě to nepřejde. Doktoři

Strana 324 (celkem 325)

Stephen King – Nadaný žák

říkají, že to není migréna, že je to bolest způsobená stresem, a radí

mi, abych trochu vysadil. Někdy o sebe dostanu strach – to je hloupý

zvyk, ale nedaří se mi ho odbourat. Přemýšlím o tom, jestli má moje

práce vůbec nějaký význam nebo čím přispívám světu, v němž může

člověk zbohatnout tím, že si hraje s představivostí.

Prožil jsem legrační setkání s Esem Merrillem. Mí přátelé jsou

mrtvi, ale Eso žije. Viděl jsem ho, jak po třetí hodině odpolední vy-

jíždí z továrního parkoviště, když jsem naposled s dětmi navštívil ot-

ce.

Fordku model 52 vyměnil za dodávku stejné značky z roku 77.

Zašlá nálepka na nárazníku hlásala REAGAN/BUSH 1980. Byl na-

krátko ostříhaný a ztloustl. Ostré, hezké rysy, které jsem si pamato-

val, zmizely pod záplavou tuku. Děti byly u otce a já jsem si mohl za-

jet do města pro noviny. Stál jsem na rohu Hlavní třídy a Carbine

Street a čekal jsem na zelenou, když mě uviděl. Ani záblesk poznání

se neobjevil v tváři toho dvaatřicetiletého muže, který mi kdysi v ji-

ném čase přerazil nos.

Pozoroval jsem, jak zajíždí s dodávkou na špinavé parkoviště

vedle Něžného tygra, vystupuje z vozu, napěchovaný v kalhotách, a

vchází do hospody. Z průhledu ve výseči otvíraných dveří jsem si

představil westernový interiér, nakyslý pach kuchyně, přivátý vznik-

lým průvanem, uvítací výkřiky dalších štamgastů, když zavírá dveře

a tlustou zadnici usazuje na touž židli, která ho hostí nejméně tři ho-

diny denně – kromě nedělí – ode dne, kdy oslavil jednadvacáté naro-

zeniny.

Pomyslel jsem si: Tak tohle se stalo z Esa.

Podíval jsem se nalevo, kde za továrnou plynula Castle River.

Nebyla už tak široká, ale byla trochu čistší. Stále protékala pod mos-

tem mezi Castle Rock a Harlow. Železniční most pět mil proti proudu

už nestojí. Ale řeka tu je. A já taky.

Konec

Strana 325 (celkem 325)